Tentokrát už tedy, jak jsem minule slíbil, vstoupíme do událostí okolo Srpna 68, neboli "vstupu vojsk Varšavské smlouvy". Měly samozřejmě značný vliv na další vývoj i v oboru našich vědecko-informačních a knihovnických služeb.

Přerušený politický vývoj, tříbení charakterů

Už koncem léta 1968 bylo zřejmé, že demokratizační proces ve společnosti naráží na své meze. Otevřené hranice, necenzurovaný tisk, rozhlas a televize, a zejména na mnoha místech konce kariér stalinistických komunistů, kteří novým trendům vzdorovali, to všechno už překonávalo míru tolerance nejen sovětského, ale také především polského a východoněmeckého komunistického vedení. Invaze jejich armád v noci na 21. srpen byl pro většinu národa přesto překvapivý. Vzpomínám si, jak jsem oponoval (už dříve zmíněnému členu London Classification Research Group) Douglasu Fosketovi, s nímž jsem se asi tři týdny před "vstupem" setkal v Londýně. On už tenkrát, i když s porozuměním pro můj naivní optimismus, jednoznačně prohlásil: "Rudolfe, oni vám v tom nemohou dovolit pokračovat." Zvenčí to samozřejmě vypadalo i pro nám spřízněné duše jinak, než zevnitř. Zde jsme se už jak v knihovnictví, tak ve VTEI orientovali jednoznačně na Západ, rozvíjeli kontakty na mezinárodní organizace IFLA a FID, kde jsme se střetávali i se sovětskými kolegy, kterým jsme se ovšem snažili trpělivě vysvětlovat smysl naší politiky. Sověti zpravidla nechápali, ale zato kolegové z ostatních zemí sovětského bloku nám tiše záviděli...

V Praze se už etablovaly organizace specializované na rozvoj a implementaci především západní výpočetní techniky, jako např. INORGA nebo ÚAVT, které pořádaly školení a výstavy (samozřejmě západní) výpočetní techniky, což přispívalo k rostoucí vyspělosti uvažování o projektech automatizace ve VTEI i v našich hlavních vědeckých knihovnách, samozřejmě v rámci už vícekrát připomenutého programu L-1-09. Ve Státní technické knihovně v UVTEI vedla dílčí automatizační projekt už tehdy významná osobnost v oboru, Eva Sošková. Projekty v dnešní Národní knihovně (SOKRATUS a automatizační pokusy na České národní bibliografii) už jsem uvedl ve druhém pokračování tohoto memoriálu. Tam jsem už také zmínil vstup vojsk, a to v souvislosti s mým tehdejším pracovištěm - Vojenskou politickou akademií, kde ovšem ta událost vyzněla mimořádně dramaticky. Šlo o "kontrarevoluční vojensko-politické hnízdo", jejíž celý areál (dnešního Ministerstva obrany) byl obsazen okupačními vojsky hned v tu noc. Jenže i zde, podobně jako v celé zemi, nastala absurdní, až paradoxní situace. Vojska až na obsazení velitelských či šéfovských kanceláří zůstala tiše tábořit mimo budovy a nás, kteří jsme se po ránu odvážili jakoby normálně přijít do práce, nikdo nezadržoval. Samozřejmě se hned nepracovalo, ale další dny, když se chování okupantů nenacházejících žádný odpor neměnilo, přicházeli do práce už všichni a začal jakoby normální pracovní režim. Mimo práci ovšem nastal v celé zemi totální neozbrojený odpor, vyjadřovaný nápisy na oficiálních budovách, transparenty, už částečně ilegálním vydáváním svobodného tisku a hlavně poslechem zahraničních rozhlasových stanic, protože redakce našeho rádia a televize už byly cenzurovány.

