Když jsem se na gymnáziu podílel na vydávání časopisu, potřebovali jsme k tomu psací stroj, papír, nůžky, lepidlo, xerox jako zázračné zařízení a nezbytnou dávku nadšení. Nápad využít počítačovou síť jako prostředek distribuce informací by nám připadal jako vystřižený ze sci-fi románu. Po osmi letech, kdy přišel na svět Ikaros, nezůstal kromě nadšení v této sféře kámen na kameni.

Zvykl jsem si na to, že uvedené pomůcky patří do dávnověku a že je vystřídala pécéčka, diskety, scanner, textový, grafický a HTML editor. Dokonce jsem si zvykl na to, že některé autory potkáme párkrát do roka a jiné vůbec a komunikujeme s nimi pomocí elektronické pošty. Přese všechno mě tato proměna stále fascinuje, že jsme se s Kaarolinou rozhodli - oproti původnímu záměru - zveřejnit každý svůj pohled na stejné téma: na elektronické publikování v prostředí World Wide Web. Oba příspěvky berte jako reflexi zkušeností z činnosti, která nám byla donedávna cizí, přestože navazuje na předchozí projekt nové webovské prezentace Filozofické fakulty UK. Po pravdě řečeno, jakkoli jsme vycházeli z téhož základu, obávali jsme se, že bychom napodobovali kulinářské umění pejska a kočičky.

Ale zpátky k Ikarovi. Neslaví sice žádné kulaté výročí, ale fakt, že se přehoupl do druhého ročníku, mě přiměl ohlédnout se za stopami, které zanechal nejen na nás. Ačkoliv vznik časopisu byl podnícen spontánně, jak se praví v úvodním prohlášení, brzy nám bylo jasné, že se nechceme uchýlit k laciné studentské recesi, ale také zachovávat přísně akademický styl, což nemusí být se seriózností v rozporu. Výsledkem našich diskusí byl kompromis ve formální, zejména však v obsahové rovině: Respektujeme primární tématickou orientaci (či kolem ní kroužíme připoutáni gravitační silou) a přitom, berouce ohled na ohlasy, zařazujeme odlehčující materiály - např. fotogalerii.

Ikaros se postupně osmělil - díky neformální podpoře, jež nás velmi posiluje, od kolegů a spolupracovníků-odborníků, kteří nezanedbatelnou měrou přispívají k růstu jeho prestiže. Zatímco na začátku jsme měli několik desítek uživatelů týdně, v současnosti registrujeme od tří do šesti set přístupů na titulní stránku.

Po devíti číslech by se zdálo, že práce na Ikarovi má blízko k rutině, ale nic není vzdálenějšího pravdě. S trochou nadsázky mi připomíná dobrodružnou cestu za dalekým, nikoliv však nedostižným cílem (nemám na mysli jen dramatické okamžiky), cestu, na níž se spíše učíme než poučujeme.

Jménem redakce vám přeji vše nejlepší do Nového roku a věřím, že nám zachováte svou přízeň.