Vytrvalé čtenářky a houževnatí čtenáři, jako titulek dnešního sloupku jsem si vybral závěrečnou větu z jednoho krátkého textu Ivana Straky¹, protože mě zaujalo, co v něm píše. Dovolím si tedy poněkud obšírnější citát: "Ukázalo se, že není informace jako informace. To nebyla ostatně nikdy. Jenže rychlost přísunu informací snížila podíl ´objektivizace´ či kvalitu hodnocení ´profesionálními´ komentátory. Jedinec si musel hodnocení často dělat sám. Ukázalo se, že na to není příliš připraven, protože důsledkem té rychlosti a přísunu neúplných informací je nutnost korekce. Věc, která prakticky vymizela: lidé si zvykli dostávat hotové pohledy na události."

Toto rozpoznání se ovšem netýká jen událostí a politického dění. Jan Činčera postihl nedávno v Ikarovi zpozdilost představy, podle níž jako by v databázích bylo všechno.Ve sloupku "Digitalizace a knihovny" to můžeme pochopit tak, že digitalizace je sice příležitostí, rozhodně však není všelékem. To prakticky znamená, že se musíme naučit specifikovat své nároky a požadavky ve smyslu, který přesahuje pouhou technologii a techniku provedení. V jiném pohledu to znamená, že musíme zvážit základ a podklad samých svých nároků a požadavků. Nebo, řečeno ještě jinak, tázat se, co z minulých nároků a požadavků převzít a co nikoliv, které nové nároky a požadavky vytvořit. To ovšem znamená přestat se ohánět jakýmisi chimérickými potřebami uživatelů, které si představujeme jako sebe samy, a začít se opravdu tázat, k čemu to všechno je a má být. To je nyní hlavní otázka související s digitalizací.

Různých digitalizačních projektů - ať digitalizaci rozumíme v užším, nebo v širším smyslu - je dnes už celá řada, takže vůbec není zapotřebí vítat každý nový projekt jen proto, že se objeví. Úvodní stupeň digitalizace, kdy se jednalo o zcela specifické hnutí, je dnes již zcela nenávratně za námi. Digitalizace přestala být zvláštností a stala se něčím úplně obyčejným a normálním. Tím se ovšem mnohé změnilo. Je evidentní, že tak vzniklo svébytné digitální prostředí, které usiluje převzít štafetu od dosud dominantního prostředí tištěného. Jelikož se to ne vždy a ne zcela jednoznačně daří (nedávno jsme si mohli přečíst úvahu o problematice a nedostatečnosti elektronických vědeckých publikací), je třeba se nikoli rozplývat nad zmnožujícím se počtem digitálních projektů, ale obracet se k obecnějším strategickým a koncepčním otázkám. Pokusím se to předvést na dvou příkladech.

Povšimněme si Princetonského Danta, který je primárně zaměřen pedagogicky, výukově. Tento projekt bychom mohli stručně charakterizovat jako úvod do dantovských studií v elektronicko-digitální podobě. Jeho zaměření je pramenné, základem je soubor Dantových textů, dantovská čítanka v originálním znění. Budeme-li postupně procházet hyperlinky, hned nám začnou vyvstávat otázky, proč jdeme právě tudy a dospíváme právě sem. Tím, že se ulehčuje našemu vnímání - abychom absolvovali dlouhou cestu, nepotřebujeme kolem sebe množství knih, přičemž přechody mezi jednotlivými nahlédnutími do nich přerušují jednotný plynulý tok recepce -, můžeme mnohem snáze nahlédnout celek dantovských studií, jejich obsah, jejich metodu; jinak by to nebylo tak snadné, takže takovouto možnost musíme jen přivítat. Avšak horší je to s tím, co skutečně v tomto celistvém pohledu uvidíme: dantovská studia se nám ukáží jako takřka nepřetržitá a stupňovitá řada či neustávající sled komentářů a referencí. V tom smyslu představují jakýsi circulus vitiosus: jsou přesně vymezenou hrací plochou, na níž je sice možno provozovat různé kombinace (a někdy snad až kejkle), ale kterou se nedoporučuje opustit. Při principiální otevřenosti elektronicko-digitálního prostředí, posílené ještě kontinuálním proudem recepce, jasně vyniká uzavřenost z tradice převzaté specializace. Čím častější jsou reference, čím podrobnější a preciznější komentáře, tím více kontrastují se základním charakterem prostředí, v němž se to vše odehrává; ten kontrast je tak silný, až se stává kolizí. V tom se ukazuje, že informační společnost už opravdu není tím, čím bývala. Je příliš snadné shromáždit údaje, data, fakta a dát jim nějakou souvislost. Jenže právě v tom je kámen úrazu: to, že je po ruce nějaká souvislost, ještě neznamená, že má nějaký obecněji platný význam, neřku-li smysl, byť by byla tisíckrát vnitřně konzistentní a byť by tisíckrát souhlasila s obecným, z tradice převzatým a dosud udržovaným náhledem. Ukazuje se, že reference a komentáře vůbec nemusejí být k něčemu dobré, pokud se předkládají jako fakta, jako mrtvé vědomosti ušlého věku. Ukazuje se pravá povaha takovýchto referencí a komentářů: jsou jen zdáním vědění, jsou jen institucionalizovanou, zbyrokratizovanou učeností, zaručující možná - jak kde - slušnou obživu, ale jen o málo víc. A tak tedy jasně vidíme: digitalizace mění recepci a ta mění náhledy. Nebo jinak: informace a znalosti nelze nazírat a chápat per se, ale jen skrze jejich průchod psychikou. Z toho plyne, že prezentace a reprezentace informací a znalostí je možná jen s vědomím jejich implicitní stránky, tedy jako podnět k procesu explikace, nikoli jako hotový produkt. Znamená to dopustit se v kulturních a intelektuálních kruzích zřejmého kacířství a položit si otázku, k čemu že vlastně jsou dobrá dantovská studia. Zjistíme, že na ni musíme odpovědět odjinud, nikoli z nich samých. Zjistíme, že je musíme spojit ještě s něčím dalším a jiným, vytrhnout je z jejich uzavřenosti a specializační výlučnosti. V tomto smyslu si jakýkoli digitalizační projekt musí klást strategické a koncepční otázky, jinak se vystaví nebezpečí, že se stane jen technicistním zmrtvením minulé tradice.

