Anglické inspirace

V roce 1970 výzkumný program L-1-09 končil a jednotlivé dílčí úkoly musely být uzavřeny oponenturami závěrečných zpráv, z nichž se pak vytvářela celková závěrečná zpráva ve výzkumném úseku UVTEI. Ještě před tím, na konci předchozího roku, docházely z USA a také z Velké Británie další zprávy o rozvoji tehdy revoluční technologie, založené na komunikativním formátu, označovaném už všeobecně zkratkou MARC. Její první mimoamerické aplikace se vytvořily logicky v Anglii, a to nikoli v katalogizaci, ale v bibliografii. Z hlediska mého už od diplomové práce neopuštěnému zájmu o kategoriovou analýzu pojmů při stavbě předmětových hesel mě upoutalo právě využití metody automatizované katalogizace Kongresové knihovny USA v projektu Britské národní bibliografie ­ BNB MARC. Zde nešlo v první řadě o redistribuci už jednou vytvořených, strojem čitelných záznamů k využití v dalších knihovnách, ale o zkvalitnění tištěné verze tohoto hlavního produktu jedné ze součástí tehdy se rodící Britské národní knihovny (dnes už velkoryse vybudované British Library s velkolepou novou budovou v centru Londýna a se službami zahrnujícími i provoz databázového centra BLAIS a světově proslulou první "dédéesku" BLDSC). V oné tištěné formě BNB šlo o nově koncipovaný rotovaný předmětový rejstřík, generovaný ze speciálně formulovaných předmětových hesel, které indexátoři vytvářeli s využitím prostředků MARC (označování jednotlivých členů hesel indikátory a identifikátory) na základě jejich začlenění do některé z logických kategorií, jejichž systém se už dříve stal předmětem námi v UVTEI tehdy ostře sledovaného výzkumu London Classification Research Group (LRCG). Tvůrci této aplikace MARC v BNB tento předmětový rejstřík nazvali zkratkou PRECIS (PRE-Coordinated Information System), což i v češtině vyvolává pojem něčeho "precizního". Vyslovovali to však "prejsi", což česky znamená výtahčikonspekt, na rozdíl od slova precise s výslovností "prisaiz". To mne, tehdy, jak musím přiznat, poněkud zmátlo.

Druhou bibliografií, produkovanou nově také na magnetických páskách se záznamy ve struktuře vycházející z formátu typu MARC, která kromě mne zaujala zejména tehdejšího mého ředitele Augustina Mertu, byla v té době právě vzniklá, na rozdíl od předchozích tématicky univerzálních knižních soupisů oborově orientovaná databáze INSPEC. Ta už musela původní formát MARC doplnit o údaje vztahující se k dalším druhům dokumentů, jako jsou především časopisecké články, stati ze z konferenčních sborníků a mimo jiné i tzv. "šedé literatury". Navíc byly její záznamy ve věcné části popisu dokumentů významně obohaceny, a to o abstrakty. Kromě tisku odpovídajícího abstraktového informačního zpravodaje byla totiž určena především pro rešeršní úlohy na místech jejího odebírání, orientované na vědce a odborníky ­ v daném případě fyziky, elektrotechniky a informatiky. Jedním z tehdy prvních rešeršních center, kde se začala stejnojmenná databáze využívat, bylo na univerzitě v Nottinghamu. V průběhu finalizace L-1-09 jsem se s Gustou Mertou, jak jsem jej směl na jeho podnět už tehdy oslovovat, lidsky i odborně sblížil, a když na delší dobu kvůli hrozícímu infarktu zůstal v domácím léčení můj bezprostřední šéf Jiří Fogl, pověřil mne jeho zastupováním v čele odboru automatizace. A tím také zpracováním souhrnné závěrečné výzkumné zprávy za značnou část celého programu, která byla zaměřena na automatizované systémy. Už předtím, na konci roku 1969, zbyla jakási malá část devizových financí na výzkum, a k jejímu vyčerpání jsem byl Mertou vyslán na krátkou služební cestu do Anglie. Pověřil mě jednak osobní konzultací k aktuálním výzkumným výsledkům LRCG s jejím londýnským představitelem a naším společným přítelem Douglasem Foskettem. Dále jsem se měl setkat s jeho dalšími britskými přáteli, třeba s Dereckem Austinem, hlavní osobností stojící za projektem PRECIS v BNB, sídlící tehdy ve známém lázeňském městě Brightonu, a také se šéfem rešeršního centra nottinghamské univerzity, jehož jméno už si nedokážu vybavit či zjistit, právě kvůli praktickému využívání už dříve zmíněné databáze INSPEC.

