Úvod

Jak ode mne nejspíš očekáváte, hovoře o vývoji knihoven, budu se zabývat především rozvojem informačních technologií. Ten v uplynulém desetiletí nejen podstatně ovlivnil fungování knihoven, ale zejména změnil celé prostředí, v němž knihovny operují, proto myslím, že je tento pohled korektní. Z triviálního kanálu propojujícího uživatele s knihovnou či knihovny mezi sebou stala se Síť úplně novým fenoménem, žijícím vlastním životem. Knihovníci zpočátku Síť jako zdroj informací nebrali příliš na vědomí, nyní mají tendenci kypící život Sítě zkrotit podle pravidel, která platila dosud. Prozatím se zdá, že živelný rozvoj Sítě je stále o něco napřed. To neznamená, že bychom se měli či směli vzdávat. Jen musíme Síť vzít vážně jako zdroj schopný často poskytnout uživateli informace, které dříve hledal u nás. Bereme-li službu uživateli jako své hlavní poslání, je zřejmé, že naším novým úkolem je pomoci mu, aby jeho hledání bylo co možno nejméně strastiplné.Knihovny v Síti: náčrt možné budoucnosti

Ohlédneme-li se o deset let zpět - kdy jsem měl tu čest poprvé vystupovat na této konferenci, zdálo by se, že můžeme být spokojeni se zřetelným pokrokem. Nemám ani tolik na mysli absolutní stav věcí (zlepšená obsluha uživatelů knihoven vyjádřená počty elektronických katalogů knihoven, dostupnost služeb Sítě – různé úrovně – ve velkém počtu knihoven, kvalitní knihovní informační systémy české provenience, národní bibliografie za dostupnou cenu v elektronické podobě, atd.): nemá smysl porovnávat nesrovnatelné. Jde mi spíše o to, zda a jak se proměnily znalosti a schopnosti knihoven rozvíjet svoji činnost (zde soudím, že máme důvody k optimismu) a jak se změnily postoje knihoven ke spolupráci jako nutnému předpokladu úspěchu, který v  prostředí Sítě jen nabyl ještě větší závažnosti (zatímco zde vidím stále ještě značné rezervy). A za vůbec nejdůležitější považuji schopnost porozumět trendům, které v nejbližších letech podobu knihovnictví citelně změní, abychom mohli své chování adaptovat na měnící se podmínky předem a nebyli tak ve vleku událostí.

Současný stav

Snad je přijatelné tvrzení, že knihovnická scéna je tvarována především rozsáhlejšími projekty, které udávají směr ostatním.

Projekty MAKS a na Slovensku IKIS měly podle mého názoru význam hlavně metodický: velké množství knihoven a začínajících producentů knihovního software se seznámilo se standardy, které sice nebyly dokonalé, ale jako první kultivace zanedbané role svoji úlohu splnily dobře. Přestože nejsem spokojen s dosaženým stavem projektu CASLIN, soudím, že poslání, které bylo deklarováno v Prohlášení o společném zájmu, totiž položit pevné základy celostátní knihovní sítě poskytující domácím i zahraničním uživatelům snadný, rychlý a bezbariérový přístup k informacím uloženým v knihovnách a informačních střediscích, bylo alespoň zčásti naplněno. Přinejmenším v tom smyslu, že byl rozhodnutím kolektivního orgánu ředitelů (šest na české, šest na slovenské straně) položen moderní základ standardizace dat (AACR2, UNIMARC, minimální záznam pro souborný katalog, zřetelný posun ke sjednocení věcného popisu na bázi LCSH, atd.), že vznikly pracovní skupiny pro skupiny činností vyžadující spolupráci a konsensus (katalogizace, souborný katalog, ochranné mikrofilmování, atd.), které i nadále větší či menší měrou plní svou demokratisační a koordinační roli, a že bylo zahájeno vytváření souborného katalogu na smluvním základě. Zdaleka není vše dokonalé, ale přesto sdílená katalogizace už snad je na dohled, řada knihoven čeká “jen co se to rozběhne”.

