V úterý 19. května 2015 se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konal druhý ročník komunitní konference KOKON. Stejně jako minulý rok i letos konferenci organizovali studenti Ústavu informační studií a knihovnictví a časopis Ikaros ji jako mediální partner streamoval.

Stejně jako minulý rok si úvodní slovo připravila Barbora Drobíková, vedoucí Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze. V krátkosti pohovořila o některých změnách a novinkách na ÚISK, mezi které patří například založení studentského spolku Librain, v krátkosti přiblížila program konference a účastníky pozvala na odpolední vernisáž výstavy k 65 letům ÚISK, která měla začít krátce po skončení konference.

Zahájení konference KOKON 2015; vpravo dr. Barbora Drobíková

Co se týče programu konference, v dopolední sekci byly prezentovány především výsledky projektových předmětů. Jako první vystoupily Pavlína Lonská, Mirka Pourová a Martina Snachová s příspěvkem "Proč mladí lidé nechodí do knihoven?". Jednalo se o výsledky pilotáže v zimním semestru a současně o součást dizertační práce Pavlíny Lonské.

Cílem práce bylo zhodnotit chování a informační potřeby lidí ve věku mladé dospělosti (25-35 let), přičemž byly vystaveny tři hypotézy: že lidé v tomto věku méně čtou, že chodí méně do knihoven a že knihovny vnímají jen jako půjčovny knih. Autorky si v rámci práce chtěly vyzkoušet kvalitativní metody a vytvořily proto personu typového ne-uživatele, s účastníky provedly hloubkové rozhovory, pozorování respondentů přímo na místě a tzv. mobilní etnografii, při které fotografovaly plnění úkolů a případné problémy.

Autorky se v rámci prezentace postupně střídaly a představily jak zmiňovanou personu, kterou byl třicetiletý městský strážník Petr Správný, tak i některé otázky z hloubkových rozhovorů - například "Jakým způsobem jste se dostali ke knize, kterou jste naposledy četli" - přičemž respondenti ji nejčastěji dostali od rodiny nebo od přátel, nebo si knihu na doporučení koupili. Výpůjčka v knihovně většinu respondentů ani nenapadla, a obecně z rozhovorů vyplynulo, že je pro většinu lidí lepší knihu vlastnit.

Co se týče zúčastněného pozorování, probíhalo přímo v prostorách poboček Městské knihovny v Praze, kde měli účastníci splnit vždy tři úkoly. V rámci mobilní etnografie byly fotografovány různé situace či problémy, u kterých byl vždy papírek s doplňující informací – např. nepřehledný katalog, nejasné řazení odborné literatury, chybějící kopírky atd.

V rámci pilotáže se ukázalo, že mladí lidé saturují služby knihoven jiným způsobem; například nákupem knih, domácími knihovnami či půjčováním od přátel. Knihovnu jako takovou vnímali bezprostředně po návštěvě relativně pozitivně; na jednu stranu ocenili klidné a příjemné prostředí, případně i blízkost; na druhou stranu se jim moc nelíbil nepřehledný katalog, chybějící kopírky či nevýrazné značení kategorií.

Účastníci konference

Jako další vystoupila Petra Černohlávková a Sofya Garmash s příspěvkem na téma "Migranti & knihovny". Základem práce byl dotazník v sedmi jazykových verzích, na který autorky získaly 122 odpovědí, a polostrukturované rozhovory s osmi respondenty z různých zemí. Výstupem projektu bude kromě příspěvku také článek pro odborný časopis New Library World a autorky pracují i na nástinu metodik na téma multikulturní společnost pro SKIP.

Po krátkém úvodu předala P. Černohlávková slovo Sofyi, která se podělila o své zkušenosti a začala několik minut hovořit rusky. Petra Černohlávková následně dodala, že pokud jsme si připadali zmateně, stejně tak si může připadat i migrant, když přijde do knihovny a knihovník na něj mluví česky, i když vidí, že mu nerozumí.

Po té se již přednášející začala věnovat jednotlivým otázkám, které zazněly v rámci polostrukturovaných rozhovorů - například "Jaká byla Vaše první kniha, kterou jste si přečetli v ČR?" nebo "Jaké je Vaše oblíbené místo v knihovně?". Na otázky odpovídali respondenti z Kuby, Španělska, Německa, Rakouska, Ruska či Slovenska a jejich preference se příliš nelišily od preferencí, které bychom čekali u kohokoliv jiného - například respondentka ze Španělska měla děti a tak si nejvíce oblíbila dětské oddělení a knihy pro děti patřily také mezi nejčastěji půjčované. Respondent z Kuby si zase oblíbil posezení u časopisů.

Poměrně zajímavá byla i otázka "Jak se na vás knihovník tvářil?", kterou doprovázely fotografie jednotlivých výrazů. Úsměvů tam bohužel mnoho nebylo; řada knihovníků a knihovnic se tvářila spíše zamračeně a někteří uživatele víceméně ignorovali. Průměrná známka od všech respondentů ale byla 1,5, což je naštěstí v souhrnu docela dobrý výsledek.

Neméně zajímavé byla také otázka, čemu uživatelé-migranti nerozumí nebo co jim vadí. Pro respondenta z Kuby to byla otevírací doba, pro uživatelku z Německa to byl složitý zápis do knihovny a jazyková bariéra, respondent z Rakouska si posteskl, že Ústřední knihovna není moc velká (ve Vídni mají větší). Každopádně ve výsledku se ukázalo, že většinou byly jejich zkušenosti pozitivní.