Dovolím si teď krátce vylíčit svoji osobní zkušenost z té bouřlivé doby, v mnohém typickou, neboť i mí kolegové v knihovnách a informačních střediscích zažívali podobné příběhy:

Vedl jsem v tehdy už relativně významné součásti Akademie - Vojensko-politickém informačním středisku - úsek rešerší, dokumentace a automatizace. Bylo to maximum kompetencí, které mohly být svěřeny na vojenské, i když akademické půdě, civilnímu zaměstnanci. V tak politicky exponovaném prostředí, jaké zde bylo, samozřejmě jen výjimky i mezi civilními pracovníky tvořili nestranící. Kromě vědecké knihovny a mého útvaru zde pracovala řada důstojníků, všichni samozřejmě straníci, v útvaru studijně rozborové činnosti a vydavatelství referátového bulletinu informací ze zahraničí. Dlouho jsem se politicky udržel jako nestraník, ale v onom "Pražském jaru", kdy se komunisté začali dělit na konzervativní prosovětské a na ty, kterým docházelo, co to bylo dosud za režim a začali se obracet k idejím, raženým pod heslem "socialismus s lidskou tváří", došlo i na mne. Až na výjimky jsme byli všichni nadšenými zastánci demokratizace. Já jsem už navíc spolupracoval se skupinou plukovníků, navázaných na dříve zmíněného náčelníka Hlavní politické správy armády generála Prchlíka, který připravoval novou doktrínu, se Sověty vedeným vojenským blokem poněkud nekompatibilní. Nabídli mi urychlený vstup do nově se formující strany, ovšem komunistické, ale stále jsem váhal. Byl jsem hlubokým přesvědčením antikomunista. Po vstupu vojsk jsem ale, po domluvě a vzoru svého kamaráda z fakultních studií a v té době už významného redaktora pražského rozhlasu a pak po celou dobu okupace geniálního komentátora stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa Karla Jezdinského, také bytostného antikomunisty, do strany, jako on v té době, vstoupil. Řekl mi: "Musíme našim kamarádům v boji za očistu pomáhat uvnitř". Na druhé straně jiný můj kamarád, architekt, v té době tajemník svazu architektů, Jiří Klen, typický reformní komunista, mi bez obalu domlouval: "Už je po sezóně, Rudo, nelez tam!" (V následujících měsících po okupaci oba emigrovali.)

Brzy poté, co jsem tam přece jen vlezl (s naivní myšlenkou rozkládat tu partaj zevnitř), jsem alespoň pro stranickou organizaci celého Vojensko-politického informačního střediska Akademie sepsal petici proti vstupu vojsk, kterou pak vedení naší buňky odeslalo na Hlavní politickou správu armády. Požádali mne o to sami mí nejbližší spolupracovníci - nově spolustraníci - s tím, že jsem přece ten "stylista". Podepsali to skoro všichni, civilisté i důstojníci. Ti, kteří se tomu záměrně vyhnuli, stali se později, za takzvané "normalizace", příslušníky takzvaného "zdravého jádra" KSČ. Někteří byli v čase podepisování petice na služební cestě nebo v nemoci, a tak se alespoň vyhnuli pozdějším represím, vedeným proti signatářům tím "jádrem", samozřejmě pod dozorem už "ozdravené" HPS. Jak jsem dříve napsal, nedlouho po "vstupu" jsme vydali první číslo Vojensko-politického zpravodaje s rejstříkem typu "key-word-out-of-context" (KWOC), automaticky vytvářeným z hesel, koncipovaných se syntaxí založenou na kategoriovém rozboru pojmů, a samozřejmě i s rejstříkem autorským, vše zpracováno pro tisk na sovětském počítači Minsk22 systémem KOMPAS. Bohužel se tak stalo už v době, kdy měli dříve snad ještě nedočkaví uživatelé této informační služby úplně jiné starosti.

