Ve dnech 21.-23. září 2000 se ve Stockholmu konalo první oficiální setkání rukopisných knihovníků evropských zemí. Uskutečnilo se díky dlouhodobému úsilí Anderse Buriuse, vedoucího rukopisného oddělení švédské královské knihovny a stalo se výchozí platformou pro získání samostatného organizačního statutu v rámci některé z mezinárodních organizací (LIBER, IFLA, ICOM). Celý průběh konference totiž ukázal, že rukopisné knihovnictví se zjevně nachází na rozcestí, že není možno setrvávat v dosavadním stavu a že je nutno hledat východiska pro cestu do informačního a globálního věku. Do značné míry tu jde o vytváření nového profesionálního profilu. Plně se odhalil hlavní problém rukopisného knihovnictví v přítomné době, kterým je silné napětí mezi doznívajícím institucionálně fondovým a nastupujícím informačně programovým pojetím. Nebylo sice dosaženo explicitního konsensu, ale jasně a jednou provždy se ukázalo, o co teď jde.

Pokusím se toto obecné exposé ozřejmit v přehledu jednotlivých vystoupení.

Zahajovací řeč Larse Bergquista se zabývala vztahem psaného, rukopisného textu a tištěné knihy na příkladu snů-vidění Emanuela Svedenborga. Z praktické demonstrace autografu bylo patrné, že tyto zápisky, pořizované ve chvílích nočního probuzení, jsou rovnou tím, co by se dalo nazvat textem poslední ruky či kanonickým textem, avšak oku neunikly větší či menší odlišnosti ve vizuální podobě písma. Pochopíme-li to modelově jako ideální typ, je zřejmé, že rozdíl mezi rukopisným a tištěným textem v období dominance tištěné knihy není strukturální, nýbrž funkcionální. Odlišnosti písma pak nejsou paleografické, nýbrž grafologické povahy, nevyjadřují "ideologii", nýbrž "psychologii", v Bergquistově výkladu pak vnitřní boj mystika s exaktním vědcem, kterým Svedenborg formálně navenek byl. Jako by tu ožila typologická a charakterologická vzpoura proti pozitivismu, ovšem v transpozici na jakýsi mikrohorizont. Faktograficky či faktologicky zaměřenému knihovníkovi to zajisté přijde poněkud fantaskní, nicméně připustíme-li, že skutečnost se neodkrývá postupným skládáním jednotlivostí, ale vytváří formulováním různých výsečí a shluků, může být tento pohled inspirativní. Text, který je, ať už mu rozumíme jakkoli, jednou z výrazných složek rukopisného studia, ne-li jeho složkou nejvýraznější, je tu nazírán ne tak z hlediska textově kritické či textologické stavebnice, nýbrž v integrálním sémiotickém smyslu. Domyšleno do důsledku to znamená, že knihovnická práce s rukopisy nemůže být proponována v první řadě jako tzv. vědecká katalogizace pozitivisticko-faktografického typu, nýbrž se musí pokusit o vymezení jiné. Je nutno uznat, že takto pojatý úvodní projev byl pro konferenci, která si dala za úkol být přelomovou, nadmíru vhodný.

Anders Burius (The Swedish Manuscript Scene - a Survey) pojednal o stavu rukopisného knihovnictví ve Švédsku s ohledem na budoucí perspektivu. Poněkud překvapující snad může být, že švédské a české problémy, jsou naprosto analogické, zejména pokud jde o slabé personální a organizační zázemí oboru. Lze ovšem podotknout, že ani to nemusí být překážkou nadějím, jak autor sám prokázal tím, že uspořádal akci, na kterou se rukopisně silnější země nezmohly a pravděpodobně na ni ani nepomyslely. Podstatné na Buriusově příspěvku však bylo jedno: odklon od institucí směrem k programům. Tím na konkrétním prostředí Švédska nastínil to podstatné, o co dnes jde: přestává jít o to, co kdo má ve fondu, a začíná starost o to, aby překonal fondovou bezprostřednost a postoupil do rukopisného milieu latinské Evropy.

Pavel Medveděv (Present State of Manuscripts Acquisition in Russia) podal pouhý stručný přehled o hlavních ruských rukopisných fondech, jejich dějinách a naznačil snad jisté pookřívání z rudého temna. Pochopení souhry latinské a byzantské Evropy tak zůstalo odloženo na příště.

