Čtenáři budou jistě ke mně dost laskavi, aby mi odpustili poněkud méně přehledný (a možná, že pro mnohé i dost málo pochopitelný) nadpis. Pro ty, kdož však sledují diskuse kolem otázek autorského práva v současném digitálním prostředí, a to i v angličtině, ovšem nadpis žádný neproniknutelný rébus představovat nebude: jde než o souhrn variant překladu anglické formulace jedné ze základních stránek poslání autorského práva „Copyright for Creativity“. Je to rovněž název iniciativy řady mezinárodních, zejména evropských knihovnických, spotřebitelských a zájmových organizací (používající rovněž znaku „C4C“) zaměřené na naplnění takto deklarovaného poslání v pojetí širokého okruhu uživatelů tvůrčích obsahů v současném digitálním prostředí.

Konrad Boehmer (vpravo, vedle Petra Jansy) si na úvod pražského setkání položil otázku, co vlastně je copyright?

Tato iniciativa uspořádala v malostranské Hergetově cihelně (v Praze) ve čtvrtek 6. prosince 2012 diskusní setkání, nad kterým převzaly záštitu Ministerstvo kultury a Národní knihovna České republiky. Šlo o jednu z řady takovýchto akcí, jež iniciativa postupně pořádá na různých místech Evropy: série byla zahájena ve – via facti – „kuchyni“ (či alespoň v jedné z přípraven) evropského autorského práva, Bruselu, po Londýnu a Dublinu se zastavila v Praze a v roce 2013 by měla pokračovat v sídle UNESCO v Paříži (u příležitosti akce ohlížející se po deseti letech na plody Světového summitu o informační společnosti – WSIS +1 Review Event) a dospět i do Varšavy (ačkoli ne skončit).

Autorské právo, čili právo autora

Pražské setkání, meritorně otevřel Konrad Boehmer z Nizozemska, hudební skladatel a bývalý prezident jedné organizace kolektivní správy a agentury, a to právě uvedením známého bonmotu: „What is the copyright? Copyright is right to copy.“ Tím se právě dostáváme k případnému osvětlení nadpisu tohoto příspěvku: „Copyright“ se běžně překládá jako „autorské právo“. Tento pojem však v „common law“ nevznikl na základě kontinentálněevropského „droit d’auteur“ („práva autora“), ale právě jako právo na rozmnožování a k rozmoženině. Řečník skončil mj. výzvou k návratu k „právu autora“ (když mluvčí hovořící anglicky chce odlišit kontinentálněevropské a zvykové autorské právo, použije výraz „author’s right“), v zásadě k Bernské úmluvě, upravující pouze práva autora a nikoli práva s autorskými právy související.

Na setkání ovšem (z jiných úst) zazněla také více než známá teze, že prý v digitálním prostředí se neautorizovaným zhotovením kopie, resp. neautorizovaným užitím disponibilnost díla/záznamu nesníží, a to na rozdíl od hmatatelných předmětů, jejichž množství se zcizením (i viditelně) sníží. Z toho takoví mluvčí vyvozují, že vlastně k žádné škodě v takovém případě nedochází. Nikdy jsem nebyl stoupencem takovýchto úvah, ovšem teprve dodatečně jsem si uvědomil, že mi v principu naléhavě připomínají způsob uvažování jistého MJ, jak jsem jej zažil takřka před čtvrtstoletím: „No nadnormativní zásoby jsou velké, ale jsou to přece materiály, jež se dají užít jinde“. Uvedená úvaha ve skutečnosti nerozlišuje mezi jevovou stránkou věci a stránkou hodnotovou: pokud dílo či výkon (a jeho záznam) vstoupí do komplexního řetězce vztahů společenské výměny, rozhoduje platbyschopný potenciál trhu, jenž je pak vůči užitněhodnotovému substrátu autonomní (ať už je takový substrát „hmatatelný“, nebo „nehmatatelný“). „Kulturní průmysl“ ostatně není zdaleka jediným oborem, kde je podíl odměny za generování inovací či tvorbu nových hodnot v relativním vyjádření ve vztahu k celkovému obratu nízký; naopak, s růstem komplexity produkčních procesů, resp. společenských procesů obecně je to spíše pravidlem.

Setkání se zúčastnily čtyři desítky osob ze sféry aktivně zainteresované na autorském právu, ze státní správy, veřejných institucí, nevládních organizací i ze soukromé sféry

Meze kontinentálního práva

Je nesporné, že kulturní hodnoty (a mezi nimi specificky umělecké hodnoty) hrají v životě společnosti výjimečnou úlohu, jejíž honorování je pro rozvoj společnosti (který je agregátem rozvoje jejích jednotlivých členů i jejích bohatě diferencovaných součástí) nezbytné, jakkoli zde nelze, a to v podstatné míře, zajistit v rámci jednotlivých aktů spotřeby úhradu, resp. nikoli na standardní úrovni. K tomu ovšem slouží takové ekonomické kategorie, jako jsou veřejné statky a škála veřejněprospěšných fondů působících od lokální až po globální úroveň. V nejnovější době se významně profiluje i kombinované působení tržních subjektů tak, že činnosti, jež prvoplánově nevystupují jako hospodářské, se proplétají s dalšími jejich aktivitami, jež mají zjevně komerční povahu, a účinně je na spotřebitelském trhu podporují.

