Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Francouzské archivy pokořeny českými archiváři

Čas nutný k přečtení
19 minut
Již přečteno

Francouzské archivy pokořeny českými archiváři

0 comments

Bezpochyby náročná příprava zájezdu českých, moravských a slezských archivářů po špičkových francouzských archivech, která byla ve skvělých rukou PhDr. Lenky Matušíkové a dalších obětavých kolegyň a kolegů z Národního archivu, se více než pozitivně odrazila na celkovém dojmu z dalšího vrcholného počinu pobočky České informační společnosti při Národním archivu v Praze. Odborná exkurze po pracovištích Národního archivu v Paříži a dalších francouzských archivech proběhla ve dnech 13. až 20. května 2006.

Jako vždy perfektní organizace zájezdu, milé a vstřícné přijetí francouzskými kolegy, odborné přednášky o současném a minulém francouzském archivnictví, prohlídky depotů a trezorů, badatelen a studoven, odborných konzervátorských a restaurátorských pracovišť a jiných laboratoří, živé diskuse o mnohých problémech v oboru archivnictví a způsobech jejich řešení, čerpání pozitivních archivních zkušeností a vědomostí od francouzských kolegů, jež by bylo možné aplikovat do naší archivní praxe, a v neposlední řadě zjištění, že úroveň našeho archivnictví v některých bodech to francouzské převyšuje, to vše a ještě více dokázal každý účastník této skvělé odborné zahraniční výpravy intenzívně vnímat a velmi rád absolvoval mnohahodinový náročný přesun autobusem, obětoval několik dnů dovolené a pro běžného českého archiváře také poměrně značné finanční prostředky.

Na úvod několik základních informací o francouzském archivnictví. Řídícím orgánem veřejných archivů je od roku 1936 Ředitelství francouzských archivů (Direction des Archives de France), které nahradilo Ředitelství archivů (Direction des Archives), zřízené ministerstvem školství již v roce 1897. V průběhu 19. století byly archivy střídavě podřízeny ministerstvu školství a ministerstvu vnitra, od roku 1884 pak trvale přešly do kompetence ministerstva školství. Změna nastala v roce 1959. Od tohoto data jsou archivy do dnešních dnů podřízeny ministerstvu kultury. Ředitele francouzských archivů jmenuje prezident republiky. Ředitelství francouzských archivů řídí Národní archiv v Paříži a vykonává kontrolu nad ostatními veřejnými archivy (departementními, oblastními, komunálními, špitálními) s výjimkou některých archivů, jako například ministerstva zahraničních věcí a ministerstva obrany.

Samotný Národní archiv je rozdělen do pěti center:

 

  1. Centre historique des Archives nationales (CHAN) v Paříži
  2. Centre des archives contemporaines (CAC) ve Fontainableau
  3. Centre des archives d´Outre-mer (CAOM) v Aix-en-Provence
  4. Centre des archives du monde du travail (CAMT) v Roubaix
  5. Centre national du microfilm (CNM) v Espeyran

 

První francouzský archivní den 15. května 2006 jsme si užili naplno v sídle samotného Národního archivu v Paříži (Archives nationales), respektive v prvním z jeho pěti center Centre historique des Archives nationales (CHAN). Národní archiv byl založen 29. července 1789, původně jako archiv Ústavodárného národního shromáždění. Zákonem z 25. června 1794 se stal úložištěm i pro historické písemnosti celé Francie. Kromě písemností takzvaného starého režimu z doby předrevoluční, tedy dokumentů královských úřadů, opatství a například nejvýznamnějších rodů, sem byly postupně soustřeďovány především písemnosti centrálních úřadů. Pro tyto archivní účely byla pořízena a vybavena nejstarší rokoková budova současného komplexu palác Clisen ve čtvrti Marais.

Rozhodnutím Napoleona Bonaparte je Národní archiv od roku 1808 trvale umístěn v paláci Soubise. Neustálý přírůstek nových a nových archiválií vedl k postupnému rozšiřování archivu do okolních paláců a vytvoření velkého archivního komplexu v srdci Paříže. Například Napoleon III. cíleně přistavěl další velké depozitáře a od roku 1927 získal archiv Palais Rohan. Prozatím poslední zásadní zvětšení komplexu proběhlo v roce 1988, kdy byla dostavěna velkolepá badatelna se vším zázemím, označovaná zkratkou CARAN (Centre d'Áccueil et de recherche des Archives Nationales).

