Jinonické informační pondělky neboli JIP se konají vždy v pondělí od 14:00 hodin v prostorách Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK (ul. U Kříže 8, Praha 5 – Jinonice, 158 00) v učebně číslo 2015. Tyto přednášky jsou otevřeny všem studentům, odborníkům z praxe i zájemcům mimo ni. Přednášky se tematicky dotýkají knihoven, knihovnictví, informatiky a příbuzných oblastí a měly by doplňovat vyučované předměty a rozšiřovat jednotlivé otázky probírané při přednáškách. Přednášejícími jsou jak doktorandi Ústavu, tak odborníci českého knihovnictví. Jsme rádi, že v rámci JIP přenášeli také významní zahraniční hosté, jako byly například Alenka Šauperlová (Univ. of Ljubljana), Barbara Moranová (Univ. of North Karolina) nebo Sylva Šimsová (Univ. of North London).

Účast studentů na těchto přednáškách je dobrovolná a aby byla pravidelná účast také určitým způsobem motivována a odměněna, bylo absolvování celého cyklu Jinonických informačních pondělků vypsáno jako výběrový seminář a bude klasifikováno na konci zápočtem. Z každé přednášky vytvářejí studenti referát, krátký popis toho, co je zaujalo, nebo jen popis, čeho se příslušná přednáška týkala. Může jít i o polemiku s přednášejícím. Forma je zcela na studentovi. Jako vodítko pro zpracování mohou být použity prezentace, které se zveřejňují na stránkách ÚISK FF UK.

Nejzdařilejší práce či postřehy na vás čekají v následujícím textu. Dovolte mi jen malé shrnutí o obsahu odevzdaných textů. V první řadě se zde projevuje pravdomluvnost a kritičnost, dále pak smysl pro humor a studentská hravost. Bohužel některé příspěvky nelze z etických důvodů otisknout. Vzhledem k tomu, že se jedná o krátké texty, není možné beze změny obsahu sdělení část textu vypustit a tak budete o několik velmi zdařilých prací ochuzeni. Jsem ráda, že studenty většina přednášek zaujala, některé hodnotili více než kladně, jiné sklidily velkou kritiku. Ani o jednu z těchto kategorií vás nechci ochudit a řídíc se heslem „chválit se má veřejně, hanět mezi čtyřma očima“, ponechávám u chvály jména osob v plném znění, kdežto u hany jména vynechávám.

Studentská chvála pak vypadá následovně:

• Přednášky se Sylva Šimsová, jež je českou emigrantkou působící v Londýnské knihovně na Muswell Hill, ujala s již vžitou anglickou noblesou. Dle mého názoru byl její proslov kromě dobře zpracované problematiky také příkladem excelentního umění rétoriky.
• Spíše než klasickou přenáškou byla pro mne a myslím, že i pro mnoho dalších posluchačů, slova paní Šimsové velkým pohlazením na duši.
• Můžu říct, že mě to její [míněna paní Šimsová] povídání zaujalo natolik, že jsem úplně zapomněla vést jakékoliv poznámky.
• Přednáška mě velice zaujala jak po stránce teoretické tak praktické svým energickým nábojem stejně jako obsahem. [míněna Denisa Parkosová]

Přednášky podle mínění studentů pomáhají také profilovat jejich vlastní budoucí zaměření:

• Paní doktorka sdělila velice mnoho informací ze své vlastní zkušenosti, které jistě budou velmi přínosné zvláště pro budoucí knihovníky. Na mne však všechny tyto informace působily pouze jako zajímavosti, protože momentálně nemám v úmyslu se stát knihovníkem.
• Na úplný začátek musím říci, že toto byla první přednáška, k jejíž prezentaci se pravděpodobně během svého studia na UISKu ještě vrátím. Velmi se líbilo pojetí a zpracování tohoto tématu… Jelikož stále váhám, zda se v budoucnu přiklonit ke knihovědě či informační profesi, jsem opravdu ráda, že jsem měla příležitost být divákem tohoto příspěvku a sbírat tak podklady pro své rozhodování.

