Asi žádné jiné téma se nevrací do knihovnických úvah a koncepcí tak často, jako téma legislativního vymezení naší činnosti. Od startu snah o novelizaci slavného zákona č. 53/1959 Sb. se český knihovnický svět již několikrát vzepjal k práci, která nepatří k těm lehkým. Vlastní návrhy zákona, komentáře k předkládaným dílčím novelám, snaha vyjádřit naléhavost tématu a získat na zákonodárném poli spojence, to vše knihovníci absolvovali již několikrát. Odhodlání, příprava, předložení, diskuse, úprava, opětovné předložení, očekávání a zklamání - tak by se dal zhruba popsat cyklus aktivit v oblasti legislativy pro knihovnictví.

Jeden z klasiků praví, že "zklamání je vždy jen nenaplněné očekávání". Ano, ale - zatímco česká knihovnická veřejnost očekávala od zákona vždy především vyřešení základních problémů existence a činnosti knihoven, ve finále se diskuse začala dramaticky obracet po směru starého dobrého "čí chleba jíš, toho píseň zpívej". Bylo-li totiž něco problémem různých faktických integračních snah českých knihoven, tedy i snahy o shodu nad knihovnickým zákonem, pak to velmi často byly hranice rezortů, do nichž ta či ona větev českého knihovnického organizmu patřila. A tak vlastně vždy aktivita, která vzešla z knihovnických řad, také v knihovnických řadách skončila. Ve stejném období odstartovala "divoká" nebo přinejmenším neřízená transformace českých knihoven, do našich semknutých šiků vtrhla automatizace a posléze digitalizace, z větší či menší vzdálenosti nás ovlivňovala neviditelná ruka trhu. Knihovníci se učili podávat granty, lobovat - tu obhájit holou existenci knihovny, tu sehnat prostředky na nevídané rekonstrukce a rozvoj.

Na půdě posledního sjezdu SKIPu zastupovala Ministerstvo kultury ČR, do jehož působnosti knihovny "zvykovým právem" spadají, paní Kantůrková. Její vystoupení se dotklo také citlivé oblasti legislativy a její vpravdě básnivý příměr o tom, že končí období, kdy budeme na několika stranách usilovat o nové návrhy knihovnického zákona, "protože přece plujeme na jedné lodi", byl přivítán s dojatým posmrkáváním a radostným přitakáváním. Přešel nějaký čas, na přípravách zákona se na MK jistě poctivě pracovalo, knihovníci opět (ve vlastním zájmu) dodali, co měli a těšili se, jak "bok po boku" s ministerstvem využijí nabídky společné práce na společné palubě společné bárky. Ve chvíli, kdy bylo celkem zřejmé, že termíny legislativního plánu vlády, resp. termín předložení inkriminovaného zákona a aktuální datum v kalendáři se nebezpečně přiblížily, se knihovníci prostřednictvím svých volených zástupců zeptali, jestli se opravdu počítá s diskusí o předkládaném návrhu. Ujištění, že je vše v pořádku asi nemohlo být ze strany MK ráznější. Výsledek?

Byl předložen návrh zákona, jehož pojetí překvapilo snad každého, kdo jej z oboru přečetl. Zákon nevyrovnaný, neúplný, nedomyšlený (i když se snahou se vtipně vyhnout institucionální rovině knihovnických činností). Opět se projevilo, že historicky založené "držení knihoven" v rezortu kultury má jedno z nejslabších míst právě v neznalosti hranic spravovaného území. Mohlo by se jinak stát, že jsou knihovnám ukládány úkoly, které jim daný legislativní rámec zároveň znemožní plnit? To není snaha knihovny z působnosti MK vyvázat, to je snaha přimět MK ke spolupráci s ostatními ministerstvy s cílem využít v této oblasti veřejné prostředky účelně a promyšleně. Reakce na návrh předkládaný k diskusi na několik dní, souhrou okolností v období dovolených? Knihovnické řady se v nevoli zavlnily, ale (opět ve vlastním zájmu) se rozdělily na pouze rozhořčené a rozhořčené-přesto pracující a výsledkem byla věcná stanoviska k prvnímu návrhu. I pozměněný druhý návrh byl poměrně pečlivě a věcně okomentován.

Co zbývá dodat? Zdá se mi pravděpodobné, že zákon o veřejných knihovnických a informačních službách bude dříve nebo později v tomto pojetí přijat. Zdá se mi více než zřejmé, že nepomůže dosažení základních cílů, které od něj odborná knihovnická veřejnost očekávala. Není vyloučené, že se s ním dříve nebo později naučíme žít. Jsem si ale jistá, že způsob, jakým byli knihovny a knihovníci "přizváni k diskusi" je nepochybně těžko stravitelný. Že je to nepodstatné? Nemyslím si to.