V závěru příspěvku se ještě představil celý realizační tým. Tutorkou projektu byla Katka Nekolová, samotný tým studentů pak tvořily Petra Černohlávková, Sofya Garmash, Michaela Chržová, Vanda Kratinová, Jarka Pachlová a Veronika Váchová. Kateřina Nekolová pak v diskusi ještě zmínila tři základní komunikační chyby: nemluvit jen česky nebo anglicky, nekřičet, a udržovat úroveň a úctu (tj. například migrantům netykat).

Kateřina Nekolová (druhá zprava) a členky týmu

S dalším příspěvkem vystoupili Lukáš Kolek a David Vávra, kteří pohovořili o aktuálně vyvíjené vzdělávací hře Československo 38-89. Jedná se o počítačovou hru založenou na výpovědích pamětníků z období Heydrichiády, přičemž hra se společně s dobovými materiály snaží hráčům předat informace o zmiňované době a o tom, jak se v ní žilo.

Způsobů, jak zobrazit historii, je celá řada, ale nejoblíbenější herní žánry, tj. střílečky z první osoby (typu Call of Duty) nebo strategie mají sice skvělou hratelnost, ale samotná historická realita je silně zredukována - většinou jen na dvě bojující strany, černobílý příběh a dobovou vojenskou techniku. Československo 38-89 se snaží spíše o příběh, o předání zážitků a zkušeností a zprostředkování informací z různých pohledů.

Hráč je ve hře v pozici vnuka, který se snaží zjistit příběh svého dědečka. Dědeček byl totiž v koncentračním táboře, ale nikdo neví proč. Hra se snaží předat komplexní zážitek, nikoliv univerzální pravdu. Formou rozhovorů s pamětníky, kterých je ve hře aktuálně osm, si hráč skládá obraz doby a "střípky" příběhu - a to z tolika úhlů pohledu, s kolika postavami hovoří (ať už to je vnukova babička, novinář, který kolaboroval, dělník, mladý komunista atd.). Hru také doplňují dobové materiály, krátké minihry a další.

Lukáš Kolek a David Vávra

Autoři během práce na hře také museli zvážit, jak bude hra pracovat s autenticitou. Hráč by měl mít na jednu stranu možnost interagovat, tj. ovlivňovat herní prostředí a měnit svá rozhodnutí; na druhou stranu ale autoři chtěli zůstat autentičtí a nechtěli dovolit hráči např. změnit historii - proto je příběh přenesen do přítomnosti a je veden v rovině vzpomínek.

Lukáš Kolek a David Vávra se v krátkosti věnovali i technické rovině hry, která žánrově připomíná adventuru a obsahuje například i větvení rozhovorů - je tedy možné vhodně kladenými otázkami zjistit mnohem více informací; a nebo si naopak neuváženou poznámkou část rozhovoru uzavřít.

K samotné "point-and-click" části využívají nástroj MIVE Editor, v rámci kterého pracují s jednotlivými scénami, předměty či skripty. V editoru tak mohou nastavit, že po kliknutí na zavřenou truhlu se změní obrázek na otevřenou truhlu, přehraje se zvuk zavrzání a případně se spustí i nějaké další akce. Ve hře je aktuálně 320 tisíc "ID" referencí různého obsahu (obrázky, objekty, scény, zvuky, skripty atd.).

První kapitola hry má název "Atentát"

Jako další vystoupil Filip Šír s příspěvkem "Save a Sound aneb zvukové dokumenty v ČR". Představil v něm neúspěšné snahy o vytvoření Národní fonotéky, které sahají až do začátku 20. století, do doby Rakouska-Uherska a projekt Virtuální národní fonotéky, která vzniká v rámci pracovní skupiny Moravské zemské knihovny.

Stejně jako Národní knihovna shromažďuje a archivuje knihy a časopisy, cílem Národní fonotéky je vytvořit souhrnný archiv zvukových dokumentů, kde by bylo vše od edisonových fonoválečků, před vinylové desky a magnetické pásky až po CDčka, DVDčka a další nosiče; a uchovat tak záznamy pro budoucí generace.

Nicméně něco jako Národní zvukový archiv aktuálně není a velmi pravděpodobně ani nebude. Jak ale Filip Šír demonstroval na stručné a pohnuté historii těchto snah, už se to "prošvihlo" - aktivity v 80. a 90. letech se nepodařilo dotáhnout do konce a dnes už nejsou finance ani lidé; a chybí příslovečný "tah na bránu".

Filip Šír (zdroj: Facebook)

Alespoň ve stručnosti: počátky zvukových záznamů sahají do roku 1877, kdy T. A. Edison vynalezl fonograf. V roce 1891 vznikla první nahrávka na českém území, v roce 1901 první gramofonová deska v českém jazyce. V roce 1910 se objevily první myšlenky o národní fonotéce (kterou prosazoval prof. J. Zubatý) a k největšímu rozvoji došlo kolem 30. let. V roce 1930 byla například založena ESTA, první ryze české gramofonové nakladatelství; z roku 1932 je i glosa Karla Čapka v Lidových novinách o národní diskotéce.

K dalšímu posunu došlo v 90. letech; kdy byl v roce 1991 ustanoven povinný "výtisk" do tří institucí (přičemž jednou z nich byla právě i Moravská zemská knihovna). V 90. letech se objevily také nové iniciativy, například ze strany Českého rozhlasu, Národní knihovny ČR, Českého muzea hudby atd. - ale nedostatek financí i osobností tyto aktivity zastavil. V roce 2010 pak proběhly tři pokusy o řešení situace pomocí projektů, ale všechny neúspěšné. V roce 2012 se proto MZK rozhodla vybudovat Virtuální národní fonotéku.

