Ještě před nedávnem jsem byla přesvědčená o tom, že hledání feministek v tomto státě je přibližně stejně náročné a vykazuje v podstatě stejné naděje jako hledání Štěchovického pokladu. Když jsem však navštívila konferenci INFOMEDIA a Mezinárodní knižní veletrh, trochu jsem si svoje mínění poopravila. Byla jsem svým nejmenovaným kolegou z redakce Ikara vyslána, abych připravila interview s jistou dámou z Finska. Byla jsem důrazně upozorněna, abych se "vyvarovala veškerých těch svých obvyklých feministických otázek a soustředila se raději na profesionální dráhu oné dámy". Maje slova svého kolegy na srdci, ptala jsem se po aktivitách vydavatelství, které dáma řídí. Po několika větách jsem se dozvěděla, že dotazovaná ředitelka vydavatelství zastává názory, které jsou v podstatě silně feministické (například úvaha o "male designu" v software nebo výzva všem ženám, aby se více zapojily do Internetu). Nedalo mi to, a zeptala jsem se. Odpověď byla jasná. Ano, samozřejmě, že je feministkou, ale feminismus pro ni neznamená žádné militantní jednotné hnutí, ale "směr myšlení".

Když jsem den poté vycházela z Knižního veletrhu odnášeje si pouze dvě knížky, protože mě tentokrát na výstavě nic příliš neupoutalo, všimla jsem si dvou podivných postav stojících za stánkem s nápisem "DER FEMINIST". Obě dámy přijely na Veletrh představit časopis nesoucí výše uvedený titul. Byly hodně přes padesát let staré, jedna měla upletené dva rozkošné copánky a druhá se mě pokoušela přinutit ke koupi jednoho výtisku cca za 18 DM (zmíněný časopis mimochodem dostáváme do Knihovny Gender Studies zdarma). Zatímco se její pozornost přenesla na mého přítele, kterému se jala prodávat starší výtisky se slevou, ta s těmi copánky se se mnou dala do řeči. Jejich přístup k feminismu mě v první chvíli šokoval, protože to byl pravděpodobně ten nejryzejší feminismus, s jakým jsem se kdy setkala. Militantní Kanaďanky jsou proti tomu slabý odvar čaje zn. PIGI. Svým způsobem měly ony dámy pravdu, když tvrdily, že feminismus nespočívá v tom, že ženy se začnou "převlíkat za muže" a nastolí stejné male-šovinistické struktury, jaké vytvářejí muži nýbrž budou věci dělat "žensky", protože ženy jsou skutečně trochu jiné než muži. Jako příklad uváděly politiku, kde se většina političek snaží přijmout mužský model chování a politického jednání. Většina z nich dříve nebo později zapomene, že jsou ženy.

Později se mě jedna z těch dam zeptala, jak je to s tím feminismem u nás. Trochu jsem zaváhala, představila si dámu z Finska, která feminismus nepovažovala za nic podivného ale za součást jejího života, pak jsem se podívala na provokativní a zároveň odvážně upřímné titulní stránky časopisu DER FEMINIST a srovnala to právě s těmi strukturami a hierarchií, kterou jistí lidé zavádějí v Nadaci Gender Studies (o lidech kolem Nadace, o tom, co jsem zažila a jak se nejvíce feminismu bojí představitelky Nadace Gender Studies budu psát příště).

"Ne", řekla jsem, "tady žádný pořádný feministky nejsou".