Centre historique des Archives nationales (CHAN) je umístěno v již zmíněném komplexu několika paláců ve čtvrti Marais, kde je uchováváno a zpřístupňováno více než 100 km archiválií od 6. století do roku 1958.

Oddělení pověřené vlastní správou archivních fondů je rozčleněno do sedmi sekcí:

 

  • Sekce pro nejstarší období (Section ancienne) pečuje o archiválie od 6. století do roku 1789. Její součástí je oddělení onomastiky a oddělení pečetí.
  • Sekce pro 19. století (Section du 19ème siècle) spravuje archiválie vzniklé v letech 1789–1914.
  • Sekce pro 20. století (Section du 20ème siècle) pečuje o archiválie z let 1914–1958.
  • Sekce soukromých písemností (Section des Archives privées) se stará o fondy soukromých osob, rodin atd.
  • Ústřední archiv pařížských notářů (Minutier central des notaires de Paris) spravuje písemnosti pařížských notářů od konce 15. do počátku 20 století.
  • Sekce pro mapy, plány a fotografie (Section des cartes et plans et de la photographie).
  • Historická knihovna (Bibliothèque historique) uchovává cca 120 000 svazků knih a periodik týkajících se převážně historie Francie a pomocných věd historických.

 

Po malém historicko-stavebním a archivně-správním exkurzu nad modelem celého komplexu (obr. 1) nás zavedli naši francouzští průvodci do takzvané galerie parlamentu, v níž jsou uloženy nejvýznamnější instrukce francouzského království, jako například záležitosti státní rady a věci kasační. Všechny zápisy, z počátku v latině, jsou psány na pergamenu a svázány do knih. Nejdůležitější z nich mají výrazně zelený hřbet. Následovala prohlídka trezoru s nejvýznamnějšími listinami francouzské revoluce a francouzské státnosti vůbec. Trezor schraňuje originály všech ústav Francouzské republiky od občanské deklarace z roku 1791, jež byla poškozena Robespierrem, až po tu současnou. Naše milá a pohledná blonďatá francouzská průvodkyně nám postupně z dobové trezorové skříně předkládala další cimélie, jako například slavný metr z platiny, jehož ochráncem je samotný ředitel archivu Denis Grisel, který má ze své funkce stanovenou povinnost pravidelně kontrolovat přesnost této vzácné tyče. Dále jsme viděli originál listiny o míru vestfálském, nabídky látek pro vězněnou Marii Antoinetu, vězeňské karty Ludvíka XVI. (obr. 2) s vlastnoručními poznámkami o návštěvách a vězeňských hostech, četli jsme v originále závěť Napoleona I. („...přeji si, aby můj popel byl uložen na břehu Seiny k mému lidu.“), dotýkali jsme se ústavy V. republiky podepsané Charlesem de Gaullem, v erbovníku ze 14. století jsme nalezli znak našich historických zemí, obdivovali jsme listinu sv. Ludvíka z roku 1256 se zelenou pečetí, kterou se dávalo na vědomí, že nástupce nesmí tato rozhodnutí, jež se týkala zásobování potravinami a obilím, revokovat. V neposlední řadě jsme si četli v nejstarších merovejských listinách, dokonce až z roku 642. Naše průvodkyně byla obdařena obdivuhodnou vstřícností a důvěrou v naši výpravu, protože jsme mohli z trezoru vyloženými poklady francouzského archivnictví volně manipulovat, listovat, prohlížet, fotografovat i s bleskem, za což jsme byli všichni velmi vděční. Svůj profesionální výstup ovšem naše francouzská kolegyně omluvila zcela skromně tím, že takovéto exkurze například pro francouzské školní výpravy pořádají zcela běžně. Po opuštění depozitářů jsme ještě zhlédli tematickou výstavu pořádanou národním archivem ve spolupráci s archivy z Bavorska o francouzsko bavorských historických kontaktech.

Obr. 1 Účastníci exkurze kolem modelu komplexu CHAN

Obr. 1 Účastníci exkurze kolem modelu komplexu CHAN

Obr. 2 Vězeňská karta Ludvíka XVI.

Obr. 2 Vězeňská karta Ludvíka XVI.

