Cestu k "informační společnosti" lemují také virtuální pomníčky
Přesně 15. října před dvěma roky se odehrálo v mém životě osudové setkání, jehož dopad jsem si v té chvíli pochopitelně neuvědomil. V romantickém filmu by mělo podobu podmanivých očí, dlouhých nohou a útlého pasu, ale v tomto případě šlo o ikonu s kormidlem na nebesky modrém pozadí. Používal jsem tehdy Netscape verze 2.0 v prostředí Windows 3.11 na počítači řady 486, který mi umožnil neuvěřitelné věci, třebaže při pohledu zpět a v konfrontaci se současným stavem zjistím, že se Internet u nás teprve klubal ze své mateřské skořápky.
Od té doby se toho mnohé změnilo. Co se mé maličkosti týče, chodím po chodbách mžouraje po kolemjdoucích více než dříve, lidé se mi smrskávají na řetězce znaků oddělené zavináčem a osvojil jsem si anglická slova s českými koncovkami. Co se Internetu týče, pomalu začíná ovládat náš svět a zároveň ztratil punc tématu, které se hodí pro odborné konference a časopisy, o čemž se můžeme denně přesvědčovat. Kdo si v éře všeobklopující Pavučiny vzpomene na staré časy, kdy Internet patřil vojenské a potažmo akademické sféře? Na sklonku století válek si lidstvo slibuje, že v tom příštím se soustředí na všeobecné zpřístupnění informací. Nevím, nakolik nás tohle ušlechtilé předsevzetí odvrátí od odvěké touhy řinčet zbraněmi. Stejně tak bych si stěží představoval, jak bude vypadat život "informační společnosti" v "informačním věku", jakkoli jsme zahlceni seriózními i laickými prognózami, nebýt Internetu, který (resp. jeho zdánlivě neomezené možnosti) pro ně představuje středobod. Zdá se mi, že kdyby Internet neexistoval (v dnešní rozvinuté podobě), musel by ho někdo v čase, který zbývá do konce století, vymyslet, aby se naplnily populární a lákavé vize. Však také Internet hraje hlavní úlohu v "pozdravech", které i prostřednictvím tradičních médií dostáváme od budoucí "informační společnosti". V minulém měsíci jsem zaregistroval dva. Podle jedné zprávy byla ve Spojených státech odsouzena žena k podmíněnému trestu za to, že místo aby se věnovala svým dětem, holdovala surfování, zatímco ve druhé zprávě figurovala matka, která vystavěla na Webu své zemřelé dceři virtuální pomníček. Vytrženo z kontextu? Či snad bulvární žurnalistika zaslepila editora? V roce 1997 bychom takové článečky mohli zařadit do rubriky "Co se všechno může stát", kterým se dílem zasměje, dílem podivíme. Užijme si těchto historických momentů, protože až se šťastnější z nás probudí na Nový rok 2000 z hlavou bolavou, již nebudou mít coby "informační lidé" nárok, aby byli překvapeni. |