Měnící se role rukopisného knihovníka
Ve dnech 5.-8. března se v Haagu (ale také v Leidenu a Amsterdamu)
konala konference expertní
skupiny evropských rukopisných knihovníků existující na platformě
organizace LIBER
a v rámci její divize Zpřístupnění.
V pořadí to byla již druhá konference tohoto zaměření; první
se konala na podzim roku 2000 ve Stockholmu. Během dvou a půl roku,
které mezi oběma konferencemi uběhly, prodělalo rukopisné knihovnictví
dosti znatelný vývoj. Přinejmenším na fóru tvořeném touto expertní
skupinou a sítí jejích vazeb byl uzavřen boj mezi institucionálně
fondovým a informačně programovým pojetím oboru ve prospěch toho
druhého. O tom svědčí takřka všechny příspěvky na haagské konferenci,
jakož i ta skutečnost, že rukopisná expertní skupina byla založena
v rámci divize Zpřístupnění a nikoli v rámci divize
Ochrana, ačkoli ještě v devadesátých letech minulého
století se se zařazením rukopisného knihovnictví a rukopisné práce
vůbec především do tohoto kontextu velice vážně koketovalo. Jakkoli
řada českých kolegů (ať už rukopisných knihovníků, nebo rukopisných
badatelů) to nejspíše přijme se značnou nelibostí, skutečnost je
taková, že tím dochází k rozchodu s dosavadní tradicí, kterou posledních
několik generací považovalo za samozřejmou, jasně danou a nezpochybnitelnou.
Naznačení "otázek
kodikologie", jež svého času vzbudilo v kuloárech poněkud
rozruch a snad i animozitu, se tedy v tomto autoritativním kontextu
ukazuje jako přinejmenším opodstatněné. Potěšující na tom je, že
na rozdíl od jiných středoevropských zemí české prostředí není tomuto
vývoji vzdáleno.
Letošní konference - a to je třeba kvitovat s velikým povděkem -
nebyla pouhou sekvencí přednášek a referátů, nýbrž vskutku aktivním
pracovním setkáním. Po vstupní programové řeči následovalo celkem
šest tematických bloků, které obsahovaly dvě, maximálně tři profilující
vystoupení, po nichž následovala předsedajícím moderovaná diskuse.
Nešlo tedy o prezentaci jednotlivců a institucí, jak tomu obvykle
na konferencích bývá, ale o především o řízený brainstorming.
Také dvě exkurze uzavírající konferenci nebyly pojaty jen jako prohlídka
příslušných knihoven a jejich rukopisných oddělení, nýbrž převážně
jako ukázka praktického řešení některých otázek historickoknihovnické
práce a praxe. Výbor expertní skupiny a zároveň výbor konference,
který pracoval ve složení André Bouwman (Leiden - předseda), Anders
Burius (Stockholm - sekretář), Eef Overgaauw (Berlin), Bernard Meehan
(Dublin) a Felix Heinzer (Stuttgart), je třeba pochválit za velkou
péči, kterou věnovali výběru témat, přednášejících i předsedajících
jednotlivým blokům.
