Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 5. část
Musím přiznat, že vstupem do tehdejšího prostředí ve výzkumném úseku UVTEI na jaře roku 1969 jsem se cítil jako ryba ve vodě. Nastoupil jsem na místo po právě emigrovaném inženýru (jméno už nepamatuji), který ale vykonával víceméně administrativní vedení externě řešených dílčích úkolů programu L-1-09. Zbylo po něm mnoho objemných složek úředních listů, které jsem naštěstí nemusel studovat, protože ředitel Merta ani můj bezprostřední šéf Jiří Fogl si na administrativu nepotrpěli. Naopak se tu, "aby kovářova kobyla nechodila bosa", pěstovalo příkladné vědecko-informační prostředí, založené na přísunu světové odborné literatury na stoly výzkumníků. Tomu sloužilo speciálně orientované informační středisko "OBIS pro informatiku", které podobně jako to organizoval už dříve zmíněný Havlíčkův UIEIN získávalo interně na čas půjčované zdroje z STK s tím, že některé významné monografie si mohlo pro trvalé potřeby výzkumného útvaru UVTEI vystavit ve své příruční knihovně. Navíc postupně zavedlo vlastní českou dokumentaci relativně značného rozsahu světové i naší informační i knihovnické literatury s tištěným zpravodajem a na jeho základě možností objednání kopie takto zaznamenaných primárních dokumentů uživateli z kteréhokoli místa v republice. Středisko s těmito moderními službami budoval postupně Josef Vondra, též absolvent Drtinovy knihovnické katedry, nastoupivší do UVTEI nedlouho přede mnou, a jak jsme se později domluvili, také poté, co jako já nejprve nepřijal nabídku Jiřího Tomana k nástupu do prestižní ČSAV. Nebylo to ovšem zdaleka jediné, na čem jsme se domluvili. Brzy mezi námi vzniklo mimořádné vzájemné porozumění a následně přátelství, které můj život zejména jeho nevšedním humorem obohacuje dodnes, kdy už po více než dvacet let zdatně podniká jako "bookseller" v dovozu a prodeji zahraniční literatury.
Jak automatizovat knihovny?
Mí noví šéfové Merta a Fogl na mně chtěli především využít zkušeností s koncipováním automatizovaných informačních systémů tak, že se relativně brzy realizují a nezůstávají pouze u nepokračujících experimentů (což se u nás v té době stávalo nejednomu sice nadšeneckému, nicméně marnému pokusu o automatizaci dosud zpravidla bezproblémově fungujícího systému vydávání dokumentačních zpravodajů v různých oborech a odvětvích). Protože se tehdy jaksi poněkud pomaleji pokračovalo s projektem automatizace Státní technické knihovny UVTEI, byl jsem do týmu knihovníků, vedeném její pozdější dlouholetou a skutečně zasloužilou ředitelkou Evou Soškovou, přidělen jako "informatik", i když ne přímo programátor. V rámci příslušného dílčího úkolu se tehdy vytvářela teprve koncepce projektu a k software bylo ještě (jak se v dalších dlouhých desetiletích, než přišel mezi dalšími knihovnickými softwary systém Aleph, ukázalo) námi v té době netušeně daleko. V tom řešitelském týmu hrál kromě Evy, jak jsem ji směl zanedlouho oslovovat, nejvýznamnější roli už tehdy kmenový vedoucí pracovník knihovny Vladimír Rada. Ten později publikoval o projektu do časopisu Technická knihovna, vydávaném UVTEI na podporu zejména knihoven, které byly součástí středisek VTEI. Znal knihovnu a její vnitřní zpracovatelské procesy i služby dopodrobna a ještě po ukončení programu L-1-09 na začátku 70. let jsem s ním, spíše už jako své projektantské hobby, vytvářel složité vývojové diagramy jednotlivých subsystémů a úloh jako přípravu pro jejich pozdější naprogramování. Nakonec se tato práce ukázala zbytečnou. Když k nám po na začátku 90. let konečně dostupné on-line počítače a s nimi i softwarové systémy pro automatizaci knihoven přišly, bylo to, co jsme tehdy vymýšleli, v podstatě pro všechny typy knihoven už na Západě vyřešené. Už v roce 1969 jsme samozřejmě vycházeli ze západních vzorů, ty byly ovšem pro naši domácí praxi vzhledem k nedostupnosti počítačů (které knihovny na Západě už v těch letech mohly využívat) nedostupným vzorem. Vzpomínám si, s jakým nadšením vyprávěli mí kolegové z STK o svých zkušenostech nabytých návštěvou vědecké knihovny v německé Bochumi. Ani tam ale v té době ještě nerealizovali komplexní automatizaci knihovnických procesů, jak jsme to poznávali až o mnoho let později.