Druhý francouzský archivní den jsme zahájili autobusovým přesunem do dalšího z pěti center Národního archivu ležícím mimo hlavní město, do Centre des archives contemporaines (CAC) ve Fontainebleau (obr. 3), které bylo zřízeno v roce 1969 v budovách bývalého generálního štábu NATO. V tomto původně centrálním meziarchivu jsou ukládány písemnosti ústředních státních úřadů a institucí vzniklé po roce 1958, mimo písemností ministerstva zahraničních věcí a obrany, které mají k dispozici vlastní archivy. Od 70. let minulého století schraňují také dokumenty o komunikaci mezi jednotlivými vládními institucemi, a to nejen obrazové, ale i zvukové. Byli jsme také překvapeni zjištěním, že na všech ministerstvech pracují takzvané historické komise, které zpracovávají doklady o jejich fungování. Tak se do CAC dostávají svědectví bývalých významných úředníků, například také formou audionahrávek.

Obr. 3 CAC ve Fontainebleau

Obr. 3 CAC ve Fontainebleau

V současnosti je v CAC deponováno 193 km archiválií s ročním přírůstkem 4 km, o něž se stará 50 zaměstnanců, z toho pět vystudovaných archivářů. Tato personální čísla nás zpočátku udivila. Ochotní francouzští kolegové nám ale vysvětlili dokonalý a u nás patrně zatím nerealizovatelný francouzský systém skartačního řízení na příslušných ministerstvech. CAC totiž od roku 1995 řídí činnost takzvaných misí (missions) v centrálních úřadech. Od roku 1936 je v platnosti zákon, který zakazuje státním úřadům ničit písemnosti bez předchozího schválení příslušnými státními archivy, opravňuje archiváře provádět kontroly a nařizuje úřadům ustanovit v rámci své organizační struktury pracovníka pověřeného stykem s archivy. V rámci centrálních úřadů, tedy ministerstev, se postupně začal vyvíjet systém takzvaných archivních misí. Například na ministerstvu školství byla archivní mise zřízena v roce 1952 a na ministerstvu vnitra o rok později. V těchto misích pracují na ministerstvech profesionální archiváři, které financuje příslušné ministerstvo. Archiváři na ministerstvech zpracovávají přírůstky podle příslušných norem, průběžně skartují a po uzavření určitého archivního celku či manipulace vytvoří inventární seznamy i s daty zpřístupnění. Předávání písemností se plánuje. Ministerstva mají povinnost zaslat archivu CAC tyto seznamy 14 dní předem a archiváři v CAC zhodnotí, zda je celek kompletní či nikoliv. V případě druhé možnosti písemnosti převezmou až po jejich celkovém doplnění na ministerstvu. Nekompletní písemnosti bez zpracovaného inventáře se do CAC nedostanou. V současnosti je na francouzských ministerstvech 12 až 15 archivních misí, které tvoří 100 archivářů. Písemnosti ministerstev tedy přijdou do CAC ve Fontainebleau v dokonalém stavu a pět kmenových archivářů je „pouze“ předkládá pro úřední a studijní účely. Slovo pouze jsme vložili do uvozovek záměrně, protože měsíčně vyřídí zmínění archiváři 1000 žádostí od úřadů, 600 žádostí pro badatele a přibližně 250 žádostí o zhotovení kopií archiválií genealogického charakteru.

