K následujícím poznámkám mě inspiroval článek mého německého kolegy původem z NDR Manfreda Bonitze [1], který jsem náhodou nepřehlédl v přehledu obsahů čísel u nás dnes už zapomenutého časopisu Naučno-techničeskaja informacija, vydávaného ruským národním vědecko-informačním centrem VINITI. Vzpomíná a rozebírá tříbení názorů na to, jak se v samých počátcích vyvíjelo označení oboru, který už nebyl knihovnictvím, ale také ne kybernetikou, a to v době, kdy do zpracování informací vstoupily s konečnou platností a rozhodujícím způsobem počítače.

Protože šlo v této terminologické oblasti o střet globálního rozsahu, a to mezi anglicky, francouzsky a rusky mluvícími oblastmi a navíc mezi ideologicky zasaženým sovětským a svobodným západním vědeckým světem, v němž ovšem nechyběl jistý vzdor francouzsky mluvící části kontinentální Evropy proti její amerikanizaci, a také o vymezení významných, moderních a prudce se rozvíjejících oborů, není bez zajímavosti, jak se v tomto střetávání orientovala tehdy působící generace našich představitelů ať už informační, resp. i knihovnicko-informační sféry. Tato generace, integrovaná do sovětského mocenského bloku, budovala tehdy, a to zejména od poloviny 60. let minulého století, současně západním a povinně i sovětským vzorem ovlivněný systém automatizovaných informačních služeb v technických, přírodovědných a medicínských odvětvích, nazývaný Československá soustava vědeckých, technických a ekonomických informací (zkráceně VTEI). Šlo mimo jiné i o to, že se obor, který se zabývá, jak zdůrazňovali u nás i v tehdejší NDR skoro povinně citovaní sovětští autoři, komunikací informací ve vědě, a to s pomocí počítačové techniky a technologie, nově bude označovat informatika. Přitom Francouzi tento výraz už v té době vyhradili pro to, co se v anglicky mluvícím světě zatím z původního termínu kybernetika změnilo na počítačovou vědu (cybernetics, resp. computer science). Na jedné straně akademici Michailov, Černyj a Giljarevskij [2] a jejich termín naučnaja informatika, na druhé straně bezpočet univerzitních učitelů, pracovníků z výzkumných a vývojových laboratoří firem, jako IBM, Systems Development Corporation či Lockheed Missiles and Space Corporation, užívalo termíny rozlišující computer science a information science. A do tohoto střetu navíc, jak se dnes ukazuje, pro nás rozhodujícím způsobem zasáhli už v roce 1966 francouzští akademici, kteří pod záštitou své národní akademie prohlásili za správný překlad anglického názvu počítačového, nikoli vědecko-informačního oboru, termín l’informatique, načež hned v následujícím roce založili Compagnie internationale d’informatique. Pro označení vědecko-informačních činností jim totiž stále vyhovoval termín documentation, prosazený už na počátku minulého století slavným spoluzakladatelem FID a MDT Paulem M. Otletem.

Francouzi nakonec prosadili svoji verzi pojmenování počítačových oborů prakticky do všech neanglických jazyků a zejména do všech postupně desovětizovaných, resp. postkomunistických evropských zemí, včetně Ruska. Nemohu si zde odpustit poněkud zlomyslnou poznámku, že to bylo nejen vítězství francouzského antiamerikanismu, ale také zcela účelové odmítnutí jinak logicky se nabízejícího správného francouzského překladu anglického výrazu computer science na ne zcela efektně znějící výraz science de l’ordinateur… Naopak Angličané, Američané, Australané, Kanaďané a vůbec celý svět dorozumívající se angličtinou jako „latinou dneška“ francouzské pojmenování počítačových oborů (znělo by to jako informatics) nikdy a nikde nepřijal. Nevzali nám náhodou Francouzi ten nejvýstižnější název moderního oboru, který je v praxi aplikací jak informační, tak i počítačové vědy a není už přece jen knihovnictvím? (A tím v žádném případě nechce být knihovnictví jako kolébka všech informačních procesů v lidské komunitě a dosud prestižní společenský obor, plně využívající výpočetní a komunikační techniku, jakkoli znevážen – jde jen o jeho odlišení od oboru, kde už o knihovnictví nejde a přesto jde o společenskou komunikaci informací, včetně práce s dokumenty, ovšem i s těmi, které v knihovnách nenalezneme, nekatalogizujeme a nepůjčujeme.)

