Myšlenka newyorského Muzea moderního umění, které se rozhodlo zasadit pojmy jako informační design, design interakce či vizualizace dat do svých galerií, se může zdát překvapivá, nicméně zaplněné prostory během čtvrtečního poledne dávají tušit, že v informační společnosti má takový krok své místo. Výstava „Talk to me! – Design a komunikace mezi lidmi a objekty“ přibližuje myšlení informačních designérů, projekty ryze utopické i ty, jež svět kolem nás už obohacují neotřelými nápady či novými pohledy.

Mnoho exponátů přímo vybízí k interakci. V případě "Mluvícího Carla" návštěvník hovoří do mikrofonu, přičemž postavička na obrazovce opakuje slova v jiné modulaci.

Výstavu doprovází četné akce, přednášky a skupinové prohlídky s kurátory; k dispozici je audioprůvodce i tlumočník do znakové řeči. 18. a 19. října je na programu též dvoudenní sympozium s panelisty z oblasti filozofie, sociologie, umění, literatury, designu, architektury aj. Muzeum návštěvníky vyzývá, aby se do výstavy aktivně zapojili: aby komentovali, tweetovali, nebo přímo ovlivňovali vystavené exponáty. Svým telefonátem tak třeba můžete zanechat stopu v podobě pihy na tváři dívky na digitální fotografii. Anebo se můžete nechat nasnímat kamerou a následně si nechat předpovědět svou budoucnost přístrojem Happylife.

Termální kamera s vysokým rozlišením "Happylife" pracuje na principu vyhodnocování biometrických dat. Autoři tvrdí, že analýzou termálních fotografií, výrazů tváře či dilatací zorniček přístroj dokáže rozpoznat změny v náladě, a dokonce předpovídat kriminální aktivitu jedince. Přístroj je umístěn v obývacím pokoji a celá léta snímá změny u členů rodiny.

Výstava se pohybuje mezi světem ryze fantaskním (např. metaforická kamera fungující v pěti rozměrech) a čirou praxí, kdy se díky exponátům dozvíme, jak funguje vzdálený svět. To je třeba případ knihy a filmu Jihoafričanky Susan Wolfové, v němž přibližuje interakci mezi pasažéry a řidiči taxíků. Rozsáhlý znakový systém tvořený posunky rukou je v Jižní Africe obvyklým způsobem, jak jedoucímu řidiči ještě před zastavením sdělit, kam pasažér chce jet. Wolfová navíc symboly přeložila do znakové řeči pro nevidomé a její manuál je používán ve specializovaných školách. „Vaším cílem je předat řidiči zprávu,“ vysvětluje šedesátnice působící na univerzitě ve Witwatersrandu. „Podle mě je myšlenka vyvinutí jazyka, který vám pomůže dostat se do svého cíle úžasná. Každý den jsou vyslány miliony takových signálů a je to jazyk, který funguje napříč kulturami.“

Ještě rozsáhlejší sociální dopad má aplikace Ushahidi vyvinutá třemi Keňany a jedním Američanem. Za pomocí crowdsourcingu a mobilních telefonů využívá volně dostupné mapové podklady pro označení bezpečných lokalit v zemích zasažených přírodními katastrofami nebo politickými nepokoji. Tato pomůcka občanského žurnalismu se osvědčila minulý rok při zemětřeseních na Haiti a v Chile nebo při neobvyklých mrazech ve Washingtonu D.C. Pomohla i letos při řešení složité situace v Japonsku postiženém vlnou tsunami.

Všechny exponáty mají výrazné popisky doplněné QR kódy, které majitele chytrých telefonů odkáží na více informací. Každý objekt má rovněž svůj #hashtag používaný na sociální síti Twitter.

Výstava návštěvníkovu pozornost zcela zaměstná; šest základních sekcí, do kterých je členěna, během prohlídky sotva postřehne. Kromě objektů, jako jsou digitální hračky či stroje, je zde část zaměřená také na samotný problém komunikace mezi lidmi a objekty. A za množstvím z nich stojí poutavé příběhy. Kupříkladu impulzem pro sestrojení Eyewriteru byla diagnóza amyotrofické laterální sklerózy losangelského grafittisty tvořícího pod přezdívkou TEMPT1. Před osmi lety zcela ochrnul a může ovládat pouze své oči. Pomocí oční kamery a bezdrátového spojení dokáže ze svého nemocničního pokoje ovládat laserovou projekci grafitti na budovy v Los Angeles.