Projekt národního archivu či fonotéky bohužel není možné odkládat donekonečna, protože zejména u historických záznamů neustále postupuje fyzická degradace a hrozí tak definitivní ztráta nebo znehodnocení obsahu. Je také smutné, že pro oblast zvuku u nás neexistuje specializovaná instituce; na rozdíl od zahraničí, kde se této oblasti věnuje např. British Library, Library of Congress, National Film and Sound Archive v Austrálii či specializované portály, např. Europeana Sounds.

V ČR ale bohužel neexistuje kompletní evidence o domácí produkci, nemáme soupis institucí spravujících zvukové dokumenty, kompletní informace o stavu fondů a jejich zpracování, soubornou diskografickou publikaci, evidenci již digitalizovaných záznamů, či plány dlouhodobé ochrany a digitalizace ZD.

S kolegou Žabičkou se podařilo založit pracoviště digitalizace v Moravské zemské knihivně (ODZD) ve snaze vybudovat volně dostupnou databázi nosičů existujících na našem území a nahrávek vydaných u nás. MZK je tak aktuálně de facto v procesu "lobování" a hledá další cesty k rozvoji VNF; snaží se žádat instituce o předání již existujících záznamů, hledat zajímavá sbírky (zejména soukromé), zdigitalizovat vlastní fond a zpřístupnit ho, vypracovat metodické postupy, a postupně se stát generálním on-line katalogem.

Hlavní stránka Virtuální národní fonotéky

využívají k tomu i spolupráci se studenty (průzkum fondů, dotazníková šetření), dostupné granty a projekty (např. diskografická data k první československé firmě ESTA se podařilo realizovat za pomoci Vnitřních grantů FF UK), snaží se získat potřebné standardy. Snaží se také získat kontakty na zahraniční odborníky a účastnit se mezinárodních akcí, což se alespoň do jisté míry daří: v roce 2013 se zúčastnili setkání ve Vilniusu, v roce 2014 měli poster na konferenci v Kapském Městě a připravují příspěvek na konferenci v Paříži.

V závěru příspěvku nechyběla ani ukázka portálu. Ten je postaven na systému VuFind, sklízí data přes OAI-PHM nebo exporty, umožňuje obohacení dat o odkazy (např. e-shop Supraphonu, včetně ukázek zdarma; či odkazy na digitální nahrávky do Krameria). Kvalita získaných záznamů je různá; probíhá také průběžná snaha o deduplikaci, což je složitý proces a je vždy otázka, který záznam z kterého zdroje použít.

Co se týče dalšího rozvoje, cílem VNF je stát se portálem prezentujícím všechny významné sbírky ZD, snaha rozvíjet další funkce, agregovat diskografické údaje, zajistit propojení s funkcemi registru digitalizace pro zvukové dokumenty v paměťových institucích ČR, zpřístupňovat digitalizované ZD, rozvíjet fondy při respektování aktuálního znění autorského zákona a podporovat spolupráci student - vyučující - instituce.

Filip Šír odpovídá na otázky ohledně projektu

Iveta Svobodová a Sára Kulová následně představily projekt Dětské univerzity FF UK, a konkrétně projekt "Do virtuálních hlubin e-knihovny Městské knihovny v Praze". Jednalo se o výsledek práce v předmětu Informační a knihovnické služby, jehož výstupem byl právě seminář určený pro Dětskou univerzitu.

Nejprve něco o zmiňovaných projektech: Projekt Dětské univerzity (též pod názvem "Hledá se Sofie") je cyklus přednášek probíhající od letního semestru 2012/2013 a určený pro děti ze 3. až 5. třídy ZŠ. Jedná se o zajímavé kurzy z různých oborů, přičemž cílem je přiblížit dětem prostředí univerzity - každý student dostane index a po absolvování pěti kurzů dostanou symbolický diplom absolventa Dětské univerzity.

V rámci Dětské univerzity pak vznikl seminář "Do virtuálních hlubin e-knihovny Městské knihovny v Praze", který připravil tým ve složení Jana Křížová, Sára Kulová, Karel Matějka a Iveta Svobodová a jehož vedoucí byla PhDr. Radka Římanová. Úkolem bylo představit dětem možnosti čtení elektronických knih a představit jim nabídku volně dostupných knih v e-knihovně Městské knihovny v Praze.

Kurz s podtitulem "Navštivte s námi bájné hlubiny virtuálního knižního světa" se konal 21. března 2015 v prostorách ÚISK v Jinonicích, kde se ho zúčastnilo 20 dětí. Ty byly rozřazeny do tří týmů (Dášenka, Sherlock Holmes, Dvanáct měsíčků, Staré pověsti české) a v nich pak probíhala samotná výuka, tj. seznámení s e-knihami, čtečkami a nabídkou e-knih v MKP. Část výuky probíhala i v počítačové učebně, kde se studenti učili vyhledávat v katalogu MLP, prakticky pracovat se čtečku (např. jak nahrát e-knihu do čtečky), plnili úkoly v pracovních listech atd. Na závěr dostaly diplom a drobné ceny (tužky, samolepky, záložky). Současně vznikl i jednoduchý web, kde jsou k dispozici prezentace, doporučená literatura a vybrané odkazy.

Sára Kulová a Iveta Svobodová (zdroj: Facebook)

Posledním příspěvek dopolední sekce si připravili Martin Večeřa a Vratislav Kalenda ze společnosti Applifting, kteří pohovořili o přípravě webové aplikace pro evropskou výměnu orgánů k transplantaci.

Význam transplantace orgánů si asi dovedeme představit; občas se ale stává, že vhodný příjemce není ve stejné zemi, ale v nějaké jiné; a proto existuje i možnost mezinárodní výměny. Výměna orgánů musí ale proběhnout velmi rychle a proto se Evropská unie rozhodla tento proces urychlit a nahradit donedávna používaný telefon a fax mobilní aplikací. První taková aplikace (Coorenor od firmy Ders) vznikla v roce 2011 a s její pomocí se podařilo vyměnit 15 orgánů (což vypadá jako malé číslo, ale i tak je to 15 životů).

