Klementýnum - Dementýnum II
Informace vestibul:
Vrátnicí procházela cizinka naditá do kabátu a omotaná šálami. Vrátný požádal paní Novotnou, aby jí řekla, že si musí odložit v šatně.Ta ji poněkud s obavami na to upozornila a jaké bylo její překvapení, když jí cizinka ukázala kolečko od šatny a důstojně jí sdělila, že to, co má na sobě, je jen "lehké" oblečení, to "těžké" si již odložila!
Paní Novotná prováděla studentíky z gymnázia, všichni si odložili v šatně, prošli vrátnicí a zastavili se na chodbě u vitrín s výstavou o koření. Eva zpozorovala nějaký frmol u vrátnice, tak se tam vrátila a uviděla malého studentíka v kabátu, jak se hádá s vrátnými. Zeptala se ho: "Vy patříte k těm studentům?"
"NE! Já jsem jejich profesor! A svlíkat se nebudu!"
Potom v promítacím sále stále brblal a neustále měl nějaké nejapné připomínky, takže si Eva (bývalá učitelka) neodpustila nakonec repliku:
"Milí studenti, ráda bych vám řekla, abyste si vzali příklad ze svého učitele, ale dnes bohužel nemohu."
Starší pán se zdvořile představil a sdělil, že má problém. Že jde za takovou šikovnou starší paní, co pracuje hodně nahoře takhle vzadu. Potom si vzpomněl, že to nahoře je Slovanská knihovna a jméno té paní že určitě začínalo na S. Jo, a uprostřed je T. Začalo hledání v telefonním seznamu nejen podle Slovanky, ale i odjinud, jména začínající na S i bez toho T uprostřed. Žádné se panu docentovi nelíbilo. Pátrání pokračovalo telefonováním do půjčovny Slovanky - pán neznal křestní jméno, nechtěl říci, proč za ní jde (podle druhu práce bychom snad poznali, o koho se jedná) a nakonec si vzpomněl: dělá pravoslavné věci!!! Hurá!!! Byla to paní MUSATOVÁ!!!
Informace (hala služeb):
Mladá maminka s dospívající dcerou: "Platí tady u vás průkazka Městské knihovny?" a vytahuje na mne magnetickou kartičku.
"Ne, my jsme Národní knihovna."
Ježiš, to mě nezajímá, já se ptám, jestli tady u vás platí průkazka Městské knihovny?!?"
(Osobo, neviděla jste tudy jít dvě děti?)
"Ne, říkala jsem vám, že jsme Národní knihovna!"
Dáma se otočí ke své dceři a s výrazem: "vona je vopravdu tak blbá?" ji požádá, aby se zeptala ještě jednou, že už na to nemá sílu.
Dcerunka se nadechne a štítivě se zeptá ještě jednou:
"Prosím vás, rozumíte mi? Já chci jenom vědět, jestli tady u vás platí průkazka Městské
knihovny?!?"
Byla jsem vopravdu blbá, nenapadlo mne nic, čím bych ji slušně utřela.
Neuvěřitelné!!! Po pěti létech přišel opět ten pán, co chtěl najít v novinách zprávu o tom, jak se splašili koně na svatbě kvůli vosám nebo včelám a všichni se zabili (někdy na přelomu století)!! Když jsem mu řekla, že tu jeho historku znám, a že se díky ní dostal do análů této knihovny (anál=řiť) před třemi lety, tak se skoro urazil, že už to hledá jak blázen hezky dlouho, ale pět let to ještě určitě není!!!
Po úděsné a strašně dlouhé a marné debatě, kdy se čtenář téměř úspěšně pokusil o to dokázat mi, že jsem úplně blbá a na tomhle místě nemám co pohledávat, na mne nakonec v zoufalství vybalil:
"Ste nějaká móc chytrá, co? Ale určitě nevíte, jak se vypočítá třetí odmocnina, že jo?"
"Ne, na to mám tabulky, ale Vy zcela určitě víte zpaměti, jak se vypočítá převod z Fahrenheita do Celsia, že jo?"
