Co je to Noc s Andersenem asi každý ví, a kdo to neví, může se podívat třeba na informační stránku na webu Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, kde tato úžasná akce v roce 2000 začala. Každopádně v letošním roce jsem překonal lenost a na Noc s Andersenem jsem se vypravil. A jak už prozrazuje název příspěvku, vydal jsem se až do daleké České Lípy. Byla to dobrodružná cesta plná napětí, zábavy i poučení. Tak se tedy pohodlně usaďte, začínáme…

Všechno to začalo v září minulého roku. V polovině měsíce se konala pravidelná knihovnická konference "Knihovny současnosti" na Seči, na kterou jsme si s kolegou Tomášem Tománkem připravili přednášku. V poslední den konání konference jsme vyrazili na nedaleký hrad Oheb, kde se mi podařilo vyhodit si čéšku až někam na druhou stranu nohy. Stalo se to na rovině, což je sice zvláštní, ale co se dá dělat. Zkrátka a dobře, zatímco jiní účastníci si na Seči vyhodili z kopýtka, já si vyhodil z kolena.

Zhruba týden po této pozoruhodné události se konal Knihovnický happening, na kterém jsem nemohl chybět a ze kterého jsem také napsal do Ikara reportáž. Drobnou nepříjemností bylo, že jsem byl stále víceméně nemobilní, na noze jsem měl ortézu a v rukou dvě masivní berle. Když jsem tedy kupříkladu fotil nějaké zajímavé záběry, musel jsem všechny své končetiny (pravé i dřevěné) rozkročit a vypadal jsem jako obrovský stativ. Klíčovým okamžikem akce byl knihovnický pochod z Letné zpátky do Klementina, během kterého mi došly síly, a přibelhal jsem se na pokraji smrti až s asi půlhodinovým zpožděním za ostatními. V tu chvíli se mě ale ujala nedaleko stojící skupinka knihovnic z České Lípy, a se soucitnými pohledy mi pomohly ulovit nějaké občerstvení na probíhajícím rautu. Slovo dalo slovo a zůstali jsme i nadále v kontaktu – a po několika měsících jsem obdržel oficiální pozvání na Noc s Andersenem.

Knihovnice z České Lípy, happening 2006

V pátek 30. března 2007 jsem tedy opustil Prahu a vydal jsem se do neznáma, až do dalekých a exotických krajů Českolipska. Mé první kroky směřovaly na pobočku Lada, kde přebývala Simona Bůžková, jedna ze zmiňovaných knihovnic z happeningu. Chvilku jsem tam poseděl, pozoroval cvrkot kolem a zkoumal tamní počítač připojený na internet. Byl docela pěkný, příjemně vrčel, diody mu poblikávaly… Ale to sem nepatří. Se Simonou jsme si chvilku povídali a vzpomínali na epický proslov neúnavné Zlaty Houškové, která se ráno objevila i v televizi a verbovala národ na Noc s Andersenem. Po chvíli jsme se vydali do pobočky Špičák, kde měla Noc s Andersenem primárně probíhat. Cestou jsme ještě zašli nakoupit nějaké zásoby na noc a obdivovali okolí (kupříkladu vkusné zátiší s rozhlednou a Intersparem a další poutní místa).

Na Špičáku už byly přípravy v plném proudu. Sotva jsem si prohlédl knihovnu, už se začaly trousit první děti. Oficiální start byl naplánovaný na šestou hodinu večerní. V tu chvíli se také rozpoutalo peklo. Tedy abyste tomu rozuměli – v České Lípě se snaží každý rok na Noc s Andersenem vymyslet něco jiného a každý ročník nějak tematicky zaměřit. Posledně to byli kupříkladu piráti a letošní rok přišlo na řadu právě peklo. Děti už s tím počítaly, a tak si už před začátkem programu začaly připravovat rohy, ocasy, trojzubce a další pomůcky. Já jsem si sice žádnou masku nepřivezl, ale stejně na mě některé děti koukaly jako na čerta.

