Jak mně, a snad nejen mně, nevidomí otevřeli oči
Přesně tato myšlenka mě napadla na závěr koncertu dvou nevidomých hudebníků Armanda Batistona a Mária Biháryho. Koncertu, který byl třešničkou na dortu festivalu Dny umění nevidomých na Moravě, který se poprvé konal, ač šlo již o 14. ročník, i v Ostravě.
Tento ročník byl ve znamení tvorby italských nevidomých umělců. Základním kamenem festivalu byla výstava malířských prací Giuseppe Noferiho a sochařských artefaktů Felice Tagliaferiho, uvedená pod názvem Viděno srdcem III. Exponáty zapůjčilo Homérovo museum v Anconě. Dalším italským umělcem byl, již v úvodní větě zmíněný, jazzman Armando Battiston. Nemenšími lákadly ovšem byly koncerty významných českých hudebních virtuosů Jana Budína, Vladimíry Kolkové a Petry Feistauerové (jinak také Trio Vega), Davida Šugárka a Mária Biháryho. Ten vystoupil na společném koncertu s Armandem Battistonem v hudebním klubu Templ na proslulé Stodolní ulici.
Přiznám se, že o festivalu tohoto jména jsem měla velmi neurčitou představu, a kdyby nebylo mé návštěvy pražského ústředí SONS a setkání s Mgr. Poláškem a PhDr. Novotným, asi bych žila v této nevědomosti ještě nějakou dobu. Zpětně si uvědomuji a doufám, že nejsem sama, jaká by to byla škoda.
Ráda bych nastínila první krůčky nového adepta na pořádání tohoto festivalu. Při již zmiňovaném setkání jsem viděla několik reportáží z různých ročníků festivalu DUN a odjížděla jsem rozhodnutá, že pokud to jen trochu půjde, Ostrava se do této akce rozhodně musí zapojit. Připadalo mi to jako další velmi logický krok v posunutí bariér mezi světem vidoucích a nevidomých prostřednictvím umění, což je ten nejpříjemnější způsob.
Něco jiného jsou ovšem představy o akci, která svým myšlenkovým nábojem, významem a dokonale zvládnutou organizací přiláká desítky, a v mých snech až stovky lidí, a něco jiného je takovou akci, a třeba jen z poloviny splňující tyto sny, připravit.
Velkou injekcí energie pro mne bylo, že všechny, od pracovníků SONSu, přes vedení knihovny, až po mé kolegyně a kolegy, můj záměr oslovil a slíbili mi pomoc. Dokonce nám byla dána taková důvěra vedením SONSu, že Ostrava měla celý festival zahajovat.
To byla velká výzva a dnes snad už mohu říct, že jsme nezklamali.
Zahájení festivalu se ujal František Václav Lobkowicz, biskup ostravsko-opavské diecéze a president SONS Josef Stiborský. O pěvecký zážitek se postarala mladá, nevidomá a skvělá studentka Janáčkovy konzervatoře Pavla Čichoňová.
Velkou zásluhu na úspěchu průběhu festivalu měly nejen zajímavé exponáty italských umělců, ale také excelentní výkony českých koncertních hudebníků, kteří svým neformálním a přátelským chováním jen potvrzovali, že velký člověk a umělec je obvykle velmi skromný.
Myslím, že Ostrava byla tak trochu originální, neboť oficiální program obohatila i o ukázky těch, kteří ještě nejsou uznávanými umělci, ale výsledky jejich aktivit jsou úžasné. Součástí bohatého programu byla totiž i výstava výtvarných a keramických prací slabozrakých a nevidomých žáků ZŠ v Opavě na Havlíčkově ul. a kreseb žáků ZŠ se speciálními vzdělávacími potřebami v Ostravě-Hrabové. Návštěvníci, kteří viděli tato vpravdě malířská a keramická díla, nechtěli uvěřit, že jsou výsledkem práce dětí s tak těžkým postižením.
A věřte, ani já jsem zprvu věřit nechtěla. Pak jsem ovšem byla přímým účastníkem výtvarných dílen, které byly tak trochu specialitou ostravské části festivalu. Zrakově, ale i jinak handicapované děti, spolu se zdravými dětmi, tvořily pod vedením mexického sochaře Davida Treviňa Escobeda různé „věcičky“. A věřte, já jsem ztratila řeč – nesmírné tvůrčí zaujetí a smysl pro detail vytvořil z kousku hlíny opravdová originální dílka a řekla bych, že mnohdy nápaditější, než ta, která tvořili v těchto workshopech stejně handicapovaní dospělí účastníci. O tom, že nikterak nepřeháním, se budou moci ostatně přesvědčit osobně všichni, kteří budou mít zájem navštívit výstavu těchto prací, která se také bude konat v Knihovně města Ostravy.
Na závěr bych ráda zmínila velmi vstřícný postoj všech státních i nestátních organizací, které festival podpořily, neboť jak všichni víme, vždy jde především o peníze. A v tomto směru bych si troufala říct, že představitelé krajů i měst festivalu fandí a ve svých rozpočtech na něj pamatují.Vím zcela určitě, že v případě Moravskoslezského kraje tomu tak je. Ovšem chci zdůraznit, že v Ostravě nezůstali pozadu ani radní města a jeho obvodů, a výrazným způsobem se na zdárném průběhu festivalu podíleli. Díky finanční pomoci obvodu Moravská Ostrava a Přívoz jsme mohli realizovat tvůrčí dílny, obvod Slezská Ostrava nám za hubičku propůjčil svůj krásný sál Obřadní síně, stejně jako Janáčkova konzervatoř a gymnázium.
Výsledek?
Je obsažen v názvu tohoto článku. Jsem teoreticky zdravá, ale to, co jsem v uplynulém měsíci měla možnost pozorovat, prožívat a i zkoušet, mě přesvědčilo o tom, že jsem někdy jako třídenní koťátko – slepá.
Doufám, že těch, kteří přijdou příští a další roky obdivovat schopnosti zrakově handicapovaných, bude stále více. Zaslouží si naši úctu.
Zřejmě jsme první knihovna, která se ujala přímo organizace festivalu a nabídla své prostory. V ostatních městech to jsou především organizace SONS a místní úřady. Doufám, že by tato má úvaha mohla být inspirací pro další knihovny, zvláště ty, které mají zvukové knihovny pro nevidomé a zrakově handicapované, aby se k účasti na festivalu také připojily. Vždyť stačí zorganizovat třeba jen jeden koncert, nebo výstavku. Jde o to, upozornit, že být nevidomý, neznamená být vyřazen ze společenského dění.
Půjčovna pro dospělé ústředí KMO - Dny umění nevidomých
Půjčovna pro dospělé ústředí KMO - koncert Tria Vega
Půjčovna pro dospělé ústředí KMO - koncert Davida Šugárka