Nevím přesně, zda je jeden rok dostatečně dlouhá doba k bilancování. Asi jak kdy a k čemu. Rozhodnu-li se např. bilancovat svůj vztah k nakládání s penězi, je délka bilancovaného období naprosto nepodstatná, neboť tuším, vlastně vím, že je a zřejmě i zůstane i v dalších letech veskrze nahodilý, chaotický, nepromyšlený. Konečně své o tom vypovídá i mé konto. Jiné to asi bude, až budu chtít či muset bilancovat průběh svého více méně dramatického, ale i veselého, smutného, zkrátka pestrého života – předesílám, že tady bych zatím ráda, aby k tomu ještě dlouho nedošlo.

Já bych však chtěla nějakým způsobem zhodnotit pořad, který jsme si já a mí kolegové zhruba před 15 měsíci vymysleli a zhruba před rokem jej uvedli v život, pořad, který vznikl vlastně díky knize, v níž jedna „pražská celebrita“ sdělovala svá jednadvacetiletá moudra a životní postoje zbytku národa. Někteří z nás nad uvedeným „dílem“ slzeli smíchy tak, že budou žít asi do 250 let, pokud je ovšem pravda, že smích přispívá ke zdraví a dlouhému životu, a jiným naopak hrozila okamžitá zástava srdce. Pozitivem však je, že jsme si obě skupiny uvědomily, že v tom našem „srdci republiky“, díkybohu už ne jen ocelovém, žije spousta lidí, jejichž životní osudy, práce, vědomosti, nadání a schopnosti jsou úžasné.

Někteří se proslavili mezinárodně, celostátně či regionálně, ale mnozí z nich chodí mezi námi téměř nepovšimnuti. Mají však jedno společné - všichni mají opravdu co říct a stojí za to si je vyslechnout, neboť jsou to lidé, kteří svými postoji a svými zkušenostmi dokázali, že filozofie života není konstanta a každý den, který prožijeme, nás něčím obohatí.

Pozitivem práce knihovníka (nechci tvrdit, že jediným) je i to, že takovíto lidé mají obvykle blízko ke knihám, a že je tudíž máme možnost osobně poznat při své práci. Většina z nich jsou navíc i lidé velmi komunikativní a k besedám, přednáškám, posezení, „pokecu“ – říkejme tomu, jak chceme – jako stvoření.

Požádali jsme tedy člověka nanejvýš povolaného, Radovana Lipuse, aby přispěl radou, jak z nápadu udělat skutek, který by neutek, a ejhle, zrodil se pravidelný pořad Ostravský strakáč, cyklus besed vztahujících se k životu Ostravy a okolí. Prostřednictvím vyprávění zajímavých lidí, kteří „mají co říct“ a také to umějí, jsme začali dokazovat, že Ostrava je pestrá, mnohovrstevná a nabízí zajímavé možnosti.

Název Ostravský strakáč jsme pořadu dali proto, že symbolem se stal velký barevný hrnek, v němž jsme začali „míchat“ z vyprávění hostů, jež se rekrutovali z velmi různých oblastí života města, pokud možno pestrobarevný pokrm.

Cyklus zahájil 3. 4. 2007 svým noblesním vystoupením Radovan Lipus, který je znám jako všestranný umělec – režisér, dramaturg, publicista a Ostravě dal kromě režie nezapomenutelné Průběžné O(s)travy krve také přívlastek „šumná“, což bylo poté, kdy byla nazývána jen černou, téměř revoluční.

Dalším hostem, jenž je neodmyslitelně spojován s Ostravou, byl spisovatel a publicista JUDr. Oldřich Šuleř. Jeho vyprávění zaujalo niterností prožitků a hlubokou znalostí regionální literární problematiky.

A pak už následovaly takové osobnosti, mezi které patří Vladimír Adámek (bodyguarda mu dělal škrtič), pracovník ZOO, který nadchnul malé i velké posluchače (škrtič také), léčitel, biotronik, a jak sám říká, tak trochu i čaroděj Ing. František Libica, mezinárodně uznávaná ostravská rodačka, v hudebních kruzích známá jako Olga Štěpánová a v literárních jako Anna Markowitz. Tato silná žena byla ukázkou toho, že i nevidomý člověk toho může v životě hodně dokázat.

Jedním z hostů našeho pořadu byl i Jarek Nohavica, ale tady musím přiznat, že jsme naše návštěvníky tak trošku podvedli, udělali jsme si „Strakáče“ soukromého, protože Jarek přišel za námi jako bývalými kolegy, aby zjistil, zda by eventuelně nebylo lepší vrátit se za knihovnický pult. No, zpívá dál, takže asi ne.

Pokud si myslíte, že Ostravu znáte dokonale a nemůže Vás nic překvapit, pak jste si jistě nechali ujít listopadové povídání a prezentaci nové knihy fotografií Borise Rennera a Richarda Skláře - zkrátka ostravaci.cz. Vaše škoda!

Folkař (ne holkař) a bluesman Pepa Štreichl nám nejen zahrál a zazpíval, ale skvěle nás pobavil „veselými historkami z natáčení“, ale hlavně ze života.

Nabitý společenský sál praskal ve švech při přenášce ThDr.Tomáše Novotného, který představil vznik a vývoj „svého dítěte“ hudebního tělesa Adash.

Mnozí ostřílení mořští vlci bledli při vyprávění a prezentaci diapozitivů ostravské mořeplavkyně MUDr. Karin Pavloskové.

Rodilého Tibeťana, žijícího v Ostravě – Jigme Tenzina - také nepotkáte každý den, nehledě na to, že v mezinárodních souvislostech to bylo povídání nanejvýš aktuální.

Nový ročník Ostravského strakáče nám otevřeli hned dva vzácní hosté – spisovatel Richard Sobotka a ilustrátor a ochránce přírody Ludvík Kunc. A že jsme si nemohli vybrat lépe, je jednoznačné z reakcí návštěvníků, kteří když pochopili, že i čas pro tak zajímavou besedu je omezený, trvali na tom, abychom oba pány pozvali znovu.

Budeme se snažit vyhovět, protože i nás jejich povídání nadchlo, ale když v Ostravě a jejím okolí žije ještě tolik skvělých lidí…

Abych ale dokončila tu myšlenku s bilancováním. Vypadá to, že Ostravský strakáč bude žít dál, že síly teprve nabírá a bilance tedy může zůstat otevřená.

Ostravský strakáč