První knižní veletrh od dvou velkých „seismických posunů v anglosféře“. I těmito slovy byl charakterizován Londýnský knižní veletrh, který se konal 14. až 16. března 2017. Více než v jiných letech byl ovlivněn aktuálním politickým děním, a trochu se tak přiblížil atmosféře veletrhu frankfurtského. Hojně probírán byl Brexit: jen několik hodin před zahájením totiž obě sněmovny parlamentu schválily příslušný zákon, přičemž i Sněmovna lordů se nakonec vzdala žádosti o garanci práv občanů Evropské unie pracujících v Británii.

Pohled do areálu, kde letos festival probíhal

Nakladatelé v této souvislosti poukazovali na to, jak významní jsou pro chod jejich podniků zaměstnanci pocházející z členských států unie, například u vydavatelství Dorling Kindersley je to skoro pětina z celkového počtu, proto ohrožení jejich pozice není nijak vítáno. A když Stephen Lotinga, šéf britské Publishers Association, položil debatujícím přímou otázku, nepřihlásil se nikdo, kdo by odchod Británie z Evropské unie označil za dobrou zprávu pro britský vydavatelský průmysl. Mezi skotskými nakladateli se zase probíralo možné vypsání nového referenda o nezávislosti, k žádné shodě zde ovšem nedošlo. Často však zaznívaly názory, že britská premiérka skotské výsledky brexitového plebiscitu ignoruje.

Knihy jako jistota v chaotickém světě

Reflektováno bylo i zvolení nového amerického prezidenta a jeho chování k profesionálním poskytovatelům a distributorům informací a k médiím. Jonny Geller, výkonný ředitel literární agentury Curtis Brown, v této souvislosti pateticky prohlásil, že pokud na pravdu útočí nejmocnější muž planety, který označuje tisk za nepřítele lidu a lháře, není možné hrát si na neutralitu. Vyzval proto své kolegy k zodpovědnosti a k povinnosti nepropagovat doložitelné lži. I v dalších projevech a komentářích zaznívalo nemalé zneklidnění. Současně byl ale přítomný stav interpretován jako výzva a šance. Pokud byla někdy potřebná kolektivní moudrost masy publikujících, pak je to teď, napsal Philip Jones, editor týdeníku The Bookseller, vycházejícího již od roku 1858. Podle něj budou právě knihy ústřední pro pochopení nového světa, vysvětlí nám totiž, jak jsme se dostali tam, kde jsme, případně kde hledat řešení. I další hlasy potvrzovaly, že knihy jsou či alespoň mohou být solidní jistotou v měnícím se a chaotickém světě.

K hlavním spisovatelským hvězdám letošního veletrhu patřil Roddy Doyle (nar. 1958), autor knihy Paddy Clarke cha cha chá (Paddy Clarke ha, ha, ha, 1993, česky Ando Publishing, Brno, 1998). A také Michael Morpurgo (nar. 1943). Ten je slavný díky zfilmování své knihy Válečný kůň(War Horse, 1982, Pragma, Praha, 2011), která také byla jako jediná přeložena do češtiny, kromě ní ale napsal dalších víc než sto dvacet knih. Oceňován je za to, že ve svém díle děti nenásilně seznamuje i s velmi děsivými momenty lidské historie, jako bylo potopení Titaniku, nacistické koncentrační tábory, výbuchy atomových bomb v Japonsku nebo genocida ve Rwandě.

Vystupující autoři na londýnském festivalu

Knižní komunity virtuální i skutečné

Témat, která byla na veletrhu diskutována, bylo ovšem mnohem více. Souběžně s ním se totiž konala řada konferencí. Jedna se zabývala vším, co souvisí s organizováním literárních festivalů; jiná s názvem Building Inclusivity in Publishing si předsevzala povzbudit zástupce knižní branže, aby interagovali se všemi složkami „publikačního ekosystému“. Další se věnovala vzrůstu zájmu o tištěnou dětskou knihu a důvodům, proč do tohoto tržního segmentu tak pomalu proniká digitální revoluce. Důsledky této civilizační změny byly probírány i na dalších úrovních: například jak propagovat knihy pomocí krátkých internetových videí v rámci online článků nebo živým vysíláním na Facebooku. Projekt, s nímž přišlo vydavatelství HarperCollins, které každý den vysílá program (v délce od 15 do 45 minut), a to od Motivačního pondělí ke Spirituální neděli, se dočkal velkého úspěchu: za několik měsíců nasbíral 11 milionů zhlédnutí a 320 tisíc komentářů.

