Martin Patřičný: Čítanka
„Topíte se v nabídce knih? Vejdete do knihkupectví a nevíte, kam sáhnout? Kterou vybrat? Tahle kniha je záchranný pás. Nadechněte se a plavte radostně světem literatury, i když trochu subjektivním, trochu konzervativním, ale přesto vzrušujícím, sladkým, voňavým.“ Takto inzeruje nakladatel knihu výtvarníka a spisovatele Martina Patřičného Čítanka (kniha o čtení a knihách).
Je nutné uznat, že Patřičný, jinak autor poutavých a fundovaných knih o dřevu a jeho uměleckém využití a také autor sbírky povídek, se v Čítance ukazuje být člověkem velmi sečtělým, tedy alespoň v oblasti krásné literatury. Díky tomu i zkušení čtenáři možná v knize narazí na ukázku, kterou dosud neznali, na titul, který je bude inspirovat k četbě. Rovněž můžeme ocenit, že se autor nebojí témat okrajových až tzv. bulvárních, takže vedle kapitol jako Polepšený hříšník, Ošklivé kačátko nebo „Ctěte starce“ najdeme i kapitolu Prostitutky, kurvy, štětky.
Vybrané ukázky jsou ovšem navzájem pospojovány autorovými svéráznými komentáři, které se daných knih týkají někdy jen velmi volně. O to více v nich autor vyjadřuje svoje obecné názory na současnou politickou situaci, křesťanství či vydavatelský průmysl: „Jiní píší za Mitchellovou… Proč asi? Inu, pro žluťásky, kulaté zlaté drahoušky. Je to už čistě kšeft, těmhle takyvydavatelům žádný trh není malý – jakmile se jim vrátí náklady za reklamu, už jen čistě vydělávají. Chápete? Najmou si agenturu a ta jim umožní hrabat.“
Autor knihu doplnil pečlivými a přesnými bibliografickými údaji, které ale co do mlhavosti vyvažují jeho úvahy, kterým místy chybí racionální argumentace i výraznější logická soudržnost. Případně Patřičný uvádí i názory přátel-lektorů, kteří se zřejmě snažili jeho příliš kategorická tvrzení mírnit; nebo polemizuje sám se sebou a opravuje se v tomto duchu: „Přeložil M. Hilský, což je záruka, že překlad může být jazykově nad origošem (ale fuj!).“
Pro čtenáře, kteří váhají, po kterém dalším titulu sáhnout, může Čítanka představovat zajímavý zdroj inspirace (ilustrační foto: P. Farkas)
Závěr knihy tvoří pochvalná vyjádření D. Kalinové, ředitelky veletrhu Svět knihy, šéfredaktora Literárních novin Petra Bílka nebo Bedřicha Ludvíka, dramaturga České televize, písničkáře a režiséra. Ten přiznává, že Patřičného postřehy, žebříčky nejlepších knih či postav a hodnotící soudy se s těmi jeho vlastními takřka v ničem neshodují. Ovšem povzbudivě k tomu dodává: „Ale co může být krásnějšího, než mít za kamaráda takové zvíře, takový originál, takového bizona jako je zavilý Martin Patřičný. Myslím, že svou posedlostí vstoupil už dávno do české literatury. Vidím ho stát někde mezi Haškovým Švejkem a Hrabalovým Pepinem.“
Ono srovnání s oběma literárními postavami není zcela nepřiléhavé, a skeptický čtenář by možná i proto sarkasticky poznamenal, že Patřičného až příliš sebevědomé komentáře jsou psány právě pro úzký okruh jeho přátel (a přítelkyň), a kdo mezi ně nepatří, nic užitečného v knize nenajde. To by ale byl asi příliš příkrý soud; o literatuře nepochybně může psát každý, i ten, kdo nemá příslušné vzdělání a nezajímá ho literární věda. Takové psaní o psaní má sice jistá specifika, a snad i jistý půvab určitého naivismu, ale svoje vděčné čtenáře si zřejmě najde.
Co se ale týká slibovaného „záchranného pásu“ pro plavbu nekonečným světem literatury, asi bych přece jen doporučil jiné tituly, jako 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete nebo 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek.
Recenze byla publikována na serveru iliteratura.cz a byla převzata se souhlasem autora.