Formát CD disku byl vyvinut v 70tých letech za obrovské finanční podpory audio průmyslu, který si od tohoto média právem sliboval vysokou kvalitu zvuku, velkou trvanlivost zaznamenaných dat a hlavně nízké náklady na jeho výrobu. Logickým dalším krokem bylo vytvoření formátu CD-ROM, kde bylo vše přizpůsobeno a navrženo tak, aby v éře děrných štítků vzniklo médium, které nemá konkurenci. V 80tých letech tento zázrak opustil laboratoře a postupně se začala rozbíhat sériová výroba. Máme skvělé medium, radovali se lidé motající se okolo počítačů. Je levné a vejde se na něj velké množství dat (650 MB). Proti pevným diskům té doby o kapacitě 40 MB je to prostě bomba.

Má to ovšem v zásadě dvě vady: jedna velká, druhá menší. Ta první je, že se na tento nosič nedá jednoduše zapisovat, a to musíme prostě brát jako fakt. Ten menší nedostatek spočívá v tom, že CD-ROM má jiný formát než naše pevné disky - to ovšem není tak zásadní problém, se kterým se nelze vypořádat. Stačilo, aby programátoři napsali cosi chytrého, co ten nezvyklý formát přepočítá do našeho souborového systému. Nazvali to "CD driver" (ovladač) a pro platformu PC přidali ještě program "MSCDEX" (Microsoft DOS CD-ROM Extension).

Pravdou je, že dnes již kapacita 650 MB nikoho neudivuje, zvykli jsme si, že i disk v naprosto běžném PC má kapacitu okolo jeden GB. CD-ROM však žije dále a jistě bude žít ještě dlouho - nemáme zatím totiž žádné jiné médium, které by uložilo data levněji, navíc se snadno dalo namnožit ve velkých počtech kopií. Technologie CD-R a CD-RW přinesly i možnost zápisu na CD disk a tak umožnily doslova každému stát se elektronickým vydavatelem. Ani dlouho očekávané disky DVD-ROM na tom v dohledné době nic nezmění - CD-ROM je zavedená technologie a minimálně s jejími nízkými výrobními náklady se budou další technologie vyrovnávat jen nesnadno. Proto jistě stojí zato představit způsoby, jak lze s CD disky pracovat v sítích.

CD v síti ... včera První generace CD-ROM serverů byla vyvinuta koncem 80. let v USA, zemi, v níž se CD-ROM rozšířilo nejdříve. Nabídky těchto systémů naleznete v odborném tisku dodnes - jsou to obrovské věže naplněné desítkami až stovkami CD-ROM mechanik, které umějí zpřístupnit v podstatě v libovolném síťovém prostředí.

Zatímco počítačový průmysl zdokonaluje a zrychluje, na co si jen pomyslíte, CD-ROM nezůstává někde pozadu. Zrychluje, co mu síly stačí. Dnes jsou na trhu CD-ROM mechaniky, které přenášejí za sekundu 32x více dat než jejich stařičký dědeček, ale v jednom parametru nestačí. Je to tzv. "střední přístupová doba", daná především vystavovací dobou laserové čtecí hlavy. Ta je i dnes u těch nejlepších mechanik někde mezi 90 až 150 ms a vypadá to, že je to zatím technologické maximum. Je dané tím, že čtecí hlava je (na rozdíl od pevného disku) optická - musí obsahovat polovodičový laser, čočky a ostřící mechanismus. Čtecí hlava má proto určitou hmotnost, kterou je daná její kinetická energie při dané rychlosti přesunu a čas potřebný na zastavení a zaostření laseru.

Vývoj šel dále a přinesl i novou variantu těchto CD serverů. Dnes jsou k dispozici malé krabičky (např. pod názvem MicroPort), které se na jedné straně připojí k ethernetové síti a na druhé straně k několika CD-ROM mechanikám v tzv. SCSI věži - a v ten okamžik lze k vloženým CD diskům přistupovat po síti. Uživatelský komfort sice nelze s velkými specializovanými servery srovnat, ale jde to - rychle a doslova za pár korun.

Problémem všech systémů "první generace" je však rychlost. Většinou nám nejde jen o to zpřístupnit v síti několik CD-ROM titulů, ale k jednomu CD-ROM by mělo mít možnost přistupovat více uživatelů současně. Když to prakticky vyzkoušíme, zjistíme, že již při 2-3 uživatelích naráz je to už poněkud pomalé, když jich bude cca 5 stane se systém prakticky nepoužitelným. Co je vlastně pomalé? Je to přenosová rychlost z CD disku? Asi ne, moderní mechanika CD-ROM přenese 3-4 MB za sekundu, to by nám mělo stačit. Problém je tedy někde jinde - v rychlosti vystavování čtecí hlavičky. Uživatelé se vlastně "přetahují" o možnost číst data.

