Od amerického studenta se čeká více než pouhá přítomnost na přednáškách
Jak jsi se dozvěděla o stipendiu?
O spolupráci ÚISK se SILS jsem se dozvěděla již na podzim roku 1996, kdy měla během své návštěvy v Praze na ÚISK přednášku paní profesorka Barbara Moran z Chapel Hill, tehdejší děkanka SILS. Moc mě její vyprávění zaujalo a již tehdy jsem si řekla, že bych tam také ráda studovala. Ta myšlenka ve mě zůstala a v okamžiku, kdy jsem si přečetla nabídku o výběrovém řízení na studijní pobyt v Chapel Hill, věděla jsem, že je to to pravé.
Jaké byly podmínky pro získání stipendia?
Podmínkou pro účast ve výběrovém řízení byl dobrý prospěch, ukončení bakalářského stupně studia, resp. složení postupové zkoušky, odpovídající výsledek z mezinárodního testu z anglického jazyka TOEFL a předložení životopisu. Pohovor pak probíhal z velké části v angličtině a po kladném rozhodnutí na ÚISK se čekalo na vyjádření americké strany. Následovalo dlouhé dopisování si s Graduate School na Univerzitě v Severní Karolíně, jejímž prostřednictvím jsou přijímány všechny přihlášky. Musela jsem se přihlásit jako kterýkoli jiný uchazeč o studium a uhradit požadované poplatky. Přípravy na studium v zahraničí jsou časově náročné - od úvodního pohovoru do mého odjezdu uplynul více než rok.
Jaké náklady se dají pokrýt stipendiem a co je nutné doplnit ze svého?
Stipendium se vztahovalo pouze na školné, což je ovšem největší položka (pohybuje se ve statisícových částkách), a bez něj bych si studium v USA momentálně nemohla dovolit. Sama jsem si hradila cestu, ubytování, stravu, pojištění a ostatní nezbytné náklady. Naštěstí se mi podařilo získat příspěvek na cestovní náklady od Hlávkovy nadace. Dostala jsem také možnost na univerzitě pracovat, což mi umožnilo v USA zůstat ještě dva měsíce po skončení semestru. Ovšem, co jsem vydělala, jsem tam také utratila. Vše je tam asi tak třikrát dražší než v Čechách, ale když už tam člověk jednou žije, tak to nemůže tak přepočítávat. Nejvíce peněz jsem utratila za učebnice a za cestování. Ale vůbec toho nelituji. Nejela jsem tam vydělávat, ale poznávat - a to se mi splnilo!
Jaký byl Tvůj první dojem po příjezdu do Spojených států?
Můj první dojem byl dvojího druhu. Již na letišti v New Yorku mě překvapil vysoký počet černochů a množství obézních lidí. Obojí jsem čekala, ale ne v takové míře. I mezi studenty byli občané černé pleti hojně zastoupeni. Fámy o Americe jako o zemi lidí s obezitou se zdají býti pravdivé, protože už i mezi mládeží je opravdu mnoho silných lidí, bohužel hlavně dívek. První dojem týkající se přímo univerzity by se dal shrnout jednou větou: Student je na prvním místě. Vše se tu zdá být podřízenu stavu studentskému tak, aby mohl naplňovat své poslání co nejlépe a nejpříjemněji. Začíná to dlouhou otevírací dobou knihoven, pokračuje širokou nabídkou sportovního vyžití, volným vstupem do posilovny a bazénu, a končí množstvím a rozmanitostí kulturních akcí. Ke všemu vám stačí kouzelná kartička potvrzující, že jste student, a ta vám v podstatě otevírá dveře. Pokud si na ni uložíte peníze, slouží v rámci univerzity jako jakási kreditní karta. Je možno s ní platit oběd, koupit si učebnice, svézt se autobusem nebo použít pračku. Hlavně však platí jako identifikační průkaz studenta.
Jak vlastně vypadá americká univerzita?
