(Malý redakční úvod: Následující příspěvek autorka zaslala původně do elektronické konference Knihovna. Nám se tak líbíl, že jsme autorku ponoukli, aby jej poslala do letní soutěže Ikara. Prvenství tomuto příspěvku nakonec uniklo jen o vlásek.)

Studovat si o prázdninách není v Praze jen tak, také knihovny mají prázdniny, a tak díky za tu možnost v Národní knihovně. Praská ve švech, zvláště ve dnech, kdy je otevřena i hala služeb.

Také já jsem vyrazila v úterý 14. srpna ve tři hodiny, abych si objednala starší ročníky časopisů. které potřebuji pro sou knihu. Šla jsem rovnou z práce a nesla jsem dvě igelitové tašky: v jedné byly dvě knihy, tři sešity a kazeta s disketami, ve druhé květák, salát (listový). káva (mletá 7,5 g) a dva rohlíky. Vlídně, podtrhávám velice vlídně, jsem pozdravila šatnářku a podala jí ty mé dva tašky. "Pani, my nákupy nebereme!" překvapila mne svou odpovědí na můj pozdrav. I rozvinula se debata v mnohém připomínající slavný Saturninův rozhovor s vrátným v nemocnici. Napřed jsem se dozvěděla, že to mám "támle napsaný". Támle však byl pouze řád šatny, kde bylo, tuším pod bodem 4 uvedeno, že do úschovy se neberou potraviny, podléhající rychlé zkáze. Prosím, to beru. Řekla jsem paní šatnářce, že květák, zvláště ve stavu syrovém, rozhodně nepodléhá rychlé zkáze, rovn26 tak rohlíky i mletá káva. Na to mi odpověděla, že ji to nezajímá, protože jí řekli, že nemá brát nákupy. Zeptala jsem se, co mi tedy navrhuje. Řekla mi, že si mám ty tašky napřed dát domů a pak jít do knihovny. Odpověděla jsem jí, že bydlím v Kunraticích, a asi bych do konce výpůjční doby nestačila přijet. Zeptala jsem se jí, proč nemůže tašky pověsit na háček, jako ostatní. Prý proto, že co kdyby se ta igelitka roztrhla a ona by musela vytírat podlahu. No, dejme tomu,to je argument alespoň zčásti logický. Poprosila jsem jí tedy, jestli by nemohla ty mé tašky dát pod pult. To prý není její povinnost a tím pádem ji to ani nenapadne.. Zeptala jsem se jí tedy, jestli by je namohla dát do jedné z mnoha volných přihrádek. Prý nemohla, protože co kdyby přišel student. Zeptala jsem se, jaký rozdíl je mezi čtenářem - studentem a čtenářkou ve středním věku. Na tento dotaz jsem nedostala odpověď vůbec. Situace mě začala bavit a probudila můj smysl pro nesmysl, o kterém Jan Werich říkal, že jej ženy nemají. Navrhla jsem tedy paní, co by řekla tomu, kdybych květák z tašky vyndala a ostatní v šatně nechala. Tento návrh paní za pultem zřejmě uspokojil, já jsem vyndala květák (salát byl kupodivu prokádrován jako nezávadný), ona ty dvě tašky klidně pověsila na háček a já mohla jít do knihovny.

Vkráčela jsem tedy do haly služeb s obrovským květákem. Pokládala jsem ho střídavě na několik katalogů, stolek u počítače, na výpůjční pult. Otravovala jsem paní u bisky, protože jsem potřebovala některá regionální periodika. Poradila mi rychle, a perfektně. Prodlužovala jsem si legitimaci. Květák, povalující se na nejnemožnějších místech nikomu nevadil. Doufala jsem, že z něj vyleze housenka a zmizí kdesi v nekonečných prostorách knihovny. Bohužel, to se nestalo. Všichni knihovníci i knihovnice, kteří ten den sloužili, byli stoprocentně profesionální a vlídní. Obzvlášť jsem obdivovala hodně mladého chlapce u zápisu čtenářů, který byl i ke starším lidem velice laskavý a s každým dovedl komunikovat opravdu na úrovni. Zrovna tak jeho jen o trochu starší kolegyně.

A o co mi jde? Co je to všechno platné, když do knihovny se jde přes tu šatnu. a tak mě napadla jediná možnost. Prosím, aby se pracovníci Národní knihovny zamysleli nad tím, jestli by nebylo vhodné umístit do prostor šaten nápis, kde by VELKÝMI PÍSMENY bylo napsáno: Služby v šatně nezajišťují pracovníci Národní knihovny, ale firma XY. Být zaměstnaná v Národní knihovně, pěkně by mě totiž štvalo, kdyby někdo takhle znehodnocoval moji práci.