Standard Book Number

Pro všechny tři mé příští konzultanty mi Merta dal své vizitky s krátkými osobními doporučeními a já jsem si ještě s kolegou Foskettem předem telefonicky sjednal první schůzku s tím, že mi také s laskavostí jemu vlastní sjednal v Londýně nocleh. Ostatní, jako cesty do Brightonu a Nottinghamu, jakož i sjednání osobních setkání v daných institucích s Mertovými přáteli, bylo už na mně ­ tehdy ovšem zcela nezkušeném, dosti ztrémovaném mladém výzkumníku v neznámém prostředí. Ale rychle jsem se zorientoval, protože Anglie mě přijala jako vysoce civilizovaná, přátelská země, kde lze snadno získat všechny informace, které cizinec potřebuje. Douglas Foskett mě hned první den představil několika kolegům, s nimiž právě sjednával tehdy zcela nový, a jak se později ukázalo, pro moderní knihovnictví a bibliografii zcela zásadní projekt: zavedení standardního čísla knihy; současně zárodku dnešního ISBN. A byl u toho i zástupce významné britské vládní instituce OSTI (Office for Scientific and Technical Information), řídícího a hlavně financujícího po desetiletí rozvoj vědecko-informačních služeb ve Velké Británii. Samozřejmě jsem se stal hned terčem dotazů nejen na politickou situaci u nás po sovětské okupaci, ale hlavně jsem měl – nicméně  nedovedl – čelit výtce, že přece takový projekt centrální evidence, jako je jejich SBN v prostření svobodného a nezávislého podnikání tisíců nakladatelů, měl už dávno vzniknout v zemi jako je naše, kde je veškerý tisk centrálně řízen a hlavně přísně dohlížen státní cenzurou.

Navíc jsou všechna nakladatelství ve vlastnictví, a tím i pod nařizovací mocí státu. Také nám trochu záviděli UVTEI, protože tak velkoryse založenou informační instituci se teprve snažili budovat z několika vědeckých knihoven a informačních center. Jak se dnes ukazuje, skutečně se jim to vytvořením British Library podařilo, zatímco naše UVTEI zaniklo k 1. 1. 1997 (už jako Národní informační středisko České republiky) z ideologických důvodů, respektive jako jedna z obětí naší divoké privatizace a současně deetatizace. Stalo se tak mimo jiné i z iniciativy v těchto dnech k mé radosti definitivně končícího předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů Igora Němce, tehdy člověka Václava Klause pro různé podobné "práce". Ale k tomu snad ještě v memoáru dospějeme, mělo to pro mne hořce úsměvnou pointu.

BNB a PRECIS

Ještě k mé tehdejší cestě do Anglie: Jak už jsem se o svém zájmu o rejstříkovací metodu PRECIS v BNB MARC zmínil, samozřejmě jsem rád hned druhý den z Londýna vyrazil do Brightonu, krásného lázeňského přímořského anglického města, kde tehdy redakce bibliografie sídlila. Už mě, díky telefonátu přítele Douglase Fosketta očekával pan šéf Robert Coward, který mi hned k mému překvapení představil čerstvou českou emigrantku, dívku, která měla štěstí, že jako absolventka naší katedry dostala místo indexátorky ­ a hned ve specializaci tvorby hesel pro PRECIS. Takže jsme si to pěkně česky (samozřejmě s překládáním pro pana Cowarda) vyložili, a když byla poslána "zase do práce" a pan šéf se mnou osaměl, dodal, že tvorba těch hesel mu připadá jako pletení svetru se vzorkem. Ženské se tu tudíž osvědčují a mezi nimi zvláště právě má milá krajanka (jejíž jméno si již bohužel nedokážu vybavit). Jako dovětek musím poznamenat, že když jsem hovořil někdy na začátku 90. let s anglickými knihovnicemi a přišla řeč na PRECIS, s hlubokou úlevou mi sdělily, že to ním, jako v tom čase už obsolentním způsobem indexace, který se také musely učit, právě šťastně skončilo.

