Tak zněl nadpis letáčku, který zaujal v první řadě knihovnice v Krajské knihovně Františka Bartoše ve Zlíně natolik, že se stal součástí dárkového balíčku, jenž si poté odnášeli účastníci semináře Četba a její vliv na rozvoj osobnosti, který se konal ve dnech 14. až 15. 4. 2008. O nezadatelných právech čtenáře se ve svém příspěvku (Dětská kniha a dětské čtenářství - proud, který nevysychá) rozhovořila i doc. PhDr. Naděžda Sieglová. Knihovníci se dva dny zamýšleli nad dětskou knihou, dětským čtenářem, motivací k četbě a realizací různých motivačních programů a akcí pro děti.

Jak to tedy cítí Daniel Pennac ve své knize Jako román (1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2004. 120 s. ISBN 80-204-1140-2)?

1. Právo nečíst.
2. Právo přeskakovat stránky.
3. Právo knihu nedočíst.
4. Právo číst tutéž knihu znovu.
5. Právo číst cokoli.
6. Právo na bovarysmus.
7. Právo číst kdekoli.
8. Právo jen tak listovat.
9. Právo číst nahlas.
10. Právo mlčet.

Doplním k uvedenému výčtu malé knihovnické shrnutí. Celý seminář přinesl tolik nového. O některé poznatky a myšlenky se s vámi ráda podělím.

V Čechách dochází snad již od dob národního obrození k tzv. zbožňování knihy. Naše dějiny daly knize významnou roli a dnešní doba nabízí tak obsáhlou nabídku dalších mediálních aktivit, že se jen těžko dá přivyknout pocitu, že kniha sice zůstává na kolbišti, ale spolu s internetem, MP3,4 atd., a bojuje s molochem největším - tím je televize. Kdo dříve nečetl, byl považován za kulturního barbara. Dnes je nabídka, jak trávit volný čas, tak pestrá, že každý má právo nečíst. Doba je rychlá, výběr literatury pestrý. Jen pro srovnání - v roce 1989 vycházelo ročně 9 000 knižních titulů. Dnes je to téměř 19 000. Každému, kdo si vyhradí čas číst a kniha ho nezaujme, zůstává právo přeskakovat stránky a knihu nedočíst. To by v tom byl čert, aby nenašel jinou, která jeho požadavkům na uspokojení čtenářských potřeb vyhoví. S tím zcela koresponduje právo číst tutéž knihu znovu. Znáte to? Máte oblíbeného autora, s kterým souzníte, máte knihu, která vám pomohla v určitém období se zorientovat? Věřte tomu… To se máte! Stalo se vám, že jste se ztotožnili s hlavní postavou? Drželi jste jí palce stejně jako například seriálovým nebo filmovým hrdinům? I to je v pořádku, právo na bovarysmus (ztotožnění) je staré jak lidstvo samo. My knihovnice se raději ani čtenářů neptáme, kde si nejraději čtou. Ono to bývá občas poznat (v posteli se namáhá hřbet knihy, v kuchyni u jídla schytá knížka tu a tam flíček, podle jízdenek, které zůstávají mezi jednotlivými stránkami, se dá určit odkud kam a čím jste cestovali). Já tu společenskou chybu udělám a to inkriminované místečko prozradím, protože vy čtenáři to tak děláte - ale mnozí z vás najdou tu svou klidnou chvilku jen na WC. Neříkám, že je to správná volba, ale zůstává vám právo číst kdekoli. A také zůstává právo knihou jen tak listovat, vyhledávat pasáže, zkoušet, jestli mi můj výběr bude vyhovovat a dělat si radost, když je kniha v krásné vazbě. Poslední dva body jsou snad nejintimnější. Právo číst nahlas a právo o knize a přečteném mlčet. Ani nevíte, jak je těžké pro většinu lidí číst nahlas, sám sobě je ta lepší varianta, ale číst kolektivu posluchačů přináší mnohým určitou formu stresu - z barvy hlasu, z výběru textu, strach z kritiky apod. Poslední bod ve výčtu Daniela Pennaca se zastává lidských pocitů, vjemů, prožitků a všeho, co četba knihy přináší. Je to tak osobní věc, že všichni máme právo o přečteném mlčet. Přečtěte si, prosím, toto malé shrnutí ještě jednou a popřemýšlejte, co dávají dětem čtenářské deníky. Můžeme jim říkat povinná četba (brrr) nebo doporučená četba (brr) nebo jen četba, kterou musí písemně zaznamenat (br). Tato četba ovšem od dob mého školního života neprošla tak výraznou změnou jako naše společnost a nepřizpůsobila se zájmům a požadavkům dětského čtenáře.

Co má být tedy závěrem? Nechejme si navzájem možnost výběru, zda číst nebo nečíst a hlavně si dopřejme požitek z četby, protože ten pak za to opravdu stojí.