V roce 2013 uběhlo deset let od podpisu Berlínské deklarace. Desetiletému výročí byla logicky věnována v pořadí jedenáctá Berlin Open Access Conference (Berlin11), konaná ve dnech 19.-20. listopadu 2013 v Berlíně pod záštitou německé vědecké společnosti Max Planck Society, která v roce 2003 iniciovala vznik samotné deklarace. Oslava významného milníku pro hnutí otevřeného přístupu učinila z konference exkluzivní záležitost, od níž se dal očekávat nabitý program, významní přednášející, inspirující a slavnostní atmosféra. Mohu předeslat, že vše se do puntíku splnilo.

Konference byla místem živých diskuzí

Cesta na konferenci

Nejdůležitější bylo se vůbec na konferenci dostat. Registrace na konferenci byla otevřena jen pro vybraný okruh oslovených, kteří dostali osobní pozvánku. Teprve krátce před samotnou konferencí otevřeli organizátoři registraci i pro ostatní zájemce. Z České republiky se konference zúčastnili tři pracovníci AV ČR (Martin Lhoták, Iva Burešová, Mária Martáková), pracovník rektorátu MU Michal Petr, Lucie Vyčítalová z Univerzity Pardubice, Pavla Rygelová z VŠB-TUO.

Z tradičního konferenčního trojlístku Vyčítalová, Rygelová, Simandlová vypadla bohužel poslední jmenovaná, což nás velice mrzelo, jelikož ocitnout se na jedné konferenci ve společnosti např. Iryny Kuchmy (EIFL), Jense Vigena (CERN), Paula Thriona (University of Liége), Heather Joseth (SPARC), Jeana-Francoise Dechampa (EK) nebo Almy Swan (SPARC Europe) se nanaskytne každý den. Zajímavé bylo, že mezi účastníky z univerzit, grantových agentur, akademií věd bylo jen málo zástupců vydavatelů, a například vydavatel Elsevier neměl ani jednoho přihlášeného účastníka.

Místo konání

Při pohledu na schéma berlínské sítě S-Bahn a U-Bahn člověka napadne, že Berlíňané zřejmě oplývají nadprůměrnou prostorovou inteligencí, když jsou schopni se v dopravním plánu vyznat, ale labyrint se nakonec ukáže jako dobře promyšlená síť, nabízející nadšenému turistovi námět na hru, kolika možnými spoji se lze dostat z bodu A do bodu B. Ale pozor bez mapky ani ránu! Samotný Berlín ohromí návštěvníka svým impozantním stylem, velkolepou architekturou a místy, která byla svědky naší novodobé historie.

Místo konání zajistila Berlínsko-brandenburgská akademie věd (Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften) v budově postavené ve stylu antických paláců se sloupořadím, na němž byly ponechány pozůstatky poškození po bojích za 2. světové války. Berlín je prostě městem, kde se děly a dějí velké věci a snad to nemůže být náhoda, že nejvýznamnější konference desetiletí se konala právě zde.

Zleva: Braniborská brána, Německý spolkový sněm (Bundestag) a Berlínsko-brandenburgská akademie věd (zdroj: Wikipedie)

Program konference

Program konference byl rozdělen do pěti sekcí ve dvou dnech a pokryl téma otevřeného přístupu z perspektivy současného stavu i s výhledem, kam by se mělo úsilí k dosažení otevřeného přístupu upínat v příštích deseti letech.

Úvodní sekce s názvem Open Access on the political agenda přinesla sérii vystoupení politických zástupců Německa, Francie, USA a Evropské komise. Jejich vystoupení by se dala dohromady charakterizovat jednou větou - šlo o delší úvod k samotnému jádru konference deklarující, že otevřený přístup se stal politickou agendou, jíž politici přikládají význam pro posílení návratnosti investic vložených do výzkumu, či z pohledu daňových poplatníků, kteří mají právo na informace z výzkumu, který ze svých daní financují. Trefné shrnutí úvodní sekce napsali na svých blozích Elena Giglia a Stephen Curry.