Evropská unie si přála aplikaci přepracovat a převzít pod svou správu, a proto společnost Ders oslovila právě společnost Applifting, aby ji přepracovali tak, aby splňovala všechny podmínky a požadavky EU. Unie měla totiž například požadavky na programovací jazyk a aplikaci tak bylo potřeba přepsat z C# do Javy. Požadavky byly i na další technologie, např. Oracle WebLogic a Oracle SQL, na kterých běží všechny aplikace EU.

Martin Večeřa (zdroj: Facebook)

Úkol byl na první pohled relativně jednoduchý, ale během práce se ukázalo, že i když je Java podobný jazyk, není tak flexibilní a efektivní. Přednášející to přirovnali ke stavbě v Merkuru; dá se v něm postavit auto i jeřáb; ale není to ono. Další problém spočíval i v tom, že v EU je 17 transplantačních společností, což znamenalo de facto tj. 17 zadavatelů, kteří měli různé požadavky a preference.

Jedním z oříšků bylo překvapivě i jméno aplikace. Jak už bylo řečeno, původní název byl COORENOR (neboli COORdinating a European initiative among National Organizations for ORgan transplantation); ale to EU přišlo dlouhé a složité, a tak se název změnil na OREXIS (Organ Exchange Information System). Nový název se ale poměrně rychle se změnil na EUROTRIS (EUROpean Transplant Information System). Těsně před koncem vývoje se název změnil znovu, tentokrát na FOEDUS EOEO (Facilitating exchange of organs donated in EU Member States European Organ Exchange Organization), který už aplikaci zůstal.

Vratislav Kalenda hovoří o vývoji názvu aplikace

V závěru své prezentace představili Martin Večeřa a Vratislav Kalenda také samotný systém, tj. např. možnost vyhledávání a řazení podle času, typu, věku, krevní skupiny atd.; či možnost poptávat orgány v rámci EU (pokud není vhodný dárce u nás). I v této oblasti je ale bohužel patrný vliv byrokracie; mezi organizacemi totiž existují určité pakty, tj. když se nabízí orgán, nabízí se nejdříve určitým zemím, a teprve po nějaké době (třeba 15 minut) se informace postoupí ostatním zemím EU.

I tak se ale podařilo vytvořit rychlý a snadno použitelný systém, který od poloviny roku projde (resp. už prošel) ostrým nasazením v rámci EU; autoři naopak přiznali, že měli na začátku více tlačit na klienta kvůli dodání podkladů, a měli také analyzovat původní dodanou analýzu (a více ji oponovat). Mimochodem, společnost Applifting už pracovala i pro ÚISK, kterému vytvořili např. i microsite pro uchazeče.

Microsite pro uchazeče Směr UISK (smeruiks.cz)

Odpolední část konference začala "americkou sekcí", sérií příspěvků odborníků a studentů z University of North Carolina at Chapel Hill v USA, kteří ÚISK navštívili. Moderátorkou sekce byla koordinátorka programu Erasmus na ÚISK PhDr. Helena Lipková, PhD., závěrečné slovo si připravil Ing. Martin Souček, PhD.

Jako první v této zahraniční sekci vystoupila Rhonda Jones, historička a aktuálně i studentka magisterského oboru Library Science na University of North Carolina, která se věnovala výhodám a nevýhodám knihoven v současné "electronic society", tedy společnosti založené na elektronických zdrojích.

Elektronické zdroje jsou samozřejmě dostupné i v knihovnách, ale jak Rhonda Jones zmínila, sama si ani původně neuvědomila, jak velký význam na jejich dostupnost mají vydavatelé a různé licenční poplatky. A právě přístup či dostupnost byla hlavní témata její prezentace; protože jakkoliv je přístup k informačním zdrojům v univerzitních knihovnách v podstatě samozřejmostí, řada lidí k tomuto prostředí (a tedy ani k těmto zdrojům) přístup nemá. A není pak divu, že jejich informační požadavky naplňuje v podstatě jen Google.

Určitou knihovnickou reakcí na tuto situaci bylo spuštění Digital Public Library v roce 2013. DPL, jejíž myšlenku odstartovala Harvardská univerzita v roce 2010, umožňuje archivním knihovnám a muzeím a dalším institucím spolupracovat a vytvářet síť přispěvatelů a tudíž i maximum zdrojů pro uživatele (tedy co nejširší veřejnost). Mezi největší "issues" patří jako již tradičně copyright či určitá tematická nevyhraněnost.

Velmi zajímavá je také eGranary Digital Library, která odstartovala v roce 2001 (v rámci projektu WiderNet), která poskytuje svým uživatelům obsah i off-line. E-Granuary Library obsahuje 30 milionů vzdělávacích zdrojů z více než 2.500 webových stránek, 60.000 knih a stovek CDček - a to vše je možné stáhnout na 4 TB disk a mít přístup v podstatě kdekoliv. Knihovna od roku 2010 implementovala Web 2.0 prvky, jako podporu komunitního sdílení, podporu pro modul Moodle a další.

Rhonda Jones

Jako další vystoupila Ebony McDonald, která pohovořila o své stáži v knihovně Environmental Protection Agency (EPA). Agentura EPA má totiž s univerzitou v Chapel Hill dlouholeté partnerství, které sahá až do roku 1975, a během této doby se stáže v EPA zúčastnilo již více než 300 studentů. V knihovnách EPA přitom mohou pracovat na různých pozicích, ať už se jedná o meziknihovní výpůjčky, rešerše či katalogizaci.

