Do nové pětiletky

Jsme na počátku roku 1971, v prvním roce nové "pětiletky", a ve výzkumném úseku UVTEI se zahajuje výzkum a vývoj "na všech možných frontách". Jak jsem popsal minule, vedu odbor automatizace VTEI a snažím se o zpřesnění výzkumných plánů pokud možno ve všech směrech, které s automatizací tehdy souvisely. Jádrem je vývoj software a možnosti jeho realizace na době odpovídajících počítačích, jejichž instalace už byly v různých pražských i mimopražských institucích realizovány, nebo se jejich instalace plánovala. K tomu už také byly naplánovány poměrně velké finanční částky na pronájem času práce na počítačích v cizích výpočetních střediscích.

Hodina procesoru, i když rozhodující pro její vymezení byl čas práce centrální jednotky, stála zhruba tři a půl tisíce Kč. V UVTEI, které obývalo první čtyři patra v plně obsazené velké moderní budově č. 5 v Konviktské ulici na Starém Městě, se o vytvoření výpočetního střediska uvažovat nedalo. Tehdy takové středisko představovalo podnik v podniku – s prostorným klimatizovaným sálem a souvisejícími místnostmi pro práci odborného personálu v počtu dvou až čtyř desítek zaměstnanců. Vycházeli jsme tedy z toho, že se náš software spolu s metodikou jeho aplikace v informačních službách především velkých odvětvových středisek (ODIS) bude dodávat všude tam, kde budou tyto služby rozvíjeny. A střediska si budou pronajímat strojový čas tam, kde to půjde (jako dosud).

V Praze jsme mohli počítat s už posledně zmíněným výpočetním centrem Výzkumného ústavu techniky a ekonomie chemického průmyslu a současně s i tam pracujícím ODIS, neboli Ústřední informační službou chemického průmyslu. Zde jsme začali využívat podporu vysoce kvalifikovaného systémového programátora Ivana Slezáka i progresivního šéfa ODIS Josefa Koníčka. Bylo ale nutné rozšířit počet programátorů v našem výzkumu a také už jsem se začal (jak se brzy ukázalo, tehdy u nás hodně předčasně) zajímat o telekomunikační techniku. Tu v našem nevelkém výzkumném kolektivu jako obor zastupoval Karel Syrový, samozřejmě jen teoretickými koncepty.

Později, a to ještě v 80. letech, psal o telekomunikacích na Západě studijně rozborové práce v úseku UTEIN, vedeném už dříve zmíněným geniálním informačním manažerem Karlem Havlíčkem. Systémové teorie přišla do výzkumu posílit už z Ústavu vědeckých zemědělských informací s kolegy Hylmarem a Vondrou spřátelená Věra Kubátová, která se pak spolu s ředitelem výzkumného úseku Jiřím Foglem až do konce 80. let podílela na zkoumání otázek spojených s pojetím a definováním různých pojmů informační vědy. Mimochodem: podařilo se jí několikrát zadat a hlavně proplatit různé studie i tehdy v disentu nebo na hraně disentu působícím, za Husáka už obtížně zaměstnatelným osobnostem, např. filozofu Josefu Patočkovi. V inženýrském prostředí UVTEI to nikdo naštěstí politicky nevnímal.

Dále se projektovaly ústřední evidence (překladů, výzkumných zpráv, disertací a cestovních zpráv), pro což nalezla už dříve zmíněná kolegyně Helena Hubáčková pochopení u programátorské osobnosti působící na Vysokém učení v Brně – Miroslava Fendrycha. Netrvalo ale dlouho a ještě v rámci řady "kádrových opatření" v UVTEI v tom roce a díky manažerskému talentu ústředního ředitele Jaroslava Volného nahradila v čele Státní technické knihovny neschopného nástupce po prověrkách vyhozeného a naopak velmi schopného ředitele Antonína Derfla naštěstí opět výborná manažerka a navíc skutečně kvalifikovaná knihovnice, také už zmíněná Eva Sošková. Ale protože ta neprošla stranickými prověrkami, nicméně byla jako já jen "vyškrtnuta", mohla se ujmout své funkce. Zato však zanedlouho "vyfasovala" jako svoji náměstkyni ve straně shodou okolností a náhod prověřenou – naši kolegyni z výzkumu Helenku Hubáčkovou. S ní také přešly projekty ústředních evidencí a bohužel i jejich orientace na tehdy už obsolentní techniku DATASAAB D21, na níž pan docent Fendrych v Brně programoval.