Chapel Hill je malé městečko s dobrou polohou (vzdálené asi 45 kilometrů od hlavního města Severní Karolíny Raleigh a asi 20 kilometrů od velkého města Durham). Tato tři města tvoří tzv. Research Triangle, tedy jakýsi geografický trojúhelník, v němž mají sídlo mnohé výzkumné ústavy, vědecké instituce, knihovny apod. Tato oblast je přirovnávána ke známému Silicon Valley v Kalifornii a pro náš obor nabízí mnohé pracovní uplatnění. Samotné Chapel Hill je vskutku univerzitní městečko, kde jen málokterý obyvatel nemá něco společného se zdejší univerzitou. Ta byla založena v roce 1789 jako první státní univerzita ve Spojených státech. Je to instituce velmi prestižní, s dobrým renomé a studenti se sem sjíždějí z celých USA. Nabízí kvalitní výuku, dobré jméno a příznivé životní prostředí za přijatelnou cenu. Přestože je to škola státní, není zadarmo, ale školné je zde dostupnější než na univerzitách soukromých. Asi jen čtvrtina rozpočtu je hrazena ze státních prostředků, zbytek je pokryt ze soukromých zdrojů - školného a zejména z příspěvků od absolventů, kteří se často stávají významnými mecenáši zdejší univerzity. Markantní rozdíl je také ve výši školného pro občany Severní Karoliny (2400 USD za semestr) a pro ostatní (11 500 USD za semestr). Jen pro zajímavost: na jednoho vyučujícího tu připadá 10 studentů. Srdcem asi čtyřicetitisícového města je kampus - univerzitní areál plný stromů, trávníků a cestiček spojujících jednotlivé budovy. Univerzita s více jak dvaceti tisíci studenty se postupně rozrůstá do okolí, kde se staví nové moderní budovy. Jádro toho areálu je ale velmi pěkné, plné zeleně, zpívajících ptáků a všudypřítomných veverek. Všude je plno studentů posedávajících na lavičkách, polehávajících na trávě či postávajících v družném rozhovoru. Mnoho z nich jezdí do školy na kole či autem, autobusová doprava není příliš rozšířena. Areál univerzity zahrnuje také správní budovy, ubytovací zařízení, hřiště, stadiony a mnoho parkovišť.
Jak Tě na univerzitě přijali?
Ve škole se mi dostalo po všech stránkách velmi vřelého přijetí. Do Chapel Hill jsem přiletěla třetí lednový den, semestr začínal o dva týdny později, takže jsem měla dostatek času na to se zabydlet a rozkoukat v novém prostředí. Pověstný kulturní šok se však nekonal a já jsem do svého dočasného amerického života vplula hladce a bez problémů. O něco horší to však bylo po návratu domů, ale to není předmětem našeho rozhovoru... Na začátku každého semestru je pro nově příchozí studenty pořádáno tzv. Orientation neboli jakési seznámení s univerzitou, organizačními záležitostmi, studentskými právy a povinnostmi, systémem studia, bezpečnostními podmínkami apod. Tato schůzka je pořádána hromadně univerzitou a pak také jednotlivými fakultami se zaměřením na individuální potřeby studentů stejného oboru. Vše je perfektně připraveno od pokrytí rozličných témat a oblastí studia a života v Chapel Hill, až po distribuci praktických a pečlivě připravených tištěných informačních materiálů pro každého studenta. Mně se takovéhoto školení dostalo jak ze strany SILS, tak od oddělení pečujících o zahraniční studenty. Na rozdíl od Karlovy univerzity je na UNC zvykem, že studenti mohou začínat své studium také uprostřed školního roku, tedy v letním (u nich v jarním) semestru. Spíše než na ročníky se to zde počítá na semestry, většina studentů však do školy nastupuje po letních prázdninách. Každému novému studentu je přiřazen starší student stejného oboru, který je jakýmsi rádcem a pomocníkem (mentorem) a nováčka zasvětí do školních zvyklostí a hlavně ho přivede do kolektivu, seznámí ho s ostatními studenty a vtáhne do společenského života. Mně se tato socializace, neboli "zapadnutí" do kolektivu amerických studentů, podařila velmi rychle a nějak přirozeně a vlastně nikdy jsem neměla pocit, že bych byla odjinud. Samozřejmě, člověk srovnává a hodnotí, ale neměla jsem pocit, že bych do jejich společenství nepatřila nebo se v něm cítila nesvá. Ano, měla jsem štěstí na skvělé lidi, z řad studentů i pedagogů, se kterými jsem se zžila natolik, že jsem neměla ani čas na stýskání po domově či na pocit nějaké osamělosti. Toužila jsem poznat toho co nejvíce a díky mnoha výletům, exkurzím a různým společenským aktivitám se mi snad podařilo pochopit něco z americké mentality a nakouknout do jejich domovů, vidět, jak žijí, čím se baví, proč a jak dělají určité věci, jaké mají názory, co je ovlivňuje apod. To člověk těžko pozná v roli turisty, je nutné mluvit se zdejšími lidmi, ptát se, sdílet, projevit zájem, chtít vědět více. Ostatně, hlavní myšlenka, kterou jsem si odnesla z orientačního setkání pro zahraniční studenty, zněla: "Ptejte se. A pokud nerozumíte odpovědi, ptejte se znovu."
