Od rukopisů k Internetu, z klášterů do kyberprostoru
SPENDER, Dale. Nattering on the net : women, power and cyberspace. Melbourne, Spinifex : 1995. 278 s. Bibl., Index. ISBN 1-875559-09-4.
Když jsem poprvé uviděla obálku knihy pojednávající o kyberprostoru od známé autorky Dale Spender, která publikovala řadu studií o jazyce, literatuře, historii ženského vzdělávání a umělecké tvorby, byla jsem zvědavá, jak se mohla autorka vypořádat s problematikou, která na první pohled příliš nesouvisí s výše zmíněnými oblastmi. Když jsem si však knihu přečetla a prostudovala, zjistila jsem, že právě znalosti historie písma, literatury a systému vzdělávání odlišují toto dílo od ostatních neobvyklou perspektivou a vnímáním fenoménu kyberprostoru.
Více než dvousetstránková kniha je rozdělena do sedmi kapitol, jejichž sled zároveň vyjadřuje historický vývoj komunikace od rukopisných děl až po elektronická: tisk, literatura, čtenáři, autoři, vzdělání, knihovny a ženy, moc a kyberprostor.
V první kapitole s názvem tisk autorka podrobně vykresluje revoluci, kterou způsobil přechod od rukopisných k tištěným dokumentům. Radikální změna, která se odehrála ve společnosti je popsána v rovině kontroly a přístupu k informacím. Rukopisy a téměř veškeré vědění soustředěné a kontrolované v klášterech bylo náhle přístupné širšímu okruhu lidí. V souvislosti s těmito posuny ve společnosti vzniká rozdíl ve vnímání nového "média", tištěné knihy. Zatímco církev nesla s nelibostí ztrátu kontroly nad šířením myšlenek, byl tisk poměrně rychle rozšířen a jeho význam rostl. Zajímavá je v tomto smyslu paralela se současnou dobou naplněnou diskusemi nad zánikem klasické tištěné knihy, kterou vytlačuje kniha elektronická.
Tisk a jeho hlavní výhoda, schopnost vyprodukovat tisíce totožných exeplářů téhož textu, nepřímo podnítila důraz na zavádění standardardů, mezi které mimo jiné patřila také pravidla spelingu a gramatiky. Zde Spender argumentuje, že právě způsoby nahlížení na tehdejší společnost a složení skupiny těch, v jejichž pravomoci bylo vytvářet zmíněné standardy, silně ovlivnilo podobu struktury jazyka a následně i slovníků (mj. také "přednost" mužského rodu před ženským nebo skutečnost, že v Oxford English Dictionary byly ženy zastoupeny pouze pěti procenty).
Na tuto argumentaci navazuje druhá kapitola věnovaná "standardizaci" ve studiu literatury a literární kritiky, kde autorka vysvětluje princip marginalizace menšinových, mimo hlavní proud i zájem stojících, kultur a jejich literárních tvorby. Poměrně obsáhlý exkurz do historie literatury a jazyka je opět zakončen paralelou se současným nástupem nových médií.
Třetí kapitola nahlíží popsané prosesy změn ve společnosti skrze změny v rituálech čtení. Četba nebyla vždy samozřejmostí, jakou se nám jeví dnes, ale patřila k elitním profesím, do kterých byli zasvěcováni jen vyvolení. Čtení bylo kolektivní záležitostí spojené s jistými rituály. Malé množství přístupných textů, nemožnost číst si je individuálně a zmíněné rituály v podstatě zajišťovaly kontrolu nad informacemi. Stejně jako nástup tisku a záliba v "pohanských a bezbožných textech" byla církví nahlížena jako konec morálky, řádu a zákona, můžeme dnes vnímat spílání mravokárců nad škodlivostí televize a Internetu. Zajímavé je, že reakce církve v době nástupu tisku se nám jeví daleko směšnější a méně oprávněnou. Informace dříve kontrolované církví byly náhle přístupné bez požehnání a co více: staly se zábavou. Opět se nabízí srovnání s dnešními kritiky Sítě, kteří často argumentují, že Internet je pouze celosvětová zábava a že pravdivost a kvalita informací na něm je sporná.
Představa, že podobně jako se přístup k četbě stal základním lidským právem, bude jednou také elektronická gramotnost součástí Deklarace, se nezdá nijak překvapující. Autorka se však snaží pohlížet na problém gramotnosti i z druhé strany. Popisuje, jak národy, které neměly přístup k literatuře "hlavního proudu", si na druhou stranu zachovaly cosi vyjímečného ve své vlastní kultuře, protože je minula "standardizace" a vliv propagandy šířené médii. Lineárnost textu (podle McLuhana zprávy) nás do jisté míry svazuje.
