Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Oživování mrtvé kultury, nebo výroba notorik?

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Oživování mrtvé kultury, nebo výroba notorik?

0 comments

Vážené čtenářky a milí čtenáři Ikara, zdravím vás do nového milénia! Doufám, že vstup do něho bude ve znamení rozloučení s tzv. pozdní dobou, o které si mnozí navykli hovořit, a že se konečně začneme vzmáhat k něčemu povzbudivějšímu.

V minulém sloupku jsem psal o tom, že digitalizaci je záhodno chápat jako součást radikálního diskontinuitního řezu, že je nutno vidět ji v souvislosti se změnou paradigmatického myšlení; znamená to, že digitalizace není jen vytvářením "obrázků" a manipulace jimi, nýbrž že jde o odlišnou metodologii prezentace (jakéhokoli) sdělení, že hlavní je výběr oněch "obrázků" a dodatečná informace, jakož i informační kontext, kterými jsou doprovázeny. To jsou ty záležitosti netechnického rázu, jimž bychom se měli věnovat, abychom tak vykročili ze zajetí tzv. pozdní doby s její pouhou negativní dekonstrukcí (reklamní otázka "proč ne?" pronikající i do vážnějších oborů) a mohli se odvážit "konstruktivní destrukce".

Důtklivě vám doporučuji, vážené čtenářky a milí čtenáři Ikara, abyste si s ohledem na tyto skutečnosti znovu prošli česky vydané knihy Umberta Eca (zejména Skeptici a těšitelé a Mysl a smysl) a spisy Dušana Třeštíka (zvláště knížku Mysliti dějiny a jeho "publicistiku" či "esejistiku" třeba v Lidových novinách). Myslím, že tam docela jasně uvidíte, o co tu jde: je to na jedné straně obnovený střet "slova" a "obrazu", k němuž v evropském civilizačním okruhu čas od času dochází, a na druhé straně soumrak "objektivismu" a "faktografie" vytvořených pozitivisty a ad absurdum dovedených současnými postpozitivisty, a to zejména na naší české, resp. středoevropské zahrádce. U vědomí toho rozpoznáváme, že digitalizaci musíme pochopit a formulovat nikoli jako pouhou retrokonverzi dat, nýbrž výhradně jako konverzi (a v ironickém nadhledu bychom mohli říci transverzi) médií.

A to nám ovšem klade dosti tíživé, nesnadné, ba ošemetné otázky. Přes všechen křik našich postpozitivistů (např. Antonín Kostlán v časopise Dějiny a současnost) je nutno vážně se zamyslet nad představou Francise Fukuyamy o "konci historie". I když pomineme sociální, ekonomické, politické a ideologické aspekty Fukuyamova proroctví, přece jen tu ještě něco zůstane: je to šíření konzumerismu ze sféry materiální do sféry kulturní (zábavní průmysl apod.) a z toho plynoucí dominance kolektivního vědomí masové demokracie nad konstitutivním vědomím něčeho zodpovědnějšího, než je právě tato masová demokracie. Je nutno se tudíž ptát, co digitalizací vlastně sledujeme, jaký je cíl digitalizace vůbec a poslání jednoho každého programu či projektu zvláště. V podstatě tu jde o to, že soustředění především na objekty tzv. významné a jedinečné, po kterém se leckdy volá a někdy je i praktikováno a realizováno, je prvním krokem do fukuyamovského "světa bez historie"; historie není jen pár nad ostatní zřetelných bodů, pár skvělých předmětů hodnotnějších nad jiné, nýbrž především jejich kontext a jejich vnímání. Historie je souhra - a možná vyváženost - výjimečnosti a anonymity, abych tak řekl. Zdá se, že to je jedna věc, které se v souvislosti s digitalizací budeme muset učit; vládnoucí pozitivistická a postpozitivistická metodologie a komunikace jejích produktů v tradičním tištěném prostředí nám k tomu zatím ani neposkytly dostatek příležitostí, ani nepřišly se svěžími podněty.