Kde a jak jsi bydlela?
Bydlela jsem na koleji určené pro zahraniční studenty, studenty vyšších ročníků a tzv. transfer students, tedy ty, co přešli do Chapel Hill z jiných univerzit. Byla tam směsice národů a řečí. Největší zastoupení měli Australané, Francouzi a Asiaté. Po původních peripetiích s nekomunikativní černoškou jsem bydlela s Finkou studující chemii. Bylo to takové klidné evropské soužití. Kolej byla vysoká šestipatrová budova hvězdicového tvaru. Středem budovy jezdil výtah, schodiště vedla pro nás netypicky, pro Ameriku ano, venkem. Z chodby-balkónu vedl vchod do pěti samostatných kójí s koupelnou a příslušenstvím sloužícím pro čtyři pokoje. Pokoj byl zařízen spoře, ale funkčně. Dvě postele, dvě skříně, dva stolečky s poličkou, dvě židle, jedno zrcadlo. Většina studentů měla na pokoji vlastní ledničku a mikrovlnnou troubu. Každé patro mělo jednu kuchyňku, kde byl k dispozici sporák, mikrovlnná trouba, lednice a dřez. Toto místo se však stalo doménou hlavně asijských studentů, kteří zde s oblibou vyvařovali svá záhadná a hodně aromatická jídla. V přízemí budovy se nacházela praktická prádelna s pračkami, sušičkami a televizorem. V budově bylo několik společenských místností, studovna a herna, ale nejnavštěvovanější byla počítačová učebna, jejíž asi 20 počítačů bylo neustále v provozu. Místnost byla otevřena často až do dvou hodin do rána a okolo půlnoci byla většinou nejvytíženější. V okolí koleje se nacházelo několik hřišť a do školy to odtud trvalo 15 minut pěknou procházkou.
Jak většinou bydlí američtí studenti?
Část studentů bydlí na kolejích, většina pak více pohromadě v pronajatém bytě. Buď spolu bydlí přátelské páry nebo skupinka dívek či chlapců. Každý má svůj pokoj, společně sdílejí kuchyň, obývací pokoj a příslušenství. Američané jsou zvyklí se za prací či studiem stěhovat, někdy i přes celý kontinent, takže podobný způsob bydlení jim nedělá problémy. Vědí, že na tom kterém místě budou jen dočasně, a podle toho se i zařizují. Podnájmy a pronájmy jsou pro studenty celkem dostupné. Šťastní to lidé...
Jakým způsobem se studenti stravují?
