Cenzura a cenzurní orgány

Cenzura zahájená v období druhé republiky byla během válečných let ještě zpřísněna a rozšířena. Vydávání česky psaných děl bylo neustále regulováno a omezováno a počet česky vycházejících novin a časopisů byl postupně výrazně snížen. Usměrňování obsahů probíhalo jednak prostřednictvím tzv. tiskových konferencí, které byly v prvních okupačních letech pravidelně pořádány pro šéfredaktory a další členy novin, již byli vázáni mlčenlivostí o průběhu a obsahu těchto setkávání[1] a jednak tzv. Souborným přehledem pokynů pro tiskovou přehlídku, který platil už od 17. září 1939 a jimiž se řídili cenzoři. Pokyny byly rozdělené do devíti kategorií a vymezovaly např. úkol tisku, všeobecné zásady, hospodářské a sociální věci či postup při tiskové přehlídce.

Celkovou kontrolu tisku okupanti realizovali prostřednictvím formálně ustanovených českých autonomních orgánů. Kontrolou byl pověřen tiskový odbor Předsednictva ministerské rady (TO PMR), v jehož čele byl zpočátku Zdeněk Schmoranz[2] a pod nějž spadalo Kulturní oddělení. Později převzalo dohled nad médii oddělení kulturně politických záležitostí Úřadu říšského protektora.[3] Součástí oddělení byla tzv. skupina Tisk, vedená SS důstojníkem Wolfgangem Wolframem von Wolmarem. Oficiálně byla označena za poradní orgán TO PMR, ale ve skutečnosti mu byla plně nadřazena. Cenzuru nadále provádělo pod TO PMR spadající Ústředí tiskové dozorčí služby (ÚTDS), které fungovalo už od konce února 1939.

Od tohoto období tedy docházelo k mnohem větší regulaci knižního trhu, která se také velmi brzy projevila ve fondech českých veřejných knihoven, jež zůstaly na našem území. „Ještě před okupací, 14. března 1939, zasáhlo do zabavovací agendy ministerstvo školství výnosem, kterým nařídilo, aby se ve veřejných knihovnách „nevyskytovaly“ knihy s komunistickou tendencí a díla propagující myšlenky a program komunistické strany, která byla vládním nařízením z 23. prosince 1938 rozpuštěna. K oběžníku byl připojen asi seznam deseti autorů, mj. Lenina, Stalina, Molotova (…).“[4]

Dalším zlomem v oblasti cenzury byl srpen roku 1940, kdy se stal novým vedoucím Kulturního oddělení v tiskovém odboru Němec Augustin Ritter von Hoop,[5] jenž vystřídal ministerského předsedu Josefa Chmelaře a postupně zavedl mnohem přísnější cenzurní opatření a omezování přídělu papíru.[6] Nakladatelé byli od té doby nuceni vyplňovat podrobné dotazníky o své činnosti, snižovat náklady knih, předkládat návrhy na zřizování nových edic, zasílat povinné výtisky apod.

Hoop se rovněž snažil neustále rozšiřovat pravomoci svého úřadu, proto později nedohlížel jen na cenzuru literární, ale také divadelní, výtvarnou, hudební či biografickou. Od 1. května 1941 pak provádělo předběžnou prohlídku knih už jen Kulturní oddělení předsednictva ministerské rady ve Vodičkově ulici v Praze.

Součástí Kulturního oddělení byl také referát, který dohlížel přímo na písemnictví. To znamenalo, že na základě podkladů od Úřadu říšského protektora, gestapa a kulturního oddělení tiskového odboru, vydávalo soupisy škodlivé a nežádoucí literatury.[7] Po reformě státní správy bylo toto oddělení zachováno a včleněno pod nově přebudované Ministerstvo lidové osvěty v čele s Emanuelem Moravcem.

Seznamy zakázaných autorů a knih

Od roku 1938 Masarykův lidovýchovný ústav ve spolupráci s Ministerstvem školství a národní osvěty ustanovil komisi pro revizi obsahu veřejných knihoven, jež pravidelně uveřejňovala seznamy knih, které měly být vyřazeny z knihoven (viz podkapitolu č. 2.5.1). Takto vyřazené knihy se odvážely příslušným okresním nebo policejním úřadům.

