Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Léto se štěnětem, čili pod psa

Čas nutný k přečtení
15 minut
Již přečteno

Léto se štěnětem, čili pod psa

2 comments
Rubrika: 

Když nečekaně při operaci zemřela naše stará pejsinka Drnda (takto hnědý trpasličí pudlík, kterému nenarostly nožičky do správné délky, takže i na čerstvě posekaném trávníku stála jako zabořená v louce před otavami), vypadalo to, že si po deseti letech konečně budu moci ráno o půl hodiny déle přispat a nebudu muset lítat se smrtí na jazyku o polední přestávce domů venčit psa. I když bydlím jen deset minut od knihovny, bylo to denní dilema, co dřív. Můj manžel (dále jen inža) se poslední roky pohybuje již jen pomocí auta, takže mu byla tato starost cizí. A protože je celý den doma, Drnda a on tvořili milující tým, který jsem já neustále narušovala svou přítomností.

Ale tyto libé představy o žádném psovi byly naráz ukončeny, a po třech dnech a hlavně nocích, které inža prokvílel a já nezamhouřila oka, jsem byla proti své vůli (spát se musí) donucena svolit ke koupi dalšího psa. Hned další den inža vytelefonoval přes útulky a potom přes chovatele (bylo jich asi patnáct), tu jedinou, která zrovínka byla k mání, někde na Kladně. Prý je to také trpasličí slečna, ale apricot, hnědé již nejsou. Ještě ten večer jsme ji poprvé viděli - na schodech otevřené verandy za plné tmy. Umrněné béžovorůžové klubíčko, k sežrání stejně jako všechna štěňátka. Vypadala, že nožičky bude mít dost vysoké a že to tedy bude pudlík do čtverečku, čili štaflík a ne obdélníkový, tedy špagetka. Měla černý čumáček i očička a tmavší srst na uších a kolem čenichu. Takže žádný vycmrdlý albín (viděla jsem takové), ale budoucí krasavice. Chovatelka slíbila ukázat matku a ostatní štěňata "příště", až bude očkovaná a s vytetovaným uchem. Další den telefonovala, že jo, že si pro ni máme přijet.

stene1.jpg

Cestou do Kladna jsme v Jenči brali nejlevnější benzín, od pumpy jsme se museli vecpat do levé odbočky a poté, co nás nějaké dobračisko zprava pustilo, naše Punto přestalo táhnout a z kopce dolů do Jenče jelo čtyřicítkou. Inža se rozklepal a místo aby zajel k pravému okraji, dokud to jelo alespoň samospádem, jel těsně u prostřední plné čáry a cloumal šaltpákou, protože mi nevěřil, že nám odešla spojka. Dole v Jenči na nás čekal návsový rybníček a vpravo plácek na parkování. Moc jsem se snažila zatočit mu volantem doprava, abychom alespoň z posledních sil zůstali stát někde mimo, ale když se auto definitivně zastavilo, stejně bylo celou polovinou ve vozovce. Inža byl na infarkt, střídavě fialověl a bělal a ke všemu ani jednomu z nás nefungoval mobil, do Prahy na odtahovku jsme se nemohli dovolat. Nakonec pomohl vedoucí prodejny naproti, zavolal vlastním mobilem a uvařil nám kafe. Čekali jsme u něj skoro hodinu i po jeho zavírací době. Mobil mi kupodivu fungoval do Kladna, tak jsem zavolala, že čekáme na odtahovku v Jenči a že tedy sorry, pro štěně si přijedeme někdy příště. Za půl hodiny přijel místo odtahovky jen ten maník se štěnětem v přepravce, abychom si to nerozmysleli! Teprve v autě vyplňoval papíry a já jak náměsíčná, bez kupní smlouvy, se řvoucím štěnětem na klíně, jsem vysolila několik tisíc! Porušila jsem všechny poučky z příruček o koupi štěňat a zůstala jsem s nepojízdným autem, paralyzovaným invalidou a s ječícím chlupatým klubkem sama.

