Ve svém výstřižkovém archivu jsem nalezl následující článek, uveřejněný v týdeníku Hospodářské noviny, 1981, č. 18, s. 16. (Někdo si možná ještě pamatuje, že poslední, šestnáctá strana, byla v těch letech v Hospodářských novinách věnována humorným a satirickým příspěvkům, aforismům, karikaturám.)

Ivo BROŽEK

Informační agentura

Bořivoj Cmíránek byl vedoucím podnikového informačního střediska. Co byl, ještě je! Ještě nebyl odvolán! Takové informační středisko má na podniku mnoho úkolů. Například zajišťovat pracovníkům podniku nejnovější informace o vědeckém pokroku ve světě, upozorňovat je na nejnovější stav techniky, předávat jim informace o nejnovějších vynálezech a také pomáhat vlastním kandidátům vědy proniknout na stránky odborných časopisů.

Jenže něco jiného jsou úkoly a předsevzetí a něco jiného holá skutečnost. Takové informační středisko z hlediska mnohých pracovníků v podniku je jaksi - no, třeba ne zcela efektivní. Jen si představte, že takový informační pracovník za celý den nevytočí ani jeden závit, neopiluje ani jednu konzolu, natož aby svařil nějakou konstrukci. On se prostě přehrabuje ve svých papírech, dává je sem a tam a občas je předává i vedoucím pracovníkům, kteří na takové malichernosti nemají čas. Lze se pak divit, že než se vedoucí Cmíránek ve svém středisku několikrát otočil, měl z původního stavu pěti pracovníků jen jednu dívenku, která mu ve středisku zůstala jen díky tomu, že právě odcházela na mateřskou dovolenou? Nelze! Lidí je málo a těžko si číst ve výzkumných zprávách, jak to jinde ve světě dělají s jedním člověkem, když u nás výroba křičí, co křičí, volá, řve, že na to potřebuje dvacet rukou, tedy deset pracovníků! To je rámus, to je kravál, že nebude splněn plán, a aby si nikdo nepředstavoval, že ty náhradní díly vyrobíme navíc, kdepak, dokud nebudeme mít těch deset maníků, tak je to bezpředmětné! A kde jsou? Támhle! Vymýšlejí si blbůstky, rozesílají nějaké papíry sem a tam, a aby někdo mával štětcem, to ne!

A tak je vedoucí Cmíránek sám. A když je vedoucí sám, to už hnedle ani není vedoucí, i když má na to papíry. A už tu hrozí i jeho zrušení! Cmíránek byl smutný, rozhlížel se kolem sebe, čeho by se chytil dříve, než mu řeknou, kamaráde, vždyť ty jsi tady zbytečný. A jen tak mimochodem, když v plánovacím sondoval, zda tam nemají nějaké vhodné místo, sdělil hlavnímu plánovači Šafránkovi, že ví o jednom výborném obkladači.

"Výborně, tak ty kluku přeci jen něco víš," zajásal Šafránek, poplácal Cmíránka po zádech a sdělil to dál.
Druhý den tu byl dotaz, zda Cmíránek neví o nějakém instalatérovi. Ptala se Houbálková z finančního.
"Zajisté zjistím," přislíbil Cmíránek. A jak se tak poptával, narazil na šikovného zedníka, známou švadlenu, nepostradatelného studnaře, šikovného truhláře, dokonce se dozvěděl, že jistý ten a ten prodává chalupu nebo jiný by zas vyměnil byt.
"Já, kamarádi, na Cmíránka nedám dopustit," prohlásil o něm výrobář Minák.
"To je ten, jak vede tu agenturu - kdo poradí, kdo zařídí, kdo udělá, kdo vymění?" zeptal se otékář Bouranka.
"Jo, ten," přikývl výrobář a všem nám bylo jasné, že Cmíránek patří mezi nás, mezi důležité pracovníky podniku.

Minulý týden Cmíránek onemocněl. Nic vážného, chřipka. Ale hned nám scházel. Náměstek Lubotka nevěděl, kde sehnat šikovného topenáře, Zvonilová potřebovala přiučit dceru počtům a Volánek potřeboval spravit karburátor, rychle a lacino, neboť nabízel protislužbu v podobě plánku na garáže.

"Budeme přece jen musit Cmíránkovi do toho jeho oddělení šoupnout nějakou dcérečku," navrhl šéf, když i on potřeboval cosi zajistit pro manželku. A příslušný náměstek s radostí přikývl, zvláště teď, když se ukázalo, že informační středisko, pardon, informační agentura našeho podniku, se oprostila od nepraktické vědy a dokáže žít problémy, které hýbají naším osobním životem!

František Jocha