"Eeeee, moment, mám to na jazyku...!" koktal, ale nevěděl! Ale já jo, protože zrovínka před ním jsem to někomu hledala a měla jsem to ještě napsané na taháku před sebou: Fahrenheit minus 32, krát 5 a nakonec děleno 9 !!!!! To jsem si ulevila!
Seděla jsem u informací, neměla jsem na krku visačku se jménem a čtenář na mne vybafl:
"Kde najdu paní Fatovou?!"
"Neznám", zpozorněla jsem.
"To tedy néé, byla mi doporučena, že mi určitě pomůže!"
"A nejmenuje se náhodou Tafatová?"
"Jo, dyť povídám, ta Fatová!"
Objednanou knihu nepřivezli ze skladiště, protože kniha je ve vazbě a tudíž nepřístupná. Čtenářka všechno chápe, ale přesto chce tu knihu alespoň vidět! Vysvětlujeme jí znovu, že to nejde, že kniha je ve vazbě, takže ji nemůže dostat do ruky, ani ji nemůže vidět.
"Co mi to tu povídáte, prosimvás, ukázat mi ji snad můžete, ne?"
Došlo nám, že ji chtěla "navštívit" jako vězně ve vazbě.
Venku pršelo. A hodně. V hale pršelo taky. Na katalogu periodik stála přepravka ,
ze stropu do ní padala voda a rozstřikovala se kolem. U katalogu stály dvě čtenářky,
rozprsklé kapičky na ně padaly, ženské si brblaly do práce, až to jedna z nich nevydržela, zvedla hlavu ke stropu a zařvala:
"HERGOT, přestaňte už s tím cákáním!!!"
Další s deštěm:
Čtenář přišel a velice ostýchavě pošeptal:
"Nevím, jestli Vám to mám říct, ale začíná vám tu lehce pršet."
"Dobrý deň, možete mi povedať, kde nájdem písmeno -I- !"
"Je mezi -CH- a -J- ."
"A to platí aj pre autorov?"
Přišla éterická bytost jak z Felliniho filmu Amarcord, na obličeji vrstvy barevných líčidel a dlouhé umělé řasy, že by jí mávátko mohlo závidět. Donesla ukázat lístky vytažené z katalogu, co prý má s nimi dělat. Zděšená knihovnice se jí zeptala, jak se jí mohlo podařit vytáhnout ty lístky ze šuplat, když tam jsou ty dráty proti vytažení ?!? Dočkala se pouze udiveného zamávání řas a upejpavé odpovědi:
"No, dalo mi to práci, ale jsem zvyklá v životě překonávat i těžší překážky!"
"Jak se v češtině píše MÓPASAN?"
"Prosím vás, kde tady máte počítače číslo osm a devět na vyhledávání českých a cizích časopisů?"
"Ale to nejsou počítače, to jsou ty dva katalogy tady vedle vás."
"Cožééé? A jak se v tom proboha hledá?"
Pán, co byl za totáče v nejlepších letech, se bezradně zeptal:
"Prosím vás, jakou nomenklaturu by to mělo mít, aby se to dalo půjčit domů?"
Průkazky, pokladna, xeroxy:
"Co ten průkaz stojí?"
"Když studujete, tak deset, když ne, tak padesát."
"A když nestuduju?"
Telefony:
"Půjčovna - informace, prosím."
"Máte prosím vás Vlašína?"
"Jo, něco tu od něj máme, myslím jeho literární teorii a tak."
"I slovník literární teorie?"
"Jo, skoro všechno od něj."
"Tak si to přijdu koupit!"
"Proboha ne, to musíte do knihkupectví, my jsme knihovna!!"
Při telefonickém prodlužování knih půjčených přes počítač, se mi zpočátku stávalo (a nejen mně), že jsem se sluchátkem na uchu vyťukávala rodné číslo čtenáře místo do počítače na klávesnici na telefonu, jindy zase, že jsem po čtenářovi chtěla namísto jeho rodného čísla číslo směrovací a opět jindy jsem se hnala k vyzvánějícímu telefonu, vzala jsem do ruky čtečku čárového kódu (hrábě, skener, kopyto), přiložila k uchu a jako do telefonu jsem líbezně oznámila: půjčovna, prosím!