Odtahová služba přijela za hodinu, jeli jsme tři a pes namačkaní v kabině náklaďáku, přes Roztoky do Velkých Přílep k našemu servisu a potom ještě domů, a celou tu dobu - jedenapůl hodiny - to štěně nezavřelo klapačku. Naštěstí byl řidič mlád a také pejskař. Vysvětloval inžovi, že Drnda byla jen jedna a každé jiné zvíře nebude to, co on chce, a aby se na to připravil, jinak bude děsně zklamaný. Věštecká slova, jak se později ukázalo. V naší ulici se inža zaboha nemohl dostat z kabiny dolů, tak ho milý kluk vzal do náruče a snesl ho. Za to, co nás stála celá ta anabáze s pozdější opravou spojky, bych měla třítýdenní leteckou dovolenou u moře na Krétě, ach jo.

Ještě ten večer inžovi vypadlo štěně z náruče z výšky 180 cm (další varování) a vypadalo to na zlomenou přední packu. Moje dcera Hanka, co ji milují všichni pejsci na Starém Městě, se zrovínka přišla podívat na naše nové štěňátko a tak jsme spolu ihned odjely na veterinu k Naxerovi do Vršovic. Teprve v čekárně jsem se podívala do papírů toho tvorečka a zjistila jsem, že jí dali nemožné jméno - z AMber ALIce jsem udělala AMALI (Amalí), Hanička to ihned zrušila a udělala z ní Amálku. Šok jsem zažila z toho, jak v ordinaci zjistili, že pacinku zlomenou nemá - chytili ji za zadní packy a donutili udělat pár kroků po předních. Dostala injekci analgetika (sestřičky se dlouze dohadovaly o tom, kolik tomu drobečkovi mají dát, aby ji neuspaly navěky) a cestou domů v metru již oblbovala celý vagon svou úchvatnou přítomností.

A potom to začalo. Čůrala ale nekakala. Všechny ty rady nad zlato, včetně mýdlového čípku, zabraly až čtvrtý den. Hned potom začala třepat hlavou, poplakávat a hladit si uši pacinkama. Měla je uvnitř obě špinavé a zanícené, nejen to vytetované. To znamenalo vzít si náhradní volno z práce, šupem na veterinu do Liliovky, vystříhání uší, mastička, rady. Jo a ostříhání ostrých drápků, při kterém konsternovaná doktorka prohodila, že jednou si to zvíře rozepne ten svůj kudrnatý overal a vyleze z něj na mě rotvajler. Cestou domů jsem se zastavila v Klementinu v knihovně, aby si Amalí užila obdivu obecenstva a tet. Užila si to. Večer poprvé zaštěkala a také se poprvé poblila (inžovi na kalhoty). Čurá a kaká za pochodu a úplně všude - ani neví, že to dělá. Další den konečně začala chodit "na záchod" do předsíně na vymezený kobereček. Ale jenom někdy.

Inža jí vyrobil z velké krabice "byt" s polštářem. Nespí tam ani omylem, ale nosí si do něj všechno, co najde a "zahrabává" si to. Tenisák, dva cinkací míčky, kousací botičku, velkou i malou pet flašku a konec. Už se tam nevejde. Tak leží venku a na těch věcech má položený alespoň čumák. Když jdu kolem a naznačím, že jí to vezmu, vrčí na mě. Proboha, nejsou jí ani dva měsíce, co bude dělat, až bude větší?

U Hanky na návštěvě o ní prohlásili sousedi, když jim visela na ruce s pacinkama zkříženýma pod hlavou: "Ona vypadá jako pravá! Je od Mattela?" Večer se mnou na záchodě chytla bez varování konec toaletního papíru do zubů a jako blesk s ním zmizela někde v bytě. Celý zbytek roličky byl v mžiku fuč. Asi viděla tu reklamu. Opravdu se mi chtělo bezmocně zaječet "mamíííííí!", ale měla jsem smůlu, byla jsem v tom sama.