Slovenští přátelé

Ještě zkraje léta 1971 jsme na pozvání slovenské části tehdy zdárně se rozvíjející československé soustavy VTEI v docela silné sestavě z výzkumného úseku v čele s Jiřím Foglem zajeli na několikadenní seminář do Bratislavy. Uvítaly nás tam významné osobnosti, které v té době stály za novými směry rozvoje informačních a knihovnických služeb, jako šéf odvětvového centra ekonomiky Boris Procházka, vědecky zaměření kolegové Marek Cigánik, Michal Bako, Jozef Žatkuljak, ale také už nám byl představen nový ředitel Slovenské technické knihovny, Gabriel Kukorelli, který byl ovšem jako sice prověřený nomenklaturní stranický kádr (jeho bratr padl za války ve Slovenském národním povstání) v oboru zcela nepopsanou stránkou. Zasloužil se ale pak jako jedna z prvních osobností o zavádění těch nejprogresivnějších vědecko-informačních služeb, navíc založených na západních informačních službách. O tom bude ještě řeč. A nesmím vynechat ani osobnost Vincenta Kútika, ředitele Univerzitní knihovny v Bratislavě, která se na rozdíl od pražské "Univerzitky" (tehdy Státní knihovny ČR) už v 70. letech plně zapojila do modernizace celé federální vědecko-informační soustavy.

Na Slovensku se ona Husákova takzvaná "normalizace" po roce 1968 poněkud odlišovala od českých zemí. Byla z hlediska represí znatelně mírnější a pocítila to i komunita našich kolegů zejména v knihovnictví. Například náš Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP), který v "osmašedesátém" rozkvetl, po srpnu skončil a jeho čelní představitelé byli mstivým úředníkem na Ministerstvu kultury Jaroslavem Lipovským politicky pronásledováni. Sám jako v oboru neoblíbený až zatracovaný prosovětský stalinistický komunista v prověrkách samozřejmě skvěle uspěl a nyní měl svým kolegům z čela SKIP co odplácet. Zejména na to doplatily skutečné knihovnické osobnosti, jako byli jeho předseda a tehdy ředitel pražské Městské knihovny Rudolf Málek nebo další, které nemusím ani dnes představovat, jako Jarmila Burgetová či Jiří Cejpek.

Slovenský Zväz knhovníkov a informačných pracovníkov (ZKIP) naopak dále působil a možno říci, že v daných podmínkách velmi dobře. Stačí připomenout skvěle organizované konference INFOS, kterých jsme se od jejich začátku v první polovině 70. let tak rádi a často až do let devadesátých účastnili. Jejich hlavní postavou byl můj dlouholetý spřátelený kolega a významná osobnost slovenské informační a knihovnické scény, nakonec profesor na Univerzitě Komenského v Bratislavě, Štefan Kimlička. Stál nejen u zrodu INFOSů, ale i u projektů modernizace slovenské části federální soustavy VTEI a také slovenského knihovnictví. Spolu s Borisem Procházkou, Michalem Bako, Markem Cigánikem a ještě později dalšími našimi spřátelenými kolegy a kolegyněmi na Slovensku měl významný vliv na spolupráci obou národních odborných komunit. Bude o něm ještě řeč...

Přichází nová osobnost

Po návratu ze Slovenska jsem si vzal ještě pár dní dovolené, a když jsem přišel do práce, nestačil jsem se divit. Má kancelář byla zamčená a hned na chodbě mě zachytil Jiří Fogl a zavedl k sobě. Tam mě s ironií vůči "vrchnosti", jak to měl ve zvyku, sdělil její nové opatření: do vedení "mého" odboru byl už ve dnech našeho pobytu na Slovensku jmenován nový muž. Jmenuje se prý Jan Nešický. Ani Jirka, ani já jsme ho neznali. Je prý inženýr ekonom a dosud pracoval na vysoké pozici v Ústavu automatizace a výpočetní techniky (ÚAVT), tehdy jako INORGA neméně prestižním pražském podniku, zabývajícím se podporou zavádění výpočetní techniky v našem národním hospodářství.

