S velkým zájmem jsem si přečetl polemické příspěvky Stanislava Psohlavce a Jiřího Žůrka. Jako člověka intenzivně se účastnícího elektronicko-digitálního zpracování historických fondů a stoupence prosazování nového informačního prostředí mě potěšilo, že sporné otázky začínají vyplouvat z kuloárů a specializačního ghetta na osvětlenou širší hladinu všech interesentů. Zároveň však nemohu nevidět, že oba polemici se poněkud nechávají unášet jednostranností. To sice má při ostřejším vyjasňování sporných otázek také svůj význam, nicméně v tomto konkrétním případě to po mém soudu vede k tomu, že se drží příliš při zemi. Poněvadž se domnívám, že právě nyní se nacházíme v situaci, kdy jsme vyčistili a připravili terén a kdy přistupujeme k budování základů, myslím si, že bychom se čas od času měli pokusi i vzlétnout.

Vzlétnout jsem se v Ikarovi pokoušel již několikrát, teď se však nacházím v poněkud prekérní situaci. Jsem totiž v předmětu polemiky příliš angažován, než abych dokázal být zcela nestranný. Přece však cítím, že bych se měl také připojit, neboť jsem přesvědčen, že tříbivý střet názorů je velmi prospěšný, když se z něj dokážeme poučit. Ale to je možné jen tehdy, podaří-li se nám povznést nad bezprostřednost sporu a vyhmátnout to, co je v jeho druhém plánu, očištěném od frapantní zájmovosti. Výsledkem této mé předběžné úvahy tedy bylo rozhodnutí opravdu se zapojit do diskuse, ale jaksi odjinud, abych se pokud možno vyhnul příliš subjektivnímu vidění. Nabízím tedy své úvahy o oněkolika okruzích, jež s předmětem Psohlavcovy a Žůrkovy polemiky blíže či vzdáleněji souvisejí.

1. ZNAČKOVACÍ JAZYKY vs. PDF

Myslím že podstata sporu nespočívá jen na technické úrovni využití obecně dostupných a definovaných veřejných značkovacích jazyků (SGML, HTML, DOBM, resp. také XML) na jedné a proprietárního formátu PDF na druhé straně, třebaže ani od toho nelze odhlédnout. Nezávislost na software a hardware při zpracování elektronicko-digitálního dokumentu hraje sice podstatnou roli pro možnosti jeho šíření a uchování, ale to je pouze jedna stránka věci. Nejde přece jen o to, že něco šíříme a uchováváme, ale také o to, co šíříme a uchováváme. Zdá se mi, že na tuto otázku polemika neodpověděla.

Z tohoto hlediska se domnívám, že musíme přihlížet k jasnému rozdílu mezi desktop publishing a elektronickým publikováním; je přece zřejmé, že to není totéž. Značkovací jazyky tím, že umožňují jasně rozlišit mezi vnitřní strukturou ztvárňovaného, resp. zpřístupňovaného, publikovaného dokumentu a jeho vizuální podobou, jsou zajisté vhodnější pro následné využití pro výstup na monitoru počítače, zatímco formát PDF kladoucí důraz právě na onu vizuální podobu, je zaměřen WYSIWYG, a tedy je vhodnější pro tištěný výstup, jeho sledování na monitoru je dosti nepříjemné.

Je tu tedy rozdíl mezi novým způsobem na jedné a jakýmsi vylepšením psacího a sázecího stroje, sit venia verbo, na druhé straně. A tu je nutno dobře si uvědomit, o co vlastně jde. Základním rozdílem tu je pevnost, stálost vnímané stránky, resp. její nepevnost, nestálost. Jeví se to snad jako napětí mezi konzervatismem a novátorstvím, to jistě, ale především tu jde o něco jiného: je vypracován způsob citování pevné stránky (mám na mysli pouhý odkaz, nikoli přímý přístup k ní), u volné, plynoucí stránky je však tento způsob nemožný. Publikovaný dokument tak z hlediska svého zařazení mezi ostatní dokumenty, tedy i z hlediska jeho vnímání a použití, nabývá rozdílného charakteru. A jelikož dokumenty, o kterých tu napořád hovoříme, jsou vlastně dokumenty o dokumentech, nějakým způsobem se tento rozdíl obráží i na "jevení se" oněch dokumentů, kterých se to celé týká, dokumentů primárních, originálních.

