Český student pohlcen korejským mraveništěm
Na letišti Kimpcho v Soulu jsem přistál po dvanáctihodinové cestě Boeningem 747 přes Petrohrad, Ural, poušť Gobi a Santungský poloostrov. V Soulu na mě čekala kolegyně Štěpánka z pražské koreanistiky na FF UK, a tak jsem se dočkal přivítání jako doma. Byla dobrá konstalace hvězd a já neočekávaně dostal ubytování na koleji, což je zde nejlevnější způsob bydlení, a proto není divu, že je vždy štěstí takové místo získat. V červnu jsem se však nastěhoval do hasukcibu (podobný našemu penziónu), kde mohu jíst místní stravu a mluvit korejsky celý den.
Po úspěšném zvládnutí přijímaček jsem zjistil, že jsem byl přidělen do stejné třídy jako Štěpánka. Zkrátka spolužáci na celý život. Začal nekonečný dril. Denně jsem musel ležet v učebnicích přes pět hodin. Měl jsem co dohánět, neboť jsem objevil příliš nedostatků. Tento typ studia, který jsem si vybral, je vytvořený pro Asiaty, a tak je laťka poměrně vysoko. Pro Japonce, Číňany a kjopcho (Korejci žijící v zahraničí) představuje učení korejštiny poměrně jednoduchý úkol, podobně jako kdybychom my pronikali do ruštiny. Ovšem pro Evropana připravuje tato řeč plno překvapení a z toho plyne malý zájem o její studium. Pro zajímavost uvedu několik čísel, která mě udivila. Náš ohaktang (jazykové středisko) navštěvuje kolem pěti set studentů, kteří absolvují šest stupňů, než dosáhnou vysvědčení. Každý ročník je rozdělen do skupin po deseti osobách. Ve čtvrté třídě, do které jsme se zapsali, chodil zpočátku sto lidí, z toho pouze pět bělochů. V páté třídě mezi zbylými padesáti studenty zůstali dva běloši - Štěpánka a já. Vyučování probíhá od 9 do 13 hodin. Za rok proběhnou čtyři semsestry, což znamená, že se žádné prázdniny nekonají. Zkouškové období nastane po šesti týdnech výuky. České studenty, mě nevýjimaje, takový systém nepotěší. Víkendy mám volné, ale v korejské metropoli nenajdete tolik zajímavých míst, které by stály za vidění, a pro relaxaci. Velmi mě však zaujalo válečné muzeum, kde jsem při prohlížení expozice věnované korejské válce strávil půl dne. Tato událost je do detailu zpracována - exponáty jsou doprovázeny videoprojekcemi. Vysoká úroveň této země v elektronice je patrná i v muzeích. Trpím však nedostatkem pohybu, neboť není kde se pohybovat. Sportoviště a parky, jak je známe doma, zde chybí. Ve vysokoškolských areálech sice existují basebalová, fotbalová a basketbalová hřiště, ale věčně obsazená. Univerzita Yonsei, kterou navštěvuji, patří k těm největším a nejdražším v Koreji. Připomíná továrnu, kde ovšem místo dělníků s bandaskou se procházejí hordy studentů se skripty pod paží. Na druhé straně i sem dolehla amerikanizace - kampusy jsou oázou klidu ve srovnání s ostatními částmi města - rostou zde stromy a cesty lemují záhony s květinami. Školné dosahuje na univerzitách vysokých částek - na té "mé" se platí 12 tisíc dolarů ročně, a proto si luxus studia mohou dovolit je lidé z lépe situovaných rodin. Štěpánka i já jsme výjimkou - obdrželi jsme stipendium od jedné korejské nadace. Korejské školství lze považovat za bludný kruh, alespoň mně, zvenčí, tak připadá. Pokud se chcete dostat na prestižní univerzitu, musíte absolvovat známou střední školu. Abyste se k tomu dobrali, je nezbytné chodit do dobré základky. Nevím, zda takové pravidlo zasahuje i mateřské školy a jesle, ale s jistotou v zádech tvrdím, že vzdělání v Koreji je drahé a pro rodiče představuje nesmírnou zátěž. Ovšem technické vybavení univerzity odpovídá školnému. Počítačoví nadšenci a příznivci Internetu zvláště by zde zajásali. Každá budova má místnost, kde je možné zdarma používat Internet do pozdních večerních hodin a v sobotu dopoledne. Hned po příjezdu jsem se stal pravidelným čtenářem elektronických Lidových novin, díky čemuž jsem nebyl zcela odříznut od dění u nás, zejména co se povodní týče. Nemohu si odpustit několik depresivních údajů, které poněkud zaostří možná dosud zamlžený obrázek o Koreji. V Soulu a přilehlé provincii (Kjondigo) o rozloze přibližně středních Čech žije přes dvacet miliónů obyvatel. Kamkoli se tedy vydáte, potkáváte jenom lidi a lidi. Korea je ze 70 procent pokryta hornatým povrchem, a proto je populace soustředěna do několika oblastí a nezbývá mnoho místa pro nová sídla a komunikace V Koreji je registrováno více než deseti miliónů aut. Zdá se mi, že se občas stane, že všichni Korejci naskočí do svých vozů a snaží se jet na pobřeží nebo do hor. Není divu, že na silnicích za takové situace panuje kolaps. Jeden jsem zažil na vlastní kůži. Vraceli jsme se Štěpánkou a dalšími přáteli od Východního moře, kam jsme vyrazili na čtyřdenní výlet. Dvě stě padesát kilometrů jsme „zvládli" za třináct hodin. Jsem přesvědčen, že většinu našich řidičů by zde musel trefit šlak. Korejci to berou s klidem. Zvykli si čekat, žije jich tu zkrátka moc. Odmyslím-li tyto nepříjemnosti, v každém případě platí, že korejská příroda je krásná. Nemůžu se dočkat, až skončí škola a odjedu pryč z toho bláznivého velkoměsta, pryč do hor, k moři nebo na ostrovy. Září je vhodný měsíc na cestování. Korejci tráví dovolenou téměř výhradně v sezóně. Před sto lety musela Korea vypadat pro člověka z civilizovaného světa magicky a panensky čistě. Nenašli byste zde dráty, auta, přelidněná města, smog. Faktem je, že si Korejci umí vážit zelených ploch poté, co během války valná část vegetace vzala zasvé při kobercových náletech a pozemních bojích. Každý pečuje o svůj záhonek u silnice, snaží se zasadit strom na volné místo.
Za zmínku v této souvislosti stojí místní straky, které hojně žijí v kampusech, kde mají dostatek stromů ke hnízdění. Tyto opeřence lze poměrně snadno ochočit.
Korejci dokonce tvrdí, že je kdysi chovali jako domácí miláčky místo psů. Straka se naučí mluvit jako papoušek, štěká jako pes, když spatří někoho neznámého,
a sežere všechno, na co přijde. Lukáš Vildman, Soul |