Ve dnech 23. a 24. listopadu 2004 se v Olomouci konal již 13. ročník konference "Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska", tentokrát na téma Lidé okolo knih (autor - tvůrce - recipient). Olomoucká konference si během let, po která se pořádá, již vytvořila pěknou tradici setkání lidí z oboru historického knihovnictví a oborů blízkých. Možná právě různé kuloárové rozhovory jsou nakonec důležitější než konferenční příspěvky samotné, ale tak už to na konferencích zpravidla bývá v době, kdy se hovoří o tomto druhu turistiky jako o významném ekonomickém odvětví.

Příspěvky, které na konferenci odezněly, lze zařadit do čtyř velkých skupin, byť s některými přesahy.

První skupina příspěvků se týkala způsobů využití a prezentace i ochrany historických fondů všeobecně (Libuše Hrabová, Ivanka Horáková či Irena Fibichová a Františka Vrbenská). Řekl bych, že tento směr je založen spíše na knihovnickém tradicionalismu než na objevných myšlenkách a pozoruhodných koncepcích. To je nejenom škoda, protože posluchači by si jistě rádi poslechli příspěvek tohoto zaměření, ale je to také neblahé, protože "tempora mutantur et homines in illis". Dnešní společnost se v jistém smyslu globalizuje a kosmopolitizuje, takže s dosavadními představami o historii, jejichž součástí jsou i představy o využití a prezentaci historických fondů, dost dobře nemůžeme vystačit. Nadto se prosazují informačně komunikační technologie, jejichž prizmatem se historické fondy i jednotlivé historické dokumenty jeví jinak než dosud. Žádný z autorů na tuto změněnou situaci ani v nejmenším nereagoval, spíše se všichni ubezpečovali o stále relevantnosti tradice a o potřebné kontinuitě. Spíše úsměvně působilo, když Františka Vrbenská poeticky hovořila o třech druzích živých bytostí – lidech, zvířatech (mezi ně zařadila i rostliny, jak dále vyplynulo) a knihách. To, myslím, jako ukázka diskursu panujícího v této skupině příspěvků stačí.

Druhá skupina příspěvků se věnovala prezentaci jednotlivých knihovních fondů ať už ve všeobecném přehledu, nebo z nějakého speciálního hlediska (Jitka Machová, Jiří Šíl, Václav Bartůšek, Cyril Měsíc a Igor Zmeták). Do značné míry šlo o jakési pasportizace či ilustrativní faktografické přehledy. Avšak zdá se jednak, že pro tento druh obsahu je vhodnější příspěvek psaný než mluvený, jednak se nemohu zbavit dojmu, že v některých případech šlo jen o opakování známého. Snad jen Igor Zmeták se pokusil v referátu o obraze přírodních národů v historických knihovních dokumentech překonat pouhou popisnou faktografičnost a vstoupit do myšlenkového světa lidí minulých dob.

Třetí skupina příspěvků byly v podstatě případové studie týkající se jak jednotlivých fondů (Jitka Radimská), tak typů dokumentů (Jana Grusková, Pavol Černý, Jan Štefan, Jiřina Todorovová, Ivo Vysoudil), institucí (Peter Sabov) či zejména osob (Marie Nádvorníková, Milada Písková, Jaroslava Kašparová, Václav Pumpla, Libuše Spáčilová, Jiří Procházka, Michaela Tydlitátová, Jana Michlová, Vincenc Streit, Milan Svoboda či Milena Secká). Jak už to u knihovníků či pracovníků paměťových institucí zpravidla bývá, šlo většinou o "membra disiecta" tak, jak se k nim dostali v rámci svých obvyklých úředních povinností, jen výjimečně jsme se mohli setkat s příspěvkem ambicióznějším. Jaroslava Kašparová se věnovala českému překladu díla španělského jezuity Juana Alfonse de Polanco o smrti, přičemž se pokusila o drobnou komparativní studii v evropském rámci. Třebaže vzhledem k obtížnosti a rozsáhlosti tématu lze mít určité výhrady, přece jenom by její příspěvek neměl zapadnout. Milan Svoboda se pokusil podat medailon církevního a regionálního historika, jakož i jazykozpytce J. K. Rona, avšak soustředil se spíše na nadnesený a poněkud archaický styl než na obsah, takže výsledný dojem vyzněl rozpačitě. Milena Secká podala pozoruhodnou mikrostudii o životě a díle Čechoameričana, nakladatele, mecenáše a kulturního pracovníka Augusta Geringera.

Čtvrtá skupina příspěvků se věnovala využití informačně komunikačních technologií pro práci s historickými fondy a jejich obsahem (Stanislav Psohlavec, Jiří Žůrek, Zdeněk Uhlíř). Ačkoli na setkáních historických knihovníků je toto téma stále ještě marginální a do jisté míry jen trpěné, přece nelze nevidět, že je dnes velmi důležité, byť profilující. Pro typického historického knihovníka však je snad snesitelné, pokud se informačně komunikačních technologií využívá pro urychlení a usnadnění tradiční bibliografické a katalogizační práce, jakmile však přijde na pořad otázka změn paradigmatu, které z jejich využívání plynou, dostavuje se větší či menší averze, které se zaštiťuje kulturností a podobnými obecnými a málo vypovídajícími představami. Ačkoli české prostředí se v této oblasti již výrazně prosadilo v mezinárodním a nadnárodním měřítku, stále ještě je využití informačně komunikačních technologií považováno za pustý technologismus a technokratismus, který má s knihovnickou prací vlastně jen málo společného. Nad takovou roztržkou bychom se měli spíše zamyslet než ji nevnímat.

Úhrnem lze říci, že letošní konference "Lidé okolo knih (autor – tvůrce – recipient)" se ničím zvláštním nevymykala z celé řady podobných konferencí. Je to škoda, protože "Olomouc" je přece jen jedna.