Po vyčerpávajícím boji s česáním, když jsem si za odměnu po tom utrpení chtěla zabořit obličej do jejího kožíšku, mi vystartovala z náruče, obloukem plavmo směrem k inžovi. Chňapla jsem po ní ve vzduchu, ona se mi odrazila od ruky a letěla dál. Inža se jí taky jen dotkl, i jeho použila jako odrazový můstek a letěla pryč od nás. Opět se mi nepodařilo ji chytit, zase se odrazila a padala k zemi. Chytila jsem ji vleže těsně nad zemí a zůstala jsem zesláblá smíchy ležet ještě dlouho potom, když jsem si nás představila, jak ji chytáme ve vzduchu jako mouchu.

Umí si vyskočit na křeslo. Rozlítaná za tenisákem vyskočila na křeslo, ani nevěděla jak. Ale já jo. S rozběhem a půl metru od křesla, ne až u něj. Tak jsem ji přidržela za zadní nohy, inža hodil na křeslo míček a já ji chvíli nepustila. Nabírala otáčky jak tryskáč na letadlové lodi a když jsem povolila, vylítla na křeslo jako nic. S odrazem metr od křesla a s dopadem plavmo dolů! Seděla a udiveně se rozhlížela, kam se to vlastně dostala. Šoupla jsem ji na zem, odstrčila a ona pochopila. Nakonec skákala na křeslo i s velkou pet lahví v tlamiččce. Všechno dobré je ale k něčemu špatné. Najednou vzal za své i náš azyl na postelích, protože si již uměla vyskočit i na ně. Večer v koupelně vyskakovala vedle vany jak šmíráček na pérách, jen aby mne na chvilku viděla, jak sedím v pěně. Potom se začala drápat na bedýnku na prádlo, vzpomněla si, že už umí skákat a vyskočila si na ni. Jak byla v ráži, vyskočila i na pračku. A shlížejíc na mne shora byla najednou pánem situace. Tak si skočila dolů! Zrovna když jsem se jí začala schovávat pod vodu. Odrazila se mi od hlavy, dopadla do vody, ale pod ní jsem zase byla já, tak se naštěstí nepotopila celá. Hlava jí zůstala suchá. (Ach ty poučky - štěňata se do půl roku nesmějí koupat!) Mokrá a obalená pěnou vystartovala z vany na podlahu, vyběhla do mého pokoje a tam se vyválela na koberci. Tohle ji nikdo učit nemusel! Vypadalo to tam jako po havárii akvária. Z chlupaté koule byla najednou polosuchá vodní myš, byla jí zima, tak si to zkusila do teplé vody ještě jednou. Ale to jsem ji stačila chytit ještě nad vodou. Kdy konečně nastanou časy, abych ji nemusela lapat ve vzduchu?