Na začátku semestru si každý student může sestavit tzv. Meal plan, v němž si určí kolikrát týdně bude obědvat či večeřet v menze. Jídla si dopředu zaplatí a na jednotnou studentskou kartu jsou mu připsány body, které se s každým využitým jídlem odečítají. Ceny se rozhodně vyplatí, ale člověk je dopředu vázán pevným rozpisem. V areálu kampusu je pak několik malých obchůdků s nápoji, sladkostmi a ovocem. Jedna celá budova je vyhrazena stravování. Jsou zde koutky s určitými druhy jídel, jako je pizza, těstoviny, plněné sendviče, salátový bar, mexická kuchyně, zmrzlina, nealkoholické nápoje a zejména hamburgery a hranolky. Výběr je poměrně pestrý, vše se platí u pokladny a konzumace je možná v prostorné místnosti uvnitř nebo u malých stolečků pod širým nebem. Chcete-li si však koupit něco speciálního nebo jen obyčejný chléb, sýr či jogurt, vaše přání zůstane nesplněno do doby, než najdete někoho, kdo vás zaveze do supermarketu za město. Obchody s potravinami, na jaké jsme zvyklí téměř v každé ulici, tu prostě neznají. Nakupují ve velkém na týden dopředu a bez dopravního prostředku jste ztraceni a odkázáni na bistra a podniky s rychlým občerstvením.
Mohla bys charakterizovat School of Information and Library Science?
SILS je škola se sedmdesátiletou historií a vzrůstající věhlasností. Je akreditovaná Americkou knihovnickou asociací (ALA). V každoročním žebříčku nejkvalitnějších škol v USA sestaveným časopisem US News & World Report dosáhla v loňském roce nejlepšího umístění v oboru škol s knihovnickým a informačním zaměřením. Tohoto prestižního ocenění si vedení školy velmi váží a odvíjí od něj aktivitu svých pedagogů i žáků. Laťka je tedy postavena co nejvýše a tomu odpovídá i snaha o naplnění poslání školy v co nejlepší míře a udržení pozitivního obrazu v očích odborné i široké veřejnosti. Škola má vlastní prostornou budovu se strategickou polohou v centru kampusu, vynikající technické vybavení, vyučuje zde asi 20 pedagogů, organizačnímu zajištění se věnuje 10 pracovníků a komunita studentů čítá kolem 200 lidí. SILS nabízí zejména magisterský a doktorandský program, v poslední době i program bakalářský. Studenti si už při vstupu do školy volí zaměření na knihovnickou vědu (library science - LS) či na informační vědu (information science - IS). V každém z těchto zaměření jsou předměty povinné a doporučené, které jsou rozděleny do pěti skupin podle funkčního modelu - organizace, akvizice a tvorba sbírek, komunikace, projektování a hodnocení a management. Funguje zde kreditní systém, kdy za každý absolvovaný předmět student obdrží 3 kredity/body a za seminář či cvičení pak 0,5 bodu. K získání diplomu je nutno dosáhnout 48 bodů, je tedy třeba absolvovat asi 16 přednášek. Studentům se to podaří většinou za dva roky od nástupu do školy. Finanční zátěž a touha uplatnit nabyté znalosti co nejdříve v praxi motivuje studenty k co nejlepším výkonům a co nejrychlejšímu zvládnutí studijního programu. Studenti si mohou podle svých zájmů a plánovaného profesního zaměření vybrat kurzy z následujících modulů: pro informační zaměření jsou to databáze a rešeršní systémy, sociální komunikace a komunikace člověk-počítač, síťové technologie či management informačních systémů. Pro knihovnické zaměření je to katalogizace, referenční služby, práce z databázemi, akvizice a budování sbírek, dětské knihovnictví či práce se speciálními sbírkami. Vyučovací blok trvá 75 minut a jednotlivé předměty se vyučují dvakrát týdně vždy v kombinacích pondělí a středa nebo úterý a čtvrtek.
Jak probíhá výuka a následné hodnocení výsledků?