Nezněla jen chvála, ale také kritika:

• Nejdřív jsem nechápala, o co v celé přednášce šlo. Připadala mi trochu zmatená a bez systému. Až později jsem si na internetu našla podrobnosti a plně pochopila smysl projektu. A zalíbilo se mi to.
• Celá přednáška byla též ovlivněna zcela nedostačující interakcí publika, která byla podle mě zapříčiněná nízkou zábavností dosavadního průběhu. Následné odkazování se na knihy …, o kterých sama přednášející prohlásila, že jsou prakticky neprodejné a můžeme je tedy sehnat za částku okolo 30 korun, mi na přesvědčení o smysluplnosti mé přítomnosti na přednášce moc nepřidalo.
• Domnívám se, že přednáška … nám vlastně nesdělila nic až tak zásadně nového.
• Asi jsem čekal od tématu přednášky s takovýmto názvem něco úplně jiného, protože toto mne vůbec nezaujalo. … Od začátku do konce jsem se nebyl schopen dovtípit k tomu „co chtěl básník říci“ a rozhodně tedy nemůžu tvrdit, že by tato hodina pro mne měla nějaký přínos.

Nyní bych Vám ráda představila jednotlivé přednášející a studentské reakce na jejich proslovy a prezentace. Letní semestr zahájila 27. února paní Hana Slámová přednáškou nazvanou Naučíme Vás komunikovat!? Malé zamyšlení nad metodikou výuky komunikačních dovedností pro informační specialisty na VOŠIS Praha.

Slečna Zuzana Šidlichovská

V rámci cyklu Jinonických informačních pondělků nás navštívila zástupkyně ředitele z Vyšší odborné školy informačních studií (VOŠIS). Na této škole se paralelně s naším studijním programem (INSK) vyučuje rétorika a sociální komunikace, které jsou zde pevně spjaty. Pomocí elektronické prezentace jsme byli obeznámeni s výukovou strategií a s náplní jednotlivých přednášek a seminářů, ve kterých je kladen velký důraz na aktivní účast studentů a jejich vystoupení s projevy před publikem. Studenti jsou poté hodnoceni nejen kantory, ale i spolužáky. Mimo to jsou jejich výstupy natáčeny na kameru a posléze promítány za účelem analýzy jednotlivých projevů.

PhDr. Hana Slámová se touto tematikou zabývá dlouhodobě, vydala dokonce učebnici Sociální komunikace pro vyšší odborné školy. Poté se věnovala povinnostem spjatým s její funkcí zástupkyně ředitele a nyní se opět zabývá i výukou. Její přednášky jsou studenty hodnoceny jako přínosné a zajímavé. Cílem výuky je schopnost prezentace vlastních názorů nejen v malé skupině, ale i před odborným publikem.

V některých ohledech bych některé části výuky přiřadila již do osnov gymnázií a středních škol. Na druhou stranu ne každá střední škola dává dostatečný prostor a možnosti k praktické výuce těchto typů předmětů. Přitom v současné době médií, dokonalých propagátorů, reklam a mistrů prezentace svého výrobku neslouží tato výuka pouze jako návod k formálnímu využití tohoto ,,umění“, ale i jako upozornění před využíváním manipulačních prvků dalších proškolených v sociální komunikaci a rétorice. Těmto vlivům jsme neustále vystavováni a je důležité umět je rozpoznat, abychom se jim mohli bránit a být před nimi ostražití.

Pan Tomáš Kaiser svůj příspěvek nazval Radost z ticha

Představte si radost dítěte v reakci na fakt porozumění své matce, která praví: „V dalekých exotických zemích rostou stromy, které jsou schopny spolu komunikovat.“ Uvažte, ocení ratolest vůbec někdy praktickou pravdu matčiných slov? V odpovědi shledávám jádro poselství přednášky.

Umění komunikace vkládá každému z nás do vínku příroda, tu více tu méně, ale nikdy cele. Už jen z potřeby osvojení si logické formy uvažování je nutné schopnosti mezilidské interakce cvičit a zdokonalovat. O tom není pochyb. Paní Slámová nám prezentovala svůj vysokoškolský přístup k výuce předmětů rozvíjejících komunikační predispozice studentů, ať již vrozené či osvojené, vystavěný primárně na jejím nadšení pro problematiku a řemeslo. Přirozeně svým výkladem upozornila na nedostatečné vzdělání většiny populace v tomto směru a nabídla řešení avizovaným zkvalitněním vysokoškolské výuky souvisejících předmětů.

Na rozdíl od paní Slámové jsem přesvědčen, že hlavní a nejpodstatnější rozvoj komunikačních prostředků jedince by měl probíhat na středoškolské úrovni vzdělávání. Nezamýšlím zavádět nové předměty jako třeba rétoriku a definovat studentům teorii a problematiku oboru, nýbrž maximalizovat počet komunikačních situací ve všech předmětech. Na teorii a „oblečení projevu do fešných šatů“ zůstane na vysoké škole spousta prostoru.

