Profesor Jan van Dijk je jednou z největších osobností sociologie druhé poloviny 20. století. Ve své práci se věnuje digitálním médiím a jejich vlivu na sesíťování společností. Na to navazuje i otázky informační gramotnosti a informačních schopností nutných pro zachování člověka a jeho identity v takových společnostech.

Profesor van Dijk na konferenci ECIL 2016

Stal jste se světově proslulým díky vaší knize The Network Society. V ní jste mimo jiné popisoval myšlenku, že síťová struktura byla typickou i pro pravěké tlupy. Co se v tomto změnilo s příchodem digitálních médií?

Změnila se samotná společnost. Dříve lidé existovali ve vesnicích a skupinách třeba po 60 lidech, dnes je společnost více „rozšířená“, žijeme ve městech ve velkých společnostech. Rovněž se ale změnila technologie. Moje kniha řeší společnost jednak jako moderní a postmoderní, jednak jako společnost vyspělou a technologickou využívající například digitální média, která jsou velmi často propojena v síti. Vidíme, že technologie a média určitým způsobem podporují sociální sítě, které tu nicméně už dávno jsou. V celé historii lidského druhu jsme měli sociální sítě, ale ty naše dnešní nejsou ty samé jako v době kamenné. Kdyby měli lidé tehdy Facebook, je pravděpodobné, že by s ním udržovali pouze síť oněch 60 lidí.

Kniha poprvé vyšla v roce 1999 …

No, ve skutečnosti jsem ji napsal v 80. letech, ale tehdy jsem nemohl najít vydavatele. Pamatuji si, jak mi odpovídali: „Pane, internet nikdo nezná a používá ho jen nějakých 200 technicky založených lidí.“

To jsem vůbec nevěděl.

Většinu těch věcí jsem rozpoznával už v 80. letech. Měl jsem motivaci tu knihu napsat, protože jsem studoval některé věci v byznysu a firmách, kde vlastně byly poprvé využívány počítače a sítě. Velice to na mě zapůsobilo, protože se jednalo o kvalitativní i kvantitativní proměnu práce. Kvantitativní v mizení některých pozic, kvalitativní v práci jako takové. Už v té době jsem předpokládal, že se to samé stane v celé společnosti. Udělal jsem pak tedy takový přehled, jakým způsobem budou technologie působit na společnost, což byl základ té knihy. Ta sama je takový „deštník“, soubor konceptů, co se stane, když se digitální média rozptýlí ve společnosti.

Ale i tak, kniha vyšla v roce 1999, což bylo například před internetovou bublinou nebo nástupem sociálních médií typu Facebooku. Změnil síťovou společnost nějak příchod těchto fenoménů?

Samozřejmě. Sítě se dostaly více do hloubky, více do každodenního života každého člověka. Všechny naše interakce a akce samotné probíhají skrze mobilní telefony a internet. U mladých lidí více než u starších, ale i tam se to procento zvyšuje. V další fázi, která bude zahrnuta ve čtvrtém vydání The Network Society, nebudu popisovat pouze internet lidí, ale i věcí. Celá společnost, každá aktivita, všechno, co můžeme dělat, bude propojeno se zařízeními. Například když někde nechám svůj kabát, můžu ho najít díky čipu v něm atd. Má to ale samozřejmě spoustu důsledků třeba pro otázku soukromí, kdy každý náš krok a každý pohyb budou zaznamenány a sledovány. Je to samozřejmě dobré, když můžete najít svůj kabát, ale slovy Foucaulta, který by o tom zcela jistě dnes psal, už to nebude pouze o mocenských vztazích mezi lidmi, ale i mezi lidmi a věcmi a věcmi navzájem. To je docela dost důležité si uvědomit. Kde můžete být sami sebou, kde vás nikdo nesleduje a nemůže vědět, co děláte? Co to znamená být sám sebou v takové společnosti?

Je tohle důvod, proč se dnes přesouváte spíše k otázkám informační gramotnosti nebo digitální propasti?

Ano, protože informačně se vzdělávat je jedna z věcí, kterou mohou lidé dělat pro lepší orientaci ve společnosti. Jednou věcí je užívat technologie, ale druhou je naučit se schopnostem, díky kterým můžete najít to, co skutečně hledáte. Třeba teď bych chtěl užít například nějakou aplikaci na měření zdravotních metrik, ale nechci, aby se o tom dozvěděla moje pojišťovna, protože se jí taková data mohou hodit a třeba mě přesvědčit o nějakém dalším pojištění, aby ze mě vytáhla více peněz. Tyto strategické dovednosti mají ve skutečnosti velmi co dočinění s mocí.

Spousta akademiků i laiků tvrdí, že otázky informační gramotnosti řešíme z toho důvodu, že žijeme v době informačního přetížení. Váš argument se mi ale zdá být poněkud odlišný a zaměřený spíše na problém soukromí a sledování.

