Stanislav Psohlavec v příspěvku "MMSB aneb Dobrá zpráva - koncepce zůstává" v Ikarovi č. 2 velmi precizně sumarizoval svůj referát a své poznámky, které zazněly na jím zmiňované konferenci "Digitalizace památek - metoda jejich ochrany a prezentace?" (Olomouc, 22. a 23. 11. 1999). Bohužel, v závěru svého příspěvku se rozhodl také komentovat dva příspěvky mé, jím označované jako příspěvky "zástupců Clavisu", čímž ovšem svůj výstup poněkud znehodnotil na úroveň reklamních letáků typu: "Náš prací prášek - ostatní prací prášky".

Především tedy musím říci, že ačkoliv jsem zaměstnán v ÚKS AV ČR, kde projekt Clavis sídlí, nejsem jeho zástupcem, ale pouze spolupracovníkem. Objektem mého zájmu je projekt Ave, musica, který sice mohutně využívá výsledků práce Clavisu (a naopak zase naše publikace vycházejí jím zastřešeny), ale je to jiný projekt. Psohlavcovy úvahy o "radikální změně koncepce ... mířící hned dvěma směry" jsou tedy naprosto liché a neopodstatněné. O koncepci Clavisu jsem v Olomouci nepřednášel, ani nejsem ten, kdo by ji určoval. Doufám, že v krátké době vyjde sborník s referáty, které na konferenci zazněly, takže si čtenář bude moci udělat sám úsudek o tom, co jsem v Olomouci skutečně říkal. V následujících řádcích budu pouze reagovat na Psohlavcovy výroky vůči Clavisu ve zmíněném článku v Ikarovi.

Chebské oficium

První příspěvek se týkal edice tzv. Chebského oficia (z rukopisu XII A 18 KNM v Praze). Šlo o kritickou edici textovou a edici notového záznamu. Zároveň je v tomto "svazku" též místo pro vědecké studie, které se problematikou Chebského oficia zabývají. K tomu jsme se rozhodli připojit též facsimile rukopisu. Tato edice vznikla v rámci projektu Ave, musica, který se zabývá zpřístupňováním pramenů k dějinám hudby. Je tedy jasné, že se nejedná o prvoplánovou "digitalizaci Chebského oficia". Zde Ave, musica využívá práce Clavisu, která již byla dávno udělána. Stejně tak bychom mohli v případě jiných edic staré hudby využít digitalizované podoby nějakého rukopisu, kterou vyrobí Albertina icome svou metodou. Digitalizovaná podoba rukopisu nám - badatelům - slouží jako pomůcka pro další vědeckou práci, jejímž výsledkem je v tomto případě edice. Vznikla tak v podstatě monografie, která mohla vyjít jako papírová kniha, jak je ve vědeckém světě obvyklé. Namísto poměrně komplikované cesty papírového vydání, kde se současní čeští badatelé potýkají s množstvím (tragi-)komických problémů finančních, nakladatelských a dalších, jsme se rozhodli vydat tuto publikaci v elektronické podobě. Formát PDF se nám zdál jako velmi pohodlný nástroj k tomu, aby edice mohla vzniknout v podobě CD-ROM.

Pohodlný proto, že umožňuje spojit digitalizované facsimile s textovou i notovou edicí uživatelsky velmi příjemným způsobem. Samozřejmě jsme zvažovali možnost prezentace pomocí HTML (SGML). Standardní HTML prohlížeče by ale takové prostředí nemohly poskytnout, protože naříklad neumožňují prohlížení obrázků v různých detailech (toto řeší plug-in nástroj fy Albertina icome, ale jestli se nepletu, tak pouze v prostředí Netscape). Také text, který není v HTML orientován stránkově, působí na poněkud "konzervativní" oko vědců odpudivě. Formát PDF také umožnil to, aby badatelé, kteří edici zpracovávali, pracovali každý ve svých oblíbených programech (textová edice tuším vznikala ve WordPerfectu, notová ve Finale) a poměrně jednoduchou cestou z jimi dodaných souborů bylo možno "vydestilovat" PDF soubory. Mohu tedy také použít oblíbeného argumentu Psohlavcova, že lze pracovat "v libovolném textovém editoru". Ani vlastně nemusí být textový. Na provokativní Psohlavcovu otázku, kdo že bude takové dokumenty sestavovat, lze odpovědět, že v tomto případě je sestavovali samozřejmě zase sami badatelé (Brodský, Matl, Vlhová) bez nutnosti vyvinout nějaké neobvyklé úsilí. Vlastně ani nemuseli vědět, že výsledek jejich práce bude publikován jako PDF dokument. Ještě několik dalších výhod formátu PDF nás přesvědčilo, abychom jím edici Chebského oficia realizovali. Tím však není řečeno (a jsem dalek toho, abych něco takového tvrdil), že PDF je "optimální řešení pro publikace informací o historických dokumentech", což mi Psohlavec podsouvá. PDF řeší jen finální úpravu dokumentů. Vnímám to jako analogii ke klasickému knihtisku. Podklady pro publikaci musí být samozřejmě připraveny v nějakém jiném formátu. Nakonec proč ne v SGML? Projekt digitalizace Ottova slovníku naučného také této metody využíval. Pro tyto účely vyvinul dokonce speciální Otta Markup Language, jak vyplynulo z referátu Petra Sojky na zmíněné konferenci. Jako protiargument k Psohlavcovu tvrzení, že prostředky pro přípravu PDF dokumentů jsou drahé, lze uvést to, že PDF je otevřený formát, jeho specifikace je volně dostupná, a tak lze vygenerovat PDF soubory i bez použití/zakoupení komerčních Adobe programů. Samozřejmě, vývoj takového software je nutno také zaplatit, nelze ale tvrdit, že ten, kdo používá PDF formát je "závislý na tom, kdo neříká vše a nabízí služby (Acrobat reader) zadarmo." Ale i to v diskusi v Olomouci zaznělo. Nechápu tedy, proč Psohlavec znovu upozorňuje na to, co mu již bylo v Olomouci osvětleno. Nechci ale vypadat jako reklamní agent Adobe. Formát PDF se nám zkrátka v dané situaci pro danou edici (či ediční řadu) výborně hodil. I přesto jsme si vědomi některých nedostatků, které publikování v PDF má. Zvláště by to chtělo vyvinout nástroj na automatizaci některých rutinních operací v průběhu přípravy edice. To má Psohlavec pravdu, že jde o "práci vcelku nezajímavou mimo odbornost".

