Při své nedávné návštěvě Spojených států amerických jsem se dozvěděla o Internetu spoustu zajímavých a užitečných věcí, nicméně jsem mu nahlédla i takříkajíc trošku pod pokličku. Nebo jinými slovy, prohlédla jsem si i ty nezametené kouty plné pavučin. O některé zážitky se s vámi ráda podělím.

Americká společnost jako svůj základní kámen staví svobodu projevu a je na to nesmírně hrdá. Kdokoliv může říci cokoliv, smrtelně urazit prezidenta, spálit státní vlajku a nemůže být stíhán, protože pouze vyjádřil svůj názor, na což má právo, zakotvené v ústavě. Každý správný Američan se tímto právem pyšní a považuje ho za nejvýmluvnější důkaz demokracie své společnosti.

Nicméně, Amerika je také nesmírně puritánská. Slovo sex je téměř tabu a mimomanželská aférka je důvodem k odstoupení i toho nejzasloužilejšího ministra. Zároveň se americká společnost snaží být rovnostářštější, než se kdy snažily všechny komunistické režimy světa. Projevuje se to nejen v rovině činů (až slepé preferování národnostních menšin, pevné kvóty pro studenty s jinou barvou pleti atd.), ale zejména v rovině slov. Použít pro černochy slovo the blacks je národnostní urážka, postižení spoluobčané jsou pouze méně schopní (disabled), nikdy ne handicapped. O lidech malých vzrůstem se již nehodí říkat, že jsou short, ale lépe vertically challenged. Poučila jsem se a jsouc majitelkou krátkozrakých očí a několika brýlí, zásadně jsem se prohlašovala za optically challenged. Bohužel, vtip byl vzat smrtelně vážně.

Vezměte tedy zmíněnou svobodu projevu a sklon k puritánství a úzkostlivému egalitarismu a přijdete k zásadnímu rozporu. Přimíchejte do úvah Internet a máte problém jako hrom. Dilema ohrožující samu existenci jednoho ze základních práv člena americké společnosti. Co s tím? Věru, ani sama Amerika neví. Tiskem denně hýbou skandální odhalení zvláště pikantních internetových stránek, denně se přetřásají úvahy na téma omezení přístupu k určitým typům informací. Obránci svobody projevu protestují o sto šest, stejně tak jako obránci nezkažené morálky mládeže. Pokud vím, v posledním sporu zvítězili obránci svobody projevu. Koneckonců není divu, vždyť Internet je fenomén centrálně neovladatelný a neřiditelný. Díkybohu.

A jak se to týká knihoven? Jednoduše. Americkým knihovnám, které nabízejí volně přístupné počítače napojené na Internet, se čas od času stává, že musí čelit žalobě svého uživatele, který byl hluboce dotčen náhodným shlédnutím nějaké nemravnosti. Zvučným anglickým výrazem se jedná o exposure to indecency. Člověk, pravda, při brouzdání stránkami najde ledacos. A knihovna to obvykle odskáče. Jiným případem jsou žaloby zaměstnanců knihovny, kteří byli vystaveni opět nějaké té neslušnosti tím, že například pracovali ve stejné místnosti, kde si uživatel na počítači s gustem prohlížel nějaký ten erotický časopis. Kdo má pravdu tentokrát? Přece zaměstnanec.

Ptáte se, co chudák knihovna? Řešení se už našlo. Na domovských stránkách knihoven často jejich nemalou část zabírá varování, že knihovna není zodpovědná za jakékoliv informace, které uživatel na Internetu najde, ať se to týká jejich charakteru, aktuálnosti nebo přesnosti. Výslovně pak varují, že některé stránky mohou obsahovat informace urážlivého či neslušného charakteru a dodávají, že vůbec, děti mladší 15 let by měly Internet používat pouze za asistence rodičů. Hezká právnická klička, ale dokonale funkční.

Možná, že jenom sýčkuju, ale možná, že podobnou problematiku budeme muset za chvilku řešit i u nás. Naše společnost je sice, co se "nemravností" týče, mnohem benevolentnější a nějaké to restriktivní opatření není taky hned považováno za útok na Listinu práv a svobod, ale kdo ví. Odcházím tedy sepsat preventivní internetové varování pro naše čtenáře. Pro jistotu.