Chtě nechtě vede má polemika nad učením komunikaci k problému vzdělávání pedagogů. Přirozeně si velmi cením přístupu paní Slámové k výuce, protože v něm vidím efektivní cestu, ale kdo profiluje podobné učitele, jako je ona? Pedagogické fakulty vysokých škol? Umění komunikace se častěji skrývá za uměním empatie než za slovy. Stromy také nemluví a mohou si rozumět. Tak i učitel.

6. března – Božena Blažková: Čtením a psaním ke kritickému myšlení aneb Seznámení se zajímavým programem na podporu myšlení.

Slečna Linda Andresová

Dne 6. března se uskutečnila v Jinonicích přednáška Čtením a psaním ke kritickému myšlení v rámci Jinonických informačních pondělků. Přednášející byla paní Božena Blažková, která nám osvětlila, čeho se tento program týká. Je to vzdělávací projekt, který vznikl v Americe na University of Northern Iowa. Jeho základní vizí bylo dostat program do středního a východního bloku. Prvním státem, kde se tento projekt objevil, bylo Slovensko.

Základním rámcem tohoto programu je třífázový cyklus učení:

evokace: uvědomění si vlastních znalostí o tématu uvědomění si významu: střet studentových znalostí s novými informacemi reflexe: zařazení nových informací do systému myšlení

Učitel se zde stává průvodcem na cestě získávaných znalostí. Upřednostňuje samostatné myšlení. Jako příklad nám paní Blažková přečetla ukázku z knihy Říše Agord a snažila se u nás otázkami vyvolat diskuzi, kde jsme porovnávali naše dosavadní znalosti a myšlenkové pochody s ostatními ve skupině. Myslím si, že tato metoda je velmi prospěšná, protože se snaží o nenásilný rozvoj hlavně menších žáků. Žák zde nachází osobní vztah k látce, formuluje otázky, které ho nejvíce zajímají, a je v pozici aktivního účastníka konverzace, tzn. že se k látce vyjadřuje, diskutuje s ostatními žáky i s učitelem a pouze nepřejímá hotové myšlenky od vyučujícího.

Program čtením a psaním ke kritickému myšlení mimo jiné nabízí celoroční nebo zkrácené kurzy pro učitele nebo i jiné, které tento program zaujme. Dále nabízí letní školu kritického myšlení, která je intenzivním pokračováním základního kurzu a vydává časopis Kritické listy, kde si můžeme přečíst nejnovější zprávy z oboru.

Příklad, jak je možné užít kritického myšlení v praxi, ukázal pan Tomáš Kaiser. Na jeho příspěvek si však budete muset počkat až do prosince, protože bude součástí Silvestrovského vydání Ikara. Doufám, že Vás zaujme a pobaví stejně jako nás.

13. března – Barbara Moranová: Management and the 21st Century Library. Řízení knihoven.

Slečna Linda Adresová

13. března proběhla na filozofické fakultě v Jinonicích přednáška paní Barbary Moran z Univerzity v Severní Karolíně na téma Řízení a knihovna 21. století. Přednáška byla vedena v anglickém jazyce a paní Moran vyšla vstříc i takovým z nás, kteří tento jazyk moc neovládají, a mluvila pomalu a velmi srozumitelně, proto si myslím, že pokud budou ještě jiné takové přednášky, nemusí se nikdo bát, že by nerozuměl.

Paní Moran nám vysvětlovala, jak taková knihovna funguje nyní a jak by měla vypadat v budoucnosti, a také ovšem poukazovala na rozdíly mezi knihovnami ve Spojených státech a v Čechách.

Základní témata přednášky byla:

Sociální změny ve společnosti Moderní knihovny informačního věku Trendy v řízení knihoven (strategie plánování, organizační struktura…) SWOT analýza (strengths - silné stránky, weaknesses - slabé stránky, opportunities - příležitosti, threats - hrozby) Nástroje, kterými uvedeme strategii do pohybu Trendy v organizační struktuře Nové organizační formy

O všech těchto tématech bychom měli vědět, pokud chceme pracovat v knihovnickém prostředí a máme snahu knihovny podporovat v rozvoji a přibližovat je uživatelům.

Přednáška se mi opravdu líbila a mohu ji vřele doporučit každému, kdo se o tato témata zajímá.

