Anne Burdicková, Johanna Druckerová, Peter Lunenfeld, Todd Presner, Jeffrey Schnapp: Digital_Humanities. Přel. David Vichnar, Academia, Praha, 2019, 192 s.

Experiment, průvodce pro zmatené, zpráva o stavu vědního oboru, záznam vize budoucnosti, výzva k zapojení a pokus o hledání nových podob vztahu mezi výzkumem a současnou společností. I těmito slovy charakterizuje pětičlenný autorský kolektiv svoji knihu Digital_Humanities.

I když tento obor bývá stručně charakterizován jako „využití komputačních nástrojů při práci humanitních věd“, tato publikace má cíle obecnější a náročnější. Chce podpořit „takové pojetí digitálních humanitních věd, které se ptá, co to vůbec v digitálně informačním věku znamená být člověkem, co to znamená být členem proměnlivých společenství činných v digitální oblasti, a také se snaží klást a zodpovídat výzkumné otázky, které nelze omezit na jeden žánr, médium, vědní obor či instituci“.

Autoři ke svému tématu přistupují na několika úrovních a z více úhlů. Kniha tedy obsahuje nejen kapitoly o základech nového vědního pole, o jeho metodách či společenském dopadu, ale také případové studie, tedy ukázky využití v praxi. Zmiňme dva příklady: vybudování digitalizovaného korpusu nově nalezených papyrů, u nichž by tak bylo snazší určit jazykové skupiny textů, jež jsou na těchto papyrech zaznamenány, spojit formy a užití písma se známým korpusem semitské epigrafie a vystopovat varianty v databázi. Nebo návrh virtuálního modelu jistého uprchlického tábora, který vznikl po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979, čímž by se vytvořila virtuální komunita svědectví, která by mohla obnovit zpřetrhané společenské vazby. (Český doslov pak jako dobrou ukázku uvádí Korpus českého verše s jeho online nástroji pro prohledávání a vizualizaci dat.)

O mořích zásadně interdisciplinárně!

Autorský tým stojící za vznikem knihy je skutečně interdisciplinární: jeho součástí byla profesorka bibliografických studií, germanista i odborníci na „mediální design“. A právě mezioborovost vnímají jako velkou přednost nového oboru. Například „k rozboru materiálů ohledně proměnlivého významu moří během deseti staletí lidských dějin bude zapotřebí ekologického, biologického, chemického, politického, literárního, uměleckého, ba i geologického filtru. Každý rámec vytváří odlišnou syntézu, jež poukazuje k vyšším i nižším úrovním shromažďování, stejně jako ke konkrétním dokumentům, materiálům, pohledům, modelům a dalším důkazům, na jejichž základě byla syntéza provedena“.

Publikace také vysvětluje, v čem má být novost digital humanities. První vlny komputačních humanitních věd se totiž soustředily hlavně na text, ať už šlo o slovní frekvenci nebo hypertextové editování a výstavbu textových databází. Oproti tomu digital humanities podle autorů „překračují hranice tohoto textového privilegia a důraz kladou na grafické metody výstavby a uspořádání vědění, na design coby nedílnou složku výzkumu, na transmedialitu a rozšířené pojetí humanitního vědění určeného pro všechny smysly. Také se vyznačují větším důrazem na výstavbu nových nástrojů, prostředí a platforem spoluautorského vědeckého výzkumu a na kurátorství coby rozhodujícího rysu vědecké praxe.“

Rozptýlení autoři

V tom je již obsažen další významný rys: nové pojetí jakoby „rozptýleného“ autorství. Autorství si v rámci digital humanities nemáme představovat jako nezávislou práci či jako úsilí osamělého génia. „Namísto toho se zabýváme propojením výrazu tvůrčích energií s neustále se rozšiřující a vlastně neomezenou komunitou praktiků.“ Otázka tedy již nemá znít, „co je to autor“, ale co je to autorská funkce? Přesouváme se z doby bádání založeného na jednotlivém autorovi do éry výzkumu založeném na spolupráci a spoluautorství.

Jelikož se nacházíme uprostřed přerodu materiálnosti informace v rámci mediálních technologií komunikace, jsou věci, které se dříve pokládaly jen za podpůrný systém, například přenosová média a transportní mechanismy, nyní „podstatně významněji zapojeny do významotvorného procesu.“ Velké knihy prostě „neobsahují“ velké ideje, ale jsou součástí technologicko-společenského aparátu psaní a alfabetizace. Autoři podotýkají, že digital humanities v tomto smyslu otevírají ohromné příležitosti i archivářům, knihovníkům a kurátorům, jimž „dávají šanci nejen prostě rozšiřovat, ale od základu proměnit své komunity, obecenstva a úkoly“.