Programovou řeč přednesl Jan Krikken, náměstek ředitele Naturalis
Museum v Leidenu. Věnoval se otázkám transformace, kterou jeho
instituce prodělala v minulém desetiletí na cestě od hyperspecializovaného
uzavřeného ústavu k otevřenější flexibilnější podobě. Třebaže hovořil
povýtce o zpracování a využívání sbírek přírodovědných, vzhledem
k zobecňujícímu modelovému přístupu bylo jeho vystoupení inspirativní
i pro obor rukopisného knihovnictví. Osmdesátá léta 20. století
charakterizoval jako období postupné ztráty veřejné působnosti,
striktního uzavírání a vytváření scientific sanctum. Zdá
se, že to přesně odpovídá i situaci známé z rukopisných či vůbec
historických knihoven, v nichž to vedlo ke zkostnatění, jež do značné
míry přetrvává dodnes, byť už jsme si toho vědomi. Za rozhodující
tudíž Krikken považuje formulaci vize, poslání a strategie vedoucích
k nalezení rovnováhy mezi uzavřeností umožňující uchování a otevřeností
dovolující zpřístupnění, jakož i mezi profesionálním přístupem specialistickým
a interdisciplinárním přístupem generalistickým. Výsledkem jeho
úvah byly tři body, které nabídl jako řešení: jednak nutnost identifikace
vlastního trhu (rozhodně prý není třeba se bát toho slova), jednak
potřebu formulace příslušné generalistické vize, jednak důležitost
infrastruktury, tj. společenského ukotvení vlastního podnikání (ani
tohoto slova se podle něj není radno bát). Zkrátka, šlo mu o zdůraznění
nikoli vědecké a odborné činnosti, jejíž předmět začíná postupně
ztrácet zájemce, ale o sociokulturní funkci instituce a jejích aktivit.
Jeho vystoupení vzbudilo obrovský zájem, poněvadž bylo naprosto
jasné, že mutatis mutandis vše, co v něm bylo řečeno, platí i pro
rukopisné knihovny, resp. rukopisná oddělení knihoven. Krikkenova
řeč vpravdě předznamenala vše ostatní, o čem se na konferenci mluvilo.
Téma prvního bloku znělo "vnitřní organizace/postavení rukopisného
oddělení". Předsedajícím byl Eef Overgaauw (Staatsbibliothek
Berlin-Preussischer Kulturbesitz) a řečníky Anton Korteweg (Nederlands
Letterkundig Museum en Documentatiecentrum) a Leslie A. Morris (Harvard
College Library). Vzhledem k tomu, že nynější knihovny stále ještě
uchovávají organizační formy 19., ne-li rovnou 18. století, kdy
jako instituce vznikly a kdy postupně došlo i k profesionalizaci
knihovnictví jako oboru, je zřejmé, že jakákoli změna činnosti se
nemůže neodrazit právě na těchto formách. Řečníci i diskutující
se v zásadě shodli na tom, že hierarchická organizace (odpovídající
nejspíše organizaci vojenského regimentu nebo již opuštěnému funkčnímu
managementu továrny) je nadále neúnosná a že je nutno soustředit
se spíše na jednotlivé procesy bez ohledu na jejich organizační
začlenění ve stávající struktuře. V některých knihovnách - bohužel
nikoli v Česku - se podařilo již podstatný krok na této cestě k
volnější a plošší organizaci učinit. Bez výjimky panovalo mínění,
že právě bez vykonání tohoto kroku není možné dostát funkčním požadavkům
kladeným na hybridní knihovnu, jež se postupně stává dominantním
modelem v celé Evropě i všude na světě.
Tématem druhého bloku byly "role a odpovědnost správce rukopisů
ve vztahu k vnějším úkolům, např. zkušenost s výstavami".
Předsedajícím byl Bernard Meehan (Trinity College Library Dublin)
a řečníky Stephen Hartog (Instituut Collectie Nederland) a Beth
McKillop (British Library). Bez obalu lze říci, že výstavy jsou
dnes jednou z nejtíživějších nočních můr historického a rukopisného
knihovníka: z tradice zděděná organizace knihoven s nimi počítá
minimálně, v současnosti však jde o činnost, která se ukazuje být
bezmála profilující. Vyvstávají pak dva hlavní problémy: jednak
vyrovnat se se změnou funkce knihy, ke které nepochybně jejím užitím
jako výstavního předmětu (namísto prostě ke čtení) dochází, jednak
zvládnout celý výpůjční proces. Beth McKillop se zabývala spíše
otázkami statistiky a způsoby jejího využití, Stephen Hartog představil
workflow umožňující poměrně jednoduše zvládnout celý proces tak,
aby bylo jasné, co již je hotovo a čeho je ještě zapotřebí. To bylo
nepochybně inspirativní, nicméně většina knihoven je takového elegantního
řešení ještě nesmírně vzdálena, jak se ukázalo v diskusi. Zároveň
vyvstal problém ustavičně se opakujících požadavků na zápůjčky týchž
objektů z různých stran. V tom se evidentně ukazuje notorizace poznání,
k níž vedlo hyperspecializační pojetí posledních desetiletí. Na
knihovnících to vyžaduje iniciativnější přístup, jímž by se snažili
nabízet i něco jiného, než je obvykle požadováno, a kterým by dokázali
žadatele přesvědčit. To ovšem znamená vycházet spíše z pohledu generalistického
a interdisciplinárního.