Archivní areál ve Fontainebleau je velmi moderní. Správní budovy se dvěmi badatelnami a odbornými pracovišti jsou nadzemní, dva rozsáhlé archivy s pěti poschodími pod úrovní země sahají do hloubky 15 metrů. V každém podlaží obou archivů je osm depotů, čtyři a čtyři po stranách široké chodby, každý z nich o rozloze 200 m2. V podzemí je stabilní teplota 18 °C a vlhkost pod kontrolou dvou ochranných systémů. V případě požáru je postižený depot hermeticky uzavřen a z místnosti se automaticky vyčerpá kyslík. Zajímavý pro české archiváře je také systém ukládání bez ohledu na provenienci. Písemnosti se řadí za sebou tak, jak přicházejí do archivu. Od roku 1989 zde existuje lokalizační systém, který požadovanou archiválii či archivní celek vyhledává. Archivní krabice, jichž je zde na tři miliony, jsou unifikované a my jsme si je nazvali trochu pejorativně „krabice na banány“. Písemnosti se do nich vkládají již na ministerstvech a tam se i popisují. Tato pro nás atypická krabice váží 15 kg a na polici se vejdou vedle sebe maximálně tři (obr. 4). Manipulaci s nimi provádí urostlí manipulanti, kteří je na základě požadavku badatele či archiváře dopraví do příslušné badatelny nebo pracovny archiváře. V podzemní budově prvního archivu jsou uloženy písemnosti v typizovaných archivních krabicích a v druhém archivu pak velké formáty, například mapy, plány, různé registry, ale také fotografie a mikrofilmy. Od 80. let minulého století mají ministerstva povinnost veškerý archivní materiál mikrofilmovat, proto jsou zde rozsáhlé speciální depozitáře pro uložení mikrofilmů. V dalších skříních jsou archiválie audiovizuálního charakteru, které tvoří například policejní záznamy z demonstrací či jiných policejních zásahů. Pro zpracování těchto audiovizuálních materiálů je zde vytvořeno speciální studio, které tyto policejní, ovšem vesměs neprofesionální záznamy, odborně zpracovává a digitalizuje. V současné době se elektronicky zpracovávají plakáty ministerstva turismu od roku 1945, samotnou digitalizaci však provádí soukromá firma, jež zvládne zpracovat 100 000 plakátů za dva a půl roku. Archiváři pouze kontrolují správné popisky. Elekronická data jsou ukládána ve formátech XML (text), WAW (zvuk) a TIF (obraz).

Obr. 4 Archivní krabice v CAC ve Fontainebleau

Obr. 4 Archivní krabice v CAC ve Fontainebleau

Od roku 1996 se nepřevážejí archiválie z CAC do studoven do Paříže, ale badatelé za nimi jezdí do Fontainebleau. Na internetu je zpřístupněna databáze archiválií i s údaji, kdy je lze zpřístupnit badatelské veřejnosti. Badatelé nejsou omezováni množství zapůjčených archiválií, denně mohou prostudovat až 10 kartonů spisů. Otevřeno je celoročně od pondělí do pátku bez polední přestávky a pro badatele je vypravován speciální autobus, který jezdí od vlakového nádraží ve Fontainebleau k archivu a zpět k jednotlivým spojům. Archivní knihovna CAC obsahuje 20 000 svazků publikací o vývoji správy a věstníky ministerstev po roce 1945.

Třetí francouzský archivní den jsme prožili v Departementním archivu v Yvelines (obr. 5). Departementy ve Francii vznikly v roce 1790. Dekretem z 26. října 1796 pak byly zřízeny departementní archivy, ve kterých měly být ukládány písemnosti úřadů a institucí působících v daném departementu. Původně byly podřízeny prefektovi, posléze se jejich nadřízeným orgánem stala Conseil générale příslušného departementu. V současnosti je Francie rozdělena na 95 departementů.

Obr. 5 Departementní archiv v Yvelines

Obr. 5 Departementní archiv v Yvelines

Archives départementales de Yvelines se nachází v jedné z nejmodernějších archivních budov ve Francii, postavené v roce 2004. Původní archiv byl umístěn v královských stájích versaillského zámku. Versailles bylo až do r. 1789 střediskem státu a tedy také státní administrativy.Vnitřní prostor yvelineského archivu je důsledně rozdělen požárními zónami na část depotní a na část, kde jsou umístněny pracovny, kanceláře a veřejnosti přístupné prostory. Kromě specializovaných archivních hal jsou všechny ostatní vybaveny kompaktními regály. Celková úložná kapacita archivu činí 35 km a do jeho naplnění chybí přibližně 10 km archiválií. Konstrukce depotů je skeletová, železobetonová s dvojitými cihlovými vyzdívkami a keramickým pláštěm, což má zajistit stabilní klima 18± 3 °C při 55± 5 % relativní vlhkosti vzduchu. Stálé klima se udržuje řekněme na principu termosky. Depoty jsou bezokenní a bez jakýchkoli větracích otvorů. Potřebný pohyb vzduchu zajišťuje systém centrálně ovládaných ventilátorů. Místnosti pro uložení archiválií nejsou vybaveny klimatizací ani vytápěním, protože udržování potřebného klimatu je zajišťováno pouze uvedeným stavebním řešením. Písemnosti se zde ukládají podle rozměrů a archivní krabice mají čárové kódy. Depozitář pro archiválie značných rozměrů je vybaven kromě mapových skříní také nebývale rozměrnými kompakty s rámy z drátěného pletiva, uzpůsobenými pro zavěšení největších formátů. Tento způsob ukládání převzali Francouzi od španělských kolegů. Tato místnost ovšem slouží zároveň i jako badatelna, kde badatelé studují rozměrné materiály na stolech či přímo na rámech. Rozměrné archiválie tak nemusejí být složitě přenášeny a tím nehrozí jejich poškození.