Studenti se zapisují k předmětům pomocí centrálního automatizovaného registračního systému. Každý předmět vyučovaný na UNC má svoje identifikační číslo, stejně jako každý student. Je to někdy boj o místa, protože předměty mají i limitovanou kapacitu. Pokud je přihlášení neúspěšné, je studentovi nabídnuta nějaká alternativa nebo je zapsán do pořadníku, a v případě, že někdo zruší svoji registraci, je tomuto nabídnuto uvolněné místo. Na začátku semestru obdrží každý student od vyučujícího nástin výuky a podmínky ke studiu. Všichni tedy vědí, co a kdy se bude probírat a jaké materiály je nutné předem nastudovat. K těm se v průběhu výuky přidávají další texty či úkoly. Předpokládá se, že student je na každou hodinu předem připraven a že bude schopen diskutovat a vyjadřovat se k probírané látce. Co českého studenta asi nejvíce překvapí, je intenzita studia a nezbytná nutnost systematické domácí přípravy. Na jednu vyučovací hodinu je v průměru třeba asi dvouhodinová příprava. Hodně se zde čte, píše a diskutuje. K úspěchu je nutno se projevit ve všech těchto rovinách. Snad nejčastěji používaným slovem je tu "projekt". Kromě dílčích úkolů zadaných z hodiny na hodinu či z jednoho týdne na druhý, je na začátku semestru většinou zadán dlouhodobý projekt, na kterém studenti pracují individuálně či ve skupinkách. Většinou je těsně svázán s probíranou látkou a práce se rozvíjí postupně v souladu s výukou. Není výjimkou práce na několika projektech najednou, kdy jeden následuje druhý či se vzájemně doplňují. Tyto projekty slouží k praktickému uplatnění probíraného učiva, vyzkoušení různých teorií v praxi, vedou k samostatnosti a nutí k zamýšlení se a řešení problémů simulujících realitu. Studenti mají možnost si v průběhu studia testovat různé oblasti uplatnění studovaného oboru a při plnění praktických úkolů tak zjistit, která aktivita je jim nejbližsí a co by je v praxi asi nejvíce bavilo. Důraz je kladen na samostatnost, individuální zodpovědnost, ale současně i na schopnost spolupráce, týmového řešení a umění konsenzu. V tomto směru je výuka a následná domácí práce velmi vyrovnaná. Studenti se tak poznají v několika rovinách, seznamují se s odlišnou dynamikou práce ve dvojicích či skupinách, učí se plánovat si práci a rozdělovat úkoly mezi sebe. Zcela samozřejmou a velmi praktickou pomůckou při výuce a studiu je domovská stránka každého předmětu. Na ní učitelé zveřejňují plán výuky, jednotlivé úkoly, aktualizují rozvrh a toto pole slouží často i jako diskusní fórum studentů zapsaných do daného předmětu. Někdy je stránka přístupná jen pro zapsané studenty po zadání tajného kódu, většinou ji však může navštívit kdokoli a podívat se, jak je daný předmět koncipován, jaká je jeho náplň a případně si naplánovat jeho výběr do budoucna. Komunikace mezi studenty a učiteli a vlastně v rámci celé školy probíhá výhradně pomocí emailu. Je to praktické, hromadné, adresné a hlavně rychlé. Pošta není využívána jen ke studijním účelům, ale studenti se zde vzájemně informují o všem možném, hledají a nacházejí rady při technických problémech, nabízejí a kupují nábytek, vyměňují si učebnice a podobně. Je to prostředek opravdu plně využívaný a udržuje tuto školní komunitu ve vzájemném kontaktu a informovanosti, což přispívá ke kolegialitě a podněcuje zájem studentů jednoho o druhého. Jako zdroj aktuálních a zajímavých informací pro studenty, pedagogy, absolventy a příznivce SILS slouží její domovská stránka s profesionální grafickou úpravou a účinným navigačním systémem. Na serveru celé univerzity pak kdokoli najde odpověď na jakýkoli specifický dotaz týkající se studia a života v univerzitní komunitě. Oproti našim zvyklostem se na této škole nepraktikuje ústní zkoušení. Student sice má možnost se během hodin projevit ústně či přednést referát, testy jsou ale vždy písemné. Na úvodních informačních materiálech je také většinou uvedeno, podle jakých pravidel bude probíhat hodnocení studentova výkonu. Celkové hodnocení je vyjádřeno písmeny: H (high), P (passed), L (low) a také procentuálně. Dosažený výsledek je většinou skladbou několika faktorů - plnění daných úkolů, aktivity v hodinách, samostatný projev, spolupráce s ostatními a podobně. Odevzdané práce učitelé studentům vracejí s písemným vyjádřením a hodnocením. Toto vždy probíhá soukromě, nikdo jiný se to nedozví. Hodnocení kvality výuky i úspěšnosti studentů je prováděno průběžně. Nejenže se studenti mohou kdykoli vyjádřit ke stylu výuky, ale asi tak v polovině semestru mají možnost napsat, zda se jim vyučování ve stávající podobě zdá účelné, baví je, mohou navrhnout jistá zlepšení a podobně. Na konci semestru je pak poslední hodina jakási vzájemně hodnotící, kdy studenti anonymně vyplňují standardizovaný čtyřstránkový dotazník s detailními otázkami týkajícími se stylu a prospěšnosti výuky, náročnosti přípravy, spolupráce s pedagogem, objektivnosti hodnoceni aj. Vyučující mají většinou zájem i o vyplnění jejich malého dotazníčku, který jim slouží jako zpětná vazba a z uvedených názorů pak vycházejí při koncipování a zlepšování výuky do budoucna. Poslední hodina bývá i jakýmsi vzájemným poděkováním a přátelským posezením u malého občerstvení, které učitelé pro studenty připraví.