Stáž v EPA má pro studenty velký přínos, protože jim pomáhá platit školné (získávají zde stipendium) a je to především výborná příležitost pro profesní růst a získávání zkušeností - a to i na několika různých pozicích.

Ebony McDonald

Třetí prezentující byla Sara Thomas, která se věnovala tématu "Information Retrieval", neboli vyhledávání informací a podělila se o své zkušenosti z práce v univerzitní knihovně. Minulý rok totiž pracovala jako knihovnice v Ullman Library, což je samostatné historické oddělení v rámci ULC obsahující cca 13.000 svazků.

Sara Thomas pracovala v akvizici, takže mohla zmínit, že nejčastějším zdrojem knih byly dary odcházejících profesorů, kteří si nechtěli brát domů všechny knihy, které během svého působení nashromáždili. Což pro knihovnu znamenalo, že takto získané nové knihy nebyly velmi často až tak nové; a současně vznikala i řada duplicit - ty mimochodem nabízeli nejprve Univerzitní knihovně a poté případně dalším knihovnám.

Největším projektem, na kterém v knihovně pracovala, byla asi katalogizace off-printů (reprodukce článků z časopisů), které někdo v minulosti zorganizoval podle autora a bylo třeba vytvořit nové řazení podle témat a časopisů a doplnit ztracená metadata. V souvislosti s vyhledáváním provedla i krátký výzkum ohledně toho, jestli uživatelsky generované tagy pomáhají ve vyhledávání netextových dokumentů (obrázky, audio atd.); ale ukázalo se, že to není vhodná náhražka fulltextu a metadat.

Sara Thomas

Jako poslední vystoupila Rebecca Williams, která se podělila o svou zkušenost z univerzitní knihovny Wilson Library. Zde měla možnost pracovat na základě programu Carolina Academic Library Associates, což je partnerství školy a univerzitní knihovny. V programu je aktuálně zapojených 15 studentů (z cca 300).

Co se konkrétní pozice týče, Rebecca Williams pracuje v oddělení Research and Instructional Services (Special Collections), kde bude působit po celé dva roky studií (20 hodin týdně). Jedná se o oddělení, které obsahuje cenné historické dokumenty, které se obvykle nepůjčují a studují se jen prezenčně.

Rebecca Williams

Největší část svého příspěvku ale autorka věnovala velmi zajímavému projektu Civil War Day by Day, který knihovna v minulých letech realizovala. V posledních letech totiž uplynulo již 150 let od Americké občanské války, která probíhala v letech 1861-1865; a knihovna se rozhodla toto výročí oslavit tím, že každý den naskenovala a zpřístupnila jeden přesně 150 let starý historický dokument, navíc doplněný o přepis obsahu.

Civil War day by day blog byl velmi zajímavým nahlédnutím do tehdejší doby a myšlení lidí na Severu i Jihu. Zajímavým příkladem bylo například období po atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna - kdy se na blogu objevil dopis vojáka Unie, který nad jeho smrtí truchlí, ale současně i dopis ženy z Jihu, která jeho smrt oslavuje a naopak truchlí nad padlým generálem Konfederace Thomasem "Stonewall" Jacksonem.

Čtyřletý projekt byl velmi časově náročný, a to nejen z hlediska výběru vhodných materiálů, ale zejména jejich přepisu; dopisy a dokumenty byly většinou psané v ruce a přepisování několikastránkových dopisů zabralo hodiny práce, zejména když rukopis dotyčné osoby nebyl příliš čitelný. Projekt byl ale také velmi úspěšný a přinesl knihovně celou řadu pozitivní zpětné vazby i zviditelnění nejen u studentů.

Sekci zahraničních příspěvků uzavřel Martin Souček

Druhá polovina odpolední části konference KOKON se vrátila zpátky do Čech a k zajímavým projektům studentů ÚISK. Studenti SNM (neboli Studií nových médií) Pavel Schamberger, Robert Wunsch a Jan Vlnas zde například představili svůj projekt ASCII fotobudky.

S nápadem na ASCII fotobudku přišel na začátku roku tajemník SNM Jakub Fiala a skupina studentů tento nápad podpořila. Ústředním prvkem systému je mikropočítač Raspberry Pi s camera modulem, který umožňuje dělat snímky a nahrávat video až ve FullHD rozlišení. Studenti se také rozhodli, že zde spojí staré i nové technologie a jako periferie zvolili starou myš a starou tiskárnu. Chtěli použít i starý CRT monitor (případně obyčejné zrcadlo), ale ten se nepodařilo připojit a tak zůstali u klasického LCD monitoru.

Robert Wünsch a Pavel Schamberger (zdroj: Facebook)

Projekt ASCII fotobudky poprvé prezentovali na konferenci New Media Inspiration 2015, jejímž tématem byla "Digitalizace člověka" a ASCII fotografie byla zajímavým nápadem, jak zkombinovat moderní mikropočítač a "retro" fotografii připomínající fotku z Polaroidu. Vyfocené fotografie se navíc nejen tisknou, ale fotobudka je i twítuje a současně k nim přidává i náhodné hlášky (kterých autoři připravili asi dvacet).

Mimochodem, ASCII fotobudka původně vypadala jako normální fotobudka (tj. byla ze dřeva a polepená novinami a vyfocenými ASCII obrázky), ale shodou okolností ji někdo den před konáním konference KOKON rozmontoval a vyhodil, takže na KOKONu kamerka jen "punkově" visela na provázku za provizorní zábranou.