V závěru kapitoly je posán "průmysl čtení" a autorka klade otázku, zda četba elektronických médií není nahlížena jako "úpadek klasické četby" totožně s tím, jak by se na naší nedávnou klasickou četbu asi dívali mniši z klášterů doby rukopisné. Autorka velmi kriticky rozebírá naše dnešní rituály čtení, roli knihy v naší kultuře, srovnává přínos moderních médií a klasických tištených knih a dokonce tvrdí, že kniha se jednou stane tím, čím je pro nás dnes program z divadla - záznamem reality, kterou jsem někde prožili. Na závěr píše: "Protože tolik z našich postojů k tisku má emotivní chrakter, je téměř jisté, že nebudeme moci poznat, že to staré není tak dobré jako to nové".
V následujících kapitolách je exkurz do historie vzdělávacího systému zakončen srovnáním se současným vstupem moderních médií na půdu vzdělávacích institucí, virtuálních universit a kyber-vzdělávání. Logická linie textu neustále znovu a znovu spojující dobu rukopisnou se současným boomem elektronických médií přibírá v šesté kapitole další část mozaiky: knihovny. Budoucí knihovníci jsou zde nazváni informačními navigátory, kteří se mají stát zárukou fungování nového systému zpřístupňování informací. Stejně jako je gramotnost (literacy) považována za nutnou podmínku existence ve společnosti a akceptace, bude nezbytná i "druhá gramotnost", schopnost zacházet s elektronickými médii (tyto dovednosti autorka nazývá visualcy a informacy).
Exponenciální nárůst počtu vycházejících knih, možnosti záchrany skutečných historických hodnot pomocí digitalizace, role informačních navigátorů, obchod a politika stojící v zákulisí informačního průmyslu a dynamika kontroly informačních toků a moci jsou obsahem předposlední kapitoly knihy.
Závěrečná kapitola nese stejný název jako podtitul knihy, kde autorka shrnuje postavení žen v průběhu vývoje informačního průmyslu, od rukopisů k elektronickým médiím. Popisuje principy, které zavřely ženám dveře ke vzdělání po dlouhou dobu a jejich následky pro historii i současnost. Čarodějnické procesy jsou tak v tomto kontextu viděny jako snaha církve o kontrolu nad myšlenkami, věděním, informacemi. Jistá nerovnost ve vzdělávacím procesu je podle Spender patrná doposud. Autorka uvádí rozsáhlou řadu studií a statistik, které ukazují na rozdíly ve vzdělávání dívek a chlapců pro budoucí informační společnost a na základě vlastní pedagogické praxe teoreticky shrnuje rozdílné přístupy mužů a žen k samotnému procesu učení jakož i vztah žen k technice. Gender aspekty elektronické komunikace jsou zde rozebrány na základě nejen klasických feministických přístupů, ale jsou zároveň podrobeny přísné kritice a rozboru, kde veškerá tvrzení jsou velmi pečlivě zvažována a potrvzena až na základě mnoha podkladů a studií.
V samotném závěru knihy jsou pak shrnuty nejdůležitější momenty prosecu vzniku informační společnosti. Ačkoli celá kniha vyznívá vesměs kladně pro nová média, upozorňuje autorka na některá úskalí, o kterých je třeba uvažovat: ztráta soukromí v elektronickém věku, důležitost menšinových kultur, výzva rovnosti v přístupu k informacím.
Tato pozoruhodná kniha se svým způsobem výrazně odlišuje od většiny děl anglosaské provenience věnovaných kybeprostoru, elektronickým médiím nebo gender aspektům elektronické komunikace. Ačkoli se pečlivě věnuje všem třem veličinám uvedeným v podtitulu: ženám, moci a kyberprostoru, není ani feministickým pamfletem ani líčením hrůz tajemné moci těch, kteří ovládají informace ani není příručkou pro zacházení s Internetem. Feministické pohledy autorky zde neznamenají automatické zaměření celé knihy jen na určité argumenty, nejsou výčtem špatností, které mužské pokolení napáchalo na ženách. Autorka si více všímá postavení žen v historickém procesu přerodu rukopisů k tištěným knihám a od tištěných k elektronickým dokumnetům. Kontext, ve kterém je rozebírán současný vznik kyberspolečnosti, je ojedinělý a umožňuje nahlížet problémy, které se dnes zdají fatální, jako konflikty, které tu již jednou byly. Fenomén moci je v procesu vzniku informační společnosti naprosto klíčový a je v logické linii autorčina rozboru imlicitně přítomen v každém ze stádií vývoje k dnešmínu stavu společnosti.
Elektronické informace nás sbližují s reálným světem, protože Síť nás nutí změnit náš tradiční názor na původ pravdy obsažené v informacích. Informace již nejsou oddělenou entitou indexovanou, katalogizovanou a následně uloženou někde v knihovně. Informace a společnost již nelze v elektronickém věku oddělovat.