Čtenář prvnička vystál frontu u služby ve Všeobecné studovně a naštvaně se zeptal: „A kde je tady ta knihovna?“

„Kdy začne ta přednáška o informačních technologiích?“ zeptal se uživatel a já se orosila, protože z informačních technologií se kácím. Ale on se naštěstí ptal jen na školeníčko pro nové čtenáře.

Spadlo na mne ranní školení nových uživatelů, nic příjemného, natož veselého. A navíc na mne čekal u počítače takový, no starý, půlcentimetrové šedivé strniště kolem celé hlavy, jen jsem se modlila, aby měl v sobě „základní počítačovou gramotnost“. Měl, zaplaťbůh. A nechtěl žádné úvody, šel po konkrétním dotazu. Souboje šermířské, na pistole, na nože, bylo to zajímavé. Z toho mála, co bylo v počítači v knížkách i článcích moc nadšený nebyl, skoro všechno znal, tak jsem mu navrhla návštěvu Vojenského historického ústavu pod Žižkou:
„ … to jste moc hodná, slečno (!), já tam čtyřicet roků dělal … “
a tak jsem mu alespoň řekla o existenci mého oblíbeného štelářku v Referenčním centru, kde jsou slovníky a encyklopedie se zbraněmi ručními, palnými, chladnými a jinými. On se omluvně usmál a ještě omluvněji mi sdělil:
„ … skoro polovinu jsem napsal já …“

„Máte mapu k rejstříkům ?“
„Eeee, co to má být?“
„No potřebuju vědět, co je ve kterém katalogu za lístky!“

Pátek před Velikonocemi, zmoklej mlaďoch v kulichu: „Helejte, pani, potřebuju Blesk s tim článkem, jak ta ženská zabila náklaďákem vosum lidí!“
„A víte alespoň rok a měsíc?“
„Jo, to vim přesně! Bylo to v roce 1983 nebo 1973.“
„A jste si jistý, že to bylo v Blesku? Vždyť ten tehdy neexistoval!“
„Co mi tu budete vykládat, já jsem to čet!“
(Stalo se to v roce 1973, to byl ještě na houbách, ale asi viděl nedávno ten dokument na čétédvojce… Ale za blbou jsem zase byla já.)

Na téma „Co s tím uděláte“:
Pan Křížek se špatnou náladou si přišel stěžovat „na ty cholesteroly, co prodáváme v bufetu“.
Šéfová Vlasta se ho snažila přesměrovat jinam, protože s odbornou činností knihovny to zrovna nesouvisí. On stál umanutě na svém, že s tím něco musíme udělat teď hned. Ani odpověď šéfové - kdyby to lidi nekupovali, tak se to prodávat nebude - s ním nehnula a nakonec si ulevil:
„A napíšu to do Ptejteseknihovny!“

Podtéma myši:
Ženské zavřeštění a potom jekot:
„Tady je myyyyš! A dívá se na mě!“
Protože tady jsou myšičky stále a zatím odolávají všem deratizačním pokusům, uchlácholení té slečny jsem nechala na jednom soucitném čtenářovi. Ten se potom přišel informovat, co s tím udělám já a odešel velmi nespokojen s mým prohlášením, že ta myš je již zřejmě přiotrávená, a tak počkáme, až chcípne. (Mám s nimi – myšmi - nevyřízené účty, tahle nebo jiná mi tady ve skříni rozcupovala darované starší povlečení, které tu čekalo, až ho na jaře odvezu na chatu.)

A ještě jeden:
Pár dní předtím jsem před pochodující myškou varovala dlouhovlasou slečnu skloněnou nad počítačem: „Haló, slečno, nelekněte se, jde k vám myš!“ Ukázalo se, že je to pán, uložil si nohy na vedlejší židli a pokračoval v práci. Klídek, pohoda, mickeymauzoleum.

A zase ty normální:
Přišla stará paní, v únoru do tmavohněda opálená, scvrklá, připomněla mi paní Steimarovou. Chtěla Aškenazyho v němčině, tak jsem jí pomohla a vyplnila jsem jí i lístky. Při psaní jména čtenáře jsem se nevinně zeptala: "Jste paní Steimarová, že?"
"No to tedy néééé, já jsem Zdeňka Procházková, Štajmarka je o tři roky starší!" ohradila se uraženě. (Nedávno v tisku zmínili „štajmarčiny“ devadesátiny.)
"No to se omlouvám, ale ono se to v tomhle věku už ani nepozná, ne?" opět a zase blbě jsem se snažila napravit špatný dojem.