Pohlédneme-li na dosažený stav optikou stanovených cílů Prohlášení formulovaných v roce 1991, tj.

• orientace na služby veřejnosti
• podstatné zlepšení přístupu k sekundárním dokumentům, které povede k podstatnému zvýšení využívání primárních dokumentů jak v jednotlivých knihovnách, tak přes meziknihovní výpůjční službu
• posílení spolupráce/dělby práce v domácím i mezinárodním měřítku
• výrazný nepřímý účinek na koordinaci akvizice i dalších činností (mikrofilmování, aj.).

můžeme si jako odborníci – knihovníci pochvalovat, běžnému uživateli služeb knihoven však, kromě možnosti hledat v OPACích několika velkých knihoven, mnoho radosti CASLIN zatím nepřinesl.

Velmi úspěšně si vedl – a nadále vede – původní táborský projekt LANius, který po počátečním odmítání vzal posléze CASLINské standardy na vědomí; pevně věřím, že ku prospěchu svých klientů. Rovněž přijetí internetu, resp. TCP/IP jako hlavního protokolu pro komunikaci považuji za jednoznačný krok směrem k hlavnímu proudu. Trvale rostoucí souborný katalog a fungující sdílená katalogizace dokládají úspěch tohoto projektu.

Třetím rokem trvající podpora programu RISK jednak umožnila pokračování řady projektů započatých v rámci CASLIN v Národní knihovně a jiných velkých knihovnách, jednak umožnila či alespoň podpořila vpád informačních technologií až do vesnických knihoven: k nejbližší knihovně s internetem se dá v Česku dnes téměř odkudkoliv dojet na kole. Stále se však jedná spíše o “vytváření předpokladů“, investování do infrastruktury, zkrátka růst podhoubí, než o přímé a výrazné zlepšení služeb veřejnosti, neboli sbírání hříbků.

Určitým zlepšením s přímým účinkem pro uživatele je několik projektů souborných “prohlížečů”, umožňujících čtenáři jediný dotaz položit několika katalogům současně (TinWeb, AT-par, souborný prohlížeč STK, MVS Ing. Písečného, a jiné – více níže). Jednoznačně zaměřený na službu čtenáři je projekt INVIK STK, který také rozvířil otázku korektního vypořádávání autorskoprávních nároků v digitálním prostředí. Je příjemné, že SKIP na sebe vzal (poté, co již zprostředkuje vypořádávání “malých práv” autorských u audiálních nosičů) i tíhu vyjednávání s právníky a s ochrannými svazy autorskými v oblastech dalších.

“Hrozba” internetu

Obávám se, že to jsou titíž, kdo před pár lety slibovali “kancelář bez papíru“, kteří dnes straší zánikem knihoven, neboť “na internetu se najde všechno“. Ano, množství i volně dostupných informací je ohromné, na druhé straně možnost najít na Síti přesnou odpověď na přesný požadavek je podstatně horší, než je tomu u klasických databázových služeb. Otázkou je, zda to je zapotřebí, zda postmoderní zrelativizovaný svět poučený Heisenbergovým principem neurčitosti, že přesné zjištění není možné, zda si vůbec takovou stoprocentní informaci žádá. Ve společenských vědách bych byl nakloněn takovou tezi přijmout, jako původem technik si dovedu jen těžko představit a trochu bych se bál světa, kde se konstrukce mostu počítá podle náhodně ze Sítě vybraných algoritmů…