Vzpomněl jsem si, že jsme se asi před rokem s Jirkou Budilem zúčastnili dokonce referátem na jakémsi veletrhu výpočetní techniky na pražském Výstavišti, který ten ústav pořádal. To byla jediná stopa, která nás mohla ten den k tomu novému přírůstku do našeho výzkumného útvaru vést. K mému dalšímu překvapení jsem měl už své věci přestěhovány zase na místo, kde jsem dříve seděl, ale kolegové Jirka Budil, Helena Hubáčková a Jirka Hylmar (byl už minule představen jako tvůrce systémů tzv. malé mechanizace), kteří se mnou ještě v té době seděli, mě přijali velmi hezky a protože jsme všichni věděli, že k mému "pádu" došlo vlivem politických okolností a nikoli mým pracovním selháním, brali jsme to všichni docela sportovně. Na druhý den dopoledne pro mne přišla má teď už bývalá sekretářka (mimochodem jsem se s ní do té doby nějak nedokázal shodnout ani na její pracovní náplni ani na chování) a s vítězoslavným úsměvem mi sdělila, že mám okamžitě jít k "soudruhu vedoucímu".

V mé bývalé kanceláři (v porovnání s tou, kde jsem měl zase sedět, to byl spíše temný kutloch s oknem do temného dvora těsně nad zastřešenou halou tiskárny s komínkem, z něhož občas vycházel jakýsi smradlavý dým) stál asi čtyřicetiletý muž s velmi světlými vlasy, řasami, i obočím, inteligentníma, až sugestivníma modrýma očima – a s přátelským úsměvem mi podával ruku. A když jsme usedli naproti sobě u malého konferenčního stolku, došlo k seznámení, které mi na následující řadu let zcela změnilo jak pracovní a odborné zaměření, tak i do jisté míry osobní život. Změnilo však také do značné míry směr vývoje celé československé soustavy VTEI v příštích dvaceti letech.

Hned v prvních minutách našeho setkání mě můj nový šéf, k němuž jsem samozřejmě nepřistoupil s přílišnou vstřícností, doslova uzemnil. Prohlásil, že si je plně vědom, že se na tomto místě ocitl z mého hlediska neprávem, že to místo mi, jak se na mne informoval na ministerstvu, plně náleží, ale že jen neblahé politické poměry způsobily, že tu teď v daném vzájemném postavení máme pracovat. On že vlastně o problematice vědecko-informačních služeb a knihovnictví má ponětí jen jako jejich nepříliš intenzivní uživatel, ale ví už více o počítačích a také o managementu moderních organizací, jakož i investiční výstavbě, pokud potřebují ke svému rozvoji nové prostory. V těchto směrech je ochoten nám, informačním specialistům v UVTEI, sloužit. Zdvořile mě vyzval, abych se, pokud přijmu jeho nabídku ke spolupráci, zamyslel, jak bychom toho chtěli využít s tím, že by se mnou a dalšími mými kolegy spolupracoval. Nakonec otevřel malý stolek, kde jsem měl dříve ještě různé spisy, vyňal z něj už svoji láhev Metaxy, do svých dvou koňakových skleniček nalil a nabídl mi tykání. Od té doby byl pro mne a postupně pro všechny mé kolegy Honza, od kterého se odvíjely v tom našem prostředí výzkumu a pak i v celém UVTEI a konec konců i v celé československé soustavě VTEI předtím zcela nepředstavitelné akce.