Třetí blok měl téma "spolupráce na externích projektech".
Řídil je Christian Coppens (Bibliotheque Universitaire Louvain)
a přednášejícími byli Zdeněk Uhlíř (Národní knihovna České republiky),
Jutta Weber (Staatsbibliothek Berlin-Preussischer Kulturbesitz)
a kolektiv ve složení David Shaw, Lotte Hellinga a Marian Lefferts
(CERL). Postupně byly prezentovány programy a projekty MASTER,
Memory
of the World, Memoriae mundi
series Bohemica, Bibliotheca
universalis, VICODI, LEAF,
MALVINE, KALLIOPE
a Searching
Facility for Manuscripts & Hand-Press Book Catalogues. V
referátech všech řečníků i v následné diskusi se ukázala jasně nynější
tendence k tomu, že knihovny jakožto instituce ztrácejí svůj základní
a samostatný význam a že jejich budoucí význam bude spočívat především
v tom, aby byly zabezpečujícím servisem pro různé programy a jejich
dílčí projekty. Z toho plyne, že tvorba programu těsně souvisí s
tvorbou vize, poslání a strategie, resp. je jejich nedílnou součástí.
Projekty musí být koncipovány v závislosti na dlouhodobých programech
a na funkčním sebepochopení té které knihovny nikoli jakožto instituce,
ale jakožto místa pro tvorbu a distribuci informací, metainformací,
transinformací a znalostí. A z toho vyplývá důraz na standardizaci,
jež umožňuje výměnu informací atd., která však není unifikací. Způsob
práce podle pevných a pro všechny stejných zásad a pravidel musí
být nahrazen jejich adaptací pro poměry příslušného programu a projektu.
Právě tak se oslabuje význam čistě národního prostředí při koncipování
programů a projektů a naopak se zvyšuje význam mnohem volnějších
a rozmáchlejších interinstitucionálních vazeb.
Čtvrtý blok byl věnován tématu "zamýšlené a nezamýšlené
řízení financemi, např. důsledky účasti v externích projektech".
Předsedal mu Anders Burius (Kungliga Biblioteket Stockholm) a řeč
přednesli Bettina Wagner (Deutsche Forschungsgemeinschaft) a André
Bouwman (Universiteitsbibliotheek Leiden). Zatímco André Bouwman
se soustředil především na otázky související s personálním vybavením
rukopisného oddělení jakožto základem pro možnou účast na práci
v externím projektech, Bettina Wagner podala až reklamní prezentaci
Deutsche Forschungsgemeinschaft,
její činnosti a zejména referovala o Neue
Konzepte der Handschriftenerschliessung. Její vystoupení se
však neslo v duchu byrokrata ze staré školy, protože vůbec nereflektovala
diskuse, které na toto téma odezněly v Německu, např. v Bibliotheksdienst,
č. 12 (2000). Vcelku se tak ukázalo, že dříve jistě famózní
německá škola rukopisné práce žije dnes spíše již jen z podstaty,
vyjadřujíc tak nejspíše celého ducha současného Německa.