Štěně má již "tříměsíční" očkování, ale řekli nám, že musíme 10 dní počkat, než bude smět ven mezi psy. Čurá a sází hovínka všude v bytě, i když jsem jí v potřebách pro psy koupila maxipleny na zem a speciální kapky, které prý zaručeně fungují. Nefungují! Když jsem s ní byla poprvé na dvorku, nehnula se ode mne a musela jsem s ní běhat jako pominutá, aby si to vyzkoušela. Vodítko v bytě zkusil inža zatím jen jednou, ale ta naše bestie považuje vodítko za smrtelně nebezpečné. Trénink v bytě jsme vzdali. Večer mi odpadlo cvičení, a tak jsem pozvala Hanku na večeři. Ze zištných důvodů, protože Hanička tu bestii učesala (skoro nás všechny zabila - ta bestie) a potom jsme všechny tři šly poprvé na procházku. S vodítkem a pet flaškou, kterou miluje. Z výtahu vyběhla tryskem a taktak stihla zabrzdit před schodama. Vypadala jako z kresleného filmu, vzpříčená na předních packách, že i ty brzdy byly slyšet! Klepáním pet flaškou na každý další schod jsme jí donutily těch deset schodů slézt. Venku jí to vůbec nevadilo, byla úžasná, vodítko nevnímala, do parku a zpět došla, ke konci už nemohla a vynutila si chování. Doma se ihned za dveřmi vyčůrala na koberec. Potom padla a spala až do půlnoci. Rozdováděnou jsem ji šoupla k inžovi v jednu v noci do postele, protože musím do práce, abych měla prostředky na její režii. A ráno mi to začne nanovo. Kláda jak hrom. Večer jsem ji dvě hodiny venčila se známou a jejím psem, naše plyšounka řádila jak pominutá, ke konci dávala najevo, že už by šla domů. Schody vyběhla tryskem, ve výtahu se chovala vzorně, bez problémů proběhla zamčenou mříží na chodbě a u bytu kňučela, že mi to nějak dlouho trvá. Za dveřmi na koberci se s úlevným povzdechem vylila a vyčítavým pohledem mi sdělila, že jsem taky mohla jít dřív domů, aby se mohla konečně vyčůrat.

Po hektickém týdnu, kdy inža definitivně pochopil, že Drndu ničím nenahradí, protože ten chlupatej blbec nejen že nepřijde na zavolání, ale neumí se ani pomazlit, všechno je jenom jeho a kouše tak, že inžovi teče krev z rukou i nohou, vydal prohlášení, že mám ihned prodat psa a peníze mu vrátit. Nabídla jsem mu ubytování v Bohnicích a zakázala jsem mu napříště komunikovat se mnou na toto téma. Už to začíná.

Koupila jsem pro ni další - malinký kartáč se zahnutými drátky, vejde se krásně i do kabelky. Večer jsem se odvážila k česání bez asistence další osoby. Buď už pochopila, že denní česání je životní úděl každého pudla a tedy i její, nebo to tím mrňavým kartáčkem tak netahá. Jenom kňourala, dokonce i na pacičky si nechala sáhnout a potom strpěla i uši a bříško. Ta byla krááásnááá! Po proceduře se vyválela po koberci, prolítla pod všema skříněma, pod které se ještě vejde a potom se šla napít, takže jí ty načesané fousy splihly a od tlamy jí tekla voda po celém bytě. Chvíli na to letěla na noviny, vylila se, a než se to stačilo vsáknout, namočila si zespodu celé trenky! Utekla mi, takže jsem jí to nestihla osušit a když se mi později podařilo ji odchytnout, zbylo jí vzadu a dole z té načesané nádhery špičaté pivní vyztužené číro.

Příští vycházku zahájila tryskem ke schodům a seběhla je po dvou a po třech. Když dole uviděla, jak ochromená hrůzou (zlomená packa, Naxera, rentgen atd.) stojím nahoře neschopná pohybu, vyběhla ke mně zpátky a potom pomalu scházela schod po schodu a pokaždé se podívala, zda jdu také. To jsou ty chvilky, kdy jí odpustím úplně všechno, infarktové situace, loužičky, hovínka, pokousané ruce a nohy, rozkousané boty a jánevímcoještě. Podruhé ve svém životě se vyčůrala venku a to ještě omylem, protože se lekla startujícího auta a přilítla se ke mně schovat. Stejně jako očurává radostí doma návštěvy, tak se jí ulevilo vedle mé boty i venku.