Shodou okolností jsem zanedlouho po tomto seznámení hovořil s Martinem Blochem, který už, i když ještě pracoval v prestižním ústavu INORGA, s námi začal soustavněji spolupracovat. A pokud se týče Nešického, otevřel mi, abych tak řekl, oči. Dodnes si pamatuji jeho jemný sarkasmus, s nímž jej označil jako do našeho rybníčku vniklou "velkou rybu". Znal ho totiž jako jednoho z hlavních organizátorů nejen onoho veletrhu výpočetní techniky, jehož jsme se s Jirkou Budilem zúčastnili, ale hned několika počítačových veletrhů a pak i dovozních a propagačních akcí okolo "kybernetizace", která měla už v šedesátých letech díky obrodnému politickému procesu u nás značnou podporu z nejvyšších stranických a vládních míst. Jenomže za Husákovy "normalizace" se tato podpora a především zájem o vyspělou západní techniku začaly vytrácet a s tím konkrétně i postavení podniků, jako byl právě třeba ÚAVT. Ten, jak jsem se o řadu let později dověděl, převzalo jako cennou devizu v boji proti všem nepřátelům režimu už zase všemocné "vnitro", ovšem bez s ním pro spolupráci nevhodných vedoucích pracovníků. Západní výpočetní technika i velmi kvalifikovaní počítačoví specialisté, kteří prošli kádrovým sítem a v některých případech vstoupili i do řad důstojníků policie, se ovšem hodili.

Tak se vysvětlil i nástup mého nového šéfa. O tom Martin Bloch ještě věděl, že není a ani nebyl v KSČ a je po politické stránce jaksi v pořádku. Navíc byl "odejit" z řízení docela velkorysé výstavby nové budovy ÚAVT. Tu mi, ještě ne zcela hotovou, zanedlouho po našem seznámení Honza s nostalgií předvedl, když mě svezl svojí, na tehdejší poměry exkluzivní, bleděmodře metalýzovanou simcou na Pankrác, do blízkosti stanice metra C Pražského povstání a také ukázal na dvě okna ve třetím poschodí, kde měla být jeho šéfovská kancelář. Když jsem si v té chvíli představil, v jaké kanceláři a v jakém postavení se můj nový kolega v těch dnech ocitl, upřímně jsem ho litoval. To jsem ho však ještě neznal a nevěděl, že bych mu svou projevenou lítostí křivdil. Jak jsem se s ním od té doby kamarádsky sbližoval, poznával jsem v něm až neuvěřitelně zaťatého bojovníka s iniciativou vyhledávat stále nové příležitosti ke svému uplatnění a vstupovat pro ně do nových a nových střetů. I tehdy viditelně bez velkých problémů překonal pocit ukřivdění a pustil se s námi do práce.

Samozřejmě se nejvíce zajímal o stav přípravy nového softwarového systému a hned nám nabídl spolupráci některých svých známých kolegů, jako byli např. Jaroslav Formandl, Jaroslav Kešner nebo tehdy už dosti známý odborník ve výpočetní a telekomunikační technice Jan Leitl. Bohužel nic moc nevěděli ani o problému komunikativního formátu, ani o různých specifických informačních funkcích, jako např. SDI apod. Nejblíže nám byl inženýr Formandl, který už vytvořil novou verzi systému ARDIS na československých počítačích Tesla o generaci vyšších než MINSK 22, ale to jsme, jako už fandové počítačů IBM 3. generace, zavrhli. Navíc byl Jirka Budil už sám v koncipování nového programového systému dosti daleko a s nově kontaktovanými kolegy se počítalo spíše jako s oponenty předpokládané zprávy, kterou měl Jirka už v rámci nového výzkumného programu P 18 na podzim jako jeden z prvních výsledků řešení předložit.

Mně ale vrtala hlavou ta Blochova charakteristika Nešického a otázka, jak jeho výjimečných schopností využít. Jak v UVTEI uplatnit jeho vlastní počítač? Ani STK s katalogizací a dokumentací ústředních evidencí, ani UTEIN s produkcí studijně rozborových zpráv nevytvářely komplex agend, kterým by se investice nejen do tak výkonného počítače, ale také do personálního a stavebního vybavení odpovídajícího výpočetního střediska dala věrohodně zdůvodnit.