A tak tedy nakonec vidíme, že tu nejde o pouhou prezentaci a komunikaci, nýbrž o tvorbu (to zdůrazňuji!) objektů a jejich obsahu s ohledem na tento zajímavý kontext výjimečnosti a anonymity, jakož i následné vnímání těchto objektů. To mám na mysli, když ve svých příspěvcích a referátech zdůrazňuji prvořadost metodologie nad technologií. Že to není jen nějaká moje libůstka nebezpečně se zvrtávající v umanutost, dokazuje nově vyšlá kniha Ladislava Kesnera ml. Muzeum umění v digitální době. Vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti. Autor se v ní pokouší řešit mutatis mutandis tytéž problémy, na něž se snažím upozornit také já. Znamená to asi tolik: při digitalizaci nejde ani tak o prostou, takřečeně objektivní prezentaci těch kterých objektů doplněnou přesným a detailním popisem jako dodatečnou informací či přidanou hodnotou, nýbrž o přípravu těchto objektů k vnímání, dokonce podlehnu pokušení říci náležitému vnímání. Součástí jakéhokoli digitalizačního počínání tudíž musí být úvahy o tom, co se v tom kterém případě, v té které situaci míní náležitostí.

A tím se konečně dostávám k otázce, kterou jsem použil jako titulek tohoto sloupku. Nedávno vyšla kniha Karel IV. Literární dílo; je sice zpracována kvalitně, ba velice kvalitně, ale přece jenom zprostředkovává to, co je již dávno známé, třebaže ne vždy v českých překladech. Před časem vyšla edice kroniky Františka Pražského, připravuje se edice kroniky Giovanniho da Marignolli. Také obě tyto kroniky byly již vydány, nyní to ovšem je (bude) "nově" a "lépe". Zcela typické pro naše konzervativní prostředí je to, že vždy jde o knihy, nikdy o publikaci cestou elektronicko-digitální. Program Clavis monumentorum litterarum naopak na své webové stránce podal řekněme elektronický reprint celé řady Fontes rerum Bohemicarum. Věc se tedy má tak, že se nacházíme v jakémsi bludném kruhu. Pořád nanovo vycházejí stále tytéž texty. Historická obec nedovede přistoupit k elektronicko-digitálnímu prostředí, "nové" a "lepší" edice realizuje stále v prostředí tradiční tištěné knihy a v prostředí elektronicko-digitálním jen jaksi vykazuje činnost, abych tak řekl. Digitalizaci stále rozumí jen jako obrázkům, o kontextové dodatečné informaci neví nic. Není to příliš povzbudivé: jednoznačně dominují notorika, mnohokrát publikované věci, a tak mrtvá kultura místo toho, aby se oživovala, stává se naopak ještě mrtvější.

Je vcelku jasné, že tahle situace vyžaduje zcela radikálního řezu, protože přestává vyhovovat mezinárodním a nadnárodním zvyklostem (ovšem s výjimkou středoevropského, resp. germanofonního prostředí, na než je prostředí české až nezdravě silně vázáno); ty mezinárodní a nadnárodní zvyklosti se stále výrazněji začínají orientovat na sféru elektronicko-digitální. Tady je význam tématu digitalizace a knihovny: nejde-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Zdá se, že úkolu, kterému se akademická obec vyhýbá, se budou muset ujmout knihovny. Pro mnohé to asi bude nepřípustný skandál, nicméně tempora mutantur et homines in illis. Stojíme v proudu paradigmatických změn - co bylo dříve, přestává platit. Je-li akademická obec schopna produkovat byť ušlechtilá, přece jen notorika, musí se oživení mrtvé kultury věnovat jiní, knihovny, resp. tzv. paměťové instituce vůbec.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Průměr: 1 (1 hlasování)
UHLÍŘ, Zdeněk. Oživování mrtvé kultury, nebo výroba notorik?. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 1 [cit. 2024-11-14]. urn:nbn:cz:ik-10661. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10661

automaticky generované reklamy