Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Almanach Jitřenka: 100 let od vydání první české knihy pro nevidomé

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Almanach Jitřenka: 100 let od vydání první české knihy pro nevidomé

0 comments
Anglicky
English abstract: 
This article is an introductory part of a two-part text commemorating the 100th anniversary of the almanac Jitřenka. It was the first Czech book for the blind, which was printed in Braille on our territory. It was published especially as a result of the efforts of Karel Emanuel Macan, for the soldiers returning blind from the WWI and had to cope with this unexpected life change. Reading Jitřenka brought one of the first few joyful moments to their post-war life.

Úvod

V letošním roce si připomínáme 100. výročí od vydání almanachu Jitřenka, první české knihy pro nevidomé, která byla v roce 1916 vytištěna a vydána v Braillově bodovém písmu.

Almanach Jitřenka byl původně určen zejména pro české vojáky, kteří bojovali v první světové válce a domů se vraceli osleplí. Posíláni byli do pražského Klárova ústavu pro slepce, kde pobývali a byla jim poskytnuta základní sociální a pracovní rehabilitace.[1]

Z historie slepeckého písma

Vydání almanachu bylo významným mezníkem v dějinách českého slepeckého tisku i písma. Braillovo písmo vymyslel už v první polovině 19. století francouzský nevidomý učitel Louise Braille, kterého inspirovalo setkání s francouzským vojenským důstojníkem Charlesem Barbierem v roce 1821.[2] Barbier mu předvedl tajnou vojenskou abecedu, využívanou ke čtení za tmy. Abeceda byla založena na systému dvanácti vystouplých bodů (teček), jejichž kombinace tvořily jednotlivá písmena. Brailla systém zaujal, ale zdál se mu příliš složitý, proto v následujících letech pracoval na jeho zjednodušení. Z dvanácti bodů ponechal šest, systém zdokonalil a v roce 1829 v tzv. Braillově bodovém písmu vyšla první kniha.

Ačkoliv písmo zpočátku nebylo moc kladně přijato a používat se začalo až roku 1850 na škole, kde Braille působil jako učitel, v následujících desetiletích se tento systém rozšířil nejen po Francii, ale i do ostatních zemí. Na konci 19. století byla francouzská Braillova abeceda adaptována rovněž do češtiny.[3] České učebnice a knihy tak začaly být z černotisku opisovány do Braillova písma. Ruční výroba knih byla ale poměrně zdlouhavá, proto jich příliš mnoho nevycházelo. První tištěné knihy v češtině nebyly ještě v Braillově písmu, ale v tzv. Kleinově písmu, které využívalo reliéfní hmatovou latinku.[4]

Situace na našem území před rokem 1916

Od roku 1902 na našem území působila zájmová organizace Podpůrný spolek samostatných slepců, která podporovala nevidomé a pořádala pro ně různorodé kulturní akce, výstavy a sbírky, z nichž financovala svou činnost. O osm let později byl založen ještě Zemský spolek pro zaopatřování slepců a v té době také vznikla myšlenka na soustavné vydávání časopisů a knih pro nevidomé. Prvním krokem bylo vytvoření oddělení pro tisk s tím, že v budoucnu by byl založen nový spolek zabývající se vydáváním slepeckých tisků (vznikl tzv. Odbor pro slepecký tisk český). Jelikož se v té době začali vracet čeští vojáci z front první světové války, kteří byli ve špatném fyzickém i psychickém stavu, výbor Zemského spolu pro zaopatřování slepců na situaci reagoval právě vydáním almanachu Jitřenka.

Jak je uvedeno v článku Josefa Smýkala, ještě ,,v 19. století byla kniha pro nevidomé vzácností. Knihovny v ústavech pro nevidomé byly opatrovány s velkou odpovědností k jejich vysokým výrobním nákladům. Týká se to knih ručně opisovaných, ale také tištěných. Finanční náklady byly skutečně mimořádné. Z toho důvodu se hledaly levnější a hlavně méně pracné způsoby tisku.“[5] V době vydání Jitřenky byla situace ještě podobná, ale tiskařská technika byla přeci jen už na lepší úrovni, proto se zamýšlený projekt mohl uskutečnit.

Vydání almanachu Jitřenka

Jitřenka vyšla ve spolupráci s Klárovým ústavem, kde tehdy učil jeden ze členů výboru a pozdější zakladatel spolku Český slepecký tisk, Karel Emanuel Macan.[6] Právě Macan, který v ústavu učil již od roku 1891, se dlouhodobě snažil o rozvoj českého slepeckého tisku, neboť si uvědomoval velký význam česky tištěných knih pro slepce. Na jeho popud byla také v Klárově ústavu v roce 1894 založena 1. slepecká tiskárna na našem území a v době, kdy se řešilo vydání Jitřenky, už Klárův ústav disponoval speciálním tiskárenským vybavením, neboť vlastnil na tu dobu moderní typ sázecího stroje.[7]

Macanovi se jeho snahy o vydání almanachu podařily nakonec uskutečnit a to i díky podpoře samotné slepecké komunity – ještě před vydáním si almanach předplatilo 40 abonentů a po jeho vydání počet čtenářů vzrostl o několik dalších desítek.[8]