Je velmi důležité si uvědomit, že se nejedná pouze o přetížení. Existuje tady komunikační a informační přetížení, ale to není vše. Jde rovněž o kontext těchto technologií, o jejich moc nám na jedné straně pomoci, na druhé nás ale třeba utlačovat. A je pravdou, že někteří lidé a instituce to dělat chtějí, proto se v těchto otázkách velice obávám budoucnosti. Je třeba, aby se lidé těchto technologií chopili způsobem, který je dovede k vlastním cílům, ne ke strategickým cílům jejich výrobce nebo, nedej bože, politické vlády.

Chci se ještě zeptat na otázku digitální propasti. Jedná se o velkou otázku dneška, mně by ale zajímalo, je to opravdu něco nového? Ptám se, protože např. ve středověku rovněž existovaly bariéry mezi lidmi, které byly zapříčiněny přístupem ke vzdělávání. Čím se to s příchodem digitálního liší?

Částečně se jedná o to samé. Když lidé dnes nebudou mít přístup k počítači nebo internetu, budou vyčleněni nejen ze společnosti, ale i ze systému vzdělávání, což bývá problém ve světě, kde neexistuje škola. Třeba v 19. století bylo gramotných pouze 10 % populace, zbytek byl vyčleněn. Pokud nebudete mít v budoucnu přístup k internetu, nebudete mít žádnou motivaci se vzdělávat, žádné kontakty se světem, budete prostě out, a to nejen fyzicky, ale i v otázce schopností v běžném životě, ať už si chcete najít odjezd vlaku, kdy má otevřeno obchod nebo prostě poslat zprávu přátelům na Facebooku nebo WhatsAppu. Digitální média se dají využít pro hledání práce, můžete díky nim mít vliv i třeba na politiku, ale k tomu už je potřebujete umět užívat lépe. Nejde tedy jen o provozní schopnosti, ale i schopnosti spojené s relevancí a tvorbou obsahu, s kvalitou informace a komunikace a se samotnou schopností přistupovat k digitálním médiím strategicky. V současnosti mají lidé i v Evropě pouze tyto operační či provozní schopnosti, ale ty pokročilé, které dnes potřebujete k tomu být občanem, pracujícím a konzumentem sám pro sebe, ty ne.

Chcete ještě něco dodat? Poslat nějakou zprávu čtenářům?

V kontextu dnešní doby je nutné, aby se nejen mladí lidé, ale všichni učili schopnostem spojeným s prací s informacemi. Lépe využívali vyhledávače a další internetové zdroje. To se ale často nemůžete naučit sami, k tomu potřebujete ony strategické schopnosti: Jak se mám chovat na internetu a čeho na něm chci dosáhnout? Není to otázka jednotlivce, ale diskuze. S otázkami po těchto dovednostech se samozřejmě tradičně můžete obracet na knihovnu, kde ale můžete narazit na problém přílišné obecnosti. Když jste například sociolog a chcete vědět všechno o Moci a Michelu Foucaultovi, nemyslím si, že vám knihovna moc pomůže. Pravděpodobně budou znát jeho jméno a vědět, že je filosof, a nabídnou vám nějaký manuál pro filosofii. To už ale sami víte a moc lidí vám tedy nepomůže, což je důvod, proč by každý měl tyto schopnosti mít sám.

Myslíte si, že mají digitální média nějaký emancipační potenciál?

Skrývají v sobě spoustu příležitostí, ale ty musíme teprve najít. Nestane se to automaticky.

K tomu potřebujete ony schopnosti, které jste zmiňoval …

Přesně. U mých studentů v poslední době vidím zvyšující se odpor ke čtení knih. Samozřejmě můžete přečíst abstrakt, rychle proletět všechny informace a uložit si je do své mladé hlavy, ale když nebudete číst knihy jako celek, nenaučíte se nikdy argumentaci, naučíte se jen vědění. Studenti dnes používají dvě metody. Zaprvé proletí zdroje nejrychleji, jak můžou, snaží se zachytit, co je a není zajímavé, a pak rychle k něčemu dalšímu. Zadruhé je to selektivní výběr, což samozřejmě dělá každý, ale znamená to prostě jen podívat se na téma a neznat ani otázku, na kterou se chceme sami zeptat, co chceme zjistit. Musíte se být schopen dobře zeptat a strategicky hledat odpověď. Tyto dvě metody v současnosti používané studenty jsou nedostatečně pro nalezení cíle, protože i po jejich aplikaci toho dostanete příliš mnoho a nenajdete, co hledáte. Tou cestou je umět si položit otázku a najít odpověď nejen svou, ale i odpověď ostatních, a to nejen ve formě vědění, ale i argumentace.