Dnes Jste-li zběhlí v práci s počítači, pomyslíte si asi: "O co jde - tak přeneseme obsah CD na pevný disk, ten má řádově kratší vystavovací dobu hlav a má jich více." V řadě případů konkrétních titulů na CD-ROM narazíte však záhy na další problém - rozdílný formát CD-ROM a pevných disků. Zde najdeme nejzákeřnější problémy, které se provozu CD-ROM v síti najít vůbec dají - řada výrobců vyhledávacího software pro CD-ROM totiž využila již zmiňovaný ovladač a program MSCDEX k tomu, aby maximálně zefektivnila práci svého databázového programu. V takovém případě se ovšem může snadno stát, že ačkoliv data zkopírovaná z CD-ROM na disk sice po síti "vidíme", nelze však na ně přistupovat pomocí dodávaného programu - bez kterého jsou ovšem cenná data bezcenná. Pokud máte titulů jen několik, snadno lze vybrat takové, které budou fungovat - co však v případě knihoven, které potřebují zpřístupnit velkému počtu uživatelů celou řadu titulů?

Obecně je tento problém řešen u CD-ROM serverů druhé generace metodou "precaching", což spočívá v přenesení obsahu CD na pevný disk tak, že data zůstanou zachována ve formátu ISO 9660. Vnikne tím jeden velký soubor s vnitřní strukturou CD a ten se pak pomocí speciálního programu zpřístupní každému klientovi jako virtuální CD-ROM mechanika. Výkon celého systému obrovsky naroste - CD-ROM server dokáže obsloužit desítky uživatelů naráz. Navíc se paradoxně sníží i jeho cena: díky poklesu cen pevných disků je CD-ROM uložený na pevném disku levněji, nežli v relativně drahé a přitom pomalejší CD mechanice.

Technologii precaching vyvinula a jako první implementovala rakouská firma R+R Messtechnik ve svém produktu prodávaném pod názvem Ultra*Net, který dnes používají stovky zákazníků po celé Evropě (v USA se systém kupodivu nikdy neprodával) a dohromady již přes 20 u nás a na Slovensku. Ve své poslední verzi 3.0 podporuje Ultra*Net i přístup z prostředí www browseru, takže intranetový uživatel nemusí pracně instalovat speciální klientský program, jak tomu bylo u dřívějších verzí.

Moderní servery druhé generace zajišťují i veškeré potřebné další funkce, jako je např. správa nabídky titulů pro uživatele, automatická instalace vyhledávacích programů u uživatele, shromažďování statistických údajů o využití serveru apod.

Zítra? Protože člověk je tvor pohodlný, může některým velkým provozovatelům na CD-ROM serverech druhé generace také něco vadit: například fakt, že je nelze provozovat na různých platformách uživatelských stanic, protože vyhledávací programy pro CD tituly existují převážně jen pro platformu Intel (DOS a Windows). Jiným zase překáží, že z důvodů kompatibility se vyhledávací software instaluje přímo na uživatelské stanice - ačkoli se tak děje automaticky a bez nutnosti zásahu ze strany uživatele. Proto se již dnes začínají objevovat CD-ROM servery, které využívají další zajímavou technologii - tzv. Windows NT Application Server. U těchto "aplikačních serverů" se vlastní vyhledávací program CD titulu spouští přímo na serveru, na stanici uživatele se pouze přenášejí obrazové a popř. zvukové informace, zatímco ze stanice na server proudí informace o stisknutých klávesách a pohybech myši. Tento proces je také podstatně úspornější, než přenášet na stanici veškeré informace, které vyhledávací program potřebuje pro svou funkci - proto je toto řešení při dané přenosové kapacitě sítě také citelně rychlejší.

Ideálním řešením je kombinace CD-ROM serveru druhé generace s aplikačním serverem: CD-ROM server se stará o správu jednotlivých CD disků, vyhledávacích programů, kompatibilitu precachovaných CD s vyhledávacími programy, komfort z pohledu uživatele, statistiku a další funkce, zatímco na aplikačním serveru je starost o komunikaci s uživatelem a zajištění kompatibility s neintelovskými platformami.

Příkladem serveru třetí generace je např. kombinace CD-ROM serveru Ultra*Net 3.0 s aplikačním serverem Citrix Winframe nebo Insignia Ntrique. V nedaleké budoucnosti se podpora režimu aplikačního serveru stane součástí produktu Microsoft Windows NT 5.0 Server.

Jiné možnosti Jsou nějaké další možnosti? Jak je zřejmé, profesionální CD-ROM servery (viz třeba zmíněný systém Ultra*Net) jsou konstruovány především tak, aby vyhověly co nejširšímu spektru CD-ROM titulů. Někteří velcí vydavatelé profesionálních databází na CD-ROM mají však dnes k dispozici své vlastní prostředky, jak své data zpřístupnit v síti či na WWW. Nevýhodou takových řešení je, že nám neumožňuje pracovat s CD-ROM jiných vydavatelů - každý výrobce podporuje jen své vlastní produkty. Příkladem takovýchto systémů je třeba produkt Electronic Reference Library (ERL) resp. WebSPIRS od firmy SilverPlatter nebo DIALOG@SITE od firmy The Dialog Corporation. Naleznou uplatnění především tam, kde uživatel zpřístupňuje v síti větší počet bází od konkrétního vydavatele. Výhodou takového řešení je, že se jedná o "čistý" produkt založený na architektuře klient/server popř. protokolu http, což zjednodušuje jeho integraci v prostředí intranetu a extranetu. K těmto systémům se jistě v budoucnu ještě vrátíme.