Na našich cestách po evropských archivech jsme se dosud nesetkali s něčím takovým, jako je ukládání a péče o sbírky architektonických modelů, jakožto trojrozměrných archiválií, které jsou součástí významných urbanistických projektů či studií.

Bývalý ředitel tohoto archivu byl dříve vrchním francouzským urbanistou, proto prosadil, aby se archivovaly také vybrané architektonické modely, což má nejvyšší francouzský architektonický úřad zakotven ve svém spisovém a skartačním plánu. Archivované modely ovšem zabírají velké množství depotního prostotu a i manipulace s nimi je velmi složitá. Proto jsme účastně chápali stesky našich milých francouzských kolegyň o neblahém dědictví po bývalém řediteli.

Ke studiu ostatních archiválií jsou určeny dvě badatelny. V menší studovně pro čtyřicet badatelů se předkládají klasické archiválie v papírové podobě, které si badatel elektronicky objedná z volně přístupných inventářů. Druhá badatelna, která vyhlíží jako moderní katedrála, má stejně jako první studovna okno na sever a tudíž badatele neruší přímé sluneční světlo. Disponuje šedesáti místy s PC (obr. 6) a je určena výhradně pro studium reprodukcí archiválií, tedy mikrofilmů a digitálních kopií. Výhradně v této formě jsou badatelům zpřístupňovány nejfrekventovanější fondy, jako například sčítání obyvatelstva, farní, civilní a vojenské matriky a katastrální mapy z počátku 19. století. Z velmi žádaných matričných dokumentů jsou díky 150leté ochranné lhůtě nepřístupné pouze údaje o nemocích. Omezený přístup je například i k záznamům o fyzické podobě osob z vojenských matrik, což se ovšem netýká rodinných příslušníků, kteří prokáží příbuzenský vztah. Zajímavé na této databázi je fakt, že její obsah není výsledkem práce archivářů, ale že z originálů zadávají data sami badatelé. Pokud se v databázi vyskytne nějaká chyba (určitý údaj je špatně přečten a přepsán), jiný badatel ji opraví. Archiváři pouze kontrolují, zda badatelé do databáze nevpisují vyložené excesy. Veřejnosti je umožněn vstup do badatelny pouze s osobními věcmi uloženými v průhledné igelitové tašce. Originály archiválií mohou badatelé studovat pouze s rukavicemi na rukou. Veškeré půjčování se provádí prostřednictvím čárových kódů. Archiv úzce spolupracuje s místní univerzitou, která například vyvíjí systém identifikace digitalizovaných archiválií. Digitalizace je na vysoké úrovni a je zaměřená na nejžádanější archiválie.

Obr. 6 Badatelna v Departementním archivu v Yvelines

Obr. 6 Badatelna v Departementním archivu v Yvelines

O 25 běžných kilometrů archivních dokumentů pečuje 38 pracovníků, z toho 10 vysokoškoláků. Mezi nimi však nenalezneme žádného konzervátora či restaurátora. Takové odborné práce jsou zadávány externím firmám, které potřebné úkony provádějí na svých pracovištích nebo přímo v archivu. Jedinou výjimkou jsou lehce kontaminované dokumenty, které francouzští kolegové dezinfikují sami. Výrazně zasažené archiválie ošetřují externí firmy. V tomto departementním archivu jsou archivní dokumenty ukládány do krabic podobných našim archivním kartonům z odkyselené pevné lepenky, ovšem zcela černé barvy. V nich je uloženo kolem 80 % archiválií.

Mezi regály s černými kartony v depotech Departementního archivu v Yvelines vznikla myšlenka na zřízení Světové sbírky archivních kartonů při pobočce ČIS při NA v Praze (stálá expozice MZA Brno, Státní okresní archiv Brno-venkov v Rajhradě – benediktinském klášteře). Při cestách po evropských archivech jsme si totiž všimli, že jednotlivé národní archivy, ale také další typy archivů, používají k uložení písemností krabice rozmanitých tvarů, barev, velikostí, různých způsobů uzavírání atd. Zde v Yvelines jsme darem obdrželi první zahraniční exemplář do naší nově založené sbírky archivních kartonů, která ovšem shromažďuje i české, moravské a slezské dnes již historické exempláře. Neměli bychom ještě ovšem opomenou skutečnost, že v budově archivu v Yvelines sídlí také archeologický ústav.