V souvislosti s tehdy vytvářenou koncepcí projektu automatizace knihovny musím zmínit dosud mnohdy opomíjená zásadní koncepční východiska. Především to, že podstatnou úlohou takto orientovaných softwarových systémů není vyhledávání informací cestou rešerší ve věcných katalozích, ale tzv. skladové hospodářství: v každém okamžiku musíme vědět, kde je a co se děje se skladovaným zbožím, tedy zde s knihovním jednotkami, ať už to jsou jednotlivé svazky knih, čísla či ročníky periodik, cédéčka, mapy, hudebniny atd. Není to samozřejmě běžné zboží, jako potraviny nebo stavebniny či automobilové součástky. Nese v sobě mimořádnou "přidanou hodnotu" v informacích a umění. Ta má ale právě díky výpočetní technice svůj vlastní, vědecky a technologicky velmi sofistikovaný a stále zdokonalovaný svět rešerší z bibliografických, referátových a stále více už i z plnotextových databází. V nich rešeršér a dnes čím dále častěji také sám čtenář, resp. uživatel, nalézá a identifikuje konkrétní edice dokumentů, jejichž fyzické jednotky pak teprve žádá k výpůjčce v knihovně (pokud je nezíská importem přímo z fulltextových "úložišť"). K tomu při zachování takto koncipovaného přístupu k informaci, zda a také kde se v příslušné knihovně rešerší vyhledaný dokument nachází, postačí zpravidla jmenný katalog. A pokud jsou výsledkem rešerše, jak tomu bývá v technických a přírodních vědách, převážně články ve vědeckých časopisech, stati ve sbornících z vědeckých konferencí, patenty, normy a další "nemonografická" literatura, k čemu pak věcný katalog knihovny, který záznamy těchto dokumentů z principu neobsahuje, vlastně slouží? Navíc, jak o tom svědčí různé čtenářské výzkumy, čtenáři věcné katalogy velkých, zejména technických knihoven, desítky let pečlivě budované už v lístkovnicích, jak tomu bylo například i v STK, pro ne právě uživatelsky přívětivé selekční jazyky, zejména systematické, prakticky vůbec nepoužívají. A rešerše v automatizovaných věcných katalozích? To už je samostatná kapitola práce knihovny se čtenářem, včetně vývoje systémů typu OPAC.
Nutno ovšem také zdůraznit podstatný rozdíl v pojetí uživatelského přístupu k informačním, resp. rešeršním službám mezi humanitně či sociálně vědně orientovanými vědci a badateli ˗ a na druhé straně přírodovědně, medicínsky a hlavně technicky orientovanými profesionály. Ti první žádné rešeršní služby nevyžadují, literaturu, často monografickou a také mnohdy vydanou i v minulých stoletích, si vyhledávají sami a od knihovny očekávají (tedy pokud literaturu už dnes třeba nezískají on-line z nějakého serveru) jen její výpůjčku. Naopak ti druzí, jak o tom svědčí už dlouhodobě produkované bibliografické a dokumentační databáze jednotlivých oborů a samozřejmě bohaté zkušenosti v celém vyspělém světě, mohou vyhledávat jak s pomocí profesionálního rešeršéra, tak stále častěji také sami, z více než devadesáti procent jinou literaturu než tu, kterou obsahují katalogy. Například jedna z nejprestižnějších informačních databází, produkovaná pro světovou chemickou odbornou obec s přírůstkem okolo půlmiliónu záznamů ročně, zaznamenává "katalogizovatelné" literatury méně než 5%. Co tedy vlastně může člověk v katalogu i bohaté technické knihovny nalézt? A k čemu pak byla v následujících desetiletích u nás usilovná práce mnoha knihovníků, věnovaná budování jakéhosi univerzálního polytematického hesláře pro předmětovou katalogizaci zejména "nehumanitní" literatury, a navíc ještě v češtině?