Služby SDI

Poslední má cesta z Londýna, třetí den mého prvního služebního anglického pobytu v životě, vedla do Nottinghamu, na chemickou fakultu tamní univerzity... a stala se pro mne obzvlášť inspirativní. Opět s doporučením Douglase Fosketta jsem byl přijat na tehdy jednom z prvních akademických rešeršních středisek, kde zavedli agendu průběžných rešerší: slavných SDI, z prvních bibliografických databází, které začaly vycházet jako strojové verze tištěných bulletinů, na magnetických páskách (říkali tomu tam "magnetic-tape-services" a my jsme to pak, když se nám to povedlo zavést i v Praze jako prvním na Východě v roce 1973 ­ ještě k tomu v tomto memoáru, doufám dospěji ­ nazvali "magnetopáskové služby" a po nás Rusové "magnitolentočnyje služby"). V Nottinghamu odebírali právě databázi INSPEC a také už chemická abstrakta z USA, tehdy zvaná CA Condensates, dnešní slavnou CHEMBASE, stále produkovanou Chemical Abstracts Services v Columbusu ve státě Ohio. Nechal jsem si vysvětlit i celý proces komunikace s uživateli při formulaci a někaolikanásobném odlaďování jejich individuálních dotazů ­ profilů, tehdy vše v dávkovém off-line režimu. Vždycky když přišla nová "várka" databáze, byly po jejím prohledání oproti dotazům SDI vytištěny nalezené záznamy ­ hity ­ a poštou rozeslány jejich uživatelům k posouzení relevance. Napoprvé, napodruhé, napotřetí a tak dále... až třeba teprve napošesté po zpřesňování formulace dotazu vyšla z rešerše skutečně relevantní dávka hitů, které odpovídaly trvalému zájmu uživatele sledovat určité téma, jak se objevuje ve světovém odborném tisku. Jak je to dnes snadné! Odladění okamžitě on-line a výstupy rovnou, automaticky, do uživatelovy internetové e-mailové schránky. Jen kdyby se to u nás dnes více využívalo. Ale to už je jiná kapitola...

Husákovy prověrky

Nedlouho po návratu z této skvělé cesty za poznáním se mi dostalo radikálně jiných zkušeností, a to v souvislosti s plným rozvinutím represí Husákovy "normalizace". S omluvou pamětníkům té doby nyní uvedu alespoň zkratkovitě, pro mladší kolegyně a kolegy, jak to tehdy bylo a jak to na vlastní kůži prožil "jeden projektant automatizovaných informačních systémů":

Represe vedené po okupaci dosazeným vedením KSČ byly skutečně tvrdě postaveny jak proti nově odhaleným, tak zejména proti už dříve i nadále hrdinně se hlásícím příznivcům Pražského jara. Ti byli pěkně rozkategorizováni na nestraníky (a ti na jen "pomýlené" a pak také na kontrarevoluční nepřátelské živly, např. zakladatele Klubu angažovaných nestraníků apod.) a na straníky KSČ. Ti druzí to ovšem měli zvláště "vymakané". Oproti kádrovým "pohovorům" s nestraníky byli předvoláváni k opravdovým politickým prověrkám, a to před komise, ustavené pro každý podnik či organizaci, včetně státních orgánů vždy hierarchicky vyšším stranickým orgánem ze soudruhů, kteří buď na obrodný proces nějak doplatili, nebo se alespoň včas ztotožnili s okupací, a tak vytvářeli na pracovišti tzv. "zdravé jádro" strany. S odborností či charakterností to samozřejmě nesouviselo. Členové "zdravého jádra" zpravidla mezi charakterní odborníky nepatřili, i když se sem tam vyskytly i světlé výjimky. S jednou takovou v UVTEI jsem měl štěstí se potkat, a to mi zachránilo další práci v oboru, což bylo v té době pro mnohé, patřící jaksi do mé posrpnové kategorie, výhrou. Ty kategorie jako výsledky prověrek pro straníky byly tři: 1) ve straně zůstává, 2) vyškrtnut (mírný trest, jako už nestraník může zůstat v práci, ale s "kádrovým stropem"), 3) vyloučen (tvrdý trest, znamenající zpravidla vyhození z práce a zákaz publikování či jakéhokoli veřejného vystupování).