O několik měsíců později začali sami nacisté vydávat seznamy tzv. prohibit (hlavně knihy a další neperiodický tisk), na jejichž základě vyřazovali „nežádoucí“ knihy z knihoven a zamezili jejich prodej v knihkupectvích.

Nejprve obdržel tiskový odbor Prezidia ministerské rady v dubnu roku 1939 návrh na první seznam prohibit, který na příkaz pražského policejního ředitelství vypracoval Svaz knihkupců a nakladatelů. Seznam byl vydán 10. srpna téhož roku, obsahoval 744 titulů a později byl doplněn ještě dodatkem.[8] Tento seznam zakázaných titulů byl pouhý počátek, neboť nacisté během války vydávali své seznamy zakázaných knih.

První vyšel začátkem roku 1938 a nazýval se Liste des schädlichen und unerwünschten Schrifttums. O tomto seznamu Václav Poláček píše, že výtah z něho poslalo v podobě zabavovací listiny Ministerstvo vnitra Svazu českých knihkupců a nakladatelů 4. dubna 1939.[9] Další seznamy už byly dle názvu určeny přímo pro oblast Protektorátu.

V letech 1940–1944 nacisté postupně vydali dva tzv. Seznamy škodlivého a nežádoucího písemnictví v Protektorátu Čechy a Morava, které byly doplněny dvěma dodatky. Poslední seznam z roku 1944 byl nejrozsáhlejší, obsahoval cca 4 000 knih a byl nazvaný Zelená kniha.[10]

Nacisty vydané seznamy obsahovaly stovky zakázaných autorů a knih, které musely být vyřazeny z veřejných i domácích knihoven, z knihkupectví, nakladatelských skladů, ale i z vědeckých ústavů apod. Jména těchto autorů se nesměla objevovat ani v denním tisku a časopisech. Tyto seznamy a oběžníky vydávalo především Ústředí tiskové dozorčí služby, byly přísně důvěrné a gestapo je mělo k dispozici také při prohlídkách knihkupeckých a nakladatelských skladů. Knihy zabavené podle těchto seznamů byly předávány policejním ředitelstvím v Praze a v Brně. Jelikož se jednalo o neveřejné materiály, do knihoven, nakladatelství apod. byly postupně zasílány přepsané části těchto seznamů a pracovníci zmíněných institucí se jimi museli řídit.

Mezi českými zakázanými autory byli např. bratři Čapkové, František Halas, Julius Fučík, S. K. Neumann, Vítězslav Nezval, Helena Malířová, Marie Pujmanová, Karel Teige či E. F. Burian.[11]

České úřady a české obyvatelstvo se snažilo tato nařízení a zákazy obcházet. Časté bylo např. předčasné ukrývání knih z důvodů možných leteckých náletů nebo tajné odvážení balíků knih na bezpečnější místa ještě předtím, než sklady přišlo prohledat gestapo či jiná státní kontrola. Václav Poláček píše, že zabavování a ničení knih bylo hlavní náplní především gestapa, zejména jeho oddělení II. P., jehož členové chodili na prohlídky kdykoliv se jim zachtělo. Naopak čeští četníci se snažili spíše pomáhat a schválně předem ohlašovali své kontroly, aby měli nakladatelé a knihkupci čas zakázané knihy schovat.[12]

Změny v knihovnictví po vzniku protektorátu Čechy a Morava

Vznik Protektorátu měl dopad na všechny oblasti kulturního života. České úřady se dostaly pod říšskou správu a čeští úředníci se museli řídit pokyny svých německých nadřízených. Během celého válečného období vznikaly seznamy knih, které byly tzv. nežádoucí, tudíž musely být odstraněny z knihoven, knihkupectví, škol apod. Vydávali je jak nacisté, tak Ministerstvo školství a národní osvěty. V dobových časopisech, které byly zaměřeny na knihovnictví či kulturu a lidovou osvětu, se ovšem o této problematice v podstatě nepsalo.[13] Jednak úřady nařizovaly, aby byly tyto instrukce před veřejností tajeny, a také redaktoři nesměli o zhoršující se situaci psát.

České veřejné knihovnictví spadalo pod úřad Ministerstva školství a národní osvěty a pod Masarykův lidovýchovný ústav, který byl v roce 1939 přejmenován na Ústav pro národní výchovu - Úřad lidové osvěty v Praze. Novým úkolem knihoven bylo šíření říšské myšlenky a podpora a plnění převýchovy českého národa, zejména pak české mládeže.