Jaké předměty jsi navštěvovala?
Z nabídky předmětů jsem si vybrala tři přednášky a jeden seminář. Přednášky: "Organization of Information" (obecné otázky fungování informačních a navigačních systémů v různých institucích a v rozličných sociálních a kulturních prostředích), "Marketing of Information Services" (obecné zásady marketingu se zaměřením na produkty a služby informačního prostředí s vypracováním marketingového plánu) a "Human Information Interaction" (sociální komunikace, role informačního pracovníka aj.). K této přednášce patřil i stejnojmenný seminář. Jeho náplň by však výstižněji vyjádřil název "Public Speaking Class" (příprava a přednes veřejných projevů na různá témata, osvojení komunikačních pravidel apod.). Zajímavým doplněním školního roku jsou tzv. Summer Sessions, tedy letní kurzy v jednotlivých oborech. Vyučují se v podstatě podobné předměty jako během semestru, ale s tím rozdílem, že výuka probíhá několik hodin denně po dobu třech až čtyřech týdnů. Pokud studenti absolvují několik takovýchto kurzů během léta, mohou opravdu zvládnout studium v co nejkratším čase. Je to ale opravdu náročné a obětují tomu v podstatě zasloužené prázdniny. O zmíněné kurzy je ale velký zájem. Platí se zvlášť a pokud za ně nechcete nebo nepotřebujete získat body/kredity, zaplatíte jen symbolický poplatek a můžete chodit na přednášky jen poslouchat a nemusíte plnit požadované úkoly. Tímto způsobem jsem se po skončení semestru zúčastnila předmětů "Management of Information Agencies" (základy managementu, personalistiky, řešení konfliktů na pracovišti apod.) a "Research Methods" (i na SILS jeden z nejobávanějších předmětů, ale koncipovaný zcela jinak než na ÚISK; zaměřený spíše na výzkum ve společenských vědách s důrazem na statistiku).
Jaké mají studenti a učitelé pracovní podmínky na univerzitě?
Pracovní i studijní podmínky pedagogů a studentů jsou jedním z faktorů, který je součástí hodnocení kvality škol. SILS je po této stránce vybavena výborně. Každý pedagog má svoji vlastní pracovnu s knihovnou, počítačem a telefonem. Mnoho z nich má "k ruce" asistenta z řad studentů, který vyřizuje některé úřední věci, kopíruje materiály, vyzvedává objednané knihy z knihovny, pomáhá s rešeršemi a přípravou přednášek. V přízemí školy je knihovna, která nese honosný název Information and Technology Resource Center. Je to velmi příjemné místo, kde se potkávají studenti i učitelé, je tu útulno a potřebné informační zdroje na dosah ruky. Fond knihovny čítá na 85 000 knih a více než 3600 titulů časopisů z knihovnické a informační vědy. V hlavní místnosti knihovny jsou stolečky se 40 studijními místy, sedm terminálů s přístupem na Internet a koutek s dětskou literaturou. Prosklenými dveřmi se vejde do menší místnosti, počítačové laboratoře s 21 počítači připojenými k Internetu, dvěma deskovými scannery a laserovou tiskárnou. K dispozici je i knihovnička manuálů k jednotlivým programům a několik digitálních kamer k zapůjčení. Následuje počítačová učebna vybavená 33 špičkovými počítači s nainstalovanými scannery a kamerami umožňujícími pořádání videokonferencí. K dispozici je opět laserová tiskárna a stejně tak jako v každé učebně i zde je nainstalován videoprojektor, který umožňuje aktivní zapojení Internetu do výuky. Knihovna i počítačová laboratoř je přístupná v průměru 14 hodin denně, tedy i o víkendech; ve zkouškovém období často i do půlnoci.