Knihy ovšem mohou vytvářet komunity nejen virtuální. O tom svědčil na veletrhu představený projekt Kingston University. Škola rozdala všem studentům na počátku studia knihu Jak na věc (About a Boy, 1998, česky, BB art, 2004) Nicka Hornbyho, o níž si měli povídat s přáteli či spolužáky; cílem bylo překonávání mezilidských bariér a zvláště lepší začlenění lidí pocházejících ze znevýhodněných skupin. Podobná akce pak byla uskutečněna také s lidmi bez domova.

Polsko: kultura, ne levná práce

Možná, že podobnou potenciálně integrační funkci měla plnit i prezentace letošního oficiálního hosta, jímž bylo Polsko. Ředitelka veletrhu Jacks Thomasová připomněla, že se svými pěti držiteli Nobelovy ceny za literaturu je polská literatura osmá na světě, a přesto je tato země trochu opomíjeným hrdinou knižního světa. Polská literatura je podle ní „skrytý drahokam“. Ještě patetičtěji vyzněl text, jímž národní program uvedl polský prezident Andrzej Duda. Ten zdůraznil, že pro jeho národ má literatura obzvláštní význam: v některých dobách knihy suplovaly neexistenci samostatného státu.

Civilněji působila vystoupení jednotlivých polských spisovatelů. Kupříkladu manželé Alexandra a David Mizielińští, kteří se na veletrhu představili hlavně jako autoři úspěšné knihy Mapy (2012, česky Host, 2016), vyjádřili přání, aby polské hostování přitáhlo více pozornosti k jejich kultuře obecně, tak aby Poláci nadále nebyli spojováni pouze s levnou prací – nebo, dodejme, dokonce s netolerancí až rasismem, jak o nich a dalších Východoevropanech píše na svém blogu v Londýně usazená Češka Iva Pekárková. Fakt, že přitom sami Poláci v celoevropském srovnání rozhodně nepatří k nejpilnějším čtenářům (a čtení knih není jejich nejoblíbenějším koníčkem), byl přitom také zmíněn; ale byl vyložen v pozitivním duchu: jako pobídka k investicím do trhu, který má ještě četné rezervy.

Hostující země uvedla své literáty nežijící, jako je Joseph Conrad (1857–1924), stejně jako hvězdy současné, především Olgu Tokarczukovou (nar. 1962) a Andrzeje Sapkowského (nar. 1948). Conrad, narozený jako Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski, je postavou jistě vhodně zvolenou pro oživení či posílení britsko-polských kulturních vztahů. Poct se mu nyní dostává i v rodné zemi: polský parlament prohlásil letošek rokem Josepha Conrada a Andrzej Duda ve veletržní brožurce vyzdvihl jeho dílo jako studnici vzorů heroismu a loajality k univerzálním lidským hodnotám.

Kdybych byl na začátku kariéry, vsadil bych na vizuálno…

Polská expozice byla zaplněna borovicovými kmeny zasazenými do podivných bílých boxů a trochu připomínala nepovedenou či nedokončenou vánoční expozici. Programová náplň ale nebyla špatná: probírány byly polské detektivky, vztahy Polska s Ruskem nebo postavení novinářů a zvláště reportérů v „postfaktickém světě“. Přítomní autoři se přitom dotýkali i aktuálních otázek budoucnosti knih v digitální sféře. Sapkowski žehral na skutečnost, že až příliš mnoho velmi mladých lidí, kteří hrají počítačové hry vzniklé na základě jeho knih, jej pokládá za plagiátora, jelikož si myslí, že je napsal druhotně, na základě oněch her. Tendence ke gamifikaci a zinteraktivňování knih označil za chybné: spojení „interaktivní kniha“ je podle něj asi tak stejně logické jako „nealkoholické pivo“. Autor sci-fi literatury Jacek Dukaj (nar. 1974) pak mluvil ještě radikálněji. Z nástupu iPhonů a tabletů vyvodil provokativní tezi, že nás tyto technologie brzy osvobodí od „tyranie psaného slova“. Kdyby byl znovu mladý a na začátku kariéry, začal by dělat něco vizuálního. Jeho „prokletím“ už ale bude zůstat u literatury.