Poslední archivní den 18. května 2006 jsme obdivovali středisko pro styk s veřejností a využívání archiválií - Centre d´Accueil et de Recherche des Archives Nationales de Paris (CARAN), které je součástí zmíněného rozsáhlého areálu Národního archivu v Paříži. V roce 1988 byla pro širokou badatelskou veřejnost otevřena nová tříposchoďová budova, která poskytuje badatelům moderní zázemí pro studium archivních pramenů a zajišťuje veškeré služby veřejnosti. V rozmezí let 2002 až konec roku 2005 byl CARAN uzavřen z důvodu rozsáhlé rekonstrukce a modernizace.

Naše průvodkyně nás nejprve v přednáškovém sále detailně seznámily se sítí francouzských archivů. Na tomto místě bychom se měli zmínit o dalších třech centrech Národního archivu, která ovšem nebyla v plánu naší výpravy. Mimo centra CHAN a CAC (viz výše) je nedílnou součástí Národního archivu ještě Centre des archives d´Outre-mer (CAOM) v Aix-en-Provence založené v roce 1966, které soustřeďuje písemnosti vztahující se k francouzským zámořským územím a bývalým koloniím, tj. písemnosti úřadů, které v minulosti vykonávaly správu nad koloniemi, a rovněž archivy politiků, vyšších úředníků, soukromých osob a společností tam působících. Centrum s názvem Centre des archives du monde du travail (CAMT) v Roubaix bylo otevřeno v roce 1993. Je umístěno v budově bývalé továrny na výrobu textilu postavené v polovině 19. století. Toto pracoviště spravuje archiválie týkající se sociální a hospodářské sféry, například písemnosti různých podniků, obchodních společností, bank, pojišťoven, profesních spolků a architektů. Posledním speciálním centrem Národního archivu v Paříže je Centre national du microfilm (CNM) v Espeyran, které bylo zřízeno v roce 1973 jako ústřední depozitář mikrofilmů. Je vybaveno mimo jiné fotografickou laboratoří a depozitářem, kde jsou uchovávány zajišťovací mikrofilmy archiválií uložených v Národním archivu a archivech územních celků. Do struktury francouzského archivnictví náleží také archivy komunální (Archives communales). Každé město či obec, která má více než 30 000 obyvatel, je ze zákona povinna zřídit vlastní archiv. Do současnosti takto vznikly komunální archivy v přibližně 400 městech a obcích. Mimo Národní archiv a jeho centra, archivy ministerstev obrany a zahraničních věcí, archivy departementní a komunální byly zákonem z 28.11. 1990 zřízeny ještě archivy oblastní (Archives régionales). Touto právní normou, jež novelizovala starší zákon z roku 1983, bylo umožněno „oblastním úřadům“ (conseil régional) vytvářet vlastní archivy pro zajištění bezpečného uložení svých písemností. Do dnešní doby vzniklo 23 oblastních archivů.

Přednášející šaramantní francouzská archivářka nás dále seznámila s rozdílem mezi státními a soukromými francouzskými archivy. Státní instituce mají ze zákona danou povinnost předávat písemnosti do státních archivů. Zákonem je určeno pět lhůt, po jejichž uplynutí jsou spisy volně přístupné. Základní lhůtou je 30 let. Po 60 letech se mohou studovat dokumenty o soukromém životě určité osoby (řeší se často otázka, co je to soukromý život), po 100 letech je volně přístupná matriční agenda (s touto lhůtou jsou velmi nespokojení francouzští genealogové), po 120 letech jsou veřejnosti k dispozici osobní spisy úředníků a po 150 letech lze nahlédnout do zdravotní dokumentace kterékoliv osoby. K vedení badatelny přicházejí stovky žádostí o udělení výjimky, které se z velké části povolují. Naproti tomu soukromé archivy (například archivy významných rodin či osob, archivy podnikové, spolkové atd.) se mohou rozhodnout, zda své materiály státním archivům předají či nikoliv. Pokud k předání dojde, lhůty pro určení volné přístupnosti si stanoví samy soukromé archivy.