Zdrojový kód k projektu je na GIT Hubu, přičemž knihovna, která převádí obraz do ASCII, pochází již z roku 1997; recyklace technologií a propojení nového se starým tedy funguje nejen ve vzhledu fotobudky, ale i na úrovni samotného softwaru. Autoři nicméně uvažují o upgradu, protože s fotobudkou mají i další plány.

Vlevo: původní ASCII fotobudka na konferenci New Media Inspiration; vpravo: provizorní verze na konferenci KOKON

Jako další vystoupil Karel Matějka, který si připravil příspěvek věnovaný knihovnímu systému Koha. Jak praví například definice EBSCO, "Koha je integrovaný knihovní systém vytvořený knihovníky pro knihovníky". Systém Koha je open-source, je bezplatný a funguje na platformě Linux. Webové stránky projektu jsou k dispozici na adrese koha-community.org.

Kromě úvodního poděkování české komunitě pan Matějka ukázal i několik screenshotů systému, a představil nám interface pro knihovníky, OPAC pro návštěvníky, možnost stahování záznamů, vyhledávání, šablonu pro vložení záznamu atd.

Co se týče alespoň krátké historie, systém Koha vznikl v roce 2000 na Novém Zálandě, kde ho vytvořilo konsorcium Horowhenua Library Trust. Slovo "koha" znamená v maorštině "dar", což bylo vhodné označení pro systém, který je open-source a zdarma. Kohu v dnešní době používají tisíce knihoven po celém světě; u nás zatím MěK Česká Třebová a MěK Ústí nad Orlicí; chystá se knihovna Policejní akademie ČR a implementace probíhá také v knihovně Centra pro současné umění Praha.

Karel Matějka

Koha má aktivní komunitu vývojářů, programátorů, knihovníků i nadšenců. Je kontinuálně vyvíjena a splňuje všechny požadavky na moderní knihovnický systém. Podporuje samozřejmě také všechny důležité standardy, jako MARC 21 a UNIMARC, MARCXML, Z39.50, OAI-PMH, XLST, RSS, LDAP, WEB 2.0, SRU.

Systém Koha je proto ve výsledku, alespoň podle slov pana Matějky, pokročilejší než většina jiných systémů. Jednou z velkých výhod je například jedno webové rozhraní pro všechny moduly systému bez nutnosti instalace programu na každý počítač; dále pak nastavení a customizace podle potřeb knihovny, vlastní katalogizační šablony pro různé druhy dokumentů či možnost funkce offline.

OPAC Koha podporuje košíky, seznamy, komentáře či recenze čtenářů, fasety; dále pak novinky pomocí RSS kanálu podle individuálního dotazu, export záznamů do nejrůznějších formátů, volitelné odkazy na další webové aslužby (např. WorldCat či Google Books) atd. Pro náročnější uživatele je možnost nasazení open-source discovery systém VuFind.

Koha také defaultně podporuje responzivní design, tj. systém je použitelný na počítači, na mobilu i v tabletu; což opět valná většina českých systémů neumí (maximálně mají samostatnou aplikaci pro mobilní telefony). Koho by systém zaujal, může se podívat na anglickou demoverzi na adrese catalog.bywatersolutions.com (pro čtenáře) a intranet.bywatersolutions.com (pro knihovníky). Přístupové údaje jsou bywater/bywater.

Webové stránky české komunity systému Koha (knihovni-system-koha.cz)

Po krátké přestávce na kávu a networking přišla na řadu Kristýna Paulová, která představila organizaci NIP CZ (neboli Noví informační profesionálové), jako přestupní stanici mezi školou a praxí.

Zní to trochu depresivně, ale i mladé knihovníky může postihnout systém vyhoření. I ten nejnadšenější knihovník je po čase spíše znuděný, naštvaný a nenadšený, a to zejména proto, že práce není velmi často taková, jak si ji představoval. Zatímco na stáži během studia většinou projde během dvou týdnů každým oddělením, po nástupu do práce se dostane na stálo třeba ke katalogizaci a původní nadšení velmi rychle zmizí.

Na druhou stranu ale samozřejmě nemá smysl házet flintu do žita a po pěti letech studií knihovnictví opustit jen kvůli jedné nezajímavé pozici. Možností, jak načerpat novou sílu a hlavně optimismus je několik; a jedním z nich je vstoupit do nějaké profesní organizace.

Kristýna Paulová

Velikou výhodou knihovnických profesních organizací, aspoň podle Kristýny Paulové, je například to, že člověk dostane na každé schůzce kávu a sušenky. Tím ale výhody nekončí; organizace nabízejí kontakty, možnost spolupráce, možnost něco ovlivnit. A pokud má člověk obavu, že ve velké organizaci (typu SKIP) by jeho hlas nebyl slyšet, může se přidat i do nějaké menší, jako jsou například Noví informační profesionálové.

Jak už název napovídá, jedná se o otevřenou komunitu nových informačních profesionálů. V praxi to jsou studenti a čerství absolventi knihovnických a informačních oborů a fungují při Asociaci knihoven vysokých škol. Myšlenka na nový spolek vznikla v roce 2013, přičemž hned o rok později realizovali svou první akci.

Členové NIP CZ mají možnost změnit svět kolem nás - například co se týče lepšího přenesení zkušeností z praxe do vysokých a středních knihovnických škol. Spolek také nabízí kontakty, možnost učit se a poznávat nové věci - a to díky možnosti čerpat peníze z fondu AKVŠ u nás i v zahraničí. Jinými slovy, pokud člověk do NIP CZ vstoupí, práce ho bude zase bavit - a to i kdyby dělal pořád jen katalogizaci.

V závěru Kritýna Paulová zmínila i několik kontaktů - například na webové stránky, odkaz na skupinu na Facebooku nebo kontakt na zakladatelku spolku, Annu Vyčítalovou.