Pátý blok se zaměřil na dvojtéma "1. příprava knihovníka
a 2. role rukopisného knihovníka ve vzdělávání, zejména v universitních
kursech a programech". Předsedal mu Ad Leerintveld (Koninklijke
Bibliotheek Den Haag) a řečníky byli Eef Overgaauw (Staatsbibliothek
Berlin-Preussischer Kulturbesitz) a Murah Ghosh (University of London
Library). Eef Overgaauw vystupoval v podobném duchu jako Bettina
Wagner, tedy jako reklamní propagator německého způsobu vzdělávání
rukopisných knihovníků; spíše jen reprodukoval daný stav, než aby
se pokusil vytyčit relevantní otázky, které by mohly být předmětem
vážnější diskuse. Naopak Mura Ghosh se na základě prezentace zkušeností
z práce na projektech Palaeography
a Manuscript Studies
Portal pokusila formulovat požadavky, které na rukopisného knihovníka
klade nástup síťového prostředí. Ten by podle ní měl být zároveň
badatelem-knihovníkem i prosazovatelem informační gramotnosti i
tvůrcem metadat i globálním hráčem i komunikátorem i manažerem zpřístupnění
i poskytovatelem informace soustředěným na uživatele i hodnotitelem
i správcem sbírek i projektovým manažerem; tím vším dohromady a
každým zvlášť. Účastníci se jak v plénu, tak v kuloárových diskusích
shodli na tom, že tato změna je reálná, že už nyní nastává tlak
na její uskutečnění a že je nutno hledat vždy místně přiměřené formy
k jejímu naplnění. Pouze někteří němečtí a francouzští kolegové
hájili konzervativnější stanovisko, zůstali však zcela osamoceni.
Zdá se, že německo-francouzská Evropa na jedné a ostatní Evropa
na druhé straně není jen skutečností ze sféry politiky, ale že je
nutno hledat hlubší kořeny tohoto rozdělení.
Šestý blok se soustředil na téma "měnící se úkoly kurátora
v pohledu 1. uživatele a 2. manažera". Řídil jej André
Bouwman (Universiteitsbibliotheek Leiden) a přednášeli Paul Hoftijzer
(Scaliger Instituut, Universiteit Leiden) a Martin Bossenbroek (Koninklijke
Bibliotheek Den Haag). Jak se však ukázalo, a potvrdila to i diskuse,
jen zdánlivě se jednalo o různé pohledy uživatele a manažera; spíše
vypluly na povrch rozdíly mezi universitními a národními knihovnami
a jisté napětí mezi nimi. Naprostá shoda panovala, pokud jde o základní
služby poskytované rukopisnými knihovnami, resp. rukopisnými odděleními
knihoven: bez budování fondů, jejich správy, zpracování a ochrany
to nejde. Různý pohled však panoval při odpovědi na otázku, co má
být nad těmito základními službami (které jsou natolik samozřejmé,
že v jistém kontextu o nich ani není třeba zvláště uvažovat). Prostředí
universitních knihoven preferuje osobní služby, tj. reference, rešerše,
jakož i znalostně informační přípravu a podporu jednotlivým projektům,
na nichž se podílejí jednotlivá universitní pracoviště. Naproti
tomu prostředí národních knihoven upřednostňuje služby symbolické
a analytické, jež jsou převážně službami nepřímými a souvisejí s
vytvářením a rozvíjením vlastních programů. Otázka uživatele se
tedy nejeví přímo v konkrétních a zcela určitých požadavcích, které
v anticipaci klade, ale jako obsah zaměření činnosti knihovny, jako
její aktivní nabídka, nikoli jako pouhá reakce na požadavky. To
znamená, že rukopisná knihovna není poskytovatelem subsidiárního
servisu, ale pracovištěm, jež otevírá pole. Proti tomuto všeobecně
přijatému závěru se ovšem postavili někteří němečtí a francouzští
kolegové: klást otázku uživatele je prý pseudoproblém, protože využití
prostě je, bylo a bude "vědecké", tedy jinými slovy, rukopisná
knihovna nevytváří iniciativně své poslání, ale čeká na zadání.
