Patřím k těm jedincům (a není nás málo), kteří mají velice rádi elektronickou poštu. Propadla jsem jejímu kouzlu od prvních okamžiků, kdy jsem ji začala používat, jejím prostřednictvím jsem poznala řadu zajímavých lidí, navázala různé kontakty. Rychlost a lehkost, v tom je právě to kouzlo e-mailu.

Mám hodně pracovních kontaktů, mívám i hodně pošty. Protože jsem účastníkem řady elektronických konferencí, jsou velkou částí mé pošty právě příspěvky do těchto konferencí. Nejstarší a nejrozsáhlejší konferencí je konference KNIHOVNA. V minulých dnech, v souvislosti s přípravou semináře Automatizace knihovnických procesů, jsem si nechala poslat seznam účastníků a i mne ohromil počet 561. Je nás tedy opravdu hodně, kteří jsme takto neviditelně propojeni, sdílíme společné zprávy, vyjadřujeme se k nim, a tak mezi námi vzniká určité pouto. Většinou se ani neznáme, jen jméno a adresa, jak ten člověk vlastně vypadá nikoho nezajímá, ale díky tomuto způsobu komunikace o něm víme, co dělá a o co se zajímá.

Ale protože jsme jenom lidé, a většinou selhává lidský faktor a ne technika (aspoň tak se to obecně tvrdí), dochází k omylům a nepříjemnostem i v elektronické konferenci. Omylem se pošle dopis určený konkrétnímu adresátovi celé skupině, což je spouštěcím mechanismem k vlně navazujících zpráv. Poslední vlna mne právě přivedla k tomuto zamyšlení. Uvědomila jsem si, že je to stále stejné schéma. Několik špatně poslaných zpráv, omluva jednoho, druhého, upozornění některého ze "strážců" správného chování (někdy jemné, ale někdy i drsnější), další omluva, následuje výzva k toleranci, další replika, že tolerance nestačí, další uklidňující hlas, případně slib některého z viníků, že už to víckrát neudělá. Pak následuje období, kdy se snaží být všichni dostatečně pozorní až do doby, kdy se opět někomu nezkušenému nebo naopak někomu hodně vytíženému stane omyl a je tu nová vlna. Mám pochopení pro ty chybující, protože jsem v jejich kůži byla a nikdy nezapomenu na tu skutečnou hrůzu, když jsem zjistila, že jsem si stěžovala na dceru, že je málo pilná v učení, asi 350 lidem (je to už pár let a konference měla méně účastníků). Mám pochopení pro ty strážce pořádku, protože znám ty chvíle, kdy se strhne vlna, já mám šíleně práce a nevím, jak všechno stihnu a do toho "musím" otevírat a mazat zbytečnou poštu. Mám také sto chutí něco napsat, ale neudělám to, protože mám tu zkušenost a možná i trochu té tolerance, která přicházívá s věkem.

Poslední vlna mne přivedla nejen k zamyšlení, ale ještě mne docela pobavila. Asi jsem to potřebovala, protože sepisování zprávy o činnosti moc zábavné není a taky mi to psaní moc nešlo. Trpělivě jsem čekala, zda vyjde moje schéma a když přišly omluvné dopisy a výzvy k toleranci, byla jsem spokojená, že je všechno v pořádku, že je všechno, jak má být. Což mi v dnešní době, kdy věci nejsou tak zcela na místě a jeden neví, co se vlastně děje, nepřipadá tak špatné.