Webové stránky Nových informačních profesionálů

Jako další vystoupily Zuzana Čermáková a Giulia Manzella s příspěvkem "Evropská dobrovolná služba v Severočeské vědecké knihovně". Evropská dobrovolná služba je program Evropské unie určený pro mladé lidi (ve věku 17-30 let), kteří chtějí získat v zahraničí praxi skrze dobrovolnickou činnost. EDS dříve spadala pod program Mládež v akci, od ledna 2014 spadá pod Erasmus+. Program zjednodušeně řečeno pracuje s tím, že nás někdo někam vyšle a někdo jiný zase přijme - tj. existují vysílající i přijímající organizace.

Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem se do programu EDS zapojila poprvé již v roce 2011. Vše začalo na konferenci v Hradci Králové, kde Zuzana Čermáková viděla prezentaci slečny ze Střediska volného času (neboli "Déčko" Náchod), kde měli s tímto programem dobré zkušenosti. Rozhodli se tedy, že to zkusí i v SVKUL a po dlouhém boji s administrativou se jim to podařilo - a v roce 2012 přivítali první dobrovolnici. V ČR tak byli první (aktuálně se projektu účastní i MěK Litvínov a RegK v Karviné).

První projekt tedy proběhl v roce 2012, trval 6 měsíců a do SVKUL přišla dobrovolnice Francesca Donzelli z Milána. Druhý projekt se konal v roce 2013, trval 9 měsíců a navštívila je dobrovolnice Alessandra Lomonaco z Turína. Třetí projekt v SVUKL aktuálně probíhá, přičemž dobrovolnice Giulia Manzella z Moderny byla i na konferenci v krátkosti se podělila i o své zkušenosti.

Zapojení do programu EDL přineslo knihovně celou řadu pozitivních věcí. Kromě obecného přínosu jako jsou nové zkušenosti, procvičování komunikace či poznávání nových kultur byla spolupráce s dobrovolníky vždy i velmi praktická. Hned během prvního projektu například vznikl Open English Club zaměřený na konverzaci v angličtině, který existuje a funguje do dnešního dne. Nechyběly samozřejmě ani četné prezentace o Itálii i jednotlivých městech, či zajímavosti z italské kuchyně. Vznikl také zajímavý projekt "Čte táta netáta" zaměřený na společné čtení tatínků a jejich dětí.

Zuzana Čermáková

Následující příspěvek si připravil Martin Bouda, který představil projekt evropského audiovizuálního portálu EUscreenXL. Pan Bouda pracuje v oddělení správy programových fondů České televize, a právě projekt EUscreenXL (neboli "Europe on screen") je jedním z projektů, které má na starosti.

EUscreenXL je projekt Evropské komise navazující na předchozí projekt EUscreen (v letech 2009-2012). Jeho cílem je prezentovat evropské archivní dědictví - a to jak v rámci vlastního portálu, tak i formou agregace do portálu Europeana. Fungovat by měl do roku 2016, kdy ho pravděpodobně nahradí projekt další.

Na portálu euscreen.eu najdeme především publicistiku, dokumenty a zpravodajství od počátku televize do současnosti (tj. věci, které tam mohou dát z hlediska autorských práv). Může se jednat o málo známé záběry, klipy i celé pořady; obsah se vybírá primárně na základě 14 tematických okruhů, kde jsou předem definovaná témata jako vojenství, zdraví, kultura atd.

Martin Bouda

Co se týče zapojení České televize, projekt EUscreenXL umožňuje prezentaci archivního dědictví ČT, která sahá až do roku 1953, kdy televize začala vysílat. Jedná se tak v podstatě o jedinou zahraniční prezentaci Archivu ČT, a současně o unikátní platformu pro prezentaci čistě archivního výběru obsahu. Zapojené instituce mají možnost oslovit české i zahraniční uživatele a využívat nové technologie pro online prezentaci materiálů a publikaci metadat.

Samotný portál plní zejména vzdělávací a propagační funkci, probíhá agregace do portálu Europeana, dochází ke spolupráci mezi evropskými AV archivy (kam patří nejen televize, ale i knihovny, muzea či univerzity) a záznamy jsou rozšiřovány o řadu dalších informací, jako jsou titulky či překlady do angličtiny.

Co se týče čísel, ČT od začátku projektu dodala k agregaci na Europeanu 153 tisíc z plánovaného počtu 180 tisíc audio-vizuálních dokumentů; pro portál Euscreen zdigitalizovali a dodali cca 1.500 z 1.900 videí. Rozpočet projektu činil cca 50.000 € za tři roky, přičemž z 80% je financovaný Evropskou komisí a zbylých 20% z rozpočtu ČT.

Na závěr pan Bouda představil i některé tipy ke zhlédnutí, například rozcvičku z roku 1973, dokument o makrobiotičce, a poměrně vtipný rozhovor s pohraničníkem, který připomínal postavu pohraničníka z filmu Pelíšky.

Webové stránky projektu EUscreenXL

Následující příspěvek si připravila Klára Andersová, která se věnovala zámecké knihovně na Hrádku u Nechanic ve světle knihovědného bádání. Jednalo se o výsledek diplomní práce, kterou v minulém roce na UISKu obhájila a zároveň o téma, které zpracovala i do odborného recenzovaného časopisu pro historiky.

Jen pro úplnost, knihověda se zabývá nejen dějinami knihoven, ale i dějinami knihtisku či jednotlivých tiskařů, nakladatelů i nakladatelství, a současně se zabývá například dějinami ilustrací či knižních vazeb. Proto se i knihovědné bádání v rámci její práce věnovalo zejména historii a historickým detailům. Ostatně, autorka příspěvku na Hrádku pracuje i jako průvodkyně, takže k tématu měla více než blízký vztah.