Celý národ sledoval s napětím postupný, bohužel přece jen relativně velmi rychlý návrat do totalitního režimu, hluboko před rok 68. Nazvalo se to paradoxně "normalizace". Nastalo tříbení charakterů, ostatně jako v každé zemi po její okupaci. Ti starší to už znali z německé okupace za 2. světové války. Nešlo ovšem už o život, ba ani ne o vězení, ale zatím pouze o kariéry. Nejprve se většina statečně držela v radikálním odporu proti okupantům a jejich přisluhovačům, ale postupně se to nadšení jaksi zředilo. Byli to například významní knihovníci, vedoucí pracovníci našich hlavních knihoven, s nimiž jsem se už osobně poznal, zejména ředitel tehdy Státní, dnešní Národní knihovny Josef Vinárek, vedoucí pracovníci jejích tehdy významných součástí Kamil Groh a Zdeněk Franc, ředitel Státní, dnes Národní technické knihovny Antonín Derfl, ředitel dnešní Moravské zemské knihovny Miloš Papírník, ředitel dnešní Městské knihovny Praha a současně tehdy čelný představitel SKIP Rudolf Málek, tehdejší tajemnice SKIP Jarmila Burgetová a řada dalších. Všichni svůj charakterní postoj odnesli ztrátou nejen pozice, ale někdy i možnosti pracovat dále v knihovnictví. V oblasti VTEI nastala trochu jiná diferenciace. Především zde oproti zejména veřejnému knihovnictví nepanovalo už před rokem 1968 tak intenzivní ideologické ovzduší, protože přece jen nešlo o mládež a širší "lidové masy". Politika se zde prostě tolik nepěstovala a obrodný proces osmašedesátého roku, kdy se zintenzívnily odborné i obchodní vazby na Západ, se tu bral hlavně jako podnět ke zkvalitnění profesního vývoje. Přesto se i v UVTEI, právě ve výzkumu, hlavně díky už ve druhé části těchto pamětí zmíněnému Ottovi Sechserovi, spíše humanitně než technicky orientovanému lingvistovi, rozvinula politicky laděná iniciativa proti ústřednímu řediteli Jaroslavu Volnému, vnímanému jako demokratizaci nepřejícímu straníkovi.

Pokud jde o celkový obraz vývoje automatizace informačních a zčásti i knihovnických systémů v bezprostředně posrpnovém čase, nelze říci, že byl okupací nějak citelně narušen. Naopak jsme se s kolegy snad ještě více upnuli k oboru. Ovšem během první poloviny roku 1969 začaly naše řady sem tam řídnout - zvedala se totiž v celé společnosti už druhá vlna emigrace, většinou těch velmi angažovaných, kteří, podobně jako po komunistickém puči v roce 1948, vycítili, že jim hrozí buď bezprostřední nebezpečí stíhání a represí, nebo alespoň ztráta životních perspektiv, které se aspoň na chvíli předtím otevřely. Ten proces začal samozřejmě ještě v době otevřených hranic na Západ, ale pokračoval i po jejich uzavření někdy v květnu 1969, komentovaném památným Husákovým výrokem, že "hranice nejsou žádné korzo". Právě výzkum v UVTEI tak ztratil nejen svého šéfa, Františka Bálka, ale také Ottu Sechsera a významného externího spolupracovníka, už dříve zmíněného hlavního autora systému ARDIS Vladimíra Stibitze, a postupně ještě další pracovníky. Samozřejmě i zde se k emigraci rozhodli jen někteří z těch, kterým po okupaci hrozily větší či menší sankce. Ať už to byl vzdor, jehož reprezentanty byli mimo jiné Václav Havel a Ludvík Vaculík, následovaní tisící bezejmenných občanů, nebo soucit s blízkými, třeba starými rodiči, kteří by zde bez jejich podpory mohli strádat, nebo naděje dalšího odborného uplatnění, nebo prostě touha po svobodě a také třeba dobrodružství, nebo naopak naděje na návrat starých časů partajních prebend, podstatná většina kolegyň a kolegů, právě tak jako v jiných oborech, zde zůstala. A s nimi, chtě nechtě, jsme se zase dali do všední práce, snad i v naději, že za čas bude zase lépe.

Výzkum v UVTEI jako příležitost vývoje oboru

Pokud šlo o další práci útvaru UVTEI-ÚVR, neboli Úseku výzkumu a racionalizace, především bylo nutné postupně vyhodnocovat výsledky před třemi roky započatého výzkumného programu L-1-09, skutečně komplexní výzkumné základny aktuálního rozvoje vědecko-informačních služeb v našich tehdejších podmínkách, a to ve všech jeho větvích. Ta věnovaná systému KOMPAS, na kterou jsem se plně soustředil, byla ukončena jeho realizací, neboli zmíněným zahájením edice počítačem připraveného informačního zpravodaje v provozním režimu.