Na začátku okupace bylo sice mnoho veřejných knihoven poničeno, ale zároveň knihovny rozšiřovaly své knižní fondy, neboť přebíraly knihy ze zrušených spolků a od roku 1941, kdy byl vydán zákaz půjčování knih ze žákovských a učitelských knihoven, zaznamenaly veřejné knihovny růst čtenářů a výpůjček. Veřejnosti nepřístupné se staly také knihovny vědecké a odborné, které podléhaly přímé správně německých komisařů.[14] Ovšem postupné omezování různorodosti knižních fondů veřejných knihoven vydávanými zákazy mělo za následek, že lidé si tajně půjčovali knihy mezi sebou, tj. ze svých soukromých knihoven. Přesto byly české veřejné knihovny poměrně hojně navštěvované.

Kromě českých veřejných knihoven dále na území Protektorátu působily samozřejmě německé veřejné knihovny, které spadaly pod přímou německou správu – pod odbor Unterricht und Kultus (Výuka a kult), jenž byl zřízen při Úřadu říšského protektora. Knihovní síť německých veřejných knihoven tvořily zejména městské knihovny v Praze, Brně, Moravské Ostravě, Olomouci a Jihlavě.[15]

Revize veřejných obecních knihoven

Revize veřejných obecních knihoven probíhala od jara 1939 do jara 1940. Pracovní pokyny a seznamy nežádoucích knih sestavovala komise pro revizi veřejných obecních knihoven, která byla pověřena výnosem č. 31.911/39-IV/4 ze dne 7. března 1939. Byla sestavena z pracovníků a odborníků Masarykova lidovýchovného ústavu a spolupracovala s Ministerstvem školství a národní osvěty.[16] Ministerstvo pak tyto materiály ve formě závazných směrnic vydávalo. Návrh na vznik této komise byl iniciován Masarykovým lidovýchovným ústavem na začátku března, tudíž ještě před vznikem Protektorátu.[17] Hned po jeho vzniku bylo v plánu vyloučit literaturu komunistickou a literaturu proti systému Německé říše. V první polovině roku 1940 přibyly knihy o spiritismu, šifrování atd.

Všem knihovnám bylo nařízeno provést revizi obsahu knihoven podle zasílaných pokynů a už výnosem ze dne 14. března 1939, č. 42.016/39-IV/4, uložilo Ministerstvo školství a národní osvěty všem českým veřejným knihovnám obecním vyloučit literaturu s komunistickou tendencí.[18] Na to byl dne 17. března 1939 rozeslán první oběžník, který se odvolával na čl. č. 3, vládního nařízení č. 607 Sb., ze dne 5. listopadu 1919, kde bylo mimo jiné stanoveno, že ve veřejných knihovnách obecních nesmějí být knihy, které tendenčně snižují celé vrstvy obyvatelstva a rovněž díla, která směřují proti trvání a celistvosti státu.[19]

Dne 29. března 1939 vydal tehdy ještě Masarykův lidovýchovný ústav první seznam knih (komunistických), které navrhl vyloučit z veřejných knihoven obecních. Seznam byl vypracován zmíněnou komisí a byly v něm zároveň stanoveny zásady pro vylučování závadných knih z veřejných obecních knihoven.

Seznam shrnul hlavní zásady tehdejší klasifikace literatury:
1. knihy s tendencí komunistickou,
2. přežilý knižní balast, který vývojem úplně zastaral a pozbyl jakékoliv životnosti a nemá literární ceny,
3. knihy odporující národnímu cítění, tedy především rozkladné,
4. knihy mravně závadné,
5. knihy, které by mohly buditi náboženskou nesnášenlivost,
6. knihy poučné závadné politicky, se zřejmou tendencí odporující dnešním poměrům a budící nevraživost třídní nebo stavovskou,
7. knihy, které obsahují nepřípustnou kritiku hlav států nebo vládních systémů a zařízení jiných států,
8. knihy politické povahy, které by mohly zavdávati příčinu k ručení národní jednoty a národního souručenství. [20]

Kromě zásad bylo doporučeno, aby tyto seznamy nebyly publikovány v tisku, jelikož bylo pravděpodobné, že veřejnost by o zakazované knihy projevila nový zájem a koupila je v knihkupectvích, na která se seznamy z počátku války ještě nevztahovaly.