Nová vyšší verze našeho „Alefíčka“ je dost jiná než ta předchozí a často to odnášejí čtenáři, kteří si nechali udělat plastovou průkazku s fotografií. Některým platí staré dobré rodné číslo, některým již nikoliv, někteří mají nová identifikační čísla vytištěná a některým ta čísla na průkazce chybí. A některá čísla jsou tří až pětimístná a některá jsou doplněná nulami na deset míst. Blázinec. Počítač nafláká, co ho napadne, tiskárna to vytiskne a člověk čtenářský i knihovnický jen zírá.
Jeden nešťastný čtenáříček, kterému přestala fungovat jeho stará dobrá čísla, mi přišel vynadat, co že jsme mu to s jeho průkazkou provedli a protože byl ten den již několikátý se stejnou stížností, nešťastně jsem se omluvila: „Ale to nové číslo je generované počítačem, za to já nemůžu!“ A on se s despektem ohradil:
„Degenerovaný jste všichni!“

Helejte, co tam mám napsat, to ID je invalidní důchod ?

Jeden od Vlasty Kostlánové, který navazuje na nejkrásnější z otřepaných vtipů o tom, jak přijde pán do řeznictví a ptá se: "Dobrý den, máte zmrzlý držky?" "Ne, my si tady topíme."
Tak tedy :
Ta letošní městská zima, to je dlouhodobý pobyt v zakouřeném mrazáku. Mrazí nás v zádech, zamrzá nám Aleph i úsměv na rtech. A do toho přijde uživatel a praví:
"Ne, já to nechci s sebou! Já si to přečtu ve studovně. Tady je tepleji než u mě doma." Nedojalo by vás to? Dojetím blíže k jaru!

Další od Vlasty: Američanka Nancy hovoří česky asi jako já anglicky, ale domluvíme se. Kouká na můj monitor, procházíme spolu záznamy v NKC a zjišťujeme, co je třeba dohledat v klasickém katalogu. Se spokojeným "tak já jdu hledat v listí" pak odchází a já jí odpouštím, že s počítačem sama zásadně nepracuje.

Z Hostivaře :
Kolegyně Tadialová obsluhovala starší manželský pár, paní měla francouzské hole a vedla hlavní slovo. Stále skákala svému manželovi do řeči a peskovala ho, no fúrie. Ten chudák si nakonec dovolil oponovat a jako důkaz použil pro knihovnu název „univerzitka“. Ta ženská ho přetáhla holí a zařvala: „Nebyl jsi v univerzitce, byl jsi v Klementinu!“ Chudák…

Udýchaný pán vychrlil na Lucinku:
„Mám tady malý čtyři knihy!“
Lucinka si pomyslela jako tolikrát – jó, to známe, budou velký a bude jich šest - a nahlas se vlídně zeptala:
„A na jaké jméno, prosím?“
„ No Malýýýýý a mám tady čtyři knihy !“

A ještě jeden:
Lucinka sloužila s novým nezaučeným kolegou, práce bylo hafel, dveře se netrhly.
Jeden ostýchavý pán si počkal, až bude u pultu volno, a zeptal se:
„Mám takový obskurní dotaz….“ a než stačil domluvit, Lucinka ho briskně poslala na záchod:
„Na konec té chodby, skleněnými dveřmi doprava a pak už to najdete!“ Pán se nedal, formuloval svůj dotaz znovu a spokojeně obdržel fundovanou odpověď.
Po nějaké době se Lucinka vrátila ze skladiště, čtenář nikde, jen na stole jeho laptop a pár věci. Podivila se, kam zmizel, a dostala od kolegy lakonickou odpověď:
„Tam, kam jsi ho od začátku posílala.“

A nakonec jeden anonymní předvánoční zaměstnanecký postesk z umývárny:
..Nejenže musíme počítat xerokopie ručně, protože nejsou schopný sehnat opraváře na copyguardy, ale i záchod si musíme zalejvat kýblem!

Ukázky z korespondence:

Odpověď cizinky : „Dekuji mockrat! V takovym pripade prijdu v Klimentiniumu.“

Vážený čtenáři,
děkujeme za upozornění. Jo, a všechny Vaše výpůjčky jsem Vám samozřejmě prodloužila do 24.6.06. S pozdravem X,x NK ČR
… a jeho odpověď:
Děkuji, jsem mile překvapen, že na druhé straně není blbý počítač, ale živý člověk, který něco chápe. S pozdravem Y,y