Hvězdné odpoledne

Druhý blok příspěvků prvního dne s podtitulem The large picture: Where are we today? dal vyniknout ideovým vůdcům hnutí otevřeného přístupu, kteří popsali současný stav vědeckého publikování a svým entusiasmem, humorem, filozofickým přístupem ukázali, že otevřený přístup je v podstatě postaven na velmi prostých principech. Všichni přednášející této sekce přednesli příspěvky, které byly silné ve své argumentační jednoduchosti a vnesly mezi přítomné účastníky opravdu oslavnou a povznášející atmosféru.

První příspěvek v tomto bloku přednesl Glyn Moody, žurnalista na volné noze, specializující se na oblast svobodného softwaru, jmenovitě na GNU/Linux. Jeho přednáška Half a Revolution dokonale skloubila obsah i formu. Název přednášky narážel na text Berlínské deklarace, v němž se říká: “Our mission of disseminating knowledge is only half complete if the information is not made widely and readily available to society”, a zároveň odrážel ústřední myšlenku přednášky, že se v současné době nacházíme stále spíše na začátku procesu k úplné otevřenosti. Pokud má být naše mise dokončena úplně, je důležité dosáhnout toho, aby přístup k informacím byl opravdu okamžitý a neomezený, výzkumná data (grafické, textové materiály), databáze používaly pro svou ochranu otevřených licencí, aby se vyvíjel otevřený software a aby inovativní postupy nepodléhaly patentování.

Své uvažování nad takovou dokonale otevřenou informační společností podepřel Moody příkladem z oblasti vývoje otevřeného softwaru. Na příkladu Linuxu ukázal, že distribuovaný, kolaborativní způsob vývoje softwaru funguje a to, že Linux dnes používá 95 % superpočítačů světa a 80 % chytrých telefonů, je důkazem, že sdílení znalostí funguje lépe, než jejich skrývání (Moody použil výraz “hoarding” - křečkování).

Jasný postoj k otevřenosti prosazuje Moody i v oblasti duševního vlastnictví. Opět na konkrétním příkladu doložil, že volná dostupnost výsledků výzkumu z veřejných zdrojů má pozitivní dopad na ekonomický růst (příklad Human Genome Project, který vygeneroval cca 800 miliard), a naopak upozornil, že možnost patentovat výsledky výzkumu nevyužívají americké univerzity, i když od 80. let mají tuto možnost podpořenou zákonem. Důsledkem ochrany duševního vlastnictví je pouze to, že výsledky jsou uzamčeny pro další využití. Dále argumentoval tím, že dnes poprvé v historii můžeme skutečně dosáhnout na veškeré znalosti lidstva, a tudíž otevřené sdílení informací je vlastně morálním imperativem.

V případě otevřeného přístupu k publikacím bychom měli prosazovat zenový přístup (ZEN zkratka pro zero embargo now). Tímto příměrem si Glyn Moody vysloužil spontánní potlesk publika. Závěr příspěvku vyzýval k dokončení mise, v jejíž polovině se zhruba nacházíme. Příspěvek Glyna Moodyho byl opravdu dokonale připraven a člověk nabyl pocitu, že by konference klidně mohla skončit, protože vše podstatné bylo řečeno. Před dalšími přednášející stál nelehký úkol alespoň se přiblížit poselství, které Glyn Moody předestřel.

Otevřené principy otevřeného recenzního řízení

Dalším vystupujícím byl Ulrich Pöschl, ředitel Multiphase Chemistry Department při Max Planck Institute for Chemistry, který ukázal, jak lze ideje, o nichž mluvil Glyn Moody, realizovat v praxi. Ve svém příspěvku Open Access in the Scientific Discourse - Achievements & Perspectives představil otevřený přístup jako nezbytnou podmínku a instrument pro zajištění kvalitního, rychlého a transparentního recenzního řízení, které má rozhodující vliv na rychlost a efektivnost vědecké komunikace. Ukázal funkční model otevřeného recenzního řízení v časopise Atmospheric Chemistry and Physics, jehož implementaci v tomto časopise sám inicioval.

Principy otevřeného recenzního řízení jsou nastaveny tak, že je mohou převzít i ostatní otevřené časopisy, a podrobně jsou popsány v článku Interactive Open Access Publishing and Peer Review: The Effectiveness and Perspectives of Transparency and Self-Regulation in Scientific Communication and Evaluation vydaném v časopise Liber Quarterly v roce 2010. Pořadatelé konference bohužel stále nezveřejnili prezentace a videozáznamy z konference, tudíž odkazuji alespoň na tento článek.

