Internet si podmanil i sféru hromadných sdělovacích prostředků, sféru masmédií. Kupodivu mnohdy nikoliv jako Internet, nýbrž jako internet, údajně médium analogické např. tisku, rozhlasu, televizi. Některým redaktorům vůbec nevadí, že pojem internet je již skoro patnáct let vyhražen pro libovolné propojení libovolných počítačových sítí (viz seznam internetových pojmů). Naprosto přehlížejí skutečnost, že internet může znamenat v singulárním případě např. dva propojené počítače, tedy síťové propojení , které je z mediálního hlediska bez podstatných vlastností oné konkrétní bouřlivě se rozvíjející celosvětové počítačové sítě honosící se oficiálně již mnoho let jménem Internet. (viz seznam internetových pojmů).

Tato jedinečná síť obsahuje v současné době desetimilióny prvků, propojuje statisíce dalších sítí, disponuje celou řadou informačních a komunikačních služeb, které využívá nyní nejméně sto padesát milionů uživatelů. Do hromadných sdělovacích prostředků pronikla teprve před několika lety díky atraktivnosti své celosvětové pavučiny hypertextových a multimediálních dokumentů - WWW (World Wide Web). Tato pavučina, Web, obsahující nyní řádově stovky milionů prvků, dosáhne brzy rozsah řádově miliardy elementů. Není divu, že laikové ztotožňují dnes Internet s Webem. Je ovšem kupodivu, že někteří aktéři komunikace s veřejností takovým pohledům podléhají a o fenoménu Internet povrchně, nepřesně a s malou znalostí problému informují. Co si např. myslet o hodnotě sdělení, že ta či ona informace byla dána na internet. Maximálně lze z ní logicky vyvodit, že byla uložena na prvek nějaké počítačové sítě typu internet, která třeba není vůbec propojena s celosvětovým a veřejně přístupným Internetem. Samozřejmě, že takový výklad autor nezamýšlel. Pravděpodobně chtěl čtenáři sdělit, že informace je celosvětově veřejně dostupná. Jeho sdělení však zamlčuje, že je celosvětově dostupná pouze tomu, kdo má přístup na Internet a zná umístění oné informace nebo si ho dovede zjistit. Pokud autor udal i adresu informace na Internetu, např.ve formě URL, tak je tato interpretace bezesporná.

Prozkoumejme nyní na tvrzení, že Internet je médium. V encyklopediích nalezneme, že médium znamená v obecném smyslu prostředek nebo prostředí, v užším smyslu komunikační kanál či informační systém. Tedy naše tvrzení je triviální a schází mu upřesnění, např. jaký kanál máme na mysli. Znalí si vzpomenou na anglický termín mass media u nás překládaný jako hromadné sdělovací prostředky. Přidržíme se v dalším tohoto významu. Naše tvrzení by tedy mělo správně znít Internet je mass médium - Internet je hromadný sdělovací prostředek. Je to ale pravda? Jistě všichni budeme souhlasit, že klasická mass média - klasické hromadné sdělovací prostředky, např. tisk, rozhlas a televize, jsou komunikační kanály, kterými společenská elita distribuujeinformace veřejnosti. Jistě ale každý uzná, že internetový uživatel, který pracuje např. pouze s elektronickou poštou a jejím prostřednictvím nepřijímá elektronické noviny nebo časopisy, není účastníkem takové komunikace. Podobně řada jiných internetových aplikací nemá charakter hromadné komunikace. Tedy Internet jako celek může plnit i jiné funkce než pouze funkce mass média a obráceně, některé jeho služby nejsou funkčně použitelné jako hromadné sdělovací prostředky. To platí především o službách diskusních. Internet nelze proto ztotožnit s mass médiem.

Všimněme si služby WWW. Společenská elita může na Web vkládat dokumenty a jejich prostřednictvím distribuovat své informace internetové veřejnosti. Pak má smysl považovat WWW za mass médium, i když překvapujících nových vlastností. Tak je také Web některými odbornými internetovými kruhy přijímán. To ovšem neznamená, že by některé jiné internetové služby neměly význam pro hromadné sdělovací prostředky. Studium této problematiky může vést k zajímavým přístupům. Upozorněme např. v této souvislosti na originální přístup Johna Decembera.