Na vystoupení Gunilly Björkvall (New Light on the Fragmentary Past - Reconstructing Dismembered Manuscripts) se střet mezi starým a novým pojetím rukopisné práce projevil téměř v úplné čirosti. Referovala o švédském projektu Catalogus codicum mutilorum, který se zabývá evidencí a popisem fragmentů použitých jako vnější vazba archivních knih. Elektronicko-digitální prostředí, v němž zpracování probíhá, vskutku usnadňuje, ne-li vůbec umožňuje, alespoň částečnou rekonstrukci zaniklého stavu na úrovni jednotlivin. Pak přirozeně vzniká otázka, co dále. I tu se projekt snaží řešit, ale právě tady tvrdě naráží na hranice pozitivistické metodologie a metodiky, která v pozadí stále přetrvává. Spojení fragmentů kodexů s těmi kterými archiváliemi je pochopenou pouze evidenčně, k jednotlivým zlomkům jsou prostě konkordovány archivní signatury bez ohledu na možné genetické a funkční souvislosti, jež by bylo lze na základě provenienčního principu zkoumat. Práce s texty dochovanými na jednotlivých fragmentech je pochopena pouze katalogizačně jako rozmnožování počtu známých pozůstatků, avšak otázka případných příčin právě tohoto způsobu dochování u konkrétních dokladů se neklade. Projekt naopak přisuzuje význam statistickému vyhodnocení, ačkoli soudně nemůže být zřejmé, čeho by se vlastně mělo týkat: ve vztahu k dochovaným úplným rukopisům nemá smysl, ve vztahu ke všemu původně existujícímu materiálu není proveditelné, protože právě jeho počet není a nemůže být znám. Původně zajímavý projekt tedy končí v tom nejtužším pozitivistickém školometství, které si sice zakládá na přesnosti, ale už není schopno vyložit, co tato přesnost vlastně znamená či má znamenat. Můžeme tu vidět poučení: pokud při použití nových postupů hledíme na to, aby se nic z těch dřívějších neztratilo, rozplyneme se v mlhách iluzionistické přesnosti, která nic neznamená a ve svém důsledku je na škodu věci. A tak tedy: pokud chceme nové postupy opravdu využít, musíme se odvrátit od lecčehos dřívějšího a pokoušet se nalézt další, dosud nespatřený obzor.

Ivan Boserup (Manuscripts,Web Publishing and the Law - some Examples and Suggestions) hovořil o digitalizaci v dánské královské knihovně, která se soustřeďuje na síťové zpřístupňování rukopisů. Základním problémem tohoto programu je to, že zpřístupňuje pouze obrazové kopie bez popisů, resp. metadat. Nevyplývá to ovšem z pouhého naivního okouzlení technickými možnostmi, ani z konzervatismu, jehož obzor nepřesahuje představivost danou použitím mikrofilmů, nýbrž z opatrnosti: všeobecného konsensu pro formu a obsah elektronického popisu rukopisů ještě nebylo dosaženo. Je zřejmé, že tady sehraje rozhodující roli projekt MASTER a jím vytvořený standard, jakož i řešení integrálního elektronicko-digitálního dokumentu, s nímž přichází program Memoriae Mundi Series Bohemica. Nad dánským programem se tedy vznáší otázka, zda je taková opatrnost namístě: základy vhodných řešení pro budoucnost pravděpodobně již jsou k dispozici, takže nakonec bude větší prací připojení metadat, resp. dodatečné informace, než by byla úprava podle standardu, jenž je za dveřmi.

Folke Sandgren (The Royal Library of Stockholm - Past and Present) vystoupil s příspěvkem, který na žádné podobné konferenci nesmí chybět: informoval o pořádající instituci, a to zejména z hlediska vývoje jejího prostorového vybavení. Byl to vítaný odpočinek od těžkých témat a zároveň průhled do běžného života švédského knihovníka.

