Motto:

"Mozek se nachází v naší hlavě, ale zároveň je nám vzdálenější než vesmírné galaxie"
(K. Pstružina)

Autor článku "Love at First Byte" (vydaného v minulém čísle Ikara) - T.S. Fulk se zamýšlí nad důsledky vlivu nejmodernějších informačních a komunikačních technologií, zejména Internetu na lidské poznání a chování. Tento vliv se dle něho projevuje:

omezením "nezbytného množství" přímého vzájemného lidského kontaktu, omezením funkce emocionální pravé hemisféry a převahou orientace na racionální hemisféru levou, potlačením intuice na úkor logického myšlení Autor domýšlí tento trend a varuje především před náchylností dnešního člověka k  neosobním vazbám ochuzeným o optimální množství tradičních informací (zejména tzv. informací tělových: taktilních- dotyky, vizuálních - gesta, mimika). Vývoj společnosti jakoby skutečně směřoval k tomu, nahradit nedokonalé lidské smysly umělými. Internet nesporně připomíná obrovskou řídící jednotku, která ve srovnání s mozkem je navíc schopna nalézt mnohonásobně rychleji cesty k libovolnému mozku živému či fixovanému v podobě textu umístěnému na libovolném místě naší planety. Již pouhá představa, že by se tento systém mohl stát konkurentem našemu řídícímu systému nebo nějak paralelně spolupůsobit při našem rozhodování, nahání strach (viz aktualizace vize Orwella - Ikaros č. 2/1998). Jde tedy o problém nesporně velmi závažný. Internet nás skutečně může okrádat o skutečné smyslové zážitky a o osobní kontakty. Potřeba stimulace mozku (tzn. přísun podnětů) je jednou z pěti základních potřeb člověka. "Závislost" na Internetu nesporně tuto potřebu ochuzuje. Jako lék doporučuje autor východní moudrost jmenovitě filozofii zen-buddhismu. Cílem většiny východních nauk, zejména zen-buddhismu, je dle mého názoru ponechat mozek jeho přirozenému fungování a důvěřovat mu a nevměšovat se příliš do jeho struktur určených fyziologickými predispozicemi (stejně jako tak nečiníme ani v případě jiných tělesných orgánů, oka ucha či ledvin). Domnívám se, že tento požadavek není ani v nejmenším v rozporu s konceptem vědy. Navíc sdílím názor, že "Neurobiologie se nedá naučit u nohou nějakého gurua" (E. O. Wilson). Dříve, než se pokusím to dokázat, chtěl bych poukázat na fakt, že největší nedorozumění mezi západním a východním myšlením působí pravděpodobně schizofrenní chování některých jednostranně orientovaných nadšenců, kteří v odporu k západní vědě demonstrativně nejdříve vyzkouší všechny východní metody nevyjímaje drogy a potom se pokorně vrací k výsledkům vědy západní a stejně neuváženě fantazírují o jejích možnostech pro duchovní vývoj člověka. Typickým reprezentantem této skupiny lidí je např. T. Leary. Chtěl bych tento "kopernikovský obrat" bývalého stoupence všech extrémních filozofií ilustrovat několika citáty z recenze jeho knihy Chaos a Kyberkultura: "Do mezihry života se zapojuje digitální mozek ... Kvantově-elektronický vesmír informací definuje nový duchovní stav... Základními prvky vesmíru jsou bity digitální informace, fungující na zapnuto/vypnuto, ying/yang... Nedokázali jsme svým mozkům - jejich práci - dobře porozumět, dokud elektroinženýři nezkonstruovali počítače". Leary jen pokračuje v tradici pokusů o modelování mozku pomocí technicky nejvyspělejších lidských výtvorů. A odhlíží přitom od specificky lidské, biologické podstaty člověka. Podobných pokusů předcházelo v minulosti několik a všechny se snažily obejít nedostatečnost poznatků o mozku v oblasti biologie, která