Povšimněme si také projektu Roman de la Rose. Jeho cílem je představit, zpracovat a zpřístupnit tři středověké rukopisy tohoto díla. Je sice teprve v samých začátcích, přece však je jasně patrné jeho základní pojetí. Projekt je to pojetí digitalizace, které bychom mohli popsat jako komentované kopírování. To znamená, že nabízí jednak digitální kopie všech stran příslušných rukopisů, jednak přepisy textů na těchto stranách a další popisné údaje o těchto stranách či k nim se vztahující. Je to tedy způsob, kterým elektronicko-digitální zpracování rukopisů před lety začalo, jak ukazuje třeba Aberdeenský bestiář. Avšak je radno si uvědomit, že digitalizační počínání učinilo od té doby značný pokrok, tedy že už to není tak zcela up to date. Řečeno s Nicholasem Negropontem², ve světě bitů tak nevhodně přetrvává svět atomů; historické funkční pojetí je stále překrýváno materiálovým. I zde je tedy hlavním rysem zúžení, omezení, uzavření: místo aby se autoři projektu pokusili oddělit fyzické jednotky (stránky rukopisu) od jednotek logických (kompoziční součásti textu) a obě vrstvy propojili hyperlinky, podřídili se fyzikalitě svého materiálu. To je ovšem ve frapantním rozporu s tendencí virtualizace, která je vlastní elektronicko-digitálnímu prostoru. Je-li virtualizace způsobem, jak prezentovat potenciální a implicitní složku informace a znalosti, pak se této možnosti vzdali a uchovali jen starý faktografický způsob myšlení a zpřístupnění. Je otázka, zda to vůbec stojí za námahu v případě díla tak notoricky známého a již mnohokrát zpřístupněného. Vlastně máme před sebou jen další příklad "výroby notorik", jak jsem o tom psal v jednom ze svých minulých sloupků. Je sice pravda, že s virtualizací pozůstatků minulosti a pramenů dějin nedovedeme dosud náležitě, tj. spolehlivě a uzuálně pracovat, tím spíše však je třeba hledat různé cesty a ověřovat rozmanité možnosti, a to i za cenu rizika, že se nám to třeba právě nepovede. Přitom je dobré si uvědomit, že virtualizace se nevztahuje pouze na logické jednotky, na texty a jejich části či složky, ale také na jednotky fyzické, pokud jim arci budeme rozumět jako nosičům a nositelům významu a nebudeme je chápat toliko per se. Můžeme pak třeba hovořit o sémiotice knihy, která se v posledních letech začíná rozvíjet. Je však třeba se obávat, že to už by bylo na postpozitivistické faktografy příliš.

Na příkladu těchto dvou projektů chci naznačit, že se nacházíme na rozcestí. Přinesli jsme s sebou reference a komentáře, faktografismus či faktologii. Jelikož dnes patří k dobrému tónu stranit se "velkých příběhů", protože jsou více či méně ideologické, vzniká tím nechuť ke kontextu a zvýrazňuje se význam mikrohistorie: duch obou projektů to jasně naznačuje - komentářově referenční mikrohistorie jednoho Dantova verše, deskriptivně komentářová mikrohistorie jedné stránky jednoho rukopisu Románu o růži. Tak je záruka, že výsledek bude vypadat impozantně a přitom - s ohledem na "velký příběh" a v jeho smyslu - nebude nic znamenat. Avšak je to pouhá lest rozumu, znamená to mnoho: máme před očima humanitní odvar redukcionistického scientismu, jako když si uděláme kafe druhák. To rozhodně nevypadá příliš povzbudivě.

A právě v tom spočívá ono rozcestí: zda v digitálním světě, v elektronicko-digitálním prostředí budeme trvat na tom, že uchováme "vše, čeho jsme dosáhli", anebo zda konečně pochopíme, že před námi leží břímě výběru, co zachovat a co pominout. Znovu, jako už mnohokrát v tomto sloupku, se dostáváme k tématu rozhodnosti - odpovědné rozhodnosti - a alibismu. Na jedné straně je tu zoufalý tázací výkřik "kdo rozhodne" či "kdo bude rozhodovat", na druhé straně jednoduché vědomí, že rozhodovat a rozhodnout musí právě ten, kdo tu kterou věc dělá, kdo se tím kterým tématem zabývá, kdo na tom kterém projektu pracuje. Je vidět, že zatím se to příliš nedaří, a to ani v zemích, které již hlouběji pokročily do digitálního světa, než jsme to zatím stačili zvládnout my. Byl bych rád, drahé čtenářky a drazí čtenáři, kdybyste to pochopili jako konstatování, ne jako omluvu. To rozcestí tu zkrátka je i pro nás, ta odpovědnost leží nepochybně i na nás. Nakonec můžeme i hodně získat, ale také mnoho ztratit. Doufám, že mi rozumíte a že vám to dodá potřebnou pevnost ducha.

Ale abych neskončil jen v trudnomyslné vážnosti, přeji vám příjemné Vánoce a radím vám, neosekávejte si větve na stromku, nevypadá to hezky.