Vydání Jitřenky se stalo významnou událostí pro tehdejší slepeckou komunitu, i pro následný rozvoj slepeckého tisku, protože se stala českým prvotiskem, při jehož tvorbě byla uplatněna do češtiny adaptovaná Braillova abeceda.[9] Důležitost Jitřenky nejen pro osleplé vojáky, ale i pro širší slepeckou veřejnost, dokládají mimo jiné také vzpomínky nevidomé chovanky hradčanského Ústavu: „Když jsem z Jitřenky předčítala malému hloučku dívek a dvěma osleplým vojínům v Klárově ústavu, slzeli jsme všichni radostným pohnutím. Čítali jsme v té knize ráno, v poledne i večer, některý článek třeba několikrát za sebou. A když o rok později, jednoho prosincového rána, dostali jsme do ruky první číslo časopisu Zora, zdálo se mi, že skutečně svítá a moji věčnou tmu počíná ozařovati světlo nového jitra. Tehdy jsme byly my dívky válečnými událostmi ještě v německém Ústavu tak zkrušeny a zdeptány, že jsme téměř každodenně bezeslova uléhaly a vstávaly. Však onoho večera bylo zcela jinak. Co tu bylo družných a povzbudivých slov, co dohadů a dotazů o tom, čím je nám slepcům kniha a za jak těžkých poměrů se i nám rodí lepší příští... Kniha nás vysvobozuje aspoň na čas z tohoto slzavého údolí, kde prožíváme mnohé ústrky a trpíme nedostatkem, kde jsme závislí na pomoci druhých a unaveni dlouhými hodinami osamocení...“[10]

A protože Jitřenka byla velmi kladně přijata, bylo logické, že osleplí čtenáři žádali více tištěných materiálů v českém jazyce. Díky tomu mohl K. E. Macan uskutečnit svou hlavní snahu – periodicky vydávat časopis pro nevidomé. Od roku 1917 tak vychází velmi oblíbený časopis Zora, který je vydáván až do dnešní doby.

Seznam použitých zdrojů:
Poznámky:
  1. Personál Klárova ústavu s osleplými vojáky soustavně pracoval. Pomáhal jim vypořádat se se ztrátou zraku, traumaty z války a se začleněním zpátky do běžného života. Součástí rehabilitace byla také výuka řemesel, která mohli slepci samostatně vykonávat po návratu z ústavu domů. Srov. MUŽÁKOVÁ, Monika. Karel Emanuel Macan – sto padesát let od jeho narození. Speciální pedagogika. 2009, roč. 19, č. 1, s. 59. ISSN 1211-2720. Dostupné také online z: http://dspace.specpeda.cz/bitstream/handle/0/302/55-64.pdf?sequence=1.
  2. Více informací např. v knize STREIT, Jakob. Příběh Louise Braille: nevidomý chlapec, který vynalezl slepecké písmo. Hranice: Fabula, 2012, 96 s. ISBN 978-80-86600-96-3.
  3. Převodem se zabývali tři čeští pedagogové, kteří učili na vzdělávacích ústavech v Praze a Brně. Václav Malý, Jan Schwarz a Václav Novák sice velmi obtížně, ale nakonec úspěšně prosadili rozvoj Braillova písma v ústavech, kde působili a kde až do roku 1918 převládal německý jazyk. Odtud se písmo později rozšířilo mezi nevidomou veřejnost. Srov. SMÝKAL, Josef. Jitřenka [online]. © 1999–2016 [cit. 2016-08-29]. Dostupné z: http://smykal.ecn.cz/aktuality/akt20160124.htm.
  4. Přes velké snahy K. E. Macana bylo do roku 1914 vytištěno asi jen šest českých knih. Srov. 100 roků Klárova ústavu slepců v Praze: [1832-1932]. Praha: Klárův ústav slepců, 1932. 74 s., s. 47. Dostupné také online z: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do;jsessionid=D45E20DCBBEB12B5E681D2B234557DE9?id=4292.
  5. SMÝKAL, Josef. Vývoj slepeckého tisku. In: Studie a statě [online]. © Technické muzeum v Brně, oddělení dokumentace tyflopedických informací, 2011. [cit. 2016-08-28]. Dostupné z: http://www.apogeum.info/smykal/index.php?docid=10.
  6. Karel Emanuel Macan (1858 – 1925) - český nevidomý hudební skladatel, učitel v Klárově ústavu pro slepé, autor almanachu Jitřenka. Později zakladatel spolku Český slepecký tisk a zakladatel první slepecké knihovny a tiskárny – dnešní Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana v Praze. Macan byl také vydavatelem časopisu Zora a propagátorem esperanta mezi nevidomými.
  7. Jednalo se o sázecí stroj typu Franze Hinze. Německý tyfloped Franz Hinz a jeho mechanik sestrojili v roce 1895 už částečně automatizovaný sázecí stroj, který výrazně ovlivnil rychlost tisku slepeckých materiálů. Více informací např. SMÝKAL, Josef. Pohled do dějin slepeckého písma [online]. © 1999–2016 [cit. 2016-08-25]. Dostupné z: http://smykal.ecn.cz/publikace/kniha08t.htm.
  8. Srov. JARÁ, Marie. Historie časopisu Zora a jeho význam v životě člověka se zrakovým postižením. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. 70 s., s. 20. [cit. 2016-08-20]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/106763/.
  9. SMÝKAL, Josef. Jitřenka [online]. © 1999–2016 [cit. 2016-08-29]. Dostupné z: http://smykal.ecn.cz/aktuality/akt20160124.htm.
  10. SMÝKAL, Josef. Karel Emanuel Macan – minulost a současnost. In: Studie a statě [online]. © Technické muzeum v Brně, oddělení dokumentace tyflopedických informací, 2011. [cit. 2016-08-28]. Dostupné z: http://www.apogeum.info/smykal/index.php?docid=247.
Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 97)
VOBORNÍKOVÁ, Michaela. Almanach Jitřenka: 100 let od vydání první české knihy pro nevidomé. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 8 [cit. 2024-11-15]. urn:nbn:cz:ik-17829. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17829

automaticky generované reklamy
registration login password