Seznamy dávaly k dispozici příslušné okresní úřady, které také od knihoven přebíraly vyloučené knihy. Z knihoven měly být vyloučeny rovněž knihy, které nebyly v seznamech uvedené, ale u nichž bude vzhledem k poměrům zřejmá jejich závadnost.

K seznamu byl připojen oběžník, ve kterém byly pokyny, jak s vyřazovanými knihami naložit, a byl připojen seznam prvních titulů, které měly být z knihoven vyloučeny.

Zmíněný oběžník obsahoval tyto pokyny: Vyřazené knihy musely být zabaleny nebo uloženy do beden a byly k nim pořízeny jmenné seznamy ve třech kopiích.[21] Poté musela být ověřena správnost seznamu a bedny byly úředně zapečetěny.[22] Balíky byly označovány římskými číslicemi a číslem příslušného výnosu a ukládány ve skladištích knihoven nebo na obecních úřadech.

Tento postup byl opakován při všech dalších revizích, které byly během války veřejným knihovnám nařízeny.[23] Seznamy byly postupně neustále rozšiřovány, jak přibývalo knih, jež se vládnoucímu režimu nehodily.

Přibližně do konce června 1939 komise vypracovala souhrnný lístkový seznam literatury, označené za politicky závadnou, kde bylo na vyloučení navrženo 317 spisů a brožur, dále všechny spisy 11 ruských bolševiků[24] a brožurková agitační literatura komunistická; pro částečnou závadnost pak navrhla vyloučit z oběhu 7 spisů.

Při posuzování mravně závadné literatury komise navrhla rozdělit tyto knihy do dvou skupin:
a) knihy, které mají být vyloučeny ze všech knihoven,
b) knihy, které mohou být ponechány v knihovnách v obcích nad 10.000 obyv., budou však tu vyřazeny z normálního oběhu a mohou být půjčovány jen s vědomím a pod osobní odpovědností knihovníka. [25]

K vyloučení ze všech knihoven bylo navrženo 76 knih, spisy Slávy Václava Jelínka a J. Trefného a 30 svazků sbírek. Z normálního oběhu mělo být vyloučeno 85 knih.

Do léta 1939 bylo dle archivních materiálů Ministerstva školství a národní osvěty vydáno celkem pět oběžníků s přílohami, které obsahovaly seznam závadných knih.[26] Poté byla činnost komise přes letní prázdniny přerušena a obnovena opět po prázdninách.

Do poloviny dubna 1940 měla být provedena také revize fondů v odděleních pro děti a mládež, kde se mělo postupovat dle seznamu knih, jenž byl určený pro školní žákovské a učitelské knihovny.

Dne 24. května 1940 vydalo Ministerstvo vnitra výnos č. D-3209-22/4-40-B o vylučování nevhodných knih a tiskopisů z veřejného prodeje a hlavně z veřejných knihoven obecních. Dne 12. července pak byl krajským referentům veřejné osvětové služby zaslán seznam knih a pokyn, aby nejlépe do konce měsíce prostřednictvím svých zaměstnanců vyřadili všechny spiritistické knihy a časopisy. Tuto revizi obvykle prováděli pracovníci knihoven ve spolupráci s českými četníky.

V praxi to znamenalo, že četníci obdrželi seznam závadných knih, rozdělený do pěti skupin. Jak uvádí Jan Málek, vyřazené knihy z první skupiny měly být nenápadně zničeny a o této činnosti měl být sepsán tzv. spalovací protokol. Knihy z dalších skupin pak byly zabaleny a zapečetěny podle pokynů z výše zmíněného oběžníku.[27]

Celkově komise pro revizi veřejných obecních knihoven sestavila v roce 1939 pět souhrnných seznamů, které obsahovaly přibližně 240 autorů, 5 edic a cca 400 i více knih.[28]

Během první poloviny roku 1940 k nim přibyly další seznamy, vydané jako souhrnný seznam v květnu 1940, který obsahoval 104 autorů a více než 200 knih. (Ovšem někteří autoři už byli zařazeni i v seznamech předchozích). Po vstupu USA do války v prosinci 1941 byly z veřejných knihoven brzy vyřazeny rovněž knihy amerických spisovatelů.

