Kdo se bojí BIS na akademické půdě?
"Skandální zjištění na Filosofické fakultě University Karlovy" byl dramatický název článku, který uveřejnily Britské listy začátkem listopadu 2001 (přesněji 2. 11.) a který odstartoval sérii více či méně podařených článků na téma působení BIS na akademické půdě prostřednictvím semináře pořádaného Ústavem informačních studií a knihovnictví (ÚISK). O kauze tak informovala MF DNES (která z větší části vycházela z článku BL), týdeník REFLEX, nejvíce se však kauze věnovaly Britské listy. Tato pozornost médií přirozeně vyvolala nejen reakce ze strany FF UK, ale především širší diskusi: Kde je hranice mezi odborným seminářem pořádaným státní nebo soukromou firmou a prachsprostým náborem nových pracovních sil? Kdo a jakým způsobem může ohlídat tuto hranici? Existuje reálné ohrožení nezávislosti univerzit?
Agenti všude kolem nás
Na ÚISK se mohou studenti zapsat do výběrového semináře s názvem "Zpravodajské služby", který vede PhDr. Nina Krásenská, bývala absolventka katedry informačních studií a knihovnictví (dnešní ÚISK) a současná pracovnice BIS. Na semináři však nepřednáší sama, na jednotlivých hodinách se střídají různí přednášející a navíc je na některých hodinách přítomno i více přednášejících. Z rozhovorů s několika studenty ÚISK, kteří na seminář chodili, vyplývá, že je tento seminář v první chvíli zaujal právě tím, že je pořádán ve spolupráci s BIS. Byla to především zvědavost, která přiměla mnoho studentů ÚISK k zapsání se do semináře. Zdálo by se, že tajné služby vyvolávají dojem něčeho tajemného, možná i dobrodružného, ve skutečnosti však jsou právě pro budoucí informatiky atraktivní tím, že se jedná o speciální typ informačních služeb. Alespoň většina studentů i pedagogů ÚISK se shodla v tom, že znalost fungování tajných služeb může být prospěšná v jakékoliv praxi. Tím se nemyslí, že každá knihovna má svojí rozvědku, ale pohled na práci informatika může být do určité míry oproštěn od obsahu i dopadu jeho práce. Navíc, studenti obecně oceňují semináře "z praxe". To však nezakrývá fakt, že většina studentů vnímá tento seminář jako "zvláštní", což nakonec vedlo i k upozornění médií na jeho existenci.
ÚISK, na jehož půdě seminář běží, nezakrývá, že jedním z výstupů semináře může být i uplatnění studentů ve službách BIS. Nakonec to dokládá i skutečnost, že již několik absolventů ÚISK v BIS pracuje. Jejich práce však není tak dobrodružná, jak by si skandalisté asi rádi představovali: jedná se o úřednickou práci v kanceláři, práci s různými typy informačních zdrojů a běžnou informatickou rutinu s nástupním platem kolem 15 000 Kč hrubého. Z tohoto pohledu je tedy BISka pro absolventy ÚISK zaměstnavatel jako každý jiný.
Transfer znalostí nebo verbovka?
Všechny dosavadní návrhy na reformu vysokého školství zahrnovaly mimo jiné také požadavek na kvalitnější propojení univerzit s praxí a výzkumem a vývojem. Přenos znalostí mezi vzdělávacím procesem a firmami, které provádějí výzkum nebo aplikovaný výzkum, je nakonec velmi osvědčenou metodou realizovanou ve většině "vyspělých" vzdělávacích systémů. Obecně se za pozitivní přínos tohoto propojení považuje fakt, že se studenti během studia seznamují s aplikací různých metod a teorií v praxi, poznají reálné prostředí firem a získají kontakty v oboru. Na druhou stranu firmy a instituce (například výzkumné ústavy) získají nejen odborné podněty, ale případně i spolupracovníky. Toto propojení se však nerealizuje pouze na úrovni pregraduálního studia, spolupráce na výzkumných projektech zpravidla probíhá na úrovni vysokoškolských pracovníků a doktorandů. Jinými slovy, rozhodně se neomezuje jen na studenty a jejich případné uplatnění ve firmách.