Mne spíše udivilo to, že Psohlavec opět vůbec nepochopil rozdíl mezi tím, co dělá na poli digitalizace jeho firma, a tím, o co se snaží Ave, musica. Jedna věc je digitalizace dokumentů a jejich primární zpracování (se základním formálním popisem a popisem obsahu - tak jak to dělá například Albertina icome, ale také třeba - jako východisko pro další badatelské zpracování - Clavis). Úplně jiná věc je edice pramene (někdy dokonce kritická edice) a jeho facsimilové vydání. A ještě jiná věc je pak to, jakými prostředky se editor (Pozor! Nejde o software, ale o osobu toho, kdo edici zpracovává) rozhodne svůj záměr realizovat. Zda na papíře, na CD-ROM nebo třeba uspořádáním koncertu, na kterém se Chebské oficium zazpívá..., i když tam už jde zase o něco trochu jiného. Záměrně teď trochu ironizuji, protože je komické, že Psohlavec stále dokola operuje týmiž argumenty, na které již dostal odpověď. Těžko říct, zda tak činí z opravdové neznalosti věci, nebo jen ze zlé vůle pošpinit všechny ostatní projekty kromě svého.

SGML a TMI

Ke svému druhému příspěvku na Olomoucké konferenci bych rád řekl jen tolik, že opět - jako na zlost - jsem nereferoval o Clavisu, ale o projektu Thesaurus Musicarum Italicarum (Utrechtská univerzita). Tento projekt se snaží o edice italsky psaných teoretických traktátů o hudbě 16. a raného 17. století. K tomu editoři zvolili právě techniku kódování pomocí SGML. Samozřejmě, že ne "amatérským využíváním neomezených možností", jak naznačuje Psohlavec, ale pomocí struktury dokumentu vypracovanou TEI, definovanou v TEI DTD verze P3, 1994 (viz http://www.uic.edu/orgs/tei). Je pravda, že jsem ve svém olomouckém referátu nepoužil tohoto standardu, ale pro jednoduchost jsem vymyslel pár SGML značek, které jsem při prezentaci použil. Byl to ale záměr, abych obecenstvo, které se většinou nerekrutovalo z technických směrů, neunavoval složitostmi TEI DTD. Tvrzení, že referát byl "óda na to, že SGML je geniální formát", že z něj čišelo pouze "okouzlení možnostmi, které SGML nabízí", a že byl určen k "ohromení laických posluchačů", jsou nejen zcela nepravdivá, ale i urážlivá. V referátu naopak jasně zaznělo několik velmi kritických poznámek k užívání SGML pro přípravu edic pramenů a dokonce názor, že použití SGML je k přípravě kritických edic nevhodné. (POZOR! Znova zdůrazňuji, že mi jde o edice, nikoli o metodu, jak primárně zpracovávat digitalizovaný materiál). Potěšilo mne, že se k tomuto mému tvrzení v diskusi přidal i dr. Uhlíř, který poukázal na propracovanost metody kritické edice v klasickém "papírovém" provedení, ale na nevhodnost či téměř nemožnost aplikovat tuto metodu na prostředí SGML. (I když samozřejmě všecko jde, když se chce. Dokonce se na tom také už začíná pracovat.)

Opět mi tedy nezbývá, než poukázat na naprosté nepochopení mého referátu panem ing. Psohlavcem. Zavinila-li to má neschopnost věci jasně formulovat, pak se obecenstvu omlouvám. Protože však ohlasy na můj příspěvek dávaly tušit alespoň základní míru pochopení toho, co jsem říkal, zdá se, že to bude jinak. Zdráhám se sice vyslovit Psohlavcův termín "účelová desinformace", ale nic jiného mne nenapadá.