Digitální knihovny

Digitální knihovna je velmi vágní termín, ke kterému se váže řada mýtů [Kuny98]. Pro jedny je celý internet digitální knihovnou, obsahující texty, obrázky, zvukové nahrávky, videosekvence i virtuálně třírozměrné objekty. Ale jak taková knihovna slouží? Vyhledání z ní je ve srovnání s tradiční knihovnou daleko pracnější a kvalita informací je velmi proměnlivá. Vyžádá si ještě mnoho práce, než se bude schopnost vyhledat žádanou informaci moci měřit s tradiční knihovnou. Dalším nebezpečným mýtem je “rovný přístup pro všechny“ k dokumentům v digitální knihovně. Bude nejspíš trvat pár let, než i v Česku budou poskytovatelé internetu nabízet připojení zadarmo s vidinou získání další oběti reklamy; to nemluvíme vůbec o rozvojových zemích. Omezená šířka pásma (rychlost linky) tak znamená značný handicap “domácích” uživatelů proti institucionálním. Tady se zdá, že knihovny mohou opět sehrát roli jakéhosi moderátora a těm nejpotřebnějším tuto službu poskytovat. Zásadní výhoda internetu, totiž likvidace závislosti na prostoru a čase, tím však je značně narušena.

Vyhledávací služby

V počátcích se na internetu “surfovalo”, dnes si nalezení (v angličtině se používá termín discovery, neboli odhalení, či objevení!) užitečného zdroje téměř nelze představit jinak (pokud vám adresu neřekne kamarád) než přes nějakého zprostředkovatele. Jím může být buď strukturovaný seznam zdrojů (obvykle určitého omezeného oboru), který někdo sestavil a vzal na sebe řeholi jeho trvalé údržby. Druhou možností jsou vyhledávací služby (Alta Vista, HotBot, a další), které hromadí obrovské množství slovního materiálu ze stránek po celém světě a na požádání vyberou ty stránky, které nejvíce odpovídají dotazu. Přes trvalou snahu služby zlepšovat je obvykle užitečné zrnko zasuto v moři plev. Spolehnout se na to, že žádný relevantní dokument neunikl, je nemožné.

Kvůli spolehlivému?? nalezení dokumentu ve fondu knihovny vypracovali knihovníci pravidla popisu, jmenného i věcného, podle nichž vytvářejí záznam dokumentu, data o datech neboli metadata. V prostředí Sítě existuje několik typů (schemat) metadat [přehledně např. Tayl98], nejnadějněji vypadá tzv. Dublinské jádro (DC = Dublin Core podle Dublin, Ohio, USA, sídlo OCLC), pouhých 15 údajů (původně dokonce jen 13). Zatím jen málo vyhledávacích strojů metadata typu “Dublinské jádro” interpretuje.

Digitalisace sbírek

S digitalisací mají knihovníci zkušenosti již od dob retrospektivních konverzí katalogů. Téměř vždy náklady na retrocon zřetelně převýšily očekávané. To je dobře si připomenout, když uvažujeme o převodu částí sbírek do digitální podoby. Digitální sbírku je totiž třeba nejen vytvořit, ale také dlouhodobě udržovat. A zde již náklady letí strmě do výše, je totiž třeba zvolit některou z možných strategií, jak zajistit trvalou “čitelnost” digitálních dokumentů: buď uchovávat funkční technické muzeum anebo dokumenty v okamžiku, kdy dožívá digitalisační medium, přepsat na medium modernější. Navíc je zřejmé, že digitální kopie je také dokumentem, a tedy je nutné s ní tak i zacházet. Dokud je v “digitálním archivu” několik, či několik desítek CD, zdá se problém zvládnutelný, jakmile počet naroste do tisícovek, stane se složitost péče o archiv významnou položkou, mj. i finanční. Zdá se, že stále platí za nejspolehlivější a v konečném součtu i nejvýhodnější tradiční mikrofilm pro ochranu, digitální podoba pak pro zpřístupnění. Každý rozsáhlejší digitalisační podnik by proto měla předcházet podrobná studie nákladů a výhod/nevýhod digitalisace, ale především studie potřeb uživatelů.