V sázce tu tedy je něco mnohem hlubšího než pouhé způsoby zpřístupňování a jejich, byť všestranný kontext. Podstatným problémem se tak nakonec stává rozdílný přístup k oněm originálním dokumentům, které tudíž buď jsou, anebo nejsou prostou daností. Jde tu o rozlišování v jistém smyslu mezi předpokladem a skutečností, v jistém smyslu mezi tím, co je, a tím, co být má, a třeba bychom nalezli i další možné distinkce. Nové informační prostředí sice nepochybně vzniká, ale zatím ani zdaleka není hotové, protože dosud nebylo vytvořeno jemu odpovídající prostředí znalostní. Myslím, že to by mělo být hlavním předmětem diskuse, oba polemici však tuto úroveň, tento vzlet pominuli. Zajisté však jde o to, co říká Žůrek, že totiž "text, který není v HTML orientován stránkově, působí na poněkud »konzervativní« oko vědců odpudivě": hic haeret aqua. Naším úkolem je, abychom se nad tím zamysleli a abychom ukázali právě sílu toho, co je "odpudivé", nikoli abychom zůstali stát na půli cesty.

2. SGML: METAJAZYK vs. APLIKACE

Pokud se v našem kontextu hovoří o SGML, obvykle je tomu tak z hlediska konkrétních aplikací tohoto značkovacího jazyka. Je jistě možné na základě SGML připravit stejně, či spíše podobně vnímatelné texty jako při psaní rukou, na stroji, v typografické produkci apod., ale to je právě jen vnějšek jedné z možných aplikací. Jistě to není bez důležitosti, protože texty bez možnosti recepce nemají žádný smysl, nicméně nejde jen o to; je to podmínka nutná, ale nedostačující. Z tohoto hlediska není třeba zabývat se jí více, než je to nezbytné. Je sice dost dobře možné, že na tomto místě budou vznikat velké diference a kontroverze mezi jednotlivými "programy", "školami" apod., avšak při zásadnějších diskusích bychom měli hledět spíše na to, co je za tím, protože rozvoj vyrůstá právě z tohoto pozadí.

Složitější otázka se klade při pohledu na vnitřek těchto skutečných i možných aplikací. Říká se sice, že tzv. obsahová odborník se vůbec nemusí zabývat těmito záležitostmi, poněvadž v nich není více než pouhým laikem a amatérem a snadno by se mohl stát diletantem, ale to platí jen do určité míry. Přece se ho týká otázka, jaká je horní únosná hranice počtu různých definic typu dokumentu na jednom oborovém poli. A také je jeho věcí otázka, jaká je únosná míra variability a flexibility v rámci aplikace jedné definite typu dokumentu i v rámci této definice samotné. Pokud nebudeme myslet pouze na subsidiární dokumenty jakožto digitální kopie, nebo na edice, resp. kritické edice, nýbrž pohlédneme na předmět zájmu v celé jeho šíři a v celém vějíři možností, takové otázky se tu jistě kladou. Opravdu jde o to, aby se nám podařilo proplout při tvorbě standardů mezi Skyllou unifikace a Charybdou anarchie, jak říká Psohlavec. Zdá se, že jedinou smysluplnou cestou tady je interdisciplinární přístup, kterému se po dlouhém redukcionistickém specializačním období teprve musíme učit. A to už je veliký zásah do dosavadního pojetí vědy a odborných činností!

I když SGML vlastně žije ve svých aplikacích, nelze jej s nimi ztotožňovat. Vždyť svou základní povahou je to metajazyk, který stojí nad nimi a jenž ve svých důsledcích souvisí s mnohem obecnějšími a univerzálnějšími sférami. Jeho podstatou je to, že se snaží prezentovat ne tak výsledky jako spíše pochody či postupy myšlení. Zaměřuje se tedy na strukturu, ale strukturu dokumentu sekundárního, subsidiárního, nikoli na strukturu dokumentu primárního. originálního. Tady, alespoň podle mých dosavadních zkušeností, nelze dostatečně zdůraznit jednu věc: definice typu dokumentu a metodické pravidlo, jehož jednou podobou je třeba pravidlo popisu historických dokumentů, ani zdaleka nejsou totéž.