Dle Jiřího Doležala byla tato nejrozsáhlejší revize, kam byly zařazeny i nakladatelské sklady a knihkupectví, ukončena ke dni 15. listopadu 1941. V následujících letech byly prováděny menší revize a celkově jsou záznamy o 2 100 627 vyřazených svazcích. Velká část z nich skončila ve stoupě.[29]

Knihy a knihovny v táborech a věznicích

Při mapování knihoven a knihovnictví v letech 1938–1945 nelze opomenout knihovny, které vznikaly v pracovních a koncentračních táborech, a ani knihy, které tajně kolovaly mezi vězni v táborech a věznicích.

Jednalo se v podstatě o poněkud specifické knihovny, proto by tato problematika zasloužila podrobné zpracování. Jelikož to ale není v možnostech ani cílem této práce, v následujícím textu budou uvedena alespoň základní fakta, která se tématu týkají.

Jak je uvedeno v podkapitole č. 2.3, význam kultury a literatury byl v době okupace pro obyvatelstvo veliký. Tím spíše jeho význam rostl za zdmi věznic a pracovních či koncentračních táborů, kde vězni žili mnohdy v nelidských podmínkách, bylo s nimi zacházeno často hůře než se zvířaty. Literatura a kulturní život tak pro ně kolikrát představovaly jediný únik z kruté reality.

Ostatně, jejich význam nejlépe dokládají slova jednoho z bývalých vězňů, Vítězslava Hejduka: „Nikde a nikdy české slovo a česká kniha nebyly tak ve vážnosti jako ve věznicích a koncentrácích. A četlo se hodně, jen když jsme se k české knize mohli dostat. A poněvadž česká kniha v německých věznicích byla vzácností, našlo mnoho lidí, kteří dříve o básnickou sbírku ani nezavadili, kladný poměr i k české poesii a vůbec ke krásnému českému slovu.“ [30]

Knihy ve věznicích

Různých nacistických věznic bylo na území protektorátu Čechy a Morava několik desítek.[31] Podmínky vězeňského života se lišily v závislosti na důležitosti věznice, chování dozorců, druhu vězňů apod.

Bývalí vězni vzpomínají, že v některých nacistických věznicích byly české knihy a knihy vůbec spíše vzácností. „Být odříznut ode všeho kulturního dění a po měsíce nedostat do ruky ani knížku? Co to znamená, může vyprávět jen člověk, který po léta jako knihkupec mezi knížkami žil a i sám je vydával. Pusto, prázdno… Tak bylo na gestapu na Pankráci.“[32] Vězňům obvykle nezbývalo nic jiného, než vyvinout vlastní úsilí a kulturní život si prostě vytvořit. Jelikož na celách se sešli mnohdy lidé různého vzdělání a původu, velmi časté bylo, že se recitovala poezie, zpaměti se odříkávaly oblíbené úryvky z kdysi čtených knih, nebo se tvořily texty nové, které se pak hromadně předčítaly. Ti vzdělanější také ostatní učili např. cizí jazyky nebo vyprávěli o tématech napříč všemi vědními obory.

Dle vzpomínek Karla Reichela ve věznici na Pankráci knihy nebyly, až na jednu výjimku, jíž byla Machtova učebnice němčiny. Nikdo nevěděl, kde se vzala, a přestože to nebyla česká kniha, mezi vězni byla označována jako „Kniha knih“ [33] zkrátka už jen proto, že to byla kniha a oni v ní mohli číst.

Ve věznici v Litoměřicích se naopak české knihy objevovaly. Václav Běhounek vzpomíná, že někdy se tam objevily i knihy veřejně zakázané a vyřazené z českých knihoven. Důvodem byl nedostatek Čechů, kteří by Němcům pomohli tyto knihy identifikovat a přeložit, o čem se v nich píše.[34]

Také existovaly věznice, kde fungovaly i jakési knihovny a vězni měli dovoleno si např. na týden půjčit určitý počet knih. Na protektorátním území takto fungovala např. knihovna ve věznici v Pomořanech, kde vězni dostávali jednu knihu na týden, vždy v úterý. Podobně to fungovalo ve věznici v Táboře. K dispozici byla literatura různá, od levných indiánek, přes nacionalistickou literaturu, po hodnotná literární či filozofická díla.