Ve zcela tradičním duchu pojal svoje vystoupení Tilo Brandis (Benutzeranfragen. Umfang und Grenzen der Auskunftpflicht des Handschriftenbibliothekars), doyen stockholmského setkání, třebaže téma samo je velice naléhavé a ožehavé: rukopisné knihovny a poskytování knihovnicko-informačních služeb. Rapidně a masivně rostoucí uživatelské požadavky si totiž vynucují jednoznačné rozhodnutí, které knihovnicko-informační služby poskytovat a které už nikoli; v pozadí je přece jakoby samozřejmý požadavek, že jsou veřejné, a tedy zdarma. V tomto tradičním pohledu, který i služby vzdálenému uživateli chápe pouze jako přímé, pak ovšem dochází ke klamu: proveditelnost se jeví jako vstřícnost, neproveditelnost jako nevstřícnost nebo rovnou jako odmítnutí. Zdá se, že tradiční rukopisné knihovnictví nebezpečně vstupuje do bludného kruhu nefunkčnosti. Místo prostého shrnutí nynějšího stavu by tedy bylo žádoucí pokusit se nalézat řešení. Myslím, že rozhodující jsou dva body: jednak sofistikované knihovnicko-informační služby důsledně přesouvat do oblasti služeb nepřímých, jednak v oblasti služeb přímých ponechat jako bezplatné pouze služby zcela elementární ("podávání knih") a služby odborné naproti tomu zpoplatnit. Jak postupně i rukopisné knihovnictví nabývá výrazně nadnárodního charakteru, je nutno radikálně změnit celý jeho systém a rezignovat na kosmetické organizační a normativní úpravy, které jenom konzervují to, co již přestává vyhovovat. Tilo Brandis jako reprezentant tradičního pojetí se ovšem tohoto kroku neodvážil a patrně na něj nechtěl ani pomyslet.

O výstavách rukopisného materiálu mluvil Felix Heinzer (International Manuscript Exhibitions). Problém je sice každému rukopisnému knihovníkovi běžně a nechvalně znám, Heinzer se jej však místo stěžování pokusil řešit, když inicioval tvorbu mezinárodního standardu pro výpůjční podmínky. To je nepochybně cesta, která má budoucnost.

Roberto Marcuccio (Cataloguing Manuscripts in a Large Italian Public Library) pojednal o rukopisné katalogizaci v systému MANUS. Bohužel šlo jen o stručné představení tohoto interního informačního systému, takže bylo obtížné posoudit, jak se vztahuje k jiným obdobným systémům. Na první pohled se zdá působit poměrně "archaicky" (/v praktickém užívání je již od konce osmdesátých let), takže nejspíše není nadán onou flexibilitou a variabilitou, kterou umožňuje užití značkovacích jazyků. Je tu však spolupráce mezi partnery MANUS a partnery budoucích standardu MASTER, takže rozhodně nejde o slepou uličku jako v případě na tradici silně vázaných systémů jiných, zejména v germanofonní oblasti.

O speciálních projektech zaměřených na katalogizací moderních, resp. literárních rukopisů referovala Juta Weber (International Cooperation in Practice: MALVINE, KALIOPE and LEAF). Podařilo se jí prezentovat právě to, kam by bylo žádoucí směřovat, totiž k takovému způsobu práce, kde přestávají být rozhodující institucionální a v důsledku toho i fondové hranice. Na druhou stranu nelze nevidět, že představila nikoli běžnou skutečnost, nýbrž specifický případ koordinace několika projektů. Jako podstatné bychom měli vidět to, že tento druh kooperace je možný a že přináší pozoruhodné výsledky, že tedy jde o inspiraci, nikoli o závazný vzor.