Slečna Oksana Shulga

11.03. se konala brilantní přednáška dlouho očekávaného zahraničního hosta – paní Barbary Moran (School of Inf. and Libr. Sciences of University Of North Carolina) o řízení knihoven. Přednáška se konala v angličtině, a bylo vidět, že pomoc pana doktora Kalkuse s překladem do češtiny přítomní studenti, vyučující a přední čeští knihovníci opravdu nepotřebují. Po vstupním slovu ředitele ÚISK pana Richarda Papíka energická a přívětivá paní Moran zahájila svojí prezentaci. Začala konstatováním faktu, že se dnes knihovny stávají institucemi „hybridními“, kde jsou rovnoměrně představeny knihy a počítače. Samozřejmě, že taková situace vše mění, a nutí k přehodnocení role a mise knihovníka. Dnešní uživatelé knihoven očekávají od pracovníků knihoven mnohem víc než před tím: má to být osoba, která doslova „spojuje“ uživatele a informaci. Nemluvíme tady o knihách, ale o informaci, protože dnes je knihovna nikoliv institucí knižní, ale informační. Nová role staví knihovny na úroveň všem jiným podnikům a institucím, a proto při jejím řízení úspěšně využíváme metod ze světa byznysu, což předvedla paní Moran. Mluvila jasně a srozumitelně, někdy až příliš detailně, o vybudování efektivní a stabilní struktury knihovny, zajištění financování, tréninku personálu, využití moderních technologií během provozu, plánování dalšího rozvoje – o všech činnostech, kterým neunikne žádný manažer na kterémkoliv pracovišti. A stejně to bylo přínosné, vždyť někdy velké plány zastíní malý, ačkoliv tak důležitý detail.

Trochu mě překvapilo, že se knihovníci ve Spojených státech, stejně jako jejich kolegové v Evropě, potýkají s finančními nesnázemi. Co mě však velice zaujalo a znělo úplně nově, bylo zmíněno v rámci povídání o „competitive inteligence“ pojetí „benchmarking“ – je to forma průmyslové špionáže (ano, knihovníci někdy používají i takové metody), při které porovnáváme sebe s našimi konkurenty, hledáme u nich úspěšné praktiky a postupy s tím, abychom je pak přenesli na naše pracoviště.

Paní Moran také povídala o zajímavém průzkumném programu LibQUAL, který přispívá ke zvýšení efektivity knihovnických služeb tím, že pomáhá knihovníkům porozumět požadavkům jejich klientů. Růst zájmu o veřejnost přinesl nové elementy i do struktury knihovny, například v amerických knihovnách již dávno fungují oddíly pro instruktáž uživatelů.

20. března – Sylva Šimsová: Jazykové menšiny a knihovny ve Velké Británii

Slečna Veronika Ševčíková

Tato přednáška mě velmi překvapila. Nevěděla jsem, co od ní mohu očekávat. O knihovnách specializovaných pouze na cizojazyčnou literaturu národnostní menšiny ve státě jsem prozatím nikde neslyšela.

Ovšem přístup paní Silvy Šimsové k tomuto tématu zapříčinil, že jsem se jen nerada po vypršení časového limitu určeného JIP zvedala ze svého místa a odcházela na další přednášku.

Jaký to byl tedy přístup?

V prvé řadě velmi osobní. Takový, jaký může mít jen člověk, který prožil to, o čem nyní vypráví. O důležitosti knih v mateřském jazyce a kultury vůbec, ocitnete-li se dobrovolně či nedobrovolně v cizím prostředí.

Paní Šimsová vyprávěla příběh milionů lidí a zároveň svůj vlastní. Tato skutečnost se prolínala celou přednáškou a činila z ní neopakovatelný zážitek.

Dalším velkým plusem byl přístup k tématu mnoha směry. Nehovořilo se pouze o možnostech knihoven zpřístupňovat cizojazyčnou literaturu přistěhovalcům, ale také o jejich životě, pocitech, problémech a potřebách.

Díky tomu jsem si dokázala snáze představit, jaké je odcizení od tradic a kultury a jak pohled na mateřský jazyk může pomoci překonat tuto vzdálenost.

Zajímavá byla také problematika přístupu k elektronickým médiím a do knihovny vůbec. Zdá se mi, že české knihovny se příliš nereprezentují jako volně přístupné kulturní centrum. Je třeba dodržovat určitá pravidla, bez kterých je Vám přístup k poznání zapovězen. Na druhou stranu chápu potřebu zabezpečit knižní fondy před zcizením. Neustálý rozvoj knihoven snad přinese v budoucnu zlatou střední cestu.