Objev zvaný MARC
Na základě studia anglo-americké literatury, ale zejména na základě tvorby těch vývojových diagramů s Vladimírem Radou, jsem dospěl k závěru, že bez přístupu k technice pracující v režimu on-line lze zatím smysluplně automatizovat jen katalog, a to ještě jen jako databázi připravovanou prozatím, pro perspektivní tvorbu nových forem katalogů. Jednou z těch možných forem byla po přechodnou vývojovou etapu edice mikrofišových čtenářských katalogů, vytvářených týdně či měsíčně aktualizovanými soubory mikrofiší, vydávaných na zařízení COM (computer-output-on-microfilm), jak jsme to mohli sledovat v některých vědeckých knihovnách na Západě. Teprve později se postupně přecházelo k vývoji dnes známých forem OPAC a tím k on-line vyhledávání. Snažil jsem se tedy připravit alespoň první experiment, třeba také pro COM, ale k tomu naštěstí nikdy nedošlo. Při koncipování struktury záznamu pro ono následné počítačové zpracovávání mi ale, možno říci jako blesk z čistého nebe, na můj výzkumnický stůl (díky OBIS pro informatiku) přistál v tmavooranžové brožurce, vydané Kongresovou knihovnou USA, projekt MARC. Blesk v podobě revolučního řešení "strojem čitelného" katalogizačního záznamu. Autorka té brožury, jakási Henriette Avramová, otevřeně popisuje i graficky znázorňuje onu strukturu, která pak změnila celý knihovnický svět – "komunikativní formát". Jeho prostřednictvím docházelo v následujících desetiletích k totální racionalizaci katalogizace i bibliografie tím, že jednou vytvořený záznam lze distribuovat na počítačovém médiu (původně na magnetických páskách, dnes třeba díky FTP internetem) a použít prakticky bezpracně ve stovkách dalších knihoven, a to různými počítači z různých firem, různými softwarovými systémy. Bylo mi od té doby (na přelomu 60. a 70. let minulého století) jasné, že jakýkoli automatizovaný, ať už knihovnický nebo bibliografický či dokumentační systém, nemůže být založen jinak než na komunikativním formátu, a to MARC II z roku 1968, nebo, jak jsme už za necelé tři roky na to sami v UVTEI nově nadefinovali, na formátu sice v podstatě "markovském", jen vzhledem k už tehdy dramaticky prudkém vývoji výpočetní techniky ještě modernějším. O tom bude řeč později...
Ten prudký technický vývoj v oblasti výpočetní techniky byl samozřejmě nejen z hlediska informačních systémů co do vyspělosti aktuálně dostupných prostředků na Západě a v tzv. "socialistickém táboře" obecně stěží srovnatelný, ale v Československu (a také ve východním Německu – NDR) tomu bylo přece jen trochu jinak. Díky i krátkému pootevření hranic v osmašedesátém roce se k nám dovezla řada zcela moderních počítačů, jejichž typickými představiteli byly tehdy revoluční "ajbíemky" – rodiny IBM 360. Byla to už třetí generace počítačů, založená na čipech, diskových pamětech a on-line přístupu k nim ze vzdálených terminálů a samozřejmě k tomu na nové koncepci operačního systému, pracujícím v hexadecimální bytové soustavě. To jsem se dověděl návštěvou speciálního kursu, který tehdy pořádala pražská INORGA, jedna z prvních státních organizací, vytvořených k výzkumu, vývoji a hlavně k podpoře zavádění výpočetní techniky do maximální šíře jejích aplikačních předpokladů v našem národním hospodářství. Ke kursu jsem se dostal, jak to tak v životě bývá, shodou okolností a náhod. Jakmile jsem se ve výzkumu UVTEI jen trochu zabydlel a zjistil, že se tu otevírají dveře i pro další nadšence automatizace, začal jsem samozřejmě hned, s podporou ředitele Merty, lanařit svého nedávno ještě nejbližšího spolupracovníka, Jiřího Budila. Když jsem mu povyprávěl o svých počinech v projektování STK a pokusech grafického ztvárnění jejích budoucích automatizovaných linek, nabídl mi konzultaci s odborníkem. A tím nebyl nikdo jiný, než pozdější klíčový člen týmu budovatelů projektu, který určil způsob automatizace celé československé soustavy VTEI v 70. a 80. letech minulého století – Jirkův kamarád ze studií na technice, Martin Bloch. Tehdy se jako pracovník INORGA zabýval mimo jiné počítačovou podporou tvorby vývojových diagramů, kterou mi hned na smlouvu o dílo pro náš výzkum s úspěchem nabídl (my jsme však k úspěchu s jeho aplikací asi spíše vlastní vinou nedospěli), ale hlavně mě velmi upoutal jako školitel v onom kursu INORGA, do kterého jsem se ještě s jednou kolegyní na jeho pozvání zapsal. Způsob, jakým nám vyložil, co znamenají nové počítače třetí generace, jak pracují a co všechno lze ještě od nich v budoucnu očekávat..., s jakým zaujetím přednášel a při tom šikovně využíval grafických, tehdy ještě nepočítačových technik, a vůbec neobyčejný didaktický talent, jakoby ho předurčil k jeho současnému působení jako vysokoškolského kantora na věhlasné FEL ČVUT. Mezitím jsem měl štěstí léta s ním pracovat a čas od času i přátelsky posedět u piva.
