Starý kunčoft… něco složitého mu hledám v počítači, nakonec se zadaří, natáhnu k němu ruku, aby mi dal průkazku, a on mi do ní položí stovku. Začnu se smát a on pípne: „Málo, co?“ No a to už se chechtám na celou halu. Pak se ukáže, že to původně vůbec nemyslel jako fór, ale spletl si kapsu…

Přišel zálesák, batoh, roští kolem dokola hlavy, vytáhl brejličky, vznesl dotaz, dloooouhýýýý, a když bylo hotovo, povídá:
„Paní Tafatová? Jste tady už taky nějakej ten pátek, žejo, já si vás pamatuju, pomohla jste mi s diplomkou…“ (Dušička se zatetelila…)

Poslední kapka

Jednou ráno jsme tady v půjčovně řešili dopis jakéhosi neználka, který napsal rovnou nahoru našemu generálnímu řediteli, aniž by se nejdříve zeptal někoho u nás dole, že jeho přítelkyně potřebuje literaturu k bakalářské práci. V příloze uvedl asi padesát titulů a svůj dopis zakončil otázkou „…a co s tím Národní knihovna udělá?“

V poledne jsme se dozvěděli, že náš generální podal demisi – no prosím, co způsobí ta příslovečná poslední kapka!

Celé odpoledne frmol, fronty, telefony, ímejly, ani na kafe nebyl čas. Těsně před sedmou přišel vysmátý ředitel nějaké mateřské školky nahlásit ztrátu tří knih (až po ředitelské upomínce) a ve finále se ukázalo, že nemá ani korunu na pokuty, takže přijde znovu.

Zamykala jsem kvůli němu až po zavíračce, tramvaj fuč, autobus fuč, a když jsem si konečně ulevila do prázdné haly výkřikem „furt votravujou, píšou, telefonujou, ztrácej!“ tak se ze zadní kóje ozvalo: „a smrděj!“

Rekreační centrum v knihovně

K informacím přišel mlaďoch, že je v evidenci Vědecké knihovny v Hradci a tam mu řekli, že tu cizí knížku, co chce, máme jen tady u nás, a jestli mu ji teda půjčíme. Podle jeho zadání jsem hledala hodně dlouho, protože se pletl ve švédském autorovi – koncovky ani dvojená písmenka mu nic neříkaly, i název mu byl jen povědomý…

Nakonec jsem to našla, a když mi na objednání nutil tu hradeckou průkazku, tak jsem ho poslala, aby se zaregistroval i u nás. Za chvíli byl zpátky a ukazoval mi svoji občanku jen jako zvětšenou fotku v tabletu, originál že nenosí, protože o něj nechce přijít a co je to za blbost, že tahle občanka u nás neplatí?!?

Tak mu říkám, že se nesmí divit, že i já, stařenka třaslavá, bych dokázala místo té jeho fotky dosadit jakoukoliv jinou, třeba Křemílka… On otočí a chce, abychom mu hned tu knížku poslali do Hradce, a poté, co se dozví, že nejdříve musíme dostat z hradecké vědárny žádanku, couvám na své kolečkové židli z jeho dosahu :)

(ještě když jsem to ťukala, vrátil se smlouvat, jestli mu z ceny průkazky odečteme jedenáct měsíců, když to za měsíc vrátí…)

V Referenčním centru klekly všechny počítače, nadlouho. Čtenář, který si přišel sednout sem k nám do haly, velice brzy zjistil, že ty obrazovky u nás nejsou počítače, ale jen terminály. Po chvíli se mě přišel zeptat, jestli už referenčák funguje, a když se dozvěděl, že ještě ne, pronesl památnou větu „už je z toho zase jen R-E-K-R-E-A-Č-N-Í centrum!“

Roztomilosti z Korunní od Bereniky

Mladík chtěl „Čekání na kojota“ a „Člověk a krysa“ – to první bylo lehké, to druhé bylo „O myších a lidech“… ale jako další chtěl „Epos o Galimatyášovi“.

V tomhle případě to byl spíš mentální zkrat, než neznalost... ale byl půvabnej. Přišel takovej postarší tatínek zapisovat svého už dost odrůstajícího synátora, oba vcelku sympatičtí.

Chlapec se toulal mezi regály, já zapisovala a tatík se pak přišel ptát na povinnou školní četbu... pak povídá, že to tu tedy asi teď nemáme, že nenašli... Já se ptám co, a on na to Karafiátovy Výlety pana Broučka :-)) a že to pod tím Karafiátem hledali a ono to tam není :-)

Jak tak člověk jede na autopilota, začala jsem do hledání v Koniášovi automaticky zadávat Nový epochální výlet, blablabla... a v tom mi docvaknul ten Karafiát! A tak jsem se začala smát... tatínek zmateně zamžikal očima, co že se jako děje... tak jsem mu šeptem, aby synátor neslyšel, špitla, že Epochální výlet pana Broučka fakt nemá s Karafiátovými broučky nic společného…

Tatínek vytřeštil oči, pak si zacpal pusu a vydal zvuk, jako kdyby mu někdo právě trhal zub. Evidentně mu ten vlastní zkrat taky došel, tak jsme se zasmáli oba, a já mu poděkovala za radostné vylepšení dne, a poprosila o svolení historku šířit.