Ke stranictví jsem sice, jak jsem to dříve už vylíčil, přišel jako slepý k houslím, ale mezi ty, kteří nadále ve straně strpěni být nemohli, jsem samozřejmě právem patřil. Také jsem to u prověrky, k níž jsem však byl namísto UVTEI k mému nemilému překvapení předvolán na Hlavní politickou správu armády, upřímně přiznal. Hned na úvod "debaty" mi vmetli do tváře petici proti vstupu vojsk, kterou jsem, jak už to od mých milých bývalých spolustraníků věděli, sepsal. Pokoušel jsem se uhrát plichtu na vyškrtnutí, ale dostal jsem se s nimi (byli to tři mně osobně neznámí důstojníci) do ostřejší diskuse nad smyslem Pražského jara, a jednu chvíli, po mé argumentaci k protestu proti okupaci, se mně jeden dokonce zeptal, zda se chci zase do strany zapojit. To jsem zdvořile zpochybnil, a tak tu debatu ukončili pozváním na ještě jedno pokračování, než bude o mně rozhodnuto. Vypadalo to se mnou na vyloučení, ale zasáhla ona "světlá výjimka" v UVTEI, se mnou tehdy přátelsky vycházející ekonom výzkumného úseku Antonín Peřina, hodný, jednoduchý chlap, který, i když jakousi náhodou straník, nepolitikařil a hleděl si té ekonomiky, spojené s řešením našeho výzkumného programu, a ničeho a nikoho se nebál. Ty prověrky, do nichž se v UVTEI nešťastně zapletl coby "zdravé jádro", mu nakonec asi významnou měrou přispěly ke smrtelnému infarktu nedlouho po jejich ukončení. Samozřejmě byl zvědavý, jak to se mnou vypadá, a když jsem mu to řekl, spojil se nějak s těmi mými "přáteli" na HPS armády a tu plichtu s mým jenom vyškrtnutím s nimi uhádal. Pak mi řekl, že mě chtěli samozřejmě vyloučit, a to nejen pro tu petici, ale hlavně proto, že jsem ve straně nechtěl zůstat, i kdyby mi to bývali laskavě umožnili. To prý je namíchlo nejvíc. A asi také překvapilo. Později jsem se dovídal, jakých dojemných kajícnických scének se stávaly prověrkové komise svědky, když se o Pražském jaru hřešivší straníci chtěli v té organizaci za každou cenu udržet. Naopak byli komunisté, kteří přišli těm komisím hodit dramaticky svoji členskou legitimaci pod nohy. Byla to převratná doba, která měnila statisícům lidí nejen kariéru, ale i osobní život často velmi radikálním způsobem a na zprvu netušenou řadu let, jejíhož konce se už také mnozí nedožili.

UVTEI po prověrkách

Nicméně život, a to také odborný, musel pro podstatnou většinu těch, kteří ač s krutou ztrátou iluzí neemigrovali, jít nějak dál. V UVTEI se po "místních" prověrkách a jen malém prořídnutí řad výzkumníků (nejcitelnějším odchodem byl ten Otty Sechsera do Švýcarska) naštěstí nová doba "normalizace" zpočátku nikterak zásadně neprojevila. V čele zůstal prověřený ústřední ředitel Jaroslav Volný, který se časem ukázal jako mimořádně schopný manažer, využívající dobrých známostí na vysokých stranických místech, a aniž moc rozuměl tomu, o co odborně šlo, chránil a rozvíjel "svůj podnik". Zůstal také moudrý a naopak odborně zdatný jeho náměstek Miroslav Guth, který byl už v roce 1966 hlavním tvůrcem UVTEI a Volnému zabezpečoval spolehlivé interní odborné řízení chodu dosti složité organizace. My jsme se pak většinou cítili, pokud šlo o politiku, jako v pověstné tmě pod svícnem. Více než o ideologii šlo i nadále o odborné záležitosti, i když s postupně obměňovaným kádrem vedoucích.

Také výzkumný úsek UVTEI zůstal, i když ne na dlouho, překvapivě pod vedením nestraníka a západně orientovanou, všeobecně uznávanou odbornou kapacitou Augustina Merty, a to mimo jiné také proto, že to byl z Ostravska rodákem ústředního ředitele. Když se později přece jen ukázalo, že v čele úseku musí být prověřený straník, vzal si jej Volný k sobě jako vědeckého tajemníka. I v čele jednoho ze dvou nejvýznamnějších a zakládajících úseků UVTEI - UTEIN, zůstal zaměstnanci a ostatní odbornou veřejností mimořádně uznávaný a pro nevšední humor oblíbený Karel Havlíček. Pod záštitou uvedených tří nově prověřených šéfů mohli v UVTEI zůstat a odborně pracovat nejen vyškrtnutí, ale i vyloučení straníci. A naopak se jich sem takových několik z jiných, ideologicky přísnějších pracovišť, mohlo uchýlit jako do jakéhosi asylu. Problém nastal pouze v úseku Státní technické knihovny, jejíhož odborně i manažersky zdatného ředitele Antonína Derfla Volný neměl v oblibě a jako vyškrtnutého ze strany jej odvolal. Nastolil zde jakéhosi architekta, na rozdíl od Derfla prověřeného straníka, který působil mimo jiné také ve Státní, dnes Národní knihovně, ale toho musel po několika hrubých manažerských pochybeních také odvolat. Nakonec jmenoval i přesto, že byla vyškrtnuta ze strany, vynikající manažerku Evu Soškovou, s níž jsem se už měl čest spřátelit jako se členkou "mého" výzkumného týmu pro automatizaci této významné české knihovny. Musela být ovšem "kryta" stranickou náměstkyní, v daném případě do té doby se mnou v kanceláři výzkumu spolusedící kolegyní Helenou Hubáčkovou. Ta sice jako systémová inženýrka spolupracovala na projektu automatizace ústředních evidencí cestovních zpráv, překladů a výzkumných zpráv (soustředěných jednak do UTEIN a jednak do STK), ale o knihovnictví nevěděla prakticky nic. Naštěstí to knihovně příliš neuškodilo, samozřejmě hlavně díky dobře vybrané ředitelce. Trochu na to dočasně doplatily ony evidence, jejichž automatizaci pak Hubáčková nešťastně směřovala k naprogramování poněkud výlučného a s hlavním proudem automatizace u nás nekompatibilního systému do Vysokého učení technického v Brně.