Nalézt v těchto procesech jasně definovanou rovnováhu, včetně jasně, jednoduše a jednoznačně vymezených pravidel „pro každé použití“ (což je požadavek, který se vyslovuje nejen ve veřejných diskusích, ale zazněl i na setkání) je obtížné a pokud jde o stanovení požadovaných pravidel, zřejmě nemožné. Zde zejména kontinentální autorské právo naráží na meze svého potenciálu, stanovené jeho převážně formálnělogickým základem. Život ukazuje, že potenciál „common law“ (anglosaského systému práva) je zde nepochybně větší – zhusta ovšem až s retrospektivní účinností, v rozhodování soudů[1].

Co tedy podporuje stávající autoské právo?

Na setkání se tematizoval i problém/otázka z názvu iniciativy (a nadpisu tohoto článku): Podporuje (stávající) autorské právo tvořivost? (Tato teze, bez otazníku, je například mantrou všech materiálů Evropské komise.) Jestliže účastníci s odkazem jak na historické, tak i současné poznatky odkazovali na to, že tvořivost je člověku inherentní a lidská tvořivost je na autorském právu principiálně nezávislá, pak sice pravdu – dle mého názoru – spíše měli, i když ne v plném rozsahu. Především však, jak to tak bývá, v propagandě se občas významy slov posunují: budeme-li propagandistický výraz „tvořivost“ chápat spíše ve smyslu „tvorba“ či „tvoření“ (v celém rozsahu kvalit jejich produktů[2]), pak jde o tezi nepochybně v zásadě pravdivou. Ano, autorské právo účinkuje zejména jako ochrana ekonomických zájmů subjektů zúčastněných v řetězci oběhu kulturních hodnot vzniklých na základě vynaložení konkrétního intelektového úsilí[3].

Oprávněně Petr Jansa, jenž se jako právník věnuje otázkám autorského práva (zejména uváděl do Česka licence Creative Commons), poukázal na to, že autoři vstupují do určitého prostředí. A je třeba brát v úvahu, že toto prostředí má dvě stránky: jak stránku kulturního dědictví, z něhož tvorba autora vyrůstá, tak také – jak posléze poukázal K. Boehmer – stránku sítě společenských, zejména ekonomických vztahů. P. Jansa vyslovil názor, že pod tlakem generace uživatelů zvyklých pracovat v digitálním prostředí se autorské právo změní, přičemž cestu spatřoval – jak uvedl – v obnovení povinnosti registrace práv.

JUDr. Jiří Čermák (s mikrofonem), autor knihy o právu a Internetu, začal výhradou proti návrhu novely autorského zákoníku stran využití rozšířené kolektivní licence. Následně svůj postoj konkretizoval na výhradu vůči specifickému problému využití rozšířené kolektivní licence u streamingu televize.

Nelehké změny Bernské úmluvy

Ačkoli za současného vývoje není radno vydávat kategorické soudy, cestu k takovému řešení nevidím vůbec jako snadnou. Klíčový mezinárodněprávní instrument autorského práva – Bernská úmluva – jakékoli formality pro platnost ochrany práv autora výslovně odmítá. Změnit jedno ze základních ustanovení smlouvy, která má 166 smluvních stran, není v žádném případě snadné. Zrušit registraci jako podmínku ochrany musely i Spojené státy[4] po té, co přistoupily k Bernské úmluvě.

Reálné řešení alespoň části problémů poskytují, bylo řečeno ve vícero vystoupeních, veřejné licence, např. typu Creative Commons. V praxi jejich uplatňování se ovšem (nutně) vyskytují mnohé problémy[5].

Na setkání ovšem zazněla i řada zajímavých konkrétních – a výmluvných – údajů. Tak např. K. Boehmer uvedl, že výkonný umělec obdrží od provozovatele streamových služeb za skladbu celých 0,0033 USD, okrouhle tedy celých 6 haléřů!

Roman Strejček, předseda představenstva OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, o. s., uvedl, že i ve „zlatých dobách cédéček“ (kdy stály také až 500-600 Kč) výkonní umělci podílející se na obsahu takového nosiče dostávali dohromady 10 procent – ovšem ze „skladové ceny“ činící 150 Kč, tedy „celých“ cca 15 Kč. S takovými informacemi se tirády o podpoře tvořivosti a zajištění výkonných umělců vnímají poněkud jinak. Nicméně, pozitivní úlohu autorského zákona spatřuje R. Strejček v tom, že přece jen působí jako svého druhu zákoník práce pro umělce. Na druhé straně pak i podle něho zákon slouží stále více ochraně investic velkých korporací.

„Je důležité, abychom spolupracovali na přípravě nového systému, který bude založen na potřebách tvůrců,“ uvedl v diskusi Nick Ashton-Hart, ženevský zástupce evropského oddělení Sdružení počítačového a komunikačního průmyslu, „jinak této problematice za nějakou dobu zákonodárci přestanou věnovat pozornost.“ A varoval, že „nemůžeme riskovat, že zde bude ztracená generace hudebníků jen proto, že jsme nepřizpůsobili stávající systém moderním podmínkám“.

Nekladl jsem si za cíl postihnout všechna vystoupení, jež na setkání zazněla. Jeho klíčovou otázkou bylo, na jakých zásadách, na jakých realisticky založených východiscích současné autorské právo v digitálním prostředí rozvinout tak, aby obory založené na tvorbě byly ekonomicky udržitelné, a současně se vyšlo vstříc novému stylu užití obsahů široké škály druhů. Nemohu se ubránit dojmu, že v tomto smyslu jsme stále na počátku hledání.