ve výzkumu mozku postupuje samozřejmě svým přirozeným tempem. "Jelikož příliš nerozumíme mozku", komentuje tyto přístupy Searle, máme sklon užívat každou novou technickou vymoženost jako model, s jehož pomocí se mu pokoušíme rozumět. "V mém dětství nás ujišťovali, že mozek je telegrafní centrála ... velký britský neurolog Sherrington si myslel, že je mozek pracuje jako telegrafní centrála. Freud zase mozek často srovnával s hydraulickými nebo elektromagnetickými systémy. Leibnitz jej chyrakterizoval k mlýnu a staří Řekové - jak mi bylo řečeno - si mysleli, že mozek funguje jako katapult." (Searle, s. 47) Domnívám se, že hlavní překážkou, která znesnadňuje pokusy modelovat mozek pomocí počítače, je jeho největší přednost - digitální struktura. Díky této struktuře přesahuje počítač mnohonásobně některé schopnosti člověka (rychlost, přesnost usuzování), současně však je tato struktura zásadním omezením, protože neumožňuje uspokojivě modelovat některé typicky lidské vlastnosti. Počítač pracující s digitálními znaky nemůže totiž nikdy dospět k pochopení jejich významu. V určité fázi vývoje behaviorální vědy se lidská inteligence jevila jako záležitost fyzikálních operací se symboly a tudíž jako sled čistě syntaktických operací snadno modelovatelná činností počítače. Od syntaxe však nikdy nelze dojít k sémantice. Dnes již věda o mozku tak jednoduchou podobnost struktury mozku a počítače nepotvrzuje. Syntaktické struktury, s nimiž pracují programy dnešních počítačů nedokáží uspokojivě simulovat sémantické struktury na nichž je založena biologická struktura činnosti mozku. Ani paralelní uspořádání počítače, ani sebevětší dosažená kapacita paměti či rychlost nedokáže na této digitální omezenosti počítače příliš mnoho změnit. Dnes se bohužel ukazuje, že pokusy modelovat mozek bez vztahu k jeho sémantickým strukturám, jak se o to pokoušely např. kybernetika či behaviorismus, byly pravděpodobně slepými uličkami vědy. Myšlenka, že vědomí je záležitostí čistě formálních procesů vedlo k přílišnému optimismu. Zdálo se dokonce, že přenesení lidské inteligence na počítačové systémy vyřeší problém tepelné smrti vesmíru (počítače jsou evolučně výhodnější než živé organismy, protože jsou schopnější v chladnoucím vesmíru snáze přežít). Zabíhat do podrobností vědy o mozku a pokoušet se popisovat zvláštnosti stavby mozku ve srovnání s možnostmi počítače by zabralo příliš mnoho místa a vyžádalo by si nesporně spolupráci příslušných odborníků. Chtěl jsem jen v reakci na článek autora, poněkud zmírnit jeho obavy z prognostického výhledu na éru  neosobního charakteru mezilidské komunikace. Abychom se ještě jednou vrátili k tématu. Žádný lidský kontakt ani na sebevětší vzdálenost není úplně neosobní. Z hlediska problematiky vztahu dvou lidí je Internet pouze poněkud rychlejší poštovní holub, dostavník, loď či letadlo. V historii by se našlo bezpočet příběhů, jejichž vznik, vývoj i řešení závisely na rychlosti a frekvenci tohoto nejistého spojení mezi lidmi, kteří se vůbec neznali a jejichž osud závisel pouze na víře ve věrohodnost písemného styku (viz např. film Piano). Kdyby bylo jen trochu pravdy na možnosti dosáhnout s pomocí Internetu lásku na první byte, kolika bychom se asi dočkali Romeů a Julií? A nebylo by nic vzdálenější východní filosofii této možnosti bránit.Bibliografie: SEARLE, J. R. Mysl, mozek a věda. Praha : Mladá fronta, 1994. 129 s. WILSON, E. O. O lidské přirozenosti. Praha : Lidové noviny, 1993. 247 s.