Co se týče lokality výzkumu, zámek Hrádek u Nechanic (vzdálený asi 20 km od Hradce Králové) vznikl v polovině 19. století v novogotickém stylu a do roku 1945 patřil hraběcímu rodu Harrachů. Stavět ho začal František Arnošt z Harrachu a poté jeho syn Jan Nepomuk. Ve výstavbě pokračoval i Janův syn Otto, který na začátku 20. století zámek modernizoval - v roce 1914 tam nechal zavést elektřinu, opravil kanalizaci atd.

Klára Andersová

Posledním majitelem tohoto rodu byl Ottův syn Johan Nepomuk, kterému se stala osudná světová válka. Harrachové totiž měli velké pozemky v Krkonoších, na pomezí českých a německých hranic, a Johann se musel v roce 1939 rozhodnout, jak se postaví k německé otázce. Nakonec se rozhodl přijmout německé a rakouské občanstv, v roce 1939 vstoupil do Wehrmachtu, a v roce 1944 musel odejít na frontu. 12. května 1945 (tři dny po skončení 2. světové války) zemřel v americkém zajateckém táboře. Jeho manželka byla asi dva dny poté ze zámku vyhnána i se svými dětmi a zámek byl poté konfiskován v rámci Benešových dekretů.

Knihovna na Hrádku byla založena již v průběhu stavby zámku. Obsahuje necelých 6.000 svazků (konkrétně 5.955), přičemž se skládá z několika starších knižních celků (např. z knihovny Aloise Tomáše Raimunda z Harrachu, z knihovny panství Dolní Přím, či z knihovny Marie z Harrachu rozené Lobkowicz). Knihovna je novobarokně vybavena, je převážně z tmavého dřeva a obsahuje i několik tajných dveří.

Klára Andersová se dále věnovala podrobnému rozboru fondu knihovny z několika různých pohledů - např. jazykový rozbor (v knihovně převládají německy psané knihy, na druhém místě jsou knihy české), chronologický rozbor (nejstarší svazky jsou z roku 1583, nejnovější z roku 1944), obsahový rozbor (kde převládá beletrie) či průzkum zaměřený na razítková a rukopisná exlibris, podpisy, poznámky, věnování atd.

Interiér knihovny (zdroj: diplomová práce Kláry Andersové)

Poslední příspěvek konference KOKON si připravil Richard Papík, který na konferenci ocenil především rozmanitost témat, která podle jeho slov souvisí s tím, jak je rozmanitá sama informační společnost. Ovšem nejen rozmanitá, ale i stále rychleji se rozvíjející. A ačkoliv jakékoliv předpovědi jsou v našem oboru dost těžké (viz citát "Předvídat je těžké, zejména budoucnost", který se přiřazuje hned několika autorům), vše nasvědčuje tomu, že kvantitativní nárůst informací nebude možné zvládnout kognitivními schopnostmi a bude fungovat především strojová analýza a komunikace stroj-stroj.

Což možná není úplně příjemná představa, ale na druhou stranu, naše myšlení bohužel neroste stejně exponenciálně, jako se vyvíjejí technologie. Stačí pár let a dříve nemyslitelné se stane realitou - v této souvislosti Richard Papík připomněl citát Ephraima Kishona, který v roce 1999 na knižním veletrhu ve Frankfurtu považoval čtení e-knih na počítači jako absurdní. Naopak opačný extrém nastínil Marvin Minsky, vědec MIT v oblasti umělé inteligence, který prohlásil "Příští generace počítačů bude tak inteligentní, že budeme rádi, když si nás budou vydržovat alespoň jako domácí zvířata".

Richard Papík a citát Ephraima Kishona

Budoucnost je tedy nejistá, ale je na místě zachovat si optimismus. Dr. Papík se domnívá, že informační věda a knihovnictví je v souladu s 12 tématy digitální (informační) ekonomiky, a je velmi pravděpodobné, že v budoucnosti bude mít své místo - možná ještě významnější než dnes. Jen si budeme muset zvyknout na nové koncepty a případně nové pracovní pozice, které se budou týkat například práce s velkými daty.

Richard Papík zmínil také některá výročí. V den konání prvního ročníku konference KOKON (6. června 2014) uplynulo 70 let od vylodění spojenců v Normandii, v den konání ročníku druhého například oslavil 106. (a bohužel i poslední) narozeniny sir Nicholas Winton. Významné 65. výročí oslavil také Ústav informačních studií a knihovnictví (ostatně vernisáž výstavy začínala hned pár minut po skončení konference). V neposlední řadě oslavila jubilejní výročí i nenápadná organizace v Ženevě, která velmi výrazně ovlivnila náš obor: Mezinárodní telekomunikační unie.

Mezinárodní telekomunikační unie je nejstarší z mezinárodních organizací existujících pod hlavičkou OSN, a 17. května oslavila 150 let. Málokdo ji zná, ale její význam je značný. Právě na její půdě zazněl v roce 1994 historický projev amerického viceprezidenta Al Gora, který dal do pohybu vznik konceptu informačních dálnic a superdálnic (Information Superhighway).

V závěru docent Papík ještě zmínil, že i navzdory rychlému růstu digitální ekonomiky a technickému vývoji stále existuje problém nazývaný "digital divide" - a nejedná se jen o rozdíl mezi národy a zeměmi, ale i uvnitř určitého státu či společenského uskupení (jako EU či USA). A je to téma, které si nepochybně zaslouží naši pozornost.

Pár fotek z Instagramu: účastníci konference, technika pro streamování a ASCII fotobudka & přání ÚISKu k narozeninám (zdroj: #1, #2, #3)