I když je tedy i u nás, kteří sice jako první cizí jazyk už používáme angličtinu, ale žijeme uprostřed kontinentální Evropy, zcela zjevné, že čeští odborníci, zabývající se zpracováním a šířením informací v okruzích, označovaných moderně anglickou zkratkou STM (science, technology, medicine), nejsou informatiky, není ovšem problém, jak se mají představovat např. ve formulářích, kde se vyplňuje políčko věnované označení odbornosti či povolání (nikoli zaměstnání), zcela vyřešen. Jde o jakési negativní vyřešení – ne informatik, informatička, ne knihovník, knihovnice. Přitom ani po listopadu ’89, kdy u nás došlo ke skutečné renesanci odideologizovaného knihovnictví, označení knihovník, knihovnice nemůže ani zdaleka vyjádřit celou škálu povolání, která sice nelze „po francouzsku“ označit jako informatická, ale s knihovnami také nemají nic společného, a přesto se věnují (samozřejmě už počítačovým) informačním systémům a službám, včetně jejich vědeckému fundamentu. Už i někteří američtí informační specialisté začali mít s pojmenováním svého povolání problém. Pracují totiž nejen v institucích, nazývaných u nás sice tradičně zprvu dokumentační a později informační střediska (střediska VTEI), ale tam special libraries. Tudíž se vždycky představovali jako librarians, ovšem až do té doby, kdy (zejména na přelomu tisíciletí) řada jejich pracovišť už téměř v ničem knihovnu nepřipomínala. Svěřil se nám s tím jednou na workshopu pořádaném ÚISK tajemník SLA (Special Libraries Association), který tu byl shodou okolností přítomen. V diskuzích, které Američané v této své významné asociaci pořádali a dosud je neukončili, si pokládají možno říci odvážnou otázku vypuštění či potlačení slova „library“, resp „L-word“, jak ten problém Američané nazvali, v jejím názvu. Vítězí ovšem ještě tradicionalisté – knihovníci a knihovnice. SLA se ovšem problémem vymezení odbornosti pracovníků, kteří jsou jejími členy, intenzívně zabývá. Svědčí o tom mimo jiné podrobný soupis profesních a také osobních charakteristik (kompetencí), vydaný společností v roce 2003 [3]. Zdůrazňuje se termín information professional (nikoli librarian) a vymezuje se „pro 21. století strategickým využíváním informací k naplňování cílů organizace, v níž své služby vykonává“. Mnozí naši američtí kolegové (a nejen oni) začali též používat pro neknihovnické informační aktivity, zaměřené na podnikovou výzkumnou a vývojovou sféru a podnikový odborný a strategický management, výrazu competitive intelligence.

Není bez zajímavosti, že právě u nás se „informatické“ pojetí našeho informačního oboru natolik hluboce vrývalo, a to až do začátku 90. let, že až do té doby například náš hlavní a reprezentační odborný časopis, věnovaný informačním a knihovnicko-informačním systémům, službám i informační vědě, nesl název Československá informatika. O jeho prestiži svědčilo i jeho důsledné citování ve významných světových referátových systémech, např. v dodnes nejvýznamnější bibliografické databázi v oborech elektrotechniky, elektroniky, počítačové a informační vědy – INSPEC. To je ovšem už minulost. A nakonec ani není divu, že jsme od informatiky jako pojmenování své profese museli ustoupit. Ani to, co sovětští vědci definovali jako „naučnaja informatika“, nesplňuje už soudobé potřeby vymezení pojmu, který odpovídá pojetí informační profese z pohledu rozvoje „informační společnosti“, jak je vnímána sociology a také politiky zejména v souvislosti se současnými koncepcemi výstavby Evropské unie. Nejde totiž zdaleka jen o vědecký obor, zaměřený opět do vědy, výzkumu a vývoje z hlediska tam komunikovaných poznatků mezi vědci, jak to chápali Michajlov, Černyj a Giljarevskij. Také koncepce doktorského studia „Informační věda“ na Univerzitě Karlově (ÚISK) [4] už kromě knihovnictví, včetně knihovědy, vychází z téměř neomezeného rozsahu potenciálního uplatnění informační profese v soudobé společnosti. Jde v nemenší míře také o informační systémy a služby především ve státní správě a místní samosprávě, vyvíjející se v e-government, v podnikovém strategickém i hospodářském managementu, v bankovnictví a na kapitálových trzích, v podpůrných funkcích pro novináře ve všech typech moderních médií – a zde zejména ve zpravodajských agenturách, ale také v moderně koncipovaných archivech a konečně, nikoli naposled, i v kultuře a organizaci volného času pracujícího člověka a samozřejmě dětí a mládeže. Zde všude se rozvíjí specifická informační profese, plně využívající „výdobytků“ informatiky, neboli ICT, ale sama vytvářející datové soubory a organizující systémy jejich generování, ukládání, vyhledávání a šíření ve všech odvětvích a oblastech společenských aktivit, ať už vědeckých, nebo jen odborných, a také těch, které obohacují občanský život moderního člověka kulturními, zábavnými a sportovními činnostmi.

Zdá se, že obor, který se zrodil z knihovnictví, ale rozvinul se i mimo něj, a aby se specifikoval, označil se (v českém jazyce) nejprve jako dokumentace, pak VTEI a informatika, stává se de facto aplikačním oborem na jedné straně informační vědy v americkém pojetí information science a na druhé straně informatiky opět v americkém pojetí computer science. V naší širší veřejnosti jsme dosud, pokud si říkáme „informační specialista“ nebo „informační pracovník“, vnímáni spíše jako „informatici“, ale jakmile se dotkneme (a to je v oblastech informačních služeb ve vědě a technickém rozvoji nezbytné) také bibliografie, dokumentových fondů a jejich katalogů (tedy ryze knihovnických aktivit), jsme knihovníci. Ne nadarmo byla sice pojmenována např. na našich vysokých školách i v „době VTEI“ některá pracoviště jako vědecko-informační střediska, ale stejně byla mezi studenty a učiteli nazývána knihovnami (a také kromě ryze knihovnických služeb nic jiného neposkytovala). Přitom i tehdy a v převážné míře už dnes, právě tak, jako ve většině evropských univerzit a na amerických univerzitách prakticky bez výjimky (academic libraries), působí na našich školách knihovny (univerzitní, fakultní, ústavní, vědecké atd.), i když by se měly stále větší převahou svých služeb zaměstnávat vyhledáváním a zprostředkováváním informací z elektronických datových zdrojů, vesměs alokovaných na zahraničních serverech, a nikoli jen půjčováním knih a časopisů. Konec konců také není nutné právě ve službách ve vědě a technickém rozvoji rozlišovat, zda je poskytuje pracoviště nazývané jako vědecko-informační středisko, nebo knihovna s jakýmkoli epitetem, kromě „veřejná“. To je už ale jiná kapitola, která by si z hlediska vymezení profesí a služeb, které se v nastávajícím 21. století musí rozvíjet, zasloužila vlastní studii.