Jako příklad úspěšného kolektivně vznikajícího díla autoři uvádějí Wikipedii. Zatímco mnozí akademici tuto internetovou encyklopedii znevažovali coby amatérskou, nespolehlivou a odborně nedůslednou, „my ji naopak pokládáme za model pro nový přístup ke spoluautorskému výzkumu a šíření vědění v digital humanities a celé akademické obci“, prohlašují. Wikipedie podle nich představuje novátorskou, globální, mnohojazyčnou a spoluautorskou komunitu vytvářející vědění a platformu pro tvorbu, úpravu, šíření „verzovaných“ poznatků, tedy takových, u nichž je dohledatelná historie veškerých jejich předchozích změn.

Wikipedie pro autorský kolektiv představuje „dynamickou, pružnou a otevřenou síť pro tvorbu a šíření vědění, která klade důraz na proces, spolupráci, přístup, interaktivitu a tvůrčí činnost, s editačním modelem a systémem, který dokumentuje každé rozhodnutí každého z přispívajících autorů. V této chvíli svého dosud krátkého života se už Wikipedie stihla stát nejúplnější, nejreprezentativnější a nejrozšířenější platformou pro produkci vzdělání, jakou kdy lidstvo stvořilo“.

Kniha k tomu káravě podotýká, že Wikipedii přitom nestvořila žádná univerzita. Instituční rámce, v nichž se tradiční akademické vědění „vyrábí a hodnotí“, se totiž za posledních sto let příliš nezměnily. Proto se autoři provokativně ptají: „Co kdyby se i katedry daly remixovat tak snadno jako digitální hudební samply? Co kdyby měly i studijní plány životnost softwaru? Jak by vypadalo oddělení humanitních věd coby open-source?“

Co zbývá pro tradiční přístupy?

I když autoři píší hlavně o přednostech svého oboru, netvrdí, že by byl všespásný. Zdůrazňují, že zde vždy musí zůstat prostor pro nepřerušené čtení a přemýšlení jako vyvážení kultury, která jako by si žádala stálý multitasking. A podporují také kombinaci různých forem výzkumu: např. data získaní při sčítání lidu poskytují celkový statistický obrázek o demografii, ale o jednotlivcích žijících v daném obvodu nám neřeknou zhola nic. „Do hlubin lidského já se musejí nořit záznamy ústně předaných dějin, životopisy a psychologické analýzy.“

Na postavení humanitních věd v digitálním věku přirozeně existují velmi odlišné názory. I čeští odborníci varují, že vlivem digitálních technologií se u současných českých maturantů snižují jejich vyjadřovací schopnosti i slovní zásoba, takže až třetina studentů tohoto věku už nerozumí slovům jako „pověra“ či „bezbřehý“. A také někteří zdejší knihovníci připouštějí, že podle jejich údajů čte na Google books celé knihy jen málokdo, využíváme je spíše jako zdroj vytržených sdělení k tématu, které nás právě zajímá. Někteří, jako německý literární vědec a teoretik médií Friedrich A. Kittler, takřka triumfálně tvrdili, že nová média ohlašují smrt autora a „smrt Člověka“, protože v centru systému zápisu nemůže stát člověk i samotný zápis současně.

Jiní, jako u nás za všechny Pavel Kalina v knize Hluboké město (Academia 2019), naopak hořekují nad tím, že v našem světě ztrácí hodnotu nejen „autor“, ale také „čtenář, který se stává jen subjektem přepínání, programátorem neurotického přeskakování z jednoho textu do druhého, nekonečného textového zappingu“. Recenzované dílo hájí stanovisko kompromisnější i optimističtější: autorství nezaniká, jen se transformuje. Ani lidská bytost nezaniká, naopak, éra digital humanities podle ní „skýtá výrazné rozšíření hranic věd o člověku“.

V knize představené vize působí jistě lákavě, ale otázkou je, nakolik jsou uskutečnitelné: v realitě mohou ztroskotat nejen na blackoutu, jenž bývá krátkodobý, ale i na trvalém nedostatku peněz k pořízení potřebného technického vybavení pro dané pracoviště. Místy kniha může působit až jako výčet krásných proklamací, které jsou ale dosti abstraktní a někdy je obtížné představit si za nimi něco jen trochu konkrétnějšího. Ostatně se v ní můžeme dočíst, že každou práci je nutno hodnotit v médiu, v němž vznikla a byla vydána. Takže „jde-li o model virtuální simulace, může jeho prohlížení obnášet pobyt v laboratoři vybavené nutným softwarem a projektory“.

V tomto duchu se můžeme trochu kacířsky ptát, jestli je vůbec médium tištěné knihy tím nejvhodnějším pro prezentaci digital humanities a zdali by adekvátnější nebyl zmíněný pobyt v nějakém multimediálním prostoru. Ale snad bude tato kniha sloužit i jako inspirace k jejich vytváření. A pokud se i u nás podaří naplnit alespoň část toho, co slibuje, snad splní svůj účel.