Odpoledne jsem ji vzala s sebou do Klementina pro zapomenutý mobil. Na Staromáku odmítla jít dál pěšky, seděla a kňourala. Člověk by nevěřil, co se najde kolemjdoucích lidí, kteří si dokážou myslet, že to zvíře trápím. Vzala jsem ji do náruče a zdrhla. Za náměstím jsem ji postavila na zem, ona se radostně rozběhla ale opět se zastavila, tentokrát již nekňourala, ale začala žalostně kvílet. Do Klementina jsem ji donesla v náruči, svetr špinavý od tlapek, okousaný obličej, poslintané vlasy. Miláček. Cestou zpět jsem kapitulovala a koupila jsem v psím krámu kost, dost velikou, aby ji viděla v mé ruce. Šla za ní, jak osel za mrkví. Co šla! Co krok, to skok. Celou cestu skákala do výšky jak pérák, najednou měla energie jako atomový reaktor. Na Haštaláku uviděla holuby a tradá. Pokaždé se zasekla na posuvném vodítku tak, že ji to strhlo zpátky a někdy dokonce i do kotoulu vzad. Ochránci zvířat naštěstí nebyli v dohledu. Za jedním holubem se dokonce vznesla asi metr do výšky a potom se rozplácla na dlažbě s tak vyjeveným výrazem, že jsem ji musela pochovat. Potkala jsem známou, která to všechno viděla přes ulici, tak si to naše nové zvíře přišla prohlédnout zblízka. Ujasnily jsme si pojmy: mám chovnou fenu, protože ji musím neustále chovat. Je hlídací, protože ji budu muset až do smrti hlídat a je to bojové plemeno, protože se bojí všeho.

Potřetí ve svém životě se vyčůrala venku. (Byly jsme "venku" skoro dvě hodiny). Nejdřív nechápala, nad čím tak jásám, potom se vrátila a očuchala tu mokrou stopu a ujistila se, že to je to, o co mi jde. Doma naštěstí již chodí na noviny. Smířila jsem se s novinama v bytě na dvou místech, u mého pokoje a v předsíni. Každý den, někdy i dvakrát, plním igelitku tím hnojem a vzpomínám na Drndu. Tu jsme dostali již vychovanou na záchod jenom venku a když to tak porovnávám, tak pila o polovinu míň vody, než tahleta bestie. Dvakrát denně jí musím dávat vodu do velké misky a potom tu vodu vypouští jako průtokový ohřívač! Kdysi jsem viděla v televizi Naďu Konvalinkovou s jejími jezevčíky a moc se mi líbilo, když se smíchem vyprávěla, jak ty její psí holky čůrají jen doma na hadříček. Tenkrát jsem si jen povzdechla "Panebože, tohle mít doma, tak se zblázním!" Naší psí slečně někdo řekl, že venku se nečurá a basta. Dostat ho tak do rukou! Já jsem si svůj příděl hodných pejsků vybrala při Drndě a touto kudrnatou bestií jsem trestána za všechny zlé skutky, které jsem spáchala a ještě spáchám.

Je to KÁ KÁ = kudrnatý kretén!!! Byla jsem s ní týden sama na chatě, velice rychle pochopila, že nemá jiného zastání a tak se chovala vzorně alespoň co se týče hygieny. Nakonec měla to blízko ven, žádné čtvrté patro a čekání na výtah. Ale musela jsem ji brát s sebou na nákupy, a to se tedy ukázala. Vodítko, když není v Praze? Co si to dovoluju? A co Ti psi všude za plotama kolem? Žádný z nich nebyl menší, všude samí vlčáci, boxeři, rotvajlerové a podávali si nás celou cestu. Při každém zaštěkání odskakovala jako pérák, jednou se jí podařil i kotoul stranou. Kolemjedoucí auta musela zastavit, abych si ji odchytila, protože mi vytrhla vodítko z ruky a lítala s ním jak zběsilá cikcak přes silnici. Už nemůžu. Večer byla pravá letní bouřka z vedra, hromy, blesky, slejvák, naštěstí ne kroupy. Seděla jsem u televize, kvůli vichru se uvolnila zarážka u dveří a ty se v průvanu zabouchly. V mžiku jsem měla psa na hlavě! Skočila mi ze země na ramena a potom se mi i přes můj odpor vyšplhala na hlavu. A počůrala mě.