Experimentování v STK
Projekt automatizace STK jsem se snažil už v posledním roce řešení programu L-1-09 a také sedmého desetiletí minulého století dovést alespoň do dílčího experimentu, samozřejmě jen v agendě katalogizace. A po prostudování oné brožury o formátu MARC II jsem vypracoval k tomu účelu vstupní formuláře pro monografie a zadal jejich externí vyplňování katalogizátorkám, které k tomu účelu zorganizoval už tehdy mimořádně často publikující kolega, také absolvent naší knihovnické katedry, Jaroslav Podzimek. Posléze po desetiletí řídil informační středisko na českém "staťáku", jak se i dnes říká jednomu z nejvýznamnějších úřadů ve státě. Píšu o tomto experimentu také proto, že jsem se při té příležitosti blíže poznal s Marií Kőnigovou, už tehdy ve výzkumu všeobecně uznávanou nejen odborně, ale také lidsky, absolventkou Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity, která byla vůdčí osobností systémového výzkumu a pokusů o modelování rodící se čs. soustavy VTEI. To jsem ještě netušil, že se po mnoha letech staneme upřímně spřátelenými kolegy na Filozofické fakultě UK, v letech 1994 až 2000 ona jako proděkanka a já ve vedení ÚISK. Jako s renomovanou matematičkou jsem s ní tehdy v UVTEI totiž v zápalu vědecké korektnosti konzultoval způsob náhodného výběru knih z fondu STK pro vzorek asi jednoho tisíce titulů. Samozřejmě se pak zpracovalo jen několik desítek záznamů opravdu náhodně (nikoli ovšem vědecky statisticky) vybraných knih ze skladu STK, a hned se projevilo, jak náročná by byla pro příští automatizovaný systém retrokatalogizace tímto způsobem i neúplného jejího fondu. Došlo k ní naštěstí až mnohem později, v době už mnohem racionálnějších metod a technologií.
Pokud šlo o věcnou indexaci, využil jsem už názor, k němuž docházel po kvalifikovaných úvahách další můj nový kolega ve výzkumu UVTEI, lingvista Otto Sechser, vůdčí specialista ve výzkumu nových selekčních jazyků, uplatňujících se právě díky počítačovému způsobu práce se záznamy odborné literatury. Doporučoval klíčová slova v co nejbohatším rozptylu, ale v co nejpřesnější terminologii. Shodou okolností se ve vzorku vyskytla potřeba označovat mimo jiné i zemi, k níž se obsah díla váže, a v souběžně probíhajícím projektu automatizovaného systému ústřední evidence cestovních zpráv – také jedné z agend UVTEI – bylo zcela nezbytné korektně pojmenovávat v českém jazyce zeměpisné určení zde zpracovávaných dokumentů. Tak jsem se s kolegy ve výzkumu a také v provozu oné agendy pustil do zpracování speciálního tezauru názvů zemí světa. Dílo jsme sice i s externí expertízou jednoho gymnaziálního profesora zeměpisu dokončili, nicméně musím přiznat, že před jeho započetím jsem netušil, jak obtížná, ale zároveň zajímavá to bude práce. Nakonec ani nevím, zda tento český tezaurus lze ještě v nějakém archívu nalézt a také nevím, zda byl kromě oněch dvou agend, i když byl myšlen jako jakási norma pro veškerou českou katalogizaci a dokumentaci, ještě někde využit.
Tyto dílčí výzkumy se plně rozvinuly až v posledním roce řešení programu L-1-09, ale ještě na konci předchozího roku (1969) se mi naskytla, náhodou právě v souvislosti s poznáváním praktického uplatňováním systému MARC i mimo USA, příležitost první služební cesty "na zkušenou", a to hned na Západ. Ale o tom zase příště...