Po poutavé přednášce jsme nahlédli do menší ze dvou badatelen střediska pro styk s veřejností a využívání archiválií CARAN, která nese název Sál inventářů. Tato studovna má 50 míst k sezení a v policích 12 000 svazků inventářů. Nejsou to jen inventáře Národního archivu, ale i dalších archivů ve Francii. Badatel nejdříve přichází sem, vybere si v příslušném inventáři archiválii, kterou si následně elektronicky objedná do badatelny s názvem Sál originálů. Většina členů české archivní výpravy nahlédla do francouzských inventářů a prožila malé zklamání. Francouzské inventáře bychom totiž v našich podmínkách pokládali nejspíše za soupisy nebo pracovní seznamy. Úroveň našich inventářů mnohonásobně francouzské převyšuje. Mnohdy je tvoří pouze svázané listy s nakopírovanými starými katalogovými lístky. Francouzské inventáře zcela opomíjejí úvody s historickými exkursy o původcích, s kapitolami o vývoji spisovny atd. Francouzské archivnictví neklade na tyto pomůcky takový důraz. Jejich prioritou je zpřístupňování, v posledních letech zejména formou digitalizace.

Po elektronické objednávce tedy přejde badatel do Sálu originálů, kde je 340 míst k sezení, z toho 60 míst je určeno pro studium křehkých materiálů. Badatelům jsou v přísálí volně přístupné skříně s odlitky pečetí z fondů národního archivu i departementních archivů z celé Francie (obr. 7). Badatel může také například listovat ve volně přístupných faksimiliích knih, které obsahují údaje o jednotlivých pařížských domech.

Tato mamutí badatelna (obr. 8), připomínající vzdáleně sály hypermarketů, si účtuje za čipovou kartu pro jednodenní bádání 3 až 5 €, pro studenty stojí karta platná po dobu studia 10 € a celoživotní kartu lze pořídit za 20 €. Badateli je vyhrazeno místo podle typu písemnosti. Pro jednodenní zápůjčky lze badateli předložit pět evidenčních jednotek nebo osm mikrofilmů. Osobní věci, které je povoleno návštěvníkům vnést do badatelny, musí být uloženy v průhledných igelitových sáčcích. Pohled na studující Francouze byl úchvatný, zvláště s vědomím, že denně jich služba odbaví na tři stovky. Toto středisko Národního archivu má sto zaměstnanců, kteří se starají o servis pro badatele a navíc za rok vyřídí přibližně 120 000 písemných žádostí, vesměs právního a administrativního charakteru.

Obr. 7 Skříně s odlitky pečetí v CARAN

Obr. 7 Skříně s odlitky pečetí v CARAN

 

Obr. 8 Badatelna v CARAN

Obr. 8 Badatelna v CARAN

Tuto již 14. archivní exkurzi pobočky ČIS při NA v Praze můžeme bezpochyby nazvat „Týdenním svátkem českých archivářů v Paříži a okolí“. S odstupem času si více uvědomujeme skutečnost vysokého kreditu francouzského archivnictví u francouzské veřejnosti. Obyvatelé země galského kohouta jsou známí svým vlastenectvím a patriotismem. Proto je zcela pochopitelný jejich vřelý vztah k historickým dokumentům. Vláda a ministerstvo kultury státní i jiné archivy velmi podporují, což dosvědčují značné finanční částky, které ze státního rozpočtu plynou do kvalitního vybavení a budování nových moderních archivních budov. V současnosti se například staví supermoderní archivní depoty v areálu Centre des archives contemporaines (CAC) ve Fontainebleau, mohli jsme si také prohlédnout architektonickou vizualizaci stavby další monumentální archivní budovy, jež se teprve rodí ve špičkových projekčních ateliérech.

Více informací o francouzském archivnictví naleznete na webových stránkách Národního archivu v Paříži.

 

Poznámka redakce: Autorem fotografií je Ivo Durec. Další fotografie jsou k dispozici na adrese http://cis.cesarch.cz/exkurze.htm.

 

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
DUREC, Ivo a KAŠUBOVÁ, Marie a KŘÍŽOVÁ, Lucie. Francouzské archivy pokořeny českými archiváři. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 9 [cit. 2024-12-24]. urn:nbn:cz:ik-12230. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12230

automaticky generované reklamy