Copyright a licence

Zdá se, že tyto dva modely plateb “spotřebitele“ autorovi (či spíše držiteli “práva kopírování”) budou i nadále koexistovat. Řada vydavatelů zpřístupňuje svoje tituly na svých “vydavatelských” serverech a dostává se tak do jisté míry do posice konkurence knihovny. Příplatky, účtované za digitální verzi titulu odebíraného v klasické podobě, poklesly z dříve žádaných i 25% již na 0% pro omezený okruh registrovaných uživatelů. Vydavatelé mají obavu, že digitalisace sbírek knihoven na jedné straně a snadnost ilegálního rozšiřování jimi dodaných legálních digitálních verzí dokumentů na straně druhé je připraví o část trhu a tedy o příjmy nutné pro přípravu a vydávání nových děl. Rozpor mezi rostoucí potřebou plochy k publikování vyvolanou systémem hodnocení výzkumníků a mezi nerostoucími rozpočty knihoven, které jsou často jediným odběratelem vysoce odborného časopisu narůstá [Šilh99] a je zjevné, že nějaké řešení se musí najít. Přes řadu iniciativ různých vrcholných knihovních spolků (ICOLC, LIBER) jsou zatím pozice vydavatelů (opírajících se o “autorský“ zákon) a knihoven stále zřetelně antagonistické, i když si obě strany uvědomují nutnost oboustranně přijatelného kompromisu.

Nový návrh českého autorského zákona dává knihovnám velmi volné pole v oblasti “pořizování tiskových rozmnoženin” i v oblasti digitálních medií, obávám se však, že v této podobě nebude mít dostatečnou podporu ve Sněmovně a že vydavatelská lobby nějakou formu zpoplatnění některých typů využívání dokumentů prosadí; zde bych se velmi rád mýlil.

Co tedy dále?

Porovnáme-li přínosy a nectnosti Sítě, je zřejmé, že bez ní už existovat nemůžeme. To neznamená, že bychom se, jako své cti dbalí knihovníci, měli spokojit s jejím stavem. Mám za to, že jako profese jsme neplnili svou roli dost dobře, dlouho jsme vývoj Sítě ignorovali v blahé naději, že to je jen módní výstřelek, který za chvíli odezní, a bude zase “klid”. Dnes je již každému zřejmé, jak bláhová to byla naděje: klid už nebude nikdy. Pokusím se načrtnout, kde soudím, že máme reálnou šanci vývoj ovlivňovat.

Identifikace zdrojů

V současném internetu je spolehlivá a trvalá lokalizace zdroje znesnadněna tím, že doposud je běžně implementován jen jediný ze tří plánovaných URI (Uniform Resource Identifier), o tom jsem zde hovořil před dvěma lety. S potěšením se dozvídáme, že došlo k jistému posunu a přinejmenším jedna implementace URN je takříkajíc na spadnutí: představitelé mezinárodní agentury ISSN, IETF a W3 konsorcia se dohodli, že ISSN by mohlo být takovým jednoznačným identifikátorem seriálových dokumentů na síti. Zda budou následovat ISBN a další ISxN zatím není jasné. Zdá se to být logické, ale vyhledávací síla URN:ISSN je proti URN:ISBN zjevně výrazně odlišná: v prvním případě je to celý seriál, ve druhém jediná “monografie”.

Na nás nyní bude, abychom dokázali přesvědčovat vydavatele všech “hodnotných“ elektronických seriálů, aby se přihlásili se svým titulem národní agentuře ISSN (shodou okolností v STK), která jim ráda ISSN přidělí. Nemělo by to být příliš těžké, je jistě v zájmu vydavatelů, aby právě jejich tituly byly na Síti dobře nalezitelné: jde jim o slávu, o peníze nebo o obojí.

Další výrazné zlepšení, které by ve velkém měřítku mohlo zase o něco přiblížit sen všech knihovníků a informačních pracovníků, totiž aby od citace vedlo přímé propojení na konkrétní místo v primárním dokumentu, se jmenuje SICI. SICI je kódové označení libovolné části dokumentu, obvykle se používá pro článek. Je to dlouhá a nesrozumitelná řada písmen a číslic, kterou vygeneruje volně dostupný generátor SICI kódu, tu pak může vydavatel otisknout u záhlaví článku. To by umožnilo nejen jednoznačné odkazování přímo na konkrétní místo v analytických bázích jako je ANL, či Chemical Abstracts, ale týž SICI je i možné vygenerovat, pokud je k disposici korektní citace. Pokud budou tyto dva mechanismy široce implementovány, stane se nalezení známé citace hračkou: ISSN určí server a SICI konkrétní stránku či její část, pak už zbyde jen nutnost vydavateli zaplatit horentní poplatek za přístup k textu. Úleva čtenářů tápajících po spoustě databází, katalogů a jiných nástrojů bude přímo hmatatelná.