Řečeno zjednodušeně a obrazně, metodické pravidlo míří ven, zatímco definice typu dokumentu směřuje dovnitř. Nebo jinak, definice typu dokumentu je strukturací mysli, zatímco metodické pravidlo odráží či má odrážet strukturu skutečnosti, je strukturací skutečnosti. Tradiční informační prostředí tento zásadní rozdíl prostě nepřijímá; ne že by jej nevidělo, ale ono jej vidět nechce, důrazně jej odmítá. Vyplývá z něj totiž to, že při jakékoli práci s historickými dokumenty nemáme co do činění s reprodukcí, nýbrž s konstrukcí. To znamená, že ve svých vědeckých a odborných počinech skutečnost neodrážíme, nýbrž vytváříme. A tak tedy: skutečnost není objektivní, jak chce dosavadní redukcionistický scientismus (ono "konzervativní oko vědců", o němž byla řeč), nýbrž toliko objektová ve fenomenalistickém smyslu. Proto je oko vědců konzervativní: v novém informačním prostředí je ohrožena větev, na níž sedí.

A tu je ovšem pravá podstata stávající diskuse o kritických edicích. U vědomí toho, co jsem řekl, se totiž nemohu ubránit dojmu, že naše řeč je tu mnohdy o voze a o koze. Otázka však je docela radikální: má vůbec dosavadní typ kritické edice, založený na objektivistickém přístupu, směšující předpoklad archetypu se skutečností, ztotožňující přeedpoklad kanonického textu s dílem per se, smysl v novém informačním prostředí, jehož pohled na věc je všechno jiné, jen ne objektivistický? Zdá se mi, že úhledné užití formátu PDF právě tuto tíživou otázku zakrývá. Pokud však SGML porozumíme jako metajazyku, musíme si ji položit: není na pořadu dne, abychom odlišili "editologii" tradičního informačního prostředí od "publikologie" nového informačního prostředí? Nestojí tedy otázka tak, že místo konverze dosavadního nazírání a vyjadřování do jiné podoby máme hledat zároveň s touto jinou podobou nazírání a vyjadřování jiné?

3. CD vs. WEB

Avšak to ještě není všem problémům konec. Pokud budeme uvažovat pouze nové informační prostředí, musíme připustit, že není elektronický dokument jako elektronický dokument. V návaznosti na to, co jsem se pokusil v těchto souvislostech napsat o hypertextu a o humanities computing jakož i na to, co v tomto kontextu napsal Zdeněk Jonák, bych si tu troufal vidět jistý nikoli nevýznamný rozdíl: zatímco dokument na CD je elektronický jen technologicky, je síťový, webový dokument elektronický technologicky i metodologicky. Myslím, že to bychom si měli uvědomit v plném dosahu.

Tím se sice už dostáváme mimo bezprostřední oblast Žůrkovy a Psohlavcovy polemiky, nicméně však v přirozené souvislosti s ní. Není od věci si uvědomit, že Žůrek, pokud hovoří o edici, má na mysli vždy jen prezentaci na CD chápaném vpodstatě jen jako jiná podoba tištěné knihy. Pak mu ovšem uniká, že na tomto místě přistupujeme k Rubikonu ediční práce, neboť jsme svědky změny charakteru vydávaného díla: ztrácí se jeho takřka monolitní pevnost jako tzv. kanonického textu a stává se z něho jen jakkoby průchozí bod širšího kontextu, jakoby orientační bod vystupující z více méně neurčitého pozadí. Z toho pak plynou dvě závažné věci, o nichž však v celé polemice nepadlo ani slovo, ačkoli právě ony jsou tou skutečnou výzvou, která nás tu oslovuje.

Na jedné straně - dovnitř - to znamená přehodnotit vztah "díla" a "jeho" rukopisné (a možní i tištěné) transmise, na druhé straně - navenek - se ukazuje nutnost změny interpretace literární a historické tradice. Zde už se ocitáme zcela mimo oblast technických prostředků a technologických nástrojů a dostáváme se do nejvlastnějšího hájemství humanitních disciplín. Těm se zde otevírá nový, dosud málo ohledaný prostor: dialektika cíle a prostředku; a sice v tom smyslu, že netoliko určení cíle vede k výběru prostředku, ale také že vybraný prostředek ovlivňuje další specifikaci cíle.