Musím ještě do této doby zařadit svoji druhou služební cestu, kterou jsem si po všech stránkách užil, a to do Budapešti. Vzal mě na ni tehdy ještě ředitel výzkumu Augustin Merta a kromě jednání v maďarském protějšku UVTEI ­ OMKDK (tuto zkratku už maďarsky nerozšifruji), jsme důkladně prozkoumali památky i denní atmosféru velkoměsta, neformálně pohovořili s kolegy, a pro mne hlavně spolu dlouze diskutovali naši situaci v UVTEI i v celé odborné sféře. Merta už naznačil, že jako ředitel brzy skončí a že by rád viděl jako svého nástupce Jiřího Fogla se mnou jako jeho zástupcem, ale to že bych se měl pokusit v prověrkách, kterými jsem právě v těch dnech procházel, uspět jako prověřený straník. To jsem mu ovšem slíbit nemohl, i když jsem ho tím přece jen trochu zklamal. Viděl to racionálně a byl toho názoru, že slušný straník bude i nyní lepší než aktivně kolaborující nestraník. Jirka Fogl se ukázal jako ten první z obou typů a se mnou odborně i lidsky dobře vycházel až do svého odchodu do důchodu koncem 80. let minulého století.

Technický vývoj se nezastavil

Pokud jde o celou soustavu VTEI, ani zde se v čele jejích hlavních článků, což byla odvětvová střediska v jednotlivých resortech, nic zvláštního nezměnilo. V této oblasti šlo o politiku přece jen méně než třeba v kultuře, kde v řízení knihoven často nezůstal "kámen na kameni". Navíc už se nedalo vzít zpátky přímo hnutí československé technické inteligence s cílem maximálně využít techniky, technologie a know-how ze Západu, které relativně šťastná léta šedesátá, i když s nešťastným koncem, iniciovala. Pro VTEI se už na začátku 70. let jako podstatný ukázal dovoz západních počítačů, v té době především už zmíněné 3. generace IBM rodin 360 a nově už i 370. Stanou se spolu s jejich téměř kopiemi, které začala vyrábět i východoněmecká továrna Robotron, jak se o tom ještě někdy příště pokusím podat svědectví, osou vývoje našich vědecko-informačních služeb.

K významnému posunu směrem k většímu významu zejména technických informací došlo přímo na vládní úrovni. Na novém Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj (FMTIR) byl zřízen samostatný Odbor řízení informační soustavy (OŘIS) a začalo se v rámci tehdy celostátní podpory vědeckotechnického rozvoje také s přípravou velkého státního výzkumného programu věnovaného specificky čs. soustavě VTEI. Současně bylo v Moskvě založeno Mezinárodní centrum vědeckých a technických informací jako zastřešující vývojové a koordinační středisko pro rozvoj vědecko-informačních soustav všech zemí náležících tehdy do sovětského bloku. V obou případech samozřejmě muselo sehrát nejvýznamnější úlohu jako celostátní koordinační i reprezentující instituce právě prověrkami prošlé UVTEI. A hlavní úlohu v něm zprvu začal samozřejmě sehrávat jeho výzkumný úsek. Ještě pod vedením Augustina Merty byla zpracována závěrečná zpráva k celému programu L-1-09 a už z ní a samozřejmě také z pokroku v informační technice a hlavně ve vědění o možnostech jejího využití v našem oboru vyplynulo bezprostředně mnoho nových podnětů pro koncepci dalšího výzkumu a vývoje v dané oblasti. To už je ovšem nová kapitola vývoje v oboru a také tohoto memoáru v jeho dalším pokračování...