Spolupráce systémů

Protokol Z39.50 už není v ČR neznámým pojmem. Existuje jedna domácí firma (Cosmotron), která ho používá pro komunikaci mezi instalacemi svých systémů na různých místech (nechci křivdit, ale – pokud vím – je jeho užití u jiných firem zatím spíše ve stadiu úvah). O technických “vnitřnostech” Z39.50 se bude více hovořit v příspěvku kolegy Tomáše Rubringera, zde se zmíním o jeho rozměru “politickém”.

V posledním roce se v ČR objevilo několik “strojů” pro trans-systémové prohledávání (ATpar [Bart99] prohlížející Alephovské a Tinlibovské katalogy, stroj pro MVS Ing. Písečného prohlížející katalogy LANiovské, Tinlibovské a jiné). Těch si velmi vážím pro jejich zjevný účel usnadnit život uživatelům služeb knihoven využitím všeho, co je již dnes na Síti k disposici. Jejich autoři jsou si však sami vědomi zřejmé omezenosti a zranitelnosti těchto “strojů“: pokud kterákoliv z prohlížených instalací kteréhokoliv systému pozmění uspořádání svého webovského výstupu, znamená to buď ztrátu těchto informací anebo nový rozbor a programování analyzátoru. Tyto nepříjemnosti, zbytečně zdržující od vývoje funkcí nad daty získanými z různých zdrojů, odstraňuje právě Z39.50, jehož hlavním smyslem je poskytovat data a služby v uniformní podobě, bez ohledu na to, jak je který systém konkrétně postaven. Z39.50 je velmi rozsáhlý protokol s mnoha možnostmi variant při implementaci (autoři implementací o tom vědí své). Považuji proto za mimořádně důležité vytvořit – zcela neformálně – českou ZIG (Z39.50 Implementor’s Group) s účastí jak komerčních tak akademických vývojářů, aby vytvořila český “profil” (či spíše řadu vzhůru kompatibilních profilů) zajišťujících hladké “dorozumění” mezi českými Z39.50 servery a klienty. Ten by měl být přijat – podobně jako CASLINovské standardy nějakým tělesem representujícím zájmy českých knihoven. Naštěstí ani zde nemusíme začínat od nuly a můžeme se opřít o již alespoň částečně stabilizované profily CENL či projektu ONE, tím navíc “zadarmo” získáme nutnou kompatibilitu se světem.

Metadata

Dnes se zdá, že Dublinské jádro (dál jen DC) má šanci stát se světovým standardem – pokud vůbec ještě s něčím takovým můžeme počítat. Množství stránek jím vybavených a počet vyhledávacích strojů schopných DC interpretovat a vyhodnocovat sice zatím stále nedosahuje “kritické hmotnosti”. Lze se však nadít, že podíl poroste, mimo jiné i proto, že vlády některých zemí vyhlásily DC za povinný prvek stránek publikovaných vládními orgány. Mělo by být naším profesionálním zájmem – motivovaným péčí o blaho našich klientů – přesvědčit autory, publikující na Webu, aby přitažlivost svých stránek zvyšovali nejenom fascinující grafikou a javovskými legráckami, ale aby je učinili “vyhledatelnějšími” pro vyhledávací služby. To si ovšem žádá jednak informační kampaň, ale především službu, která vygenerování DC zařídí, či spíše citelně usnadní. Máme výhodu, že nemusíme začínat od nuly, v projektu Nordinfo i jinde na světě takové služby existují a jde “jen” o to, dohodnout se, kdo a kde na Síti ji bude poskytovat a spravovat, vyřizovat dotazy a reklamace, atd. Pak už je jen otázkou času, kdy začnou české vyhledávací služby – ve snaze nalákat na svoji co nejkvalitnější službu co největší počet klientů – tato data interpretovat. I tady máme dobrou zprávu: Masarykova universita s přípravou takové služby již začala, další vývoj bude věcí dohody a kapacit. I zde považuji za víc než nutné ustavit – opět neformální – skupinu, jejíž úradky by pak mělo potvrdit representativní těleso.