V souvislosti s kvalitou časopisu zajišťovanou pomocí otevřeného peer-review prezentoval Ulrich Pöschl myšlenku, že predátorští vydavatelé nejsou důsledkem hnutí otevřeného přístupu, ale naopak důsledkem absence otevřenosti a transparentnosti. Mezi výhody modelu otevřeného recenzního řízení počítá rychlost celého procesu, získání a udržení vysoké kvality časopisu (impakt faktoru), nízký poměr odmítnutých článků, relativně nízké náklady na vydání článků (1000 eur za článek) a s tím spojenou udržitelnost obchodního modelu postaveném pouze na placení publikačních poplatků (article processing charges). Jako slovo do pranice vyzněla jeho představa, že bychom měli snížit o 20-30 % předplatné a ušetřené prostředky vynaložit na podpoření přechodu na model otevřeného přístupu.

Všechno musí do repozitáře, aneb Akademici neudělají nic, co nechtějí

Bernard Rentier, rektor Univerzity of Liége, předvedl exhibiční vystoupení s příspěvkem Where are we today? The ORBi experience, který v různých podobách prezentoval již dříve (například v Portugalsku na semináři OpenAIRE v únoru 2013), ale stejně bylo fascinující poslechnout si, jak jednoduše mohou věci fungovat. Bernard Rentier patří mezi přesvědčené advokáty otevřeného přístupu a kromě toho, že jej prosadil jako povinnou politiku na své univerzitě v Lutychu, založil například organizaci EOS - EnablingOpenScholarship, zabývající se poradenstvím pro implementaci otevřeného přístupu na univerzitách a ve výzkumných organizacích.

Ve svém příspěvku shrnul, na čem postavil úspěch institucionální mandatorní politiky otevřeného přístupu, která vyžaduje, aby všechny vydané publikace byly uloženy do institucionálního repozitáře. Sdělil, že dobrovolná politika ukládání publikací do repozitáře nefunguje.

Svou mandatorní politiku však zároveň nepostavil vyloženě na příkazu “musíte vše uložit”, neboť mu bylo jasné, že žádná direktivní politika nezajistí, aby akademici dělali něco, co skutečně nechtějí. Politika otevřeného přístupu v Lutychu je postavena na tom, že rektor své kolegy pouze informoval o skutečnosti, že pokud jejich výsledky nebudou v repozitáři, pak nebudou zahrnuty do hodnocení jejich vědeckého výkonu. "Just tell them that if they don't put their papers in the repository, the papers don't exist. It's very simple."

Jako důvody, proč je dobré vydat se zelenou cestou otevřeného přístupu a posílit ji v institucionální politice, jmenoval získání přehledu o tom, co univerzita produkuje, zviditelnění výsledků, snížení nákladů. V prezentaci bylo ukázáno, jak postupně se od vydání politiky zvyšovalo procento uložených dokumentů i míra těch, které byly uloženy v otevřeném režimu.

Klíč k úspěchu mandatorní politiky spočívá v jejím neustálém propagování a komunikování. Je také potřeba být koherentní a nepovolovat výjimky. Repozitář zároveň musí poskytovat nadstavbové služby jako je export záznamů publikací do přehledů publikační činnosti autorů, export do různých citačních stylů atd. Úspěch roste úměrně s tím, jak se zvyšuje objem uložených publikací v repozitáři.

Vědecké publikování vyžaduje pragmatický přístup

Posledním přednášejícím odpoledního bloku byl Mike Taylor z univerzity v Bristolu, který nazval svůj příspěvek Open Access is about sharing, unity and sanity, not about money. Jak píše na svém blogu, propagaci otevřeného přístupu se věnuje ve svém volném čase, jinak se živí jako programátor a na univerzitě se zabývá paleobiologií.

V příspěvku se vymezil vůči názorům Josepha Esposita, který v rozhovoru s Richardem Poynderem řekl, že vědecké publikování je obchodem a jako každý jiný obchod vyžaduje opuštění ideálů a pragmatický přístup. Mike Taylor říká, že publikování je naopak mise a právě idealisté jsou těmi, kteří mění náš svět. Citoval slova Jona Foleya, vědce univerzity v Minnesotě, který v jedné diskuzi s mladými vědci prohlásil: “Your job is NOT to get tenure! Your job is to change the world.” Dnešní informační a komunikační technologie nejen že mění to, jak věci můžeme dělat, ale především kvalitativně mění to, co můžeme dělat. Otevřený přístup tedy není způsobem, jak ušetřit finance potřebné na publikování, ale je příležitostí k objevování a vynalézání.