Jediná věc, která mne u našeho pudlíka "mile" překvapila, je jídlo. Drnda byla pažravá, ne že by sbírala něco z chodníku a trávy, to ne, ale doma nikdo nesměl hýbat s jídlem bez její asistence. Díky jídlu zrušila pravidlo "starého psa novým kouskům nenaučíš" tak dokonale, že se i v deseti letech učila další a další psí kusy. Byla tudíž přerostlá a tlustá. Naše nová pejsinka je nežravec, než by jedla kupované psí žrádlo ať mokré či suché, raději tři dny bude jen pít. Déle jsem to totiž nikdy nevydržela, vždy jsem kapitulovala a šla uvařit opravdové maso. Jakmile jsem do něj přidala i jen špetičku něčeho zavánějícího vitamíny a minerály, byla jsem obdařena pohrdavým "to raději umřu!" Naštěstí žere všechnu syrovou zeleninu, kterou používám do našich každodenních salátů (ale jen tu ochucenou solí, citronem a olivovým olejem) a všechno ovoce v přírodním stavu. Když mne pozorovala na chatě, jak otrhávám maliny, předběhla mne a ty nižší výhony očesala sama. Musím ji pochválit, že vysbírala i maliny spadané do trávy. Z rybízových keříků vynechala černý a bílý, zaujal ji jen ten červený. Jablka žere běžně, ale musí dostat jednotlivé tenké plátky. Kromě psích sucharů a psích konzerv žere skoro všechno. Díky této své vrozené vadě snad zůstane štíhlým pudlíkem, protože její zběsilé pohybové aktivity jí nedovolí zlenivět.

Léto bylo asi krásné, ale veškeré mé vzpomínky jsou filtrované tím kudrnatým tvorem, kterému nemohu přijít na jméno a který již slyší na všechny ty potvory, bestie, čúzy a hajzlíky. Nezbyde mi asi nic jiného, než podat si inzerát, že přenechám skoro dospělé štěně, fenku trpasličího pudla apricot, velice roztomilou, ale silně dominantní. Vhodná snad jen do rodiny s dětmi (které se nenechají utahat) a s hlavou rodiny, která si nenechá nic líbit. Vlastně ne, na tohle nikoho nenachytám. Zůstane mi na krku, tu já neseznámím!

Takže, nechtěl by někdo z vás psa?

10. srpna 2002

Hodnocení: 
Průměr: 3.6 (hlasů: 5)
TAFATOVÁ, Věra. Léto se štěnětem, čili pod psa. Ikaros [online]. 2002, ročník 6, číslo 13 [cit. 2024-11-22]. urn:nbn:cz:ik-11194. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11194

automaticky generované reklamy

Máme tu 2 komentářů

Zdravím,

odpověď na otázku je - ano! Rozhodně chci!!! Vám doporučuju si (i ostatním) před koupí psa něco načíst, resp. štěněte třeba začněte tu http://psiusmev.cz/stenata Jinak štěně nepředávejte zadarmo!! Pravděpodobně se tak dostane do špatných rukou :(

Mám plné pochopení pro autorku článku. Před rokem nás opustila šestnáctiletá fenka a v březnu jsme si přivezli nové štěně. A doma začalo velké rodeo. Musím říci, že náročnost pěstování prvního pejska jsme nějak před těmi šestnácti lety zvládli (selektivní paměť odstraní všechno, co se zapomenout mělo), ale teď se najednou zdálo, že to prostě nepůjde. Dodnes má naše Ulla přezdívku Démon. Vrcholem byl jeden týden v srpnu, kdy se jí podařilo mi rozkousat mobil a vzápětí vytrhnout elektroinstalaci v autě. Byla laskavá, neodpojila světla, jinak všechno. Nikomu ji nedáme, a je to den ze dne lepší, ale měla jsem prvního půl roku tytéž pocity. Podotýkám, že jsme si před příchodem nového štěněte pečlivě pročetli knihu o psychologii psa. Takže teoretická příprava byla.