Brány a portály

Na řadě stránek knihoven i soukromníků se stále častěji objevují více či méně přehledně věcně utříděné “bookmarky”, záložky čili odkazy na (obvykle volně přístupné) zdroje. Ty představují často mnoho hodin práce a “trápení” s nedokonalými hledacími stroji. Ve světě (a nejen na západ od nás, ale třeba i v Maďarsku) běží projekty na “katalogizaci” takových zdrojů, to znamená především jejich zařazení do struktury předmětového katalogu příslušné instituce. Efektivnost takového počínání je často zpochybňována s poukazem na dynamiku a nestabilitu zdrojů na Síti. Podle mého názoru touto nestabilitou trpí spíše zdroje, o jejichž informační hodnotě lze mít pochybnosti, než zdroje kvalitních peer-reviewed (neboli lektorským sborem prověřovaných) informací. Proto považuji takové projekty za užitečné tím spíše, že snad již brzy bude možno nestabilní URL nahradit daleko stabilnějším URN:ISSN. Spolupráce v širokém měřítku a jistá forma “samoobsluhy” – tím mám na mysli snadnou možnost přijímat návrhy zajímavých záložek do takového katalogu – by jistě přispěla tápajícím čtenářům. Národní knihovna “katalogizaci” elektronických zdrojů má již ve statutu, o skutečném stavu projektu možná bude moci více sdělit kolegyně Stoklasová.

Konsorcia

Za “blýskání na lepší časy“ považuji vznik konsorcií na využívání zdrojů jako je konsorcium “chemické” využívající licenci na přístup k Beilsteinově databázi chemických sloučenin a procesů, či konsorcium universitních knihoven na přístup k Current Contents. Zdroje zprostředkovávané konsorcii jsou velmi nákladné. Nelze očekávat, že nákupem konsorciální licence ušetříme, to není zájmem dodavatele, a koneckonců ani naším: pro nás by měla být hlavním kriteriem kvalita informační obsluhy, tedy podstatně rozšířený okruh těch, kdo mohou daný zdroj využívat. Za významnou považuji probíhající iniciativu ÚKR, usilující o zlepšení stavu doplňování především zahraničních seriálových zdrojů podporou konsorciálního způsobu jejich pořizování a důsledným požadavkem na jejich elegantní a rovnoprávné zpřístupňování prostřednictvím oborově specifických center služeb (prozatím označovaných jako “Technologická centra”; termín se mi nelíbí, neboť podstatou není technologie, ale služba). Jedna věc je faktor technologie, jiná faktor lidský. Příznivým signálem na schůzce zainteresovaných v oblasti techniky a přírodních věd byla ochota a vůle ke spolupráci, bez ohledu na to, zda se další prostředky na nákup zdrojů podaří získat či nikoliv. Navržený nástroj by měl nejenom vytvořit souborný katalog (byť bibliograficky zdaleka ne dokonalý, nicméně lokačnímu účelu postačující), ale poskytnout i mechanismus pro “informovanou” akvizici účastnických knihoven. Věřím, že pro objednávky na rok 2000 již bude stroj funkční a že později bude možné jeho princip či i technologii použít i v dalších oborech. O “lidských faktorech” spolupráce jsem hovořil na konferenci SKIPu v Plzni [Svob99] a nebudu se tedy opakovat.