Bez ohledu na to, o jak velkou nadsázku v Dukajově případě šlo, připojíme jen malý dodatek. Letmá procházka Londýnem ukázala, že o hranicích většinového zájmu rozhoduje spíše popkultura, ať vizuální, či literární, která odsouvá do zapomnění nebo na periferii zájmu kulturu tradiční, včetně klasických (i výtvarných) uměleckých děl. Do tamních galerií se světově proslavenými obrazy a sochami Tiziana, El Greca či Augusta Rodina se dá chodit zdarma a většinou bez front (ty tvořívají jen školáci, kteří tam jdou povinně se svými kulturně uvědomělými učiteli); naopak dlouhé čekání turisté absolvují před Muzeem voskových figurín Madame Tussauds (navzdory opravdu velmi vysokému vstupnému) – knižní průvodce National Geographic k tomu bezradně a marně dodává, že pro město obdařené tolika autentickými památkami a muzei mají tyto figuríny jen malý význam. A neustává ani proud zájemců na nádraží Kings Cross, kteří čekají, až se budou moci s vypůjčenou kouzelnickou hůlkou a šálou nechat vyfotografovat před proslulým nástupištěm devět a tři čtvrtě.

Zájemci o fotografii za ni v přilehlém harrypotterovském obchodě pořádně zaplatí

Kdo všechno je v Polsku mimo establishment

„Máme rádi čtení knih a rádi si o nich povídáme,“ tvrdí polský prezident. Už ale raději nespecifikoval, které měl přesně na mysli. Kupříkladu velmi protikladné reakce včetně výhrůžek smrtí u Poláků vyvolávají knihy Olgy Tokarczukové. Na veletrhu se mluvilo třeba o románu Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009, česky Host, Brno 2010). V souvislosti s ním se o autorce v Londýně psalo jako o levicové vegetariánské feministce žijící v machistické společnosti posedlé lovem zvěře. Jedním z námětů knihy je pomsta, kterou zvířata vykonávají na lovcích, svých vrazích.

Takové podezření pojme dívka Janina, ovšem kvůli svému věku a pohlaví není brána vážně. To autorčina překladatelka Antonia Lloyd-Jonesová interpretuje tak, že „ženám, zvířatům a mužům, kteří nejsou součástí establishmentu, se v polské společnosti nedaří dobře“. Ne náhodou také většinovou společnost, a zvláště současnou polskou vládu Tokarczuková během veletrhu kritizovala. Vymezovala se proti romantizujícímu pohledu vládních politiků na historii. Ti se prý snaží pohlížet na dějiny tak, aby v nich Poláci vždy vystupovali jako nevinné oběti. Ostatně, jak řekla ve starším rozhovoru pro týdeník Polityka, i vlastní národní identitu chápe problematicky: „Být Polák znamená mít problém s polskostí, sám se sebou, s celou zemí, s historií. Velkými spisovateli počínaje a konče drobným dělníkem či instalatérem, který odjel do Londýna a už se tam se svou polskostí necítí ve své kůži.“

Česko na okraji, či v předstihu?

Děj zmíněné knihy (i některých dalších) Olgy Tokarczukové se odehrává v Kladské kotlině, na hranici s Českem, publikace měla českého ilustrátora, a navíc ji čerstvě zfilmovala režisérka Agnieszka Hollandová se silnými vazbami na naši zemi. Tím se téma Česka poněkud „svezlo“ s hlavní hostující zemí a dostalo se více do centra pozornosti. (V tisku se mihlo jméno Jany Šrámkové, která byla vybrána mezi 39 autorů dětské knihy na festival do dánského Aarhusu.) Podobné to ostatně bylo při debatách před brexitovým hlasováním, kdy spíše pejorativní pojem „Poláci“ někdy zahrnoval i další příchozí z našeho koutu Evropy.

Česká republika byla ovšem na veletrhu reprezentována samostatným národním stánkem. Ten měl – již tradičně – návštěvníkům představit výběr ze současné české literatury, nejnovější přeložené tituly i knihy, které byly v posledních letech oceněny domácími literárními cenami. Jelikož se však nacházel na samém okraji výstavního areálu Olympia, v němž se veletrh konal, našli jej asi hlavně zkušení, značně motivovaní nebo geograficky zvídaví návštěvníci. Vzhledem k obecným debatám na náměty jako „alternativní fakta“ si ovšem mohl český návštěvník v takovém prostředí připadat jako doma. Mohl mít také pocit, že je po posledních našich prezidentských volbách na něco podobného dobře připraven, či naopak hledáním neexistujících článků a neviditelných velvyslanců dostatečně nasycen…