Knihy a knihovny v pracovních a koncentračních táborech

Nacisté zřizovali po celé Evropě nechvalně proslulé pracovní či koncentrační tábory, které sloužily k hromadné likvidaci Židů a dalších nežádoucích osob. Také na území protektorátu Čechy a Morava jich během války několik vzniklo, z nichž nejznámější a největší byl zřízen ve městě Terezín. Dalšími tábory na protektorátním území byly např. tzv. kárné pracovní tábory v Letech u Písku či Hodoníně, které existovaly již před druhou světovou válkou. Po nacistické okupaci pak vznikaly především pobočky velkých koncentračních táborů. Pobočky byly např. v Litoměřicích, Chrastavě, Skrochovicích, Kamenickém Šenově, Lovosicích, Trutnově či Bruntále.

Oproti věznicím tábory disponovaly obvykle alespoň malými knihovnami, nebo soubory knih, které mezi vězni kolovaly. Jelikož se tamější režim v mnoha ohledech lišil od klasického vězeňského režimu, lidé v táborech měli více možností k uskutečňování kulturního života.

Pražská knihovnice Anna Kvapilová, vězeňkyně v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku, popisuje: „V koncentračních táborech, v těchto velkorysých novověkých mučírnách třetí říše, byl hlad po duševní potravě a po živém slově stejně trýznivý jako nedostatek chleba. (…) To, co se v táboře nazývalo kulturou, byly především verše, utkvělé v paměti ještě ze školních let nebo z denního styku s knížkami milovaných básníků (…) Opisovaly jsme si je na útržky papíru a nosily tajně po kapsách a za šaty, aby byly vždycky po ruce. (…) Krasopisně opsané na archu ukradeného úředního papíru dávaly jsme si je k svátkům a narozeninám jako nejmilejší dárek.“[35]

Terezín

V bývalém pevnostním městě Terezín byl během druhé světové války vybudován největší koncentrační tábor na našem území, který byl také označován jako ghetto Terezín.[36] Původní obyvatelé města byli přesídleni a v nedaleké tzv. Malé pevnosti bylo od roku 1940 zřízeno policejní vězení gestapa, jelikož kapacita pražské věznice na Pankráci již nestačila.

Ačkoliv byl původně tábor určen pro Židy a starší lidi (odtud také někdy užívaný název „starobní ghetto“), časem se stal tranzitním místem nejen pro ně, ale i pro ostatní obyvatelstvo z různých zemí Evropy. Odtud pak odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů na východě Evropy, kde největší byl v polské Osvětimi. V těchto táborech většina deportovaných vězňů dříve či později zemřela.

Počátky bohaté kulturní činnosti, která se během války v Terezíně odehrávala, spadají do prosince 1941, kdy ve snaze předejít tajnému setkávání vězňů a možným vzpourám, povolil velitel tábora tzv. Kameradschaftstreffen, neboli přátelské večery, jejichž program musel být předem schválen a během kterých se po skončené práci mohli vězni scházet. Při těchto setkáních se zpívaly písně, hrála se divadelní a kabaretní představení, recitovaly se básně, kreslilo se a velmi oblíbené byly přednášky na různá témata.[37]

Přestože v jiných táborech také kulturní život existoval, v Terezíně se sešel nebývale velký počet umělců, vědců a jiných vzdělaných lidí z různých oborů (př. lékaři, učitelé, spisovatelé, teologové, právníci, malíři, aj.), díky kterým jeho intenzita a rozmanitost udivuje ještě dnes. Vězni jeho prostřednictvím také skrytě projevovali svůj odpor proti nacismu.

Terezínská knihovna (Zentralbücherei)

Jak je uvedeno v monografii Město za mřížemi, knih bylo vzhledem k velkému počtu lidí v Terezíně poměrně málo a tak si je vězňové mezi sebou často půjčovali.[38]

Zpočátku měli obyvatelé tábora čtení zakázáno, ale od roku 1942, kdy bylo jasné, že z Terezína je jen přestupní tábor před deportací do táborů vyhlazovacích, byla četba legálně povolena a komandatura rozhodla o zřízení táborové knihovny. Knihovna byla zřízena 17. listopadu 1942 a dne 22. listopadu 1942 byl vydán tento rozkaz: „Dne 25. 11. 1942 bude v L 304 otevřena knihovna ghetta. Je zařízena jako putovní. Bedny s knihami budou půjčovány do kasáren nebo do domů. Zatím bude v provozu jen omezené množství beden. Jednotlivě si mohou půjčovat knihy jen lidé s opravdovým zájmem, takovým vydá pověřený vedoucí knihovny prof. dr. Emil Utitz zvláštní povolení. Úřední hodiny vedoucího jsou denně kromě soboty od 15 do 16 hodin, v sobotu od 10 do 12 hodiny a od 16 do 18 hodin.“ [39]