Hybridní systémy

Zpřístupňování informačních zdrojů pokročilo ve světě tak daleko, že konečně dochází k tomu, co se nabízí zcela samozřejmě: jejich integrace. A tak se stále častěji objevují prototypy i fungující systémy propojující data bibliografická, obrázky, audio i audiovizuální dokumenty, plné texty i nejrůznější druhy údajů faktografických seskupených kolem ústředního obvykle prozatím spíše úzce vymezeného tématu. Tomuto trendu odpovídá i nový koncept “katalogizace”, čtyřúrovňový model diskutovaný na půdě IFLA, založený na konceptu “díla“ (a poněkud paradoxně se tak přibližující stoleté “pruské instrukci“ [Knoll99]. Muzea a galerie, které užívají MARC formáty pro “katalogisaci” sbírek, jsou ve výhodě. Ale i pro ty další je tu dobrá zpráva: profil Z39.50 projektu ONE II pamatuje vedle bibliografických také na záznamy sbírkových předmětů. To podle mého názoru nasvědčuje tomu, že knihovníci a informační specialisté přijali výzvu internetu stavící do centra pozornosti individuum s jeho individuálními informačními potřebami a začínají klást zřetelně větší důraz na požadavky a potřeby klienta než na pouhý hladký chod “informační továrny”.

Služby

To vše by bylo k ničemu, kdybychom své chování nepoměřovali tím, proč zde jsme, totiž spokojeností informací lačného čtenáře. O INVIKu již byla řeč na začátku. Jeho logické pokračování, totiž rozšíření schopnosti dodat v “reálném čase” informace ze kterékoliv knihovny v Česku dosud vázla na dvou faktorech: jednak na nevyjasněných právních podmínkách takovou službu vůbec poskytovat, jednak na nepřipravenosti technických nástrojů, to jest souborného katalogu periodik potřebného pro distribuci požadavků i dostupného mechanismu pro jejich vyřizování a “dodávku” objednateli. Státní technická knihovna nyní intensivně pracuje na obojím tak, aby v roce 2000 již bylo možné aspoň v technických oborech takovou službu poskytovat, a tak efektivně sdílet informační zdroje. Jsem přesvědčen, že to je cesta, která – ač strastiplná a nutící k mnoha kompromisům – jediná povede k tomu, že naše mládež a naši výzkumníci nebudou informačně hladovět.

To vše samozřejmě za předpokladu, že náš výzkum přestane opisovat a začne vskutku zkoumat, že naše školy přestanou produkovat poslušné papoušky a začnou vychovávat mladé lidi zvyklé kritickému myšlení kteří nás tedy budou potřebovat a konečně že my knihovníci přestaneme zastírat svou pohodlnost tím, že to či ono “nejde” a budeme se věnovat svému velkému humanistickému poslání ze všech sil.

Závěr

Jako obyčejně, nic než “pot, krev a slzy”, je před námi hora práce. Povede-li se, odměna je veliká: spokojenost našich čtenářů, uživatelů, klientů.

Literatura

[Bart99] Miroslav Bartošek: ATpar: heterogenní virtuální www-katalog Aleph-Tinlib. In: CASLIN’99: Souborné katalogy: organizace a služby. Sborník příspěvků. Národní knihovna, Praha 1999

[Demp98] Lorcan Dempsey: Metadata: A Current View of Practice and Issues. The Journal of Documentation 54 (1998) #2 (March 1998)

[Knoll99] Adolf Knoll: ústní sdělení

[Kuny98] Terry Kuny: The Digital Library: Myths and Challenges. IFLA Journal 24 (1998) 2

[Skend99] Sasha Skenderija: The Media Paradigm for Information Science. Prozatím nepublikováno

[Šilh99] Jaroslav Šilhánek: Elektronické publikování In: Sborník příspěvků z výroční konference SKIP v Plzni. SKIP, Praha 1999

[Svob99] Spolupráce a strategické myšlení. In: Sborník příspěvků z výroční konference SKIP v Plzni. SKIP, Praha 1999

[Tayl98] Chris Taylor: An Introduction to METADATA Nalezeno 10.5.1999 na http://www.library.uq.edu.au/iad/ctmeta4.htm