"Tento způsob léta, děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, zdá se mi poněkud něšťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a tělesnou čistotu? Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu. Řka to ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal: "Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny."

Poznáváte? Chtěl jsem původně na úvod zvolit nějaký méně známý úryvek, listoval sem a tam, ale každá věta, každý odstavec, jsou tak úžasné, že bych jak Buridanův osel bez výsledku hledal asi ještě teď... A tak jsem vybral ten klasický, stejně hezký.

Před Štědrým dnem jsem míjel nový antikvariát u Tylova náměstí. I když v tuto dobu mívám naspěch, protože jsem lajdák a nechávám dárky na poslední chvíli, nedalo mi, abych nevešel. Byl jsem lapen. Antikvariát je nový a asi proto byl napěchovaný spoustou zajímavé a hodně levné literatury.

Do oka mi padlo Vančurovo Rozmarné léto, konkrétně jeho 2. vydání z roku 1948 (první vyšlo v roce 1926), které vydala společně nakladatelství Družstevní práce, Melantrich a Svoboda v grafické úpravě a s obálkou Františka Muziky. To vše za cenu 20 Kč, levněji než leckde jedno pivo.

Na Štědrý den dopoledne jsem ho rozbalil. Až nyní jsem si všiml, že exemplář pochází z archivu Melantrichu a během svého života poznal tři signatury. Každá je psána jiným rukopisem a jiným inkoustem - 2080, 2619, 3561. Různá čísla, jeden systém skrze věky. Až teď jsem také shledal, že budu prvním čtenářem - knížka byla brožovaná, s ještě nerozřezanými listy. To je ovšem zodpovědný okamžik - řekl bych přímo setkání s "liber intactus". Položil jsem knihu na klín, vysunul kutilský řezací nožík, něžně rozevřel první arch, zatajil dech, s odhodláním chirurga vedl řez ... a zakrojil se do půlky stránky. No to snad ne! Okamžitě jsem průhlednou lepicí páskou začal napravovat neštěstí. Tudy cesta nevede. Druhý pokus jsem učinil holou rukou - lehce jsem ji vsunul mezi listy a malíkovou hranou prudce vyrazil vpřed. Stránky zůstaly sice nepoškozené, zato jejich okraje vypadaly jako listy salátu okousané armádou slimáků. Zalekl jsem se svého počínání. Postupně jsem vyzkoušel hranu pinzety, čepel nůžek, pletací jehlici, zelené školní pravítko, až nakonec vyhrál nůž z příboru, jehož ostrost zřejmě nebyla ani moc velká, ani malá, prostě akorát. Půlstoletí starý papír nabyl za ty roky zvláštní směsici křehkosti a houževnatosti. Probíjel jsem se arch po archu, stránku po stránce až k tiráži.

S pocitem vítězství ducha nad hmotou jsem vstal a strnul jsem. Na pečlivě vyluxovaný koberec, k němuž jsem byl den předtím násilím zahnán, nasněžilo. A nejen na koberec, i já jsem byl vánočně ojíněný. Při rozřezávání knihy se papír drolil, prášil a jemně poletoval. Pátravý pohled kolem sebe - viděl mě někdo? Naštěstí beze svědků. Nenápadně jsem se přesouval pro vysavač a pak s jeho mohutným zaržáním začal přičinlivě rejdit sem a tam. Žena se objevila ve vteřině. "Říkal jsi, žes to vyluxoval včera. Že tys na to ještě ani nešáh!". "Právě naopak, už včera bylo hotovo, ale, víš, nějak se mi to pořád nezdálo, tak to ještě musím doladit ...". Vrhla na mne divný pohled a zmizela.

Proč to všechno říkám? Uvědomil jsem si, že takový zážitek těžko můžeme prožít třeba s Internetem. Ano, prožijeme s ním zas něco jiného - ale určitě nám ireverzibilně nespadne za knihovnu (tak jsem se, asi navždy, přinejlepším do stěhování, minulý týden rozloučil s Les Paroles od J. Préverta) nebo z nejvyšší police na hlavu (i to jsem už doma zažil, tak si představuji stylovou smrt byrokrata) nebo nezasněží čerstvě vyluxovaný koberec.

I když s CD-ROM a Internetem pracuji denně, opravdu bych se nechtěl dožít dne, kdy papír vymizí a všechno bude "paper-less". To raději vezmu vysavač a dám se chutě do díla.