Jaký je vztah mezi studenty navzájem a mezi studenty a učiteli?
Vztah studentů a pedagogů se vyznačuje zájmem jednoho o druhého. Napomáhá tomu komorní prostředí školy i fakt, že studenti jsou oslovováni křestními jmény a v některých případech tak i oni oslovují své vyučující. Každý student si po absolvování prvního semestru vybere svého tzv. advisora, tedy jednoho vyučujícího, který mu dělá konzultanta, pomáhá vybrat přednášky a směruje ho tak v jeho dalším odborném vývoji. Nejen studenti se učí od svých pedagogů, je tomu i naopak. Učitelé se inspirují v názorech studentů a pečlivě naslouchají jejich podnětům a případné kritice. Oběma stranám jde v podstatě o stejnou věc - býti co nejlepším a učinit i školu co nejlepší, protože tak roste její popularita a následně i zájem o její absolventy. Učitelé jsou na hodinu vždy perfektně připraveni, nemohou si dovolit amatérský přístup ke své práci, živě se zajímají o studenty a vyvolávají diskuse. Zdá se, že snad nikdy neustrnou, stále se dále vzdělávají, sledují odborný tisk, často sami publikují, pracují na dlouhodobých výzkumech či projektech a mnohdy spolu navzájem spolupracují. Podněcují studenty k hlubšímu zájmu o obor, iniciují utváření pracovních skupinek, často vedou studentské práce či zaštiťují jejich výzkumné projekty. Jsou zapáleni pro obor a své povolání a umějí předávat své zkušenosti dál. Nutno ovšem podotknout, že toto vše jim umožňuje fakt, že být univerzitním pedagogem je v USA povolání prestižní, uctívané a hlavně - velmi dobře placené...
Pracují američtí studenti při studiu nebo se věnují pouze škole?
Co mě v SILS velmi zaujalo, bylo zjištění, že mnoho tamních studentů je starších 30 let a do školy se vrátilo po praxi v knihovně či informační instituci. Chtěli si doplnit vzdělání a výjimkou nebyla ani úplná změna oboru. Častým případem byli například právníci, kteří si dodělávali knihovnické vzdělání, aby po létech právní praxe mohli pracovat v knihovně s právnickým zaměřením. Nejmladším studentům bylo kolem 20 let, výjimkou však nebyli ani 40letí studenti. Většina studentů při studiu pracuje, ale téměř vždy je to práce v oboru, mnohdy přímo v rámci univerzity. Mnoho z nich je již finančně nezávislých na rodičích, či si z velké části hradí studium sami. V USA jsou velkou hrozbou všech poplatníků daně a studentům zaměstnaným u těch správných institucí se dostává velkých úlev na daních či zdravotním a sociálním pojištění. Každý proto pečlivě zvažuje jednotlivé pracovní nabídky s ohledem právě na uvedené poskytované výhody. Já jsem pracovala ve výše zmíněném Information and Technology Resource Center v budově SILS. Byla to práce zajímavá, přímo v centru dění a umožnila mi blíže poznat mé vyučující i kolegy a vidět, jakým způsobem studují a pracují.
Jsou studenti hrdí na příslušnost k univerzitě?