"Půjčovna, prosím."
"Mohla bych si u vás prodloužit telefonicky knížku?"
"Ano, řekněte mi rodné číslo."
"Té knížky?"
Půjčovna, pult:
Po delší rozmluvě proč tu knihu čtenář nedostal a proč je ztracená a že to musel být pěkný hajzl, kdo tu knížku ukradl, si knihovnice oddechla, že to má již za sebou a popřála čtenáři hezký den. Ten se nadechl a vztekle se na ni obořil: "Jak to myslíte???" a poté nasupeně odešel. Další čtenář ve frontě se na knihovnici soucitně podíval a uchlácholil ji: "Nic si z toho nedělejte, to byl jen nějaký filozof!"
Knihovnice se ptá čtenáře:
"Objednával jste jen tu jednu knížku?"
"Ano, já už tady v pátek byl a říkali mi, že mi ji tu nechají."
"Ale já ji tady nemám!"
"Ale říkali mi, že mi ji tu nechají týden!"
"A neměl jste ji náhodou převedenou do studovny?"
"No, už jsem ji měl v ruce."
"A byl jste ve studovně?"
"Byl!"
"Tak to si tam musíte dojít zase!"
"Tam jsou jiné regály?"
"Jo."
"To jsou nějaké študácké, hehe?"
Zbrklý starší pán vracel knihu, která neměla naši signaturu, pak se zjistilo, že nemá vůbec žádnou signaturu a ani razítko a že je zřejmě ze soukromé knihovničky. Ale pán tvrdě vyžadoval potvrzení, že knihu vrátil!!! Konflikt narůstal téměř k inzultaci, zapojili se do něj i přihlížející čtenáři, ale staříkovi jsme nedokázali vysvětlit, že když ta kniha není naše, že ji tady nemůže vrátit! Když tu se zjevil jak nazavolanou Hanuš a odvedl si vzteklouna do našeho kultochu, protože vzbudili zájem celé haly, jak ten stařík hulákal. Hanušovi se podařilo zázrakem starce uchlácholit a přimět k tomu, aby s knihou laskavě odešel, leč ten se při odchodu ještě jednou vrátil a chtěl si mocímermo zapsat Hanušovo jméno, co kdyby(!!) musel tu korunu zpozdného někdy zaplatit, tak aby měl komu rozbít dršťku.
"Tak mi řekněte Vaše jméno!"
"Hemola."
"Holoma? No to je případné!"
"Ne, Hemola."
"A křestní?"
"Hanuš."
"Aleš?"
"Ne, Hanuš."
"A máte nějakej titul, abych Vás o něj nevobral?"
"Ano, Dr."
"Nó, co taky jinýho, co?" měl se konečně k odchodu ten mistr světa. Hanuš celou tu dobu nehnul brvou, zato já jsem se klepala a bzikalo mi, jako před infarktem, ještě hodinu potom.
Čtenářka dostane od požadovaného titulu pouze druhý díl a hrozně se vzteká na Kateřinu:
"Chtěla jsem oba dva, dyť se podívejte, napsala jsem, že chci dva svazky!"
"Ale na této signatuře je pouze druhý díl, první bude na nějaké jiné."
"Ale já napsala, že chci dva, tak chci první i druhý, to je snad jasné, ne?"
"I kdybyste napsala, že jich chcete deset, tak Vám pošlou jen ten druhý díl, protože tam prostě nic jiného není, je to jasné?"
Paní odkvačí k informacím, je to pro ni vyšší inštanc a tam se oboří na Lídu:
"Ta Vaše kolegyně u pultu se mi snažila namluvit, že jsem úplně blbá a že tam máte jen druhý díl!"
"Měla naprostou pravdu!!" vypadne z Lídy, která to celou dobu sledovala.