Já sama pracuji v knihovně, která nabízí přístup k internetu. Minimálně 1/3 jeho uživatelů jsou cizinci, kteří stejně jako čeští uživatelé knihovny musí mít platnou průkazku. Mnohé z nich vídám sedět u počítače nejméně 2x týdně a z toho se pravděpodobně aspoň jednou virtuálně přiblíží svému domovu.

Knihovna je dle mého názoru vedle nejrůznějších úřadů jednou z nejdůležitějších organizací, které pomáhají národnostním menšinám v jejich prvních měsících v nové zemi, než potkají krajany, popřípadě splynou s „domorodci“. V další fázi jsou pojítkem s domovem, a to pojítkem velmi pevným.

Slečna Lucie Šupová

Po přednášce, která se zabývala knihovnami v cizí zemi, se přímo nabízí srovnání Velké Británie s Českou republikou. Předně si musíme uvědomit, že Velká Británie má k vytvoření knihoven pro jazykové menšiny obrovské předpoklady. Samozřejmě je to dáno především historicky. Tato země vždy platila za silný, bohatý a pokrokový stát, a proto se stávala konečným cílem přistěhovalců, zatímco ostatními, hlavně východními státy tito lidé jen projížděli. Neměli tedy zájem nějak se podílet na veřejném životě, zajímat se o dotyčnou zemi a její kulturu a přitom prosazovat kulturu vlastní. Z historického hlediska mají tedy největší předpoklady pro vznik takovýchto knihoven zajisté Spojené státy americké.

Ačkoli významnou etapou britských dějin byla doba koloniální nadvlády, kdy do země kromě zboží proudilo i velké množství lidí, k největšímu nárůstu přistěhovalectví došlo až ve 20. století, hlavně za druhé světové války a v následujících desetiletích. Evropa byla rozdělena do dvou zón, lidé utíkali z jedné do druhé a jejich cílem byla samozřejmě velmi často Velká Británie – už jen to jméno zaručovalo jistotu a prosperitu. Tito imigranti měli v úmyslu se zařadit do britské společnosti. Začali být tedy aktivní, stávali se členy knihoven a zajímali se o kulturu nové země. Zároveň si ale přinesli kulturu vlastní, na kterou nechtěli zapomenout. Pro ně tedy mělo smysl číst knihy v rodném jazyce. A protože jich bylo hodně, také knihovny zaměřené na obě země (starou i novou) a rodnou řeč byly užitečné a prospěšné. Jistota, že nejsou v nové společnosti úplně sami, pomohla novým občanům lépe se prosadit.

Velkou roli hrál i vztah přistěhovalců k rodné zemi. Ti, kteří utíkali s láskou k ní, také byli ochotni se o ni zajímat i nadále a opřít se o rodný jazyk. Avšak ti, kteří si tuto lásku neudrželi a ztratili ji z jakéhokoliv důvodu, chtěli často plně zapadnout a neměli tedy důvod navštěvovat jiné knihovny a kulturní zařízení. (Myslím, že s něčím podobným se nyní potýkají Spojené státy americké. Mnoho Američanů odjíždí pryč, protože jsou znechuceni tamní společností. USA se rády honosí svou demokracií, která ale, jak to tak vypadá, není až tak moc demokratická, jak by měla. Především ti Američané, kteří nikdy neviděli víc než město, ve kterém bydlí, a Disneyland, si často také nevidí na špičku vlastního nosu.)

Česká republika se potýká hlavně s tím, že zdejší menšiny nejsou až tak velké, nežijí pohromadě, nepomáhají si tak jako v Británii. Je tedy obtížné vybudovat pro ně knihovny, protože nikdo neví, kde by měly stát. V místě jejich bydliště? Nebo tam, kam chodí do práce? Naše země také trpí svou komunistickou minulostí. Emigranti ji totiž nepovažují za dostatečně prosperující, a tak se stává pouze zastávkou pro jejich cestu na západ.

