Publikace vydaná v samém závěru roku 2013 pojednává o tiskařské produkci tzv. severinsko-kosořské dynastie, která svými aktivitami pokrývá období konce 15. a první poloviny 16. století. Konkrétně se jedná o léta 1488–1557, kdy v Praze postupně či souběžně působili rodinnými vztahy vzájemně provázaní typografové tzv. Tiskař Pražské bible (činný 1488–1517 původně označován a spojován s kramářem Severinem), jeho syn Pavel Severin z Kapí Hory (činný 1520–1541), Pavlův synovec Jan Severin mladší (činný 1537–1545) a Pavlův zeť Jan Kosořský z Kosoře (činný 1546/1547–1557).

Podobně jako starší Voitova práce[1] nabízí i jeho aktuální monografie podrobný a systematický textový výklad, jenž je doprovázen bohatými obrazovými reprodukcemi či pečlivě sestaveným poznámkovým a pomocným aparátem. V prvé řadě zde ale autor přináší velké množství nových informací, koriguje, a v některých případech doslova boří mýty vytvořené starší generací badatelů v oblasti knihovědy a literární historie. Vychází přitom z důkladného studia dochovaných tisků nejen severinsko-kosořské dynastie, ale i ostatních domácích oficín, které byly v první půlce 16. století v provozu. Tradičně se neomezuje pouze na český terén, ale přidává i pohled a komparaci se zahraničním tiskařským řemeslem. Nově se soustředí na širší společensko-kulturní dosah tisků. Všímá si jejich autorské, překladatelské, nakladatelské či mecenášské základny, nábožensko-konfesního určení a nevynechává ani čtenářskou poptávku a zájmy.

Kniha Petra Voita překvapí svou velikostí. Velký formát je rozložen do 463 stran. (Foto: Pavel Farkas)

Publikace je rozdělena do pěti hlavních kapitol. V první, a v podstatě výchozí, shromáždil Voit dostupné biografické údaje o všech čtyřech výše zmíněných osobnostech a sestavil samostatné bibliografické soupisy jejich tiskařské tvorby. Jednotlivé bibliografické záznamy opatřil kritickými poznámkami, opravami a typografickými popisy. V následující kapitole se již věnuje textové sazbě tisků. Popisuje zde užívaná tisková písma, jejich diakritiku, vizualizační či pomocné prostředky (např. archové signatury, kustody, způsob číslování listů či stran, marginálie, iniciály atd.) a celkové členění sazby. Charakterizované písmové sady a iniciály jsou navíc obrazově reprodukovány v poměru 1:1, doplněny příslušnými popisky a pomocí číselných odkazů propojeny s úvodními bibliografiemi. Obdobný postup je uplatněn i ve třetí kapitole týkající se knižního dekoru. Do něho je zahrnut popis a vyobrazení vinět, lišt, rámů, bordur, heraldických štočků, tiskařských signetů atd. Představeni jsou jejich grafičtí tvůrci či možné cizí vzory.

Ve čtvrté a nejrozsáhlejší kapitole autor podrobně analyzuje ilustrační složku severinsko-kosořských tisků. Postupně prochází zvolené tituly a jejich ilustrace či rovnou celé ilustrační cykly. V poslední páté kapitole opouští úzké typologicko-typografické rozbory a svou pozornost směřuje na zasazení získaných analytických poznatků do širšího kontextu knižního trhu, ediční politiky a do celkového dobového literárního života přelomu 15. a 16. věku.

Z výsledků, kterých Voit dosáhl detailním rozborem veškerého tiskařského materiálu severinsko-kosořské dynastie, je nutné stručně zmínit alespoň několik příkladů. Jako redaktora Knihopisu mě osobně nejvíce těší upozornění na různé chyby a nedostatky, jež tato naše národní retrospektivní bibliografie v případě severinsko-kosořských tisků obsahuje. Navíc do této skupiny autor nově zařadil i další tisky Knihopisem původně evidované jako tiskařsky anonymní nebo přiřazované ke zcela jiným tiskařským původcům. Zajímavá jsou i jeho odhalení pravděpodobných patisků (např. Perla – tisk číslo 16 v bibliografii Jana Severina). Ty nám naznačují dosud nezachycené a ne vždy zcela korektní vztahy mezi domácími tiskaři.

Voitovy doplňky a opravy se tak dotýkají i jejich produkce. Často jsou zmíněny jen v poznámkách pod čarou. Doufejme tedy, že je autor více rozvede v následujících publikacích, které plánuje vydat. K dalším výrazným novinkám náleží popis grafické tvorby Severinského ateliéru (činný 1527–1542). Zde Voit vlastně jako vůbec první identifikoval a pojmenoval jeho jednotlivé umělecké členy (např. monogramisty EWA, ME, Mistra široké šrafury, PS, SMC, IS? atd.) a zhodnotil jejich přínos pro naši knižní ilustraci. Vyvrátil tím starší tvrzení o vzácné jednotě tiskaře, kreslíře a dřevořezáče, jež měla být dosažena právě v osobách Pavla a Jana Severina (původně se tak soudilo na základě monogramů v ilustracích v Kronice české od Václava Hájka z Libočan).

Za záslužné, nejen pro retrospektivní bibliografii, lze označit autorovo mapování opětovného otiskování a pozdějšího putování konkrétních ilustračních štočků mezi tuzemskými tiskárnami. Průkopnické jsou i pasáže o tiskovém písmu. V poslední kapitole už Voit přesáhl rámec knihovědy a svými závěry přešel na pole literární historie. Soudobé literární procesy ale nesleduje z tradičního pohledu formálního výkladu a rozboru obsahu jednotlivých děl, nýbrž nahlíží je prizmatem nakladatelsko-typografické praxe a jejího ekonomického a autorského zázemí. Dosahuje tak opět nových poznatků. Výrazné revize díky němu doznala např. charakteristika Všehrdova národního humanismu.

Voitova publikace představuje pro českou knihovědu přední a zároveň i vzorové dílo. Stejným způsobem by měly být v budoucnu zpracovány i dějiny dalších domácích tiskáren nebo rovnou ucelených historických epoch. Jedině tak bude naplněna výzva, kterou kdysi knihovědné veřejnosti adresovala Mirjam Bohatcová volající po moderním zpracování dějin českého knihtisku[2]. Právě autor výše popsané monografie udělal výrazný krok k dosažení tohoto cíle.