Tím, že projekt už pracoval v podstatě bez nutnosti mého dalšího projektantského dozoru, jsem si zdůvodnil využití nabídky účasti v konkurzu na právě emigrací uvolněné místo vedoucího oddělení ve výzkumu UVTEI. Z iniciativy Jiřího Budila jsme spolu publikovali o tomto našem úspěchu článek i mimo standardní oborová periodika, jako byl např. časopis Metodika a technika informací nebo Bibliografický časopis. Jirka oslovil jemu oborově bližší redakci časopisu Mechanizace a automatizace administrativy a uspěl. Musím ještě přiznat, že rukopis mé části článku se svou příslovečnou upřímností nejprve podrobil zdrcující kritice, kterou jsem ovšem přijal a text zgruntu opravil. Myslím, že se tehdy článek, věnovaný hlavně oboru vědeckých a technických informací, v časopise informatiků dobře uplatnil, a přál bych si, aby se náš obor i dnes na tomto odborném poli publikačně více prosazoval.

Když mi přišla od nového ředitele výzkumného úseku UVTEI, skvělého Augustina Merty, jednoho z otců naší moderní informační profese a neúnavného iniciátora rozvoje československé soustavy VTEI už od 50. let, dlouho jsem neváhal. V té době se Merta stal ředitelem po emigrujícím Františku Bálkovi, a to vlastně ještě před plným dopadem okupace v personální sféře. Stal se totiž shodou okolností typem komunistického ústředního ředitele UVTEI a člena tehdy silné ostravské komunistické prosovětské grupy, Jaroslava Volného. Byl rodákem Volného z Ostravska, jako příslušník česko-britských jednotek ve 2. světové válce samozřejmě nestraník, ale i v "osmašedesátém" angažovaný především v oboru a nikoli v politice. Odbor, jehož ono oddělení, které jsem měl vést, bylo součástí, vedl tehdy už mému pojetí automatizace informačních systémů velmi blízký Jiří Fogl. Měl jsem v té době dokonce na výběr i nabídku práce v Akademii věd, také na části programu L-1-09, ale orientovaného jinam než bylo mé tehdejší hlavní zaměření, od proslulého  Jiřího Tomana. Ale UVTEI, především díky Jirkovi Foglovi a také dalším kolegům a kolegyním ve výzkumu, s nimiž jsem se už začínal přátelit, zvítězilo. A pokud si už dovoluji tuto osobní zpověď z těch kritických dní a týdnů, zmíním ještě jeden zajímavý detail: do UVTEI jsem měl nastoupit na začátku května 1969, a jakmile jsem to měl koncem března potvrzeno, podal jsem výpověď. Shodou okolností vyšel hned následující den po mé výpovědi (bohužel si už nevybavuji přesné datum) výnos o plánovaném zrušení celé Akademie (VPA KG). Tato souslednost se pak stala předmětem typicky českého sarkastického vtipkování mých kolegů, kteří zatím i v nových, nepříliš perspektivních pracovních podmínkách, zůstávali. A bylo to pak ještě snad více než jeden rok.

Hlavní tvůrci software KOMPAS se rozdělili. Jiří Budil po ukončení absolventské vojenské služby v roce 1968 zůstal se mnou jako civilní zaměstnanec, kdežto Dušan Badal odešel do civilu a nedlouho po vstupu vojsk emigroval do USA. Tam, jako řada našich dalších skvělých emigrantů, dosáhl ve svém oboru značných úspěchů, mimo jiné v krátké době doktorského vědeckého titulu.