Podívejme se nyní, v čem tyto překvapující nové vlastnosti spočívají. Nejdříve si uvědomme, že klasická mass média jsou v podstatě jednosměrná, přenášejí pouze informace od společenské elity k veřejnosti. Na Webu nic nebrání tomu, aby příjemce takové informace uložil do pavučiny jako dokument svou reakci, ať již souhlasnou či nesouhlasnou, případně prohloubil či upřesnil původní sdělení. Tedy Web může být médiem interaktivním a veřejnost aktivním aktérem hromadné komunikace. Navíc hypertextový charakter WWW umožňuje dávat sdělované informace, případně i reakce, do kontextu s ostatními webovými dokumenty, přistupovat k nim na rozdíl od klasických medií nelineárně a zesilovat tak jejich působení. Na druhé straně nic nebrání tomu, aby v hromadné komunikace působili i nekvalifikovaní partneři, případně grafomani, a zaplavovali Web nepravdivými, zkreslenými či málo významnými informacemi.

Web oproti klasickým mass mediím komunikaci zúžuje. Jestliže klasická média pracují dle schématu jeden zdroj - mnoho příjemců, tak pro webové pull i push technologie je typické schema jeden zdroj - jeden příjemce. Přesněji řečeno jeden prohlížeč - jeden WWW server. Tento komunikační charakter umožňuje webovou komunikaci perzonalizovat, tj. informačně zdroje strukturalizovat dle individuálních přání příjemců. Globalita Webu dovádí některé nadregionální a nadnárodní rysy klasických mass medií na vyšší kvalitativní rovinu a přímo navazuje v souvislosti s popsanými novými vlastnostmi na myšlenku integrovaného média, které by v budoucnu prakticky spojovalo každého s každým a nahrazovalo dosavadní klasická média.

Takovému vývoji brání v současné době některé skutečnosti. Mezi nejvážnější patří relativně malá, případně nerovnoměrná rozšířenost Internetu a využívání jeho služeb. V tomto ohledu nejdále dospěla severní Amerika, případně několik málo evropských a asijských zemí. Tak např. některé průzkumy tvrdí, že v USA a Kanadě je Internet využíván nejméně dvaceti procenty obyvatelstva. Naše republika má dle výsledků posledních analogických šetření co dohánět, protože pouze asi čtyři procenta obyvatelstva s Internetem tak či onak pracuje.

Další vážnými překážkami jsou některé technologické problémy. Má-li integrované médium zvládnout úspěšně předpokládané multimediální přenosy, např. přenosy videa, musí mít k dispozici dostatečně široké přenosové pásmo. Jeho dosažení je předmětem intenzivního snažení severoamerických univerzit např. prostřednictvím projektuInternet 2 a severoamerické administrativy v projektu Internet nové generace. Řádově gigabitové rychlosti uvažované v těchto projektech jsou prozatím pro Evropu nedosažitelné. Realizace projektu TEN-34, zahrnující i českou část zvládla zatím přenosovou rychlost 34 Mb/s (megabitů za sekundu). Dle známého guru pro oblast Webu, Jakoba Nielsena, budou na globálním Internetu pro běžného uživatele k dispozici minimální rychlosti potřebné pro přenos kvalitního videa až během cca deseti let. Dalším problémem je dosavadní malá rozlišovací schopnost monitorů. Ta dovoluje číst z obrazovky pouze čtvrtinovou rychlostí četby tištěného dokumentu. Nielsen soudí, že potřebná rozlišovací schopnost monitorů bude dosaženo rovněž až v průběhu příštích deseti let.

Technologické podmínky pro nahrazení dnešních klasických medií integrovaným médiem dozrají tedy až kolem roku 2008. Internet, případně jeho vývojový následník, zasáhne v té době s největší pravděpodobností významnou část naší planety. Předpokládané integrované médium nevznikne jistě naráz, budeme k němu směřovat asi postupným prorůstáním klasických medií se všemi vhodnými formami existujících i nově vznikajících síťových služeb.