V knize o Jacobu Edelsteinovi, jednom z tzv. židovských starších, je o knihovně uvedeno: „(…) Pro nedostatek místa ji však budou moci navštěvovat pouze lidi, kteří mají zvláštní důvod, se souhlasem ředitele knihovny prof. dr. Emila Utitze. Dvě hodiny dvakrát denně mohl každý, kdo kdy někým byl, přijít do obchodu zaplněného až do stropu starými knihami. Lidé přicházeli: nohy vlekli únavou, boty měli rozbité, nos odřený od rýmy, ruce se jim třásly, ale toužili po psaném slovu. Ostatní si mohou knihy půjčovat prostřednictvím správce svého bydliště: vozík s pojízdnou knihovnou v kartonových krabicích se pohyboval od budovy k budově. V každé krabici bylo po třiceti knihách čím dál víc pokrytých skvrnami od polévky, plných bacilů, občas jim scházelo několik listů, které někdo vytrhl za jiným účelem ve chvílí nejvyšší nouze. Ale pojízdná knihovna nemohla utišit hlad po čtení: (…) romány zejména v češtině, tu byly zastoupeny nepatrně.“ [40]

Knihovna organizačně spadala pod oddělení Freitzeitgestaltung (oddělení volného času), které mělo na starosti všechno kulturní dění v ghettu.[41]

Knihovna měla zpočátku asi 4 000 svazků a její fond se poměrně rychle rozrůstal, neboť vězňům byla po příjezdu do tábora zabavena zavazadla a knihy, další část fondu tvořily knihy z různých zrušených knihoven a organizací a také sbírky knih z ukradeného židovského majetku. Ačkoliv knihovna disponovala poměrně velkým množstvím knih, vzhledem ke složení fondu (velkou část tvořily knihy v hebrejštině a byl nedostatek žádané beletrie) a množství vězňů to bylo stále málo. Vězni si proto z knih často vzájemně předčítali.

Knihovna se skládala z ústřední knihovny, putovních knihoven, odborných knihoven (lékařská, technická, oddělení péče o mládež), sociálních knihoven, čítárny a hebrejské místnosti. Knihy z putovních knihoven byly půjčovány v bednách cca po třiceti svazcích a každé dva týdny putovaly do jiného bloku. Sociální knihovny byly zřizovány v nemocnici, starobinci či v karanténě. Kvůli možnému šíření infekcí byly tyto knihy často obměňovány a páleny. Naopak tzv. hebrejská místnost byla vězňům nepřístupná a tvořily ji ukradené hebrejské tisky z různých židovských míst. Její personál měl za úkol sestavit reprezentativní knihovnu hebraik a judaik.[42]

K 1. červnu 1943 byla v rámci knihovny zřízena lidová čítárna, kde byly knihy a časopisy půjčovány pouze prezenčně a podle dochovaných záznamů se v ní denně vystřídalo na sto vězňů.[43] Od května roku 1944 byla knihovna přestěhována do větších prostor, které se nacházely v budově bývalého kina Orel v bloku L 415, protože její fond čítal už na 120 000 knih.[44] Odhaduje se, že za celou existenci ghetta se v knihovně postupně objevilo cca 200 000 knih.

Otevření táborové knihovny bylo vítaným zpestřením monotónního života vězňů. Kromě rozptýlení knihy také poskytovaly možnost, jak se lépe a snadněji vzdělávat, což platilo také u dětí, neboť jejich vzdělávání bylo tajné. Knihovna se také stala součástí filmu Vůdce daroval Židům město (viz přílohu č. 6), který byl donucen natočit jeden z vězňů, slavný německý režisér Kurt Gerron.[45]

Terezínská knihovna byla v kontextu ostatních táborových knihoven výjimečná svou velikostí i podílem na bohatém kulturním životě vězňů. Dnes jsou knihy z terezínské knihovny součástí fondu knihovny Židovského muzea v Praze, kam byly převezeny v roce 1945. Na jejich pohnutou historii už upozorňuje pouze razítko s logem terezínské knihovny uvnitř knih.