Úvodním bodem programu bylo divadelní představení. Jednalo se o veselou čertovskou pohádku, navíc plnou zajímavých rekvizit (které obsahovaly všelijaká táhla, pérka a pohyblivé součástky, takže byly přímo interaktivní, daly se různě sestavovat a tak podobně). Do představení se hezky zapojovali i malí diváci, takže bylo o zábavu postaráno. Mimochodem, víte, jak se hlásí čerti? No přeci vstanou a vypláznou jazyk! Takže jsem se dozvěděl i něco nového. Davová scéna vyplazených jazyků mne bohužel tak vyvedla z míry, že jsem to ani nestihl vyfotografovat. Inu, možná někdy příště…

Velcí čerti hráli a malí se pozorně dívali

Po tomto úžasném kulturním zážitku jsme se oblékli a vyrazili na večerní procházku městem. Byla už tma, a tak si někteří malí čertíci mohli vyzkoušet i blikající rohy. Některým tato ozdoba svítila i modře, takže jsme z dálky vypadali jako policejní kolona. Naše kroky nakonec zamířily na náměstí, kde sídlí hlavní budova městské knihovny. Tam už na nás čekala další várka čertic-knihovnic a také plno pěkných her a úkolů. Skákalo se v pytli (z čehož měla obavy paní ředitelka a čekala, kdy se kdo zlomí vejpůl), závodilo se s nádobami s vodou (z čehož měly obavy některé citlivější knihy) a pekelné prostředí dokreslovalo mihotavé světlo svíček (z čehož se potily i ty nejodvážnější tezaury). Atmosféra byla zkrátka výborná a dětem se hry moc líbily.

Nastoupená pekelná jednotka v hlavní budově

Na závěr nás čekala ještě návštěva Pekla. Sešli jsme totiž do temných podzemních chodeb a sklepení. Tam se proháněli ti nejchundelatější čerti (respektive čertice) z celé České Lípy. V jedné temné jeskyni seděl dokonce i sám Belzebub, tvářil se strašidelně a sepisoval hříchy. Sotva jsem zmínil, že píši do Ikara, už mě hodili do kotle a zapíchli mi vidle do ledviny. Nakonec jsem musel slíbit, že budu v této reportáži psát jen čistou pravdu a také tak samozřejmě činím…

Sám vrchní Belzebub v celé své kráse

Zatímco děti dokončovaly poslední úkoly, milá paní ředitelka mne provedla po centrální pobočce a ukázala mi jednotlivé části knihovny. A tak jsem se například dozvěděl, že mají jedno speciální oddělení, kde jsou materiály z regionu (a to nejen knihy, mapy a průvodci, ale také všechny možné články a výstřižky, to vše pečlivě zařazené a uložené), že je v knihovně několik menších místností, kde se pořádají akce, prezentace a besedy, že mají i kolekci audioknih a dalších materiálů pro lidi se specifickými potřebami a že jejich webové stránky už v minulosti obdržely cenu Biblioweb.

Soutěže byly prima, ale nastal čas na další kulturní vložku. Tentokrát se jednalo o loutkové divadlo, které vytvořily a vymyslely samy knihovnice. Pohádkové představení bylo moc pěkné a všechno proběhlo v pořádku. Jediný zádrhel byl s oponou, která měla původně fungovat s pomocí sofistikovaného systému lanek, ale nakonec se prakticky nehýbala. Zmiňuji to zejména z toho důvodu, že pohled na červenající se knihovnici, která vší silou lomcuje částí opony, patřil k těm nejzábavnějším pasážím celého divadla. Zkrátka když něco nevychází, je to legrace – stejně jako v domácím videu skoro vždy zaboduje, když někdo někam spadne nebo se odněkud zřítí.

Společné noční foto na náměstí

Představení skončilo a opět jsme vyrazili do nočního města. A za všeobecného veselí (což znamená kombinaci červeno-modrého blikání a řevu na celou čtvrť) jsme se přesunuli zpátky na Špičák. Tam na nás čekalo malé občerstvení, a pak se pomalu ale jistě blížil čas večerního čtení a případného spánku. Děti i knihovnice si připravily spacáky a šly si vybrat nějakou zajímavou knížku. Já se už před odjezdem rozhodl, že zkusím vydržet a nejít spát vůbec. Koneckonců, když už jsem se vypravil do takových exotických končin, byla by škoda to klidně prospat. Každopádně vzhledem k tomuto svému úkolu jsem si i vybíral svojí noční přítelkyni (samozřejmě myslím knihu!).