Velice závažné téma si obrala Mary Clapinson (The Relationship of Manuscript Departments to Libraries and Archives), třebaže titul jejího příspěvku tomu vůbec nenapovídá. Její vystoupení však působilo dojmem, jako by se svého tématu spíše bála, poněvadž je příliš kontroversní. Nešlo totiž o nic menšího než o kruciální otázky změny paradigmatu, a to v několika ohledech. Clapinson zvolila jako východisko tradiční přístup, jenž klade před rukopisné knihovnictví tyto základní úkoly (signifikantní je už samo pořadí důležitosti): popsat uchovat, zpřístupnit. Tzv. technické a akademické služby se jí pak jeví jako podstatně odlišné, protože jejich zaměření je, přinejmenším pokud se týče zmíněného pořadí důležitosti), radikálně jiné. Vidí zde potom ostrý protiklad mezi tradičním "knihovnickým" přístupem s důrazem na konzervaci a katalogizaci na jedné a novým "manažerským" či "informačním" přístupem s důrazem na digitalizaci, internet a zpřístupnění na druhé straně. Tento rozdíl je v jejích očích umocněn tím, že "knihovnicko-informační" přístup hledí spíše k funkci, zatímco přístup "rukopisně knihovnický" se soustřeďuje výhradně (?) na materiál. Z toho jí pak vyplývá, že tzv. oborové zaměření (subject study), které začíná dominovat informačnímu knihovnictví, je v rukopisném knihovnictví málo smysluplné. Tímto rozpačitým vyzněním její příspěvek pohříchu skončil. Je nutno uznat, že popis situace, který Mary Clapinson podala, je trefný, jeho duch však je velice neuspokojivý: vše v rukopisném knihovnictví jako by bylo předem a jednou provždy dáno, takže cokoli nového či jiného dává "málo smyslu" a jako takové je nebezpečím pro odborný obor. Pro fyzikalisticky koncipované pojetí pozitivistického rukopisného knihovnictví to zajisté beze zbytku platí, to se zmíněnými kruciálními body opravdu stojí a padá. Clapinson si však vůbec nepoložila otázku, zda je právě toto pojetí jediné možné a zda je vůbec ještě vyhovující. Její příspěvek jasně ukázal, že paradigmatický boj není obtížný jen v Česku, ale že jde o záležitost všeobecnou.

Walter Methlagl (The Literary Archives - Manuscript Librarians as Scholars) předestřel ve svém vystoupení srůstání rukopisného knihovníka s badatelem v jedné osobě. U některých to sice vzbudilo nelibost, protože se to příčí navyklým představám, avšak z celého kontextu problémů je zřejmé, že to je jediná cesta, jak udržet rukopisné knihovnictví jako kvalifikovaný obor, jak zabránit jeho poklesu na operátorsko-manipulační rovinu.

Pozoruhodným způsobem řešil otázku rukopisné knihovny jakožto kulturního muzea Jos A. A. M. Biemans (The Library as Museum. A Necessary Investment in the Future of the Past). Pominu-li téma uchování a výstav, jakož i nechuť k textům a lásku k fyzickým věcem jako rukopisně knihovnický folklór, objeví se v plné síle kardinální téma, které se dosud skrývalo v samozřejmosti: je jím otázka kulturního významu gramotnosti. Zdá se, že Biemansovi se tato otázka jeví především v konkrétních podobách knihy a písma, tedy striktně pomocněvědně, kodikologicky a paleograficky. Jestliže však připustíme, že rozdíl ve vnímání světa mezi kulturou "gramotnou" a "negramotnou" je vpravdě fundamentální, nepůjde nám ani tak o knihu a písmo ve smyslu pomocněvědném jako spíše sémiotickém. Ve specifičtějším pohledu potom nepůjde např. o určité typy písma a pravopisné systémy, nýbrž o škálu mezi volností a unifikací, projevující se jako rozdíl mezi pravopisem volným na jedné a normativním či unifikovaným na druhé straně, resp. mezi prostým psaním a pravopisem na jedné a mezi mluveným (či myšleným) a psaným slovem na druhé straně. V tomto pohledu se ovšem zdá, že tradiční tzv. archeologie knihy, která je s rukopisnou knihovnou jakožto kulturním muzeem obvykle spojována, tu nemá mnoho co říci, že je třeba hledat cesty jiné. Jos Biemans se po nich sice nevydal, ale svým příspěvkem k nim tak jako tak poukázal. Začíná být jasné, že pohled odjinud transformuje tradiční standardizovaná témata a je velikou výzvou.

Bernard Meehan (Cooperation in Traditional Fields) poskytl případovou studii, lze-li tak říci, knihovny Trinity College v Dublinu. Kontroversnost a problematičnost nynější situace v rukopisném knihovnictví ustoupila v jeho příspěvku do pozadí a znovu se jednoznačně ukázalo, že přes rozdíly, které mezi jednotlivými zeměmi a národními školami panují, je tu jediný společný základ, který je zdrojem pro spolupráci. Vzhledem k tomu, že to vyznělo v závěrečném příspěvku, lze to považovat za základní smysl celé konference.

Možná jsem byl ve svém zpravodajství poněkud rozvláčný a nezáživný, myslím však, že zakladatelský význam stockholmského setkání si podrobný referát zaslouží. Vzhledem ke kontaktům, které se dařilo navazovat v kuloárech, lze doufat, že i rukopisné knihovnictví se konečně začíná probírat z letargie a chystat si odpovědi na výzvu informačního věku.