"... ???"
Lídě dojde, že čtenářce potvrdila, že je úplně blbá, tak se to snaží honem napravit hledáním druhé signatury v počítači a naštěstí čtenářka odejde uchlácholena.
Referenční centrum:
Přišel čtenář k pultu a neohrožene se zeptal:
"Je tady Ota?"
"Asi už ne, před chvílí šel kolem a říkal něco o obědě."
Zdrceného čtenáře se ujala jiná kolegyně a zavedla ho do kanceláře - co kdyby tam Otík ještě byl.
Za chvíli se vrátila se slzami v očích, protože jí čtenář vynadal za to, že si z něj dělá legraci, protože on chtěl Ottův slovník naučný!!!!
Jarka Sedláčková v sedm večer zamykala, když ji od dveří vrátil telefon. Zoufalý student nutně potřeboval "odborníka na Internet". Když se ho zeptala proč, vysvětlil jí, že na naší domovské stránce máme knihu, kterou nutně potřebuje na zítřejší zkoušku, ale nemůže si ji otevřít, aby si ji mohl přečíst!
Další od Jarky:
Měla štěstí na vysokoškoláka, který neudělal zápočet a honemhonem sháněl "nějakou" knihu z psychologie. Po dlouhé a marné debatě jaký že obor z psychologie to vlastně chce, mu jen tak pro informaci ukázala, že pod tématem psychologie má počítač přes tisíc titulů, tak ať si tedy vybere a něco si přečte. Nějak se stále ošíval a nakonec z něj vypadlo:
"A nemohla byste tu knížku přečíst Vy?"
"A co byste z toho měl?"
"No, že byste ji přečetla, a potom mi řekla, o čem to je!"
Jarka má opravdu "štěstí":
Přišel k ní čtenář, který chtěl jedenapůlstránkovou anotaci Zdravého nemocného od "Moliéryho a Tartyfyho". Nejdříve mu chtěla vymluvit, že Moliére a Tartuffe není podle vzoru Rimskij-Korsakov, ale zželelo se jí ho před ostatními čtenáři, takže mu chtěla pouze vysvětlit, že v tom rozsahu, co potřebuje, jsou pouze obsahy z děl, kdežto anotace je krátká zprávička na pár řádků a ...
Čtenář ji káravě přerušil a spatra oznámil:
"Mě nebudete učit, co je anotace, já jsem vědecký pracovník!!"
Kolegové od nás:
Vrba ze studoven zničený z jednoho čtenáře si ulevil:
"Ježíši, ten byl tak blbej, že se divím, že trefil do knihovny!"
Synek jedné kolegyně poslouchal cosi o Městské knihovně v rádiu:
"Mami, to je tam, co pracuješ, viď?"
"Ne, já pracuji vedle, v Národní knihovně."
"Jo? To je taky v tom KASÍNU?"
Kolegové odjinud:
Kamarád, který pracuje u jiné firmy, si majloval s bývalou spolužačkou, zaměstnanou v jedné budapešťské knihovně - ale ne v té hlavní, kde jsme se učili ALEPH. Ptala se ho, co právě dělá, tak jí napsal, že si prohlíží knížky v Národní knihovně a objednává si je. Nevěřila, tak jí podrobně (maďarsky) popsal, jak se to teď dělá přes Internet. Ohromil ji, takže se zmohla pouze na:
No, vy jste tedy ON-LINE!
Jedna kolegyně pomáhala kupovat své kamarádce knihy podle nějakého úděsného seznamu. Byly asi již ve čtvrtém knihkupectví, když to tu kamarádku přestalo bavit a ztrapnila naši kolegyni před jejím známým prodavačem:
"Už toho nakupování v knihovnách mám dost, do další mě už nedostaneš!!!"
Překlepy, přeřeky:
čtenárna = studovna
Jenička a Mařínek = Mařenka a Jeníček
rekreační centrum = referenční centrum
Pošta:
"Oddělení soukromých katalogů" = souborné katalogy
Sesbírala či odposlechla