Nemělo tedy smysl začínat číst Jiráskovy sebrané spisy nebo Vojnu a mír (i když jsem absolvoval kurz rychlého čtení), a tak jsem hledal nějakou útlou knížečku, se kterou by se dalo strávit pár hodin. Volba nakonec padla na titul „Noc oživlých Brokol aneb Béďa Bouchač zasahuje“. Částečně epický (a částečně infantilní) název mne upoutal, a tak jsem si zalezl pod regál a začal si číst. Knížka byla nakonec docela zajímavá - taková parodie knihy Den Trifidů a filmu Mars útočí, pouze orientovaná spíše na dětského čtenáře (což mi vyhovovalo, protože například ve dvě v noci bych nic složitějšího stejně nezvládl).

Zatímco se děti ukládaly do pelíšků, knihovnice se vrhly na internet a konečně se podívaly na desítky a stovky zpráv, které neustále proudily v konferenci Andersen. Chvíli jsem to také sledoval - bylo velice zajímavé číst, co si kde připravili za program, kde mají jakého vzácného hosta a jak je kdo unavený. Přibližně každý třetí e-mail byl od vždy energické Zlaty Houškové, která se neustále ptala na podrobnosti, loudila fotky a řešila technické problémy (když se někdo nemohl někam připojit nebo neměl k něčemu heslo).

Plán byl jasný: odhodit bundy, podívat se na net a šup do spacáků

Samotná Noc s Andersenem (respektive v mém případě Noc s oživlou brokolí) probíhala klidně, protože kolem jedné hodiny už prakticky všichni spali, a já si tedy mohl v klidu číst. Tedy v klidu – někdy kolem čtvrté ráno jsem ještě vyděsil i paní ředitelku. Myslela si totiž, že v kanceláři někdo jen nechal rozsvíceno, ale když tam nakoukla, aby zhasla, tak spatřila shrbeného žurnalistu zažraného do příběhu Béďy Bouchače. A to je pohled, který poleká prakticky každého…

Po několika hodinách čtení a chroupání sušenek se sluníčko namáhavě vydrápalo zpátky na oblohu a venku začali řvát nějací ptáci. Z vedlejších místností se po chvíli začalo ozývat šustění spacáků, zívání a první rozespalé kroky. Zhruba ve stejnou chvíli jsem dočetl knížku a mohl jsem se společně s ostatními vrhnout na snídani. Kolem osmé už přicházeli první rodiče a odváděli si své unavené (ale zážitky nabité) ratolesti zpátky domů. I já jsem se pomalu vydal na zpáteční cestu. Rozloučil jsem se se svými skvělými hostitelkami a opustil Českou Lípu. Po návratu domů jsem prakticky okamžitě usnul a zbytky spánkového deficitu jsem doháněl ještě asi týden…

Ovšem únava nebyla samozřejmě to jediné, co jsem si z tohoto výletu odnesl. Odjížděl jsem také s plnou náručí dobré nálady a hezkých vzpomínek. Byl to příjemně strávený čas nejen pro mě, ale zejména pro samotné děti. Přiznám se, že původně jsem se trochu obával, aby se nejednalo jen o nějakou hodinku nebo dvě čtení, následovanou rozchodem domů nebo spánkem. Ale skutečnost předčila mé očekávání – v České Lípě si připravili velice pěkný několikahodinový zábavný program, který obsahoval všechno možné od divadla a soutěží až po exkurze. A protože tam měl skoro každý rohy, byla to po čertech dobrá zábava i doslova.

Noc s Andersenem se mi tedy moc líbila. Byla to pro mě nesmírně zajímavá zkušenost, a jsem velice rád, že jsem tam mohl být. Speciální díky patří zejména Simoně Bůžkové, která mě pozvala, a skvělé paní ředitelce Daně Kroulíkové, která s tím souhlasila, a ještě se mi celý den věnovala. Sice se úspěšně vyhnula všem pokusům o vyfocení, ale zato mne provedla knihovnou a nikde mě nezamkla. Abych to tedy už konečně uzavřel: Noc s Andersenem v České Lípě byla zkrátka perfektní a všem ji vřele doporučuji!