Prohlubující se rozdíl mezi německo-francouzskou a ostatní Evropou
tak byl zřejmě patrný i zde.
Závěrečné shrnutí se konalo v Leidenu a předcházela mu exkurze
po historické Bibliotheca Thyssiana, botanické zahradě a universitní
knihovně. Lze konstatovat, že účastníci se shodli na třech hlavních
problémech, které musí v současné době řešit rukopisné knihovnictví,
aby dokázalo provést transformaci dosavadních institucí v hybridní
a síťovou knihovnu. Jsou jimi napětí mezi managementem a expertízou,
mezi generalistickým a specialistickým pojetím expertízy a konečně
napětí mezi introvertností a extravertností příslušných pracovišť,
jejich programů a projektů.
Doplňkem konference pak byla exkurze v amsterdamské universitní
knihovně. Její součástí byla také diskuse o výuce paleografie a
kodikologie, zejména o funkčních rozdílech reprezentace týchž textů
v různých formálně odlišných rukopisech. Zdá se, že to by výuce
kodikologie na českých universitách nesmírně prospělo, neboť teprve
ve spojení s funkčností nabývají formální rysy na významu, zatímco
jejich izolované studium je samoúčelná hra se skleněnými perlami.
A na příkladu výstavy "Written, drawn and painted", kterou
amsterdamská universitní knihovna uspořádala u příležitosti této
konference, se rozvinula také diskuse o funkci výstav a výstavních
katalogů. Poněvadž rukopisná kniha není primárně vizuální artefakt,
třebaže zvláště historici umění a k historii umění inklinující kodikologové
jsou náchylni ji za něj považovat, její výstavní prezentace jakožto
jednotlivosti se jeví jako výrazně zavádějící. Adekvátnější její
povaze je prezentovat ji jako ilustraci k výkladovému textu zprostředkovaném
v katalogu, tzn. spíše jako skupinový či hromadný jev než jako jednotlivost.
To znamená všeobecný odklon od pojetí knižních výstav jako tzv.
skrytých pokladů k volnějšímu kreačnímu pojetí.
Celkově lze říci, že konference "Měnící se role rukopisného
knihovníka" jasně ukázala, že na pořadu dne je jednoznačný
rozchod s dosavadní tradicí a hledání nových cest rukopisné práce
a rukopisného studia. To, co bylo dosud považováno za zřejmý klad
rukopisného knihovnictví, totiž "vědeckost", se v důsledku
měnících se představ o tom, co to vůbec je "věda", začíná
výrazně zpochybňovat. Ukazuje se to i na změnách v obvyklé terminologii.
Od posledního podobného setkání naprosto vymizelo z užívání dříve
běžné označení full record pro katalogizační záznam pokoušející
se poskytnout zevrubnou a relevantní informaci o svém objektu a
bylo nahrazeno označením in-depth record. To není pouhý verbalismus,
nýbrž odraz od základu změněného pohledu na věc. Označení full record
se zakládá na předpokladu kumulativnosti přecházející od relativní
k absolutní pravdě, tedy na předpokladu jedno-jednoznačnosti a jejího
možného dosažení. Naproti tomu označení in-depth record vychází
z koncepce nemožnosti jedno-jednoznačnosti a z plurality (popřípadě
i nesouhlasné) různých možných explikací. To znamená, že třeba nekonečné
množství různých in-depth records nedá nikdy v součtu ani jeden
jediný full record. Bez velkých diskusí tak byla na mezinárodní
úrovni opuštěna v dosavadní tradici dominující představa tzv. vědeckého
katalogu. České prostředí si tuto skutečnost nechce připustit, ale
řeč mezinárodního prostředí je jasná: hlavním úkolem, který dnešek
klade rukopisnému knihovnictví, není uchovat vše, čeho bylo dosaženo,
ale vypracovat nové postupy pro hybridní a síťovou knihovnu.