Nové metody automatizovaných informačních služeb

Výzkum a vývoj směřoval především k racionalizaci práce tehdy rozvíjející se čs. soustavy VTEI jako celku a také k modernizaci jednotlivých zpracovatelských informačních procesů, orientovaných na výpočetní (tehdy ještě ovšem nikoli na telekomunikační) techniku. Ke konci 60. let byl u nás co do řízení skutečně soustředěn do Úseku výzkumu a racionalizace UVTEI. Zde se také rozděloval celkový, na tehdejší dobu nemalý měšec peněz, které na to naše vláda, už tehdy "postižená" duchem relativně osvícených šedesátých let, poskytla. Jenže nehledě na neblahý politický vývoj v okupované a totalitní komunistický režim znovu restaurující zemi bylo nutné rozvinuté výzkumné práce postupně hodnotit co do dosahovaných výsledků. Přitom se už koncem roku 1969 začaly v západním světě objevovat zcela nové a pro nás, kteří jsme to důsledně sledovali, velmi inspirující metody a technologie informačních služeb. A byl to právě Augustin Merta, který se díky členství v redakci britského dokumentačního zpravodaje INSPEC stal u nás prvním očitým svědkem a také hned zastáncem oné, tehdy revoluční informační technologie a spolu s ní také metody, a to individuálně adresného průběžného informování uživatelů ve vědě a technice o nově publikovaných informačních zdrojích.

Ta revoluce spočívala v počítačovém zpracovávání původně pouze tištěných bibliografických, dokumentačních a někdy až referátových informačních zpravodajů nejen s novými typy rejstříků s využitím fotosazby a tudíž už s perfektní polygrafickou úpravou, ale zejména v dalším výstupu: to, co bylo tištěno na papír, uložilo se také ve "speciálním" formátu na magnetickou pásku a kopie těchto souborů byly nabízeny univerzitám, výzkumným ústavům a podnikům provozujícím výzkum a vývoj, neboli dosavadním kolektivním odběratelům tištěných verzí zpravodajů, k následnému, opět počítačovému zpracování. Jeho výstupem se tak staly dodnes úspěšné služby SDI (brzy celosvětově a v různých jazycích přijatý termín, vzniklý samozřejmě v angličtině - selective dissemination of information, u nás ne právě úspěšně někdy překládaný jako ARI, neboli adresné rozšiřování informací). Už tehdy, ve druhé polovině 60. let, se souběžně se systémem INSPEC, zaměřeným na dokumentaci celosvětové odborné produkce v široké oblasti elektrotechniky, elektroniky, fyziky a kybernetiky, rodily i další takto postavené systémy, prakticky na bázi všech celosvětově významných informačních bulletinů, jako byly např. Chemical Abstracts, Engineering Index, Medlars aj. To už se v USA také rodil jejich knihovnický protějšek MARC. Ale o tom všem bude ještě řeč v souvislosti s naším vývojem ve VTEI v 70. letech.

V roce 1969 se ještě ve vývoji obru projevovala jakási setrvačnost obrodného procesu navzdory politickým tlakům, podporovaným po dubnovém "vyčištění" vedení strany od "Dubčekovců" Husákem a s ním spojenými kolaboranty. V UVTEI se nepřestal intenzívně sledovat vývoj nových směrů výzkumu a vývoje v informačních a knihovnických službách a také styky se Západem ještě nebyly přerušeny. Nově se ale zintenzívnilo už dosud docela přirozené sledování také sovětské odborná scény. Bylo tam totiž VINITI, tehdy (Vsesojuznyj institut naučnoj i techničeskoj informacii, nyní Vserusskij ...) - "Mekka" našich nekomunistických dokumentalistů už v na konci 50. let, jako protipól Leninovy knihovny a jejího ideologického působení v našem knihovnictví po roce 1948. A byla to nám odborně blízká (už v dřívějších  dílech tohoto memoáru zmíněná) trojice zakladatelů sovětské školy informační vědy (nazývané v ruštině tehdy "naučnaja informatika") A. S. Michajlov, A. I. Čornyj a R. S. Giljarevskij, jejichž dílo a hlavně působení ve vedení VINITI také ve směru automatizace a nepokrytého sledování Západu nám bylo velmi blízké.

Začal jsem se v výzkumném kolektivu UVTEI pod vedením Augustina Merty a mezi už dříve nalezenými přátelskými vztahy s dalšími jeho příslušníky poměrně rychle "zabydlovat". To je ale další nejedna kapitola jednak vývoje oboru a jednak také mé cesty v jeho neočekávaných proměnách. O nich zase příště...