Je zřejmé, že zatím tu jsou jenom samé otázky a dosud žádné odpovědi, takže někomu může diskuse na tomto poli připadat jen jako mlácení prázdné slámy. Nicméně nejde o to, abychom si hráli, ale abchom se snažili někam dospět. A jestliže se stále intenzivněji hovoří o "nové" digitální ekonomice, o "nové" informační společnosti, znamená to také, že musíme počítat s "novým marketingem" vědeckých informací a z nich plynoucích znalostí a poznání. Nebylo by tedy dobré, kdybychom na tomto místě zůstávali příliš dlužni. Spíše je veliká škoda, že diskutérů a polemiků není více.

4. DIGITALIZACE "AND" ELEKTRONIZACE

Je až s podivem, jak se stále udržují některé mýty. Ačkoli napořád zjišťujeme, že před námi stojí zásadní úkol transformace jednotlivých oborů a restrukturalizace jejich celku, ačkoli ustavičně narážíme na to, že není žádná objektivně "správná" reprodukce ani absolutně "pravdivá" interpretace, přece jako by to pořád jeeště nestačilo. Ve sporu mezi různými programy (tj. Clavis monumentorum litterarum či Ave musica na jedné a Memoriae Mundi Series Bohemica na druhé straně) tedy mnohdy vyplývá na povrch "statusová" nadřazenost počínání "vědeckého" nad počínáním "knihovnickým". Je však zřejmé, že tímto povýtce formálním a příliš snadným způsobem se zakrývá něco podstatnějšího: z cědomí diskutujících se vytrácí poznání, že rozhodující není vnější hierarchicko-organizační nálepka, ale profilace a specifikace programů. Jestliže totiž právě toto neprovedeme, tzn. nebudeme se důsledně věnovat profilaci a specifikaci, neměli bychom osobivě vstupovat na břeh Rubikonu.

Řekl bych, že musíme mít stále na paměti tu nejdůležitější věc: profilace programu není oborová specializace v pozitivistickém, scientistickém smyslu, profilace je konkrétní formulací směřování ke společnému cíli. Tím míním: nová formulace, nikoli "překlad" stávající oborové formulace do "počítačové řeči". Jiná země totiž neznamená jiný jazyk, ale jiný mrav, jak se říká.

A tak tedy nemá valného smyslu rozlišování mezi pouhým digitálním zpřístupňováním jakoby surového materiálu (obrazové kopie v rámci subsidiárních dokumentů) a dalším elektronickým zpracováním (edice a komentáře), protože to by byl právě jen "překlad" starého rozlišení mezi "archivářem" a "historikem". Je nutno si uvědomit, že zpracování začíná už u pořizování elementárních metadat a odtud se rozšiřuje směrem ke speciálním katalogům a s nimi souvisejícím materiálovým či archeografickým studiím; edice v tomto komplexním pohledu zabírají jen menší část. Otázka profilace je tedy především dána typologicky a tematicky, v žádném případě však hierarchicky chápanou úrovní zpracování. Řečeno jinak: každý program by se dnes měl pokoušet s ohledem na své typologické a tematické vymezení procházet všemi úrovněmi zpracování. Jediný skutečný smysl tak má spojení digitalizace a elektronizace ve výše naznačeném smyslu.

Zatím ovšem nemůžeme nepřiznat, že spíše než o skutečnost tu jde o přání, které je otcem myšlenky. Tím spíše však je nutno pokoušečt se toto přání naplňovat. Nelze přece nevidět, že každý ze zmíněných programů k tomu má dosud daleko, byť v rozdílné míře. Představoval bych si, že právě proto by bylo nanejvýše žádoucí v této diskusi pokračovat. Myslím, že by bylo dobré se konečně zbavit ostychu a strachu a ve větším počtu se pustit na tento tenký led. Obávám se ovšem, že kromě "známých firem" nebude příliš těch, kteří by mě vyslyšeli a chtěli toto riziko podstoupit. A tak se lze jen s údivem ptát: jak je při tomto nedostatku diskuse možné, že přesto naše činnost na tomto poli dosahuje i mezinárodního uznání? Není tu kromě uspokojení i důvod ke znepokojení z nejistého vyústění slibných začátků?