27. března – Denisa Parkosová: Knowledge management a jeho vazba na rozhodovací a plánovací proces

Pan Tomáš Kaiser

Přednáška mě velice zaujala, jak po stránce teoretické, tak praktické, svým energickým nábojem stejně jako obsahem. Pochopil jsem, že základní stavební kameny konkrétně představované metody aplikace knowledge managementu na chod firmy tvoří počítače propojené do sítě s přístupem na internet. Je zřejmé, že tato metoda nachází uplatnění především ve společnosti, jejíž většina zaměstnanců používá při práci computer. Efektivní práce s informacemi včetně jejich snadné dostupnosti nepochybně navyšuje časovou produktivitu a elasticitu celého útvaru. Úvaha dráždila mě obrátit pozornost k lidské povaze v postoji k práci a počítačům. Nižší IT gramotnost větší části populace spolu s tendencí běžného člověka pracovat natolik přiměřeně, aby se „nezpotil“, nutí mě pochybovat o fatalitě některých přínosů představené metody. Doufám, že v tomto směru lidstvo do budoucna čeká rychlý vzestup.

Z vlastního pohledu si velice cením mnoha nástrojů, které zavedený systém nabízí; za všechny jmenuji například monitoring chování uživatele, s jehož pomocí lze prostředí neustále zdokonalovat. Naopak želím nedostatku interaktivity, která je bohužel stále zakotvena jak v hardwaru tak softwaru. Malým krůčkem k jejímu zvýšení by mohlo být propojení jednotlivých pracovních stanic realtime komunikačním kanálem s evidencí online uživatelů (podobným třeba programu ICQ). Předpokládám nýbrž, že je tento nástroj běžně používán, ač přednáškou zmíněn nebyl. Ono holt stále platí, že prachy jsou prachy, že?

Slečna Lucie Šupová

Knowledge management, tedy „řízení znalostí“, znamená spolupráci pracovníků v jedné firmě, na jednom pracovišti. Knowledge management nepřináší nějaké úplně nové postupy a také nic nenahrazuje. Jen využívá původních znalostí, tacitních (skryté – lidé si je ani neuvědomují) i explicitních (lidé vědí, že vědí), a vede k lepší spolupráci mezi zaměstnanci firmy, protože jen díky dobré komunikaci se mohou výsledky práce celé firmy mnohonásobně zefektivnit. Knowledge management tedy nekonkuruje žádnému řídícímu systému, dosud ve firmě používanému. On ho doplňuje, prověřuje a pomáhá mu.

Existuje pět stupňů implementace knowledge managementu do praxe, od fáze, kdy firma-organizace žádný systém nemá, až po jeho úplné zavedení. Samozřejmě není nutné dojít až do konečného stádia. Každá firma má jiné požadavky, jiné možnosti finanční, prostorové a personální, takže každé také vyhovuje něco jiného.

Určitým problémem knowledge managementu je, že neexistuje softwarový systém, který by mu plně vyhovoval. Proto využívá např. intranet (který je oblíben díky své jednoduchosti) nebo i další technologie k ukládání informací. Uživatel si pak může snadno přímo nalézt odpověď na svou otázku nebo se podívat, jestli už některý z jeho kolegů neměl podobný dotaz a jak byl tento dotaz zodpovězen, popř. jestli k tomuto tématu neexistují v systému některé další odkazy.

Knowledge management je důležitý pro řízení firmy i pro prosté pracovníky. Domnívám se ale, že bez určitého stupně „řízení znalostí“ nemůže existovat žádná organizace, natož firma, která se chce prosadit na trhu. Víme, že dostatek informací je základem pro každou práci a způsob, jak se tyto informace předávají, je podle mého názoru už jen otázka formy. K přenosu informací a znalostí docházelo vždy a knowledge management je tedy opravdu už jen jeho zefektivnění, i když přiznávám, že dosti velké.

Na závěr k této přednášce ještě krátkou poznámku. Někteří tvrdí, že dobrá přednáška, stejně jako kniha má v posluchači vzbudit řadu otázek a zájem o danou problematiku. Stejně tomu bylo i v tomto případě. Vybírám na ukázku z příspěvku slečny Veroniky Ševčíkové:

KM [Knowledge management] snad mohu označit za „trend“, který si své pevné místo u nás teprve hledá. Budiž důkazem, že s jeho přijetím začaly firmy typu Český telecom či Česká pojišťovna až v posledních letech. Proč až nyní? Vždyť podniky se vždy snažily o co největší aktivitu, bojovaly o přežití a o co nejefektivnější využití znalostí. Je to dáno politickou a společenskou situací, která tu panovala až do konce 80. let? Jaký vývoj zaznamenala tato činnost v západních, svobodných zemích? Nebo bych příčinu měla hledat v dnešní době, která je označovaná jako informační? V době, která především pro firmy s sebou nese velkou hrozbu (nebo naopak klad) konkurence, proti níž je třeba bojovat právě vhodnými informacemi a rychlostí.