Ano, a velmi. Univerzita v nich tu hrdost přímo pěstuje a ví proč. Hrdý, spokojený a úspěšný student rád na svou Alma Mater nejen vzpomene, ale když může, tak i vypomůže. Většinou finančními dary, které škola použije na zlepšování svého vybavení a kvalitnější výuku budoucích spokojených absolventů. Je to začarovaný kruh, ale je to kruh logický. Každá škola má své kluby absolventů (tzv. Alumni Association), pořádá pro ně pravidelná setkání, vydává časopisy, udržuje s nimi kontakt a živě se zajímá o jejich budoucí práci. Podchycování osobních údajů a informací o působišti studentů je tu jaksi samozřejmostí, takže slavnostní promocí vztah k univerzitě nekončí, pouze se mění jeho charakter. Učitelé mají zájem o uplatnění svých studentů a buduje se tak důležitá síť kontaktů pro další spolupráci. Hrdost na příslušnost k té či oné univerzitě se mezi studenty projevuje hlavně v oblasti módy. Snad každý student má alespoň jeden kus oblečení, na kterém je logo či barevná kombinace univerzity. V případě té v Chlapel Hill je to zkratka UNC a barva bílá a světle modrá. Tato kombinace je k mání opravdu na čemkoli, co vás napadne. Od dětských dupaček, přes školní potřeby až po poštovní schránky nebo koberec. Všichni to znají, všichni to nosí. Hrdě. Ukazují, kam patří. Tuhle příslušnost a jakýsi patriotismus často a rádi projevují při nadšeném podporování sportovních týmů své školy. Mezi jednotlivými univerzitami, byť z jednoho státu, panuje silná rivalita a jakési zdravé nepřátelství. To se nejčastěji projevuje při podpoře basketbalových, softbalových či fotbalových týmů.
Je něco, v čem by čeští studenti byli lepší než američtí?
Ve srovnání s českými studenty se mi ti američtí zdají pilnější a odpovědnější. Nejsou zvyklí spoléhat na odložení termínu odevzdání zadaných úkolů. Mnohdy se totiž za včasné nedodání prací strhávají procenta a zhoršuje konečný výsledek. V tomto směru benevolence příliš neexistuje. My Češi máme asi větší všeobecný přehled a schopnost improvizovat, Američané zase větší pracovní/studijní morálku, odpovědnost a vůli prosedět dlouhé hodiny nad projektem či předepsanou četbou. Je-li něco, v čem jsem snad lepší či co nám trochu závidí, pak je to znalost cizích jazyků. Častokrát jsem se setkala se sebekritickým názorem, že Američany mrzí jejich jazyková negramotnost. Jako povinný jazyk sice mají nejčastěji španělštinu nebo francouzštinu, sami však přiznávají, že je v podstatě nic nenutí se cizí jazyky učit, protože se všude domluví. Cítí to jako jakýsi handicap a na Evropany se dívají v tomto smyslu obdivně.
Co bys po zkušenosti za oceánem změnila u nás?
Měla bych pár organizačně-technických tipů, jak vylepšit naše studijní prostředí. Jsou to sice detaily, ale ty pak vytvoří ten výsledný pozitivní dojem. Nejvíce mi však učarovala asi ona přátelskost a vzájemnost ve vztahu univerzita-student, student-univerzita. Je v tom respekt, úcta a hlavně zájem. Myslím, že nám doma chybí ona hrdost na to, že jsme studenty Karlovy univerzity, že máme tu šanci spolupodílet se na vytváření jejího obrazu a možnost ovlivnit její budoucnost. Ale máme ji vůbec? Máme jistotu, že nám zmínka o absolvování této instituce otevře dveře na vysněná pracovní místa, jako se to daří našim americkým kolegům? Máme pocit, že nám naše škola něco dala a my že bychom jí to pak měli vrátit? A bude vůbec z čeho? Vracím se tedy kruhem na začátek svého vyprávění, abych tak znovu zdůraznila myšlenku: Tím, když cestujeme a poznáváme nové kraje, lidi, kulturu, se dozvídáme mnohé nejen o oněch zemích, ale hlavně o sobě samých. Třeba i tím, že si klademe podobné otázky...