Taxonomie symbolů, které používají sprejeři grafitti v New Yorku a Paříži seznamuje s regionálními odlišnostmi v jejich výrazu. Autor Evan Roth se snaží katalogizovat různé styly při práci s fonty.

Životní situace tvoří další pomyslnou sekci výstavy, v níž informace hrají hlavní roli. Zde se projevuje potřeba vizualizace dat, která se táhne celou akcí jako červená nit a najdeme ji i v dalších sekcích zaměřených na město i celé světy. Jak tento prostředek využít, aby dal smysl velkým balíkům statistických dat, která mají sociologové a statistici k dispozici? Snad modrou pyramidou ukazující hierarchii digitálně-sociálního rušení? Brit David McCandless, samouk v oblasti informačního designu, zařadil desítky aktivit (např. e-mailovou notifikaci, komentář na Flickeru, zprávu na Skypu, příhoz na eBayi či „cokoliv se děje na iPhonu“) na škálu kategorií chování – od automatického, reflexivního až po stav nazvaný digitální bolest. Pečlivý pohled odhalí, že nad samotným vrcholem pyramidy označující „rozbité komunikační zařízení“ je ještě jeden stupeň, a sice situace, kdy vám partner přibouchne prsty do notebooku. 

Z americko-chorvatské spolupráce Wesleyho Grubbse a Mladena Baloga vzešla vizualizace telefonních hovorů se stížnostmi na bezplatnou linku 311 zřízenou pro hlášení problémů s chodem New Yorku. Každý den zaznamená více než 50.000 hlášení a stížností na rušení škol, recyklaci odpadu či výskyt škůdců. Vizualizace odhaluje i některé překvapivé jevy. Zatímco největší počet stížností na hluk (sytě červená barva uprostřed) je přirozeně hlášen mezi 19. a 7. hodinou, na špínu (modrá) a grafitti (rudá) si lidé nejvíce stěžují ve 14 a 19 hodin. New York má zřejmě velké problémy s pouličním osvětlením (světle modrá uprostřed) – množství stížností na něj je mezi devátou hodinou a polednem nejvyšší ze všech sledovaných ukazatelů.

Objekty, které nás obklopují, s námi komunikují. To je hlavní idea celé akce. A je vlastně jedno, zda je samotná komunikace nejvýraznějším prvkem interakce nebo probíhá spíše podvědomě. „Účel designu se v posledních dekádách pozměnil,“ říká kurátorka Paola Antonelliová v prohlášení k akci, „utilitární funkci objektů nahradil význam a komunikace. Objekty dnes musejí mít vlastní osobnost a digitální technologie a rozhraní jim dodávají nový rozměr – interakci.“

Automat na jízdenky hromadné dopravy umístěný mezi exponáty nás o každodennosti interakce ve veřejném prostoru záhy přesvědčí. Možná budete čekat, že provede něco neobvyklého, možná bláznivého, nebo něco, co vás rozesměje. Nikoliv, je to jen běžný automat na jízdenky. Je však krásnou ukázkou funkční a efektivní interakce. Vlastně... i na něm je něco neobvyklého: vydává zvláštní jízdenky u příležitosti této výstavy! Navštívit ji můžete do 7. listopadu 2011 v Muzeu moderního umění (MoMA) na 11. West / 53. ulici v New Yorku. Katalog výstavy s dvěma stovkami stran a čtyřmi stovkami ilustrací je k dispozici za 35 dolarů. Na webu muzea jsou také k nahlédnutí popisky všech exponátů.

Funkčnost některých představených technologií je přinejmenším sporná (např. zesilovač zvuků způsobených růstem stromů, díky němuž může kolemjdoucí slyšet proudící mízu nebo růst kmene). Vizualizace dat, která je důležitým tématem výstavy, oproti tomu přibližuje více méně objektivní pohled na skutečnost. Kupříkladu Eric Fischer se zaměřuje na jednotlivé čtvrtě světových metropolí a na základě veřejně sdíleného geotaggovaného obsahu na internetu vizualizoval, které části měst jsou nejčastěji navštěvovány obyvateli a které turisty.