Přesně své přesvědčení, že otevřený přístup není o penězích Mike Taylor vyjádřil slovy: I'm not worried about the $10 billion we waste on subscriptions every year, I am worried about the $100 billion we lose from wasted effort: Scholars trying to find papers instead of doing research, about the $1000 billion we lose from work that's never done. About the lives lost that could be saved by research already done.”

Druhý den – současná praxe a výhled do budoucna

Druhý konferenční den zahájily příspěvky mapující úspěchy otevřeného přístupu v různých částech světa, v Brazílii, Číně a Keni. Zvláště z příspěvku keňského studenta medicíny Daniel Mutonga vyplývalo, jak na africkém kontinentu pociťují nedostatek volného přístupu k informacím.

Svým způsobem i řeč Davida Willettse byla zprávou o stavu otevřeného přístupu ve Velké Británii. David Willetts, ministr pro univerzity a vědu, měl vystoupit v prvním bloku prvního dne, avšak na konferenci mohl přijet až druhý den. Svou řeč uvedl prohlášením, že považoval za velice důležité se konference účastnit. Vzhledem k tomu, že stojí za prosazením nové politiky otevřeného přístupu ve Velké Británii, vyznělo toto prohlášení jako snaha přijet přesvědčit účastníky o správnosti britské cesty, v níž je upřednostněn zlatý placený otevřený přístup. Kupodivu jeho promluva nevyvolala příliš velkou kontroverzi, až na několik dotazů nechali účastníci vystoupení Davida Willettse bez komentáře. Jak vystoupení Davida Willettse zapůsobilo, popsal Stephen Curry v blogovém příspěvku Why Elsevier is completely in the right… and totally wrong.

Pořadatelé vyzdvihli význam zapojení studentů a mladých vědců do prosazování otevřeného přístupu tím, že pro ně ve spolupráci s organizací Right to Research Coalition uspořádali satelitní konferenci. Nejviditelnějším výstupem této studentské konference se stala aplikace Open Access Button, která mapuje místa, kde uživatelé internetu narazili na platební bránu, omezující volný přístup k informacím, které uživatelé hledali. Důležitost studentského hnutí a práva studentů na otevřený přístup k informacím nezbytným pro vzdělávání zaštítil profesor John Willinsky.

Na závěr konference byla připravena diskuze mezi Cameronem Neylonem (Public Library of Science) a Robertem Schlöglem (Fritz Haber Institute of the Max Planck Society). Diskuze byla vedena v duchu, jak skloubit idealismus a možnosti uvedení otevřeného přístupu do praxe. Diskutující se shodli na důležitosti standardů pro zajištění interoperability v rovině technické, konzistenci postoje v rovině politické a vůli ke spolupráci na úrovni strategické.

Závěrem

Konference Berlin11 se stala skutečným svátkem otevřeného přístupu. Konferenční příspěvky byly velmi inspirující a čišela z nich touha měnit chod vědeckého publikování tak, aby sloužilo vědeckému pokroku a společnosti jako celku.

Pořadatelé se rozhodli, že další konference se budou pořádat každé dva roky, a navrhli v dokumentu Mission Statement, kam bychom měli v dalších letech směřovat. Text prohlášení vyzdvihuje tři důležité body k tomu, abychom v příštích letech dosáhli na 90 procent volně dostupné vědecké literatury. Mělo by se usilovat o zvýšení podpory interoperability repozitářů, o eliminování časových embarg a o posílení opětovného využívání uložených publikací. Za druhé bychom měli podpořit vznik nových inovativních způsobů otevřeného publikování při zachování nejvyšších nároků na kvalitu. Za třetí byl zdůrazněn význam kooperace s ostatními pro dosažení funkční a stabilního systému celého publikačního procesu.

V roce 2015 na dalším ročníku konference se můžeme těšit na zprávy o tom, že se daří pokračovat v takto nastavené trendu.