Nápad

V té době jsem už četl o švédském projektu ABACUS a také o začínající praxi kanadského národního informačního střediska CISTI (Canadian Institute for Scientific and Technical Information) s centrálním nákupem bibliografických databází několika oborů na magnetických páskách a jejich zpracovávání ve službách SDI pro širokou obec uživatelů v celé zemi. To by byl možná nosný základ pro zdůvodnění alespoň části vytížení nového počítače. Ale ABACUS i CISTI pracovaly na Západě se západními informačními produkty a nebylo zdaleka jisté, jak může být taková agenda přijata v posrpnovém normalizačním politickém prostředí u nás.

Na druhé straně se ale dále u nás rozvíjely už v rámci předchozího programu L-1-09 vyvinuté dokumentační systémy v několika odvětvích se silnými informačními centry (často měly statut a také prestiž vědecko-výzkumných ústavů). Ty všechny by se mohly převést také na jeden výkonný a hlavně moderní počítač a zpracovávat jedním softwarovým systémem. Tím by se vytvořily předpoklady k částečné integraci informačních zdrojů příbuzných oborů, což bylo zatím vyloučeno. Navíc se díky předpokládaným rozvinutým bibliografickým informačním službám (hlavně prostřednictvím SDI ze zahraničních databází) uživatelé budou dovídat o literatuře, která bude u nás málo dostupná a bude třeba využít už tehdy začínající rozvoj mikrofišových a mikrofilmových nosičů pro komunikaci primárních dokumentů, ve vědě a technice hlavně titulů časopisů z devizových oblastí.

Napadlo mě, že bych mohl navrhnout projekt národního servisního centra s maximálně komplexní nabídkou inženýrských služeb průřezově pro všechna odvětví, která by se prostřednictvím svých středisek VTEI k těmto službám přihlásila. Tedy nejen počítač, jako jádro servisu, ale také reprografie a hlavně personální vybavení, a to nejen k tvorbě software a obsluze výpočetní a reprografické techniky. Byli by to zejména tvůrci metodiky specifických způsobů naplňování našeho softwarového systému a také spolutvůrci projektů, na nichž by byly odvětvové a někdy i oborové vědecko-informační systémy středisek, která by se tak stala našimi uživateli, budovány. Některá ODIS, jako třeba to "chemické" inženýra Koníčka, by k nám dovážela už hotové magnetopáskové bibliografické databáze pro služby SDI, pro jiná bychom vytvořili prostředky pro vstupní zpracování a poté výstupní tisk jejich informačních bulletinů a také SDI, totéž všechno v jednotné strojové struktuře by se dělalo s ústředními evidencemi a z knihovnického hlediska se nemělo zapomenout alespoň na souborný katalog devizových periodik s mikrofišovými výstupy (když tu v dohledné době nebyla dostupná technika on-line).

Toto své snění jsem nakonec vyjádřil na deseti strojopisných stránkách s přílohou jedné stránky, na níž jsem nakreslil jednoduché schéma. Projekt a ono předpokládané servisní inženýrské centrum jsem nazval "Ústřední technická základna čs. soustavy VTEI" (později se vžila zkratka UVTEI-ÚTZ a hovorově "Útézetka"). Byl to tehdy jen takový nástřel projektu, který mě samotnému připadal jako poněkud megalomanský a stěží realizovatelný, ale inženýru Nešickému jsem si jej dovolil "jako takový trochu ztřeštěný nápad" předat. Bylo to, tuším, někdy na konci léta roku 1971 po ránu – a ještě dopoledne si mě zavolal a k mému překvapení mě skoro objal, opět nalil Metaxu a řekl: "Rudo, to je ono, do toho půjdem". A tak se začaly dít věci, které především jeho zásluhou vyústily v postavení moderní budovy v Praze nad západní tribunou žižkovské Viktorky (dnes tam k mé lítosti sídlí ÚSTR), k dovezení postupně dvou velkých počítačů (prvního z NDR, druhého z NSR) a skutečně, v porovnání se státy tehdejšího východního bloku, zcela originální způsob modernizace celé naší informační a částečně i knihovnické sféry v příštích více než dvaceti letech. A mně začalo největší dobrodružství zaměstnaneckého života. Myslím, že bude stát zato si to v dalších dílech tohoto memoáru alespoň v hlavních rysech pro pamětníky připomenout a mladým kolegům pro informaci takto poskytnout...