Druhým klíčovým faktorem je kontrola kvality. Nejde totiž jen o prosté propojení firem a univerzit, například právě prostřednictvím odborných seminářů a praxí, ale také se musí někdo starat o to, aby firmy studenty pouze nevyužívaly jako levnou pracovní sílu, případně aby se semináře "nezvrhly" na pouhý nábor nových pracovníků. Vybudovat spolupráci s konkrétními pracovišti stojí dost úsilí a soustavné práce. Na ÚISK mají odborné praxe, alespoň z mé zkušenosti, velmi vysokou úroveň. Poznatky a zkušenosti, které jsem si odnesla z odborných praxí z dob mého studia, byly pro mé další studium velice cenné. Kromě povinných praxí (které si studenti vybírají z celkem pestré nabídky) mají studenti samozřejmě možnost pracovat v různých firmách a institucích na základě vlastní iniciativy. Tyto pracovní příležitosti jsou k dispozici nejen na nástěnkách ve škole, ale také kolují v elektronických konferencích. Může tedy někdo považovat "úplné oddělení univerzit od komerčních a státních institucí" za reálné? Asi těžko. Navíc by to určitě nebylo žádoucí ani na jedné straně. Kde je tedy problém?
Stejně, jako si studenti vybírají naprosto svobodně, do jaké instituce půjdou na odbornou praxi, mají na výběr i odborné semináře. Ráda bych toto předeslala především proto, že mi poněkud vadí podtón některých článků pojednávajících o BIS na ÚISK, které nám podsouvají, že studenti nejsou sami schopni rozpoznat ovlivňování, manipulaci či verbování a jsou tedy ubohými loutkami ve vysoké hře tajných agentů. Jak alespoň vyplývá z faktů známých z této kauzy, někteří studenti protestovali proti chování novinářů, polemizovali s jejich články, někteří hlasovali proti jejich přítomnosti na semináři a jiní prostě jen mlčeli. Kdyby studenti vnímali seminář jako extra škodlivý, pravděpodobně by na něj vůbec nechodili.
Komu se to nelíbí...
Neúčast studentů na semináři je de facto jediným indikátorem kvality. Na univerzitě nefunguje systematické vyhodnocování kvality seminářů a přednášejících. Nabídka seminářů vychází z (často i omezených) možností daného pracoviště, lidé, kteří přednášejí, se zpravidla vzájemně znají. To je do určité míry neformální způsob zajištění kvality semináře. Rovněž studentské možnosti jsou dosti neformální: jejich účast na semináři může být indikátorem kvality, ovšem - při vší úctě ke studentům - touto "kvalitou" může být jistě i vidina snadného získání zápočtu nebo zkoušky. Je tedy smutné, pokud to musejí být novináři, kdo hodnotí kvalitu semináře "Zpravodajské služby", uveřejňují části výkladu a vyjadřují se k jeho kvalitě. Nerada bych, aby následující řádky vyzněly jako hodnocení, konečný ortel nad zmíněným seminářem. Z rozhovorů se studenty však mimo jiné vyplynulo, že studenti seminář - odmyslí-li si atraktivnost jeho tématu - hodnotí jako průměrný, resp. některé přednášky jako "dobře připravené" a jiné jako podprůměrné. Domnívám se, že by bylo v případě takto citlivého semináře, ale i pro případy veškeré ostatní výuky, velice dobré, pokud by vedení ÚISK mohlo mít k dispozici hodnocení semináře jako celku, tedy nikoli jen vytržených přednášek a nebo pouze jednostranný pohled. Pokud by například studenti mohli (anonymně) ohodnotit přednášejícího, jeho styl a obsah výuky, poskytlo by to ÚISK jistě objektivnější pohled na výuku i lepší možnosti jak předejít podobným skandálům. Jistě nemusím zdůrazňovat, že dnešní situace nahrává negativnímu hodnocení (protože se spíše vyjádří ti nespokojení než ti spokojení), upřednostňuje vyhraněnější pohled na úkor méně aktivních studentů a možná i znemožňuje vyjádření úplně všech připomínek a názorů.
Univerzita, jako demokratická, svobodná a nezávislá instituce, musí být připravena na diskusi o tom, co se odehrává "za jejími zdmi", protože nikdy nebude zcela oddělena od ostatního světa. Obousměrná výměna názorů, zkušeností a znalostí s podniky, státem, církvemi a dalšími musí přinášet zisk oběma stranám, přesněji řečeno výhodou této spolupráce pro univerzitu by jistě neměla být jen získaná přednáška a několik uplatněných studentů. Univerzita tedy musí také mít účinné mechanismy, které ji do takové diskuse připraví. Není možné, aby tato diskuse byla ukončena tím, že se odhlasuje požadavek na nepřítomnost novinářů na určitém semináři. Na druhou stranu však, pokud by novináři skutečně případ "zkoumali déle než jeden rok", měli by být schopni diskusi nezdiskreditovat